KVĚTOSLAV MINAŘÍK (1908 - 1974)

 

Kvetoslav Minarik in 1958    Český jogín a mystik, který již v mládí poznal, a sám do nejhlubších podrobností uskutečnil, nejvyšší duchovní ideály Východu, aniž přitom ztratil kontakt s občanským životem. Své zkušenosti potom formuloval evropským způsobem myšlení, jako originální, z knih nevyčtenou duchovní nauku, i když to je ve skutečnosti nauka tibetská, nauka mahajánového buddhismu. Bere v úvahu psychologii a způsob myšlení současného Evropana. Ukazuje mu cestu životem, aby mohl zdokonalit svoji bytost jako celek. Nezabývá se tudíž jen některou z bytostných složek, buď fyzickou, nebo mentální, duchovní či mravní, ale harmonicky rozvíjí všechny najednou. Má charakteristiku mahajánového buddhismu proto, že je tulku Marpy, čtvrtého člena Bělostné Dynastie Kagjüpů, tibetského duchovního řádu. Stal se šestým členem této dynastie, a stojí v pořadí po Milarëpovi. Přenesl tudíž nauku tohoto slavného řádu, který již přestal v Tibetu existovat, do Evropy duchovní cestou, a sice vlastním přímým poznáním.

    Čtenáři v západní hemisféře znají životopisy patriarchů řádu Kagjüpů: Tilopy, Naropy, Marpy a Milarëpy. Jejich biografie byly napsány jejich následovníky a ctiteli. My zde chceme předložit čtenářům západní hemisféry životopis dalšího člena Bělostné Dynastie Guruů Kagjüpů, Květoslava Minaříka, kterou napsal on sám, a nazval ji:

KÉČARA

POUTNÍK PO OBLOZE

K této autobiografii uvádí motto:
Jsem ten, jenž získal zasvěcení do mahájány,
již pak přenesl do Evropy,
aby ji odevzdal jako plod příznivé karmy
lidem, kteří jsou již na konci smrtné noci nepoznání.
M. K.

    Splnilo se staré proroctví střední Evropy?

    Jaké proroctví? Že přijde na svět nový Kristus, a že se narodí na padesáté rovnoběžce. Kdy? O tom se stará proroctví nevyjadřují, ale vzhledem ke všeobecně zmatené době křesťanské éry a touze po "lepších časech", se vyskytuje více dohadů různých sensibilů. Na to ovšem běžně učleněný člověk, řídící se myšlením vycházejícím ze současného vzdělání se dívá skepticky, resp. odmítavě. Oprávněně? Snad ano, ale je mnoho věcí mezi "nebem a zemí", které se najednou objeví a které ne jen běžný člověk, ale i vysoce vzdělaný intelektuál nedokáže vysvětlit, ani pochopit.

    Nuže, lze něco takového jako je nový příchod Krista nebo příchod nového Krista považovat za reálný? Mnoho příslušníků různých křesťanských sekt o tom nepochybuje. Věda to ovšem považuje a bude považovat za fantazii náboženských blouznivců - jenže jak jsem již uvedl, je mnoho věcí mezi nebem a zemí… Co když se už něco takového stalo? - A nebylo v tom nic zázračného.

    Ale k věci. Chtěl bych uvést fakta, která k tomuto tématu něco přinášejí a jsou naprosto reálná.

    Kristus, řecky Christos, symbolizuje nejen osobu, ale současně kosmický stav. V sanskrtu je to stav "Turia", tj. čtvrtý stav vědomí, avasthá. Stav "nadvědomí", celistvá zkušenost. Stav, který se nachází nad stavem bezesným a je nadřazen všem ostatním stavům. Ve stavu Turia už jogín ví o stavu absolutna, jenž je zastíněn vědomím o bytí. Jde tudíž o stav vysokého duchovního vědomí. Kdo tento stav realizuje, stává se Kristem.

    Totéž platí i pro jiné stavy. Například, kdo realizuje stav Brahmá, stává se Brahmou. To je analogie křesťanského boha stvořitele. Je personifikací neosobního božství, první příčina projeveného vesmíru. Determinovaná a proto ještě pochopitelná kosmická energie, kvalita právě na rozhraní beztvárnosti (prázdnoty) a všech stupňů stvoření. Je v dosahu jógou nejvýš rozvinuté postřehovací schopnosti. Proto lze Brahmu považovat za prvotní příčinu vesmíru, resp. za prvopočátek tvůrčího cyklu utvářeného světa. V antropomorfním pojetí je Brahmá považován za boha - bytnost, který z vlastní vůle a rozhodnutí stvořil vesmír. Avšak z hlediska skutečností, různým způsobem projevených, čili z objektivního hlediska, je Brahmá ještě smysly postřehnutelným, nebo zjistitelným stvořením - duchovní silou kosmu.

    Kdo realizuje stav bódhi - stav dokonalé moudrosti, stává se Buddhou - dokonalým.

    Ti středověcí proroci očekávali toho kdo přijde, jako absolutně dokonalého. Protože v jejich představách chápali dokonalost jedině v Kristu, toho očekávaného takto nazvali. Jméno Buddha zde nebylo tehdy ještě známo. On ovšem už přišel, ne se slávou a zázraky, ale jako JEDEN Z NÁS.

    Uvedené věci jsem předeslal k tomu co zde uvádím dále, jako skutečnou událost.

    Zde, ve střední Evropě, v Čechách, tj. na padesáté rovnoběžce se narodil člověk, který na základě svého pojetí jógy dosáhl realizací a vysokých kosmických zasvěcení. Dosáhl buddhovství. Stal se rovněž tulkuem tibetského lámy Marpy, který kdysi, cca před 900 léty založil školu Kagjüpů. V posloupnosti tohoto řádu je Kv. šestým členem řady guruů bělostné dynastie. Posloupnost této školy: Nebeský Vadžradhára (Vadžrasattva, tibetsky Dordže Čang), Tilopa, Naropa, Marpa, Milarëpa, Květoslav, občanským jménem Květoslav Minařík.

    Narozen zde v Čechách, vyjadřuje svoje poznání ve své řeči, aniž by potřeboval přebírat a interpretovat texty Tibeťanů. Nauka je tudíž přenesena z Tibetu duchovní cestou. Je podávána dokonale srozumitelně, bez potřeby překladů z tibetštiny, z dovezených textů. Svoje poznání vyjadřuje v knihách, které sám napsal. S tibetskými texty je ji možno porovnat. Jeho knihy bylo možno vydat až po jeho smrti, po zhroucení komunistického režimu. Jsou však zatím v jeho rodné řeči a KÉČARA, jeho autobiografie, je první který je předkládán veřejnosti v němčině a angličtině. Jako další ukázku jeho tvorby zatím uvádíme jen krátké články, a sice v angličtině "Cesta k nesmrtelnosti" a v němčině "Jóga a zdraví". Další knihy budou následovat. Květoslav napsal celkem 10 knih ve kterých vykládá svoji nauku z mnoha stran.

    Píši o tom, že byla stará nauka Tibetu přenesena do Evropy duchovní cestou. Předpokládám, že toto moje tvrzení se setká s nepochopením. Kolik lidí asi může vědět, o co se jedná, co to znamená. To však vyplyne z autobiografie Mistra.

    Této příležitosti, kdy předkládáme široké veřejnosti dílo svého gurua bych chtěl využít k tomu, abych řekl něco o duchovních centrech na Zemi. Je více takových center, jako je například Indie a Tibet. Bohužel, že z těchto duchovních center se už stávají už jen torza velkých nauk.

    Tibet možno nyní považovat za klasický příklad. Dovolím si tvrdit, že tam se jíž jeho sláva duchovního centra nikdy nevrátí, i kdyby se tam vrátil Dalajláma. Důvod? Ne proto, že je okupován Číňany, ale proto, že jeho potenciál duchovních sil se už vyzářil. Od dob Milarëpy se tam už nevyskytl nikdo, kdo by realizoval a přinesl světu v takovém podání, které by dokázalo navázat na vývoj světa. Není tam už příslušné napětí, a jen proto bylo možno Číňanům tuto oblast okupovat a národ i zemi postupně ničit.

    Tomuto zákonu podléhají všechna místa na zemi. Bylo tomu tak u všech velkých nauk. Například: V době vstupu jarního bodu rovnodennosti do souhvězdí Býka, zazářila světu nauka Osiridova v Egyptě. Trvala však v plné slávě až do doby, kdy začalo působit po něco delší době nežli 2000 let souhvězdí Skopce a duchovní centrum se přesunulo na blízký východ, do Jeruzaléma. V době, začátku bodu rovnodennosti v Rybách, kdy začalo postupně dominovat křesťanství, se přesunulo centrum postupně do Říma. Toto je ovšem směrování vývojové řady náboženského vývoje Okcidentu. Ve starém Egyptě je nutno hledat původní prvky křesťanství. Orient má poněkud jinou orientaci.

    Každá z těchto základen byla po svém vyzáření, nebo po svém opotřebování, zničena. To však platí pro celo zeměkouli. Nyní tento osud potkává Tibet, a je jasné, že nenávratně. Indie vyhasla postupně už o něco dříve. Avšak v Orientě se vytvářely nové nauky na základě jiných zákonitostí, než jak byla směrována řada nauk, které vyústily v křesťanství a ovlivnily bílou rasu. Kam se přesouvá duchovní těžiště nyní? Možná, že to pochopíte, až si přečtete KEČARU autobiografii Syna Višnuova.

    Právě stojíme na důležitém bodu vývoje lidstva. Nejen, že vstupujeme do údobí, kdy se přesouvá bod jarního bodu rovnodennosti do Vodnáře, ale zároveň končí věk Brahmův a začíná věk Višnuův, zrozením syna Višnuova. A to ovlivní další vývoj lidí zásadně. Setkávají se nyní dva hlavní směry chápání duchovního poznání - Východ a Západ - Buddha a Ježíš.

Studený Josef
přímý Mistrův žák