Dopis třetí:

    Vážená paní doktorko!


    .....a nyní o mystice!

    Jsem asi mystikem "nekonformním". Na rozdíl ode všech, s výjimkou těch neznámých, nechápu mystické úsilí jako snahu se co nejdříve od svého žití odtrhnout a tím podnítit mysl a vědomí, aby unikla někam mimo skutečnost a tam fantazírovat. Naopak, doporučuji setrvávat ve střízlivé skutečnosti prostřednictvím zevrubného uvědomování si těla a zavedení příslušných obsahů ve vědomí a v mysli. To se zdá běžným mystikům nízké a diletantské. Lidé jsou posedlí představou, že pravým smyslem žití je dospět do ohňostroje smyslových senzací. Mají představu, čím výše je mystik vyvinutý po duchovní stránce, tím více komedií je schopen ve světě natropit.

    Chtěli by mít neomezené možnosti ve světě, ale žádnou mravní odpovědnost za své jednání. Jenže skutečnost je taková, že se stále nevyznají v problémech denního života a jen by chtěli vstoupit do světa transcendentního, aby tam pořádali dané skutečnosti. V tom ovšem ve mně potkávají nejpřísnějšího Strážce Prahu.

    Pochopil jsem, že normálním pojetím soustřeďování se sice rychle rozvíjejí introvertní tendence mysli a uvědomování, ale pouze na úkor možnosti dobře vše existující kolem sebe evidovat. Z toho jsem usoudil, že bych se mohl tímto způsobem dostat do nežádoucí psychické situace. Proto jsem své soustřeďovací úsilí poopravil v tom smyslu, že jsem je obohatil o živé vnímání okolního světa.

    To se mi podařilo asi za rok. Za dalšího půl roku jsem dosáhl realizace kvalitativně takové, že jsem její pomocí – obrazně řečeno – zapadl oběma nohama do Mahajány a současně jsem dostal zasvěcení podle představ severského buddhismu.

    Pokyny platí zatím všeobecné:

    Je to vstup na Stezku buddhistických mnichů v tom smyslu, že musí kráčet světem vědomi si každého úkonu svého těla s vypjatou pozorností, aby nikomu šlapajíce neublížili a sebe si zevrubně uvědomili. A tím aby postupně dospěli k permanentnímu zjišťování všeho, co se děje v jejich psýše.

    Když se k tomu dospěje, je nutno nastoupit Nadsvětskou Stezku. Podle mne to není problém těžko řešitelný. Když je člověk schopen pozorovat sebe sama, svým tělem počínaje, od vteřiny k vteřině, stane se schopným sledovat kvalitu své mysli. A to je předpoklad, že na ni bude moci působit, aby zprůzračněla a změnila své obsahy svým povznesením nad tento svět.

    Pak bude nastoupena Nadsvětská Stezka. Na ní se zcela samočinně dospěje k sebezasvěcení ve smyslu Mahajány, jež má tak blízko k původní nauce buddhy Gautamy. A dále pak je člověk uchráněn před vybočeními do duševních extravagancí; čili, udrží si v pořádku rozum a obohatí svou mysl zkušenostmi duchovního vývoje. Tak dosáhne stavu bytosti nadsvětské, i když třeba dosud žije v různě narušeném těle, získaném svým zrozením.

    Jinak řečeno: Lépe je dosáhnout "malých výsledků" na správné mystické Stezce, než "velkých výsledků" na cestě ohrožující nezasvěceného stále velkým duchovním pádem. Nesmí se zapomínat, že v mystice se operuje s psychologickou bytností, jež je tak silně citlivá na nesprávné zásahy do jejího uspořádání.