Dopis druhý:

    Vážená paní doktorko!


    O mém zdraví raději nemluvme.

    Je tomu již velmi dávno, kdy jsem, tak jako Vy sama a každý jiný, považoval za skutečnost svět, protože mi vědomí JÁ nějak unikalo, kamsi na druhé místo v oblasti skutečností. Ale já jsem se držel toho, co i Vám doporučuji, uvědomování si těla a postupně i sama sebe dokonale. Tak se význam jevů proměnil. JÁ, jež obvykle zaniká proto, že člověk má zájem na věcech zevních, na světě, vystupuje sebepozorováním více a více jako činitel pro vědomí významný na úkor jevů světa zevního, jež se stávají chimérami. S pokračujícím zanikáním významu zevnějšku se JÁ stává víc a víc výrazným, až nakonec to je ta jediná skutečnost, již člověk jakožto skutečnost chápe. To je to, co kdesi říká Meyrink, totiž, že i kdyby svět zanikl, vím, že JÁ zůstává.

    To se zdá být běžným mystikům nízké a diletantské. Jenže oni jsou fantastové, a já psycholog s prověřenými zkušenostmi. Vím, že psychologická bytnost je příliš jemným aparátem, než aby se do ní dalo diletantsky zasahovat proto, že člověk touží a věří prázdným slibům.

    Vidím, že Vám budu muset něco říci o sobě. Snad nejprve o svém zdravotním stavu.

    I když existují nějaké objektivní laboratorní nálezy o mém zdravotním stavu, přece by to nebylo pro mne tak závazné, kdyby to nepřekáželo dokončení mého slibu, že odevzdám světu nauku "Znovuodhalenou, zavátou Stezku Budhů", která mi byla zjevena.

    Je tedy na lidech, kteří nechtějí pochopit, že dokonalost je produktem vnitřního uzpůsobení. Proto ti špatně poučení jako posedlí bazírují na tom, aby "něco mohli", aniž by za to zaplatili absolutní sebevládou a vnitřní proměnou. Já jsem splnil úlohu Gurua až do okamžiku, kdy jsem už zcela vyčerpal svou sílu, abych mohl řídit a magicky chránit kohokoli na mystické Stezce.

    Není to tedy na Vás, když jsem Vám napsal, že jste přišla pozdě, neboť je to právě ve mně, v mém současném subjektivním zdravotním stavu.

    Přinutila jste mne tím, abych se zahleděl do sebe, proč se vlastně nechci léčit. Přišel jsem na to, že jsem duchovním úsilím dospěl k tomu, že se považuji – především jako JÁ, za Jedinou Skutečnost, kdežto vše ostatní, od světa až po mé vlastní tělo, za neskutečnost.

    A nikdo přece nemůže mít zájem na uchování neskutečnosti, zejména když ví, že by tím odcházející a zatěžující neskutečnost posiloval a tím si stavěl do své cesty překážky, jež mu už samy přestávají.

    Co se však dá na tomto mém zdravotním stavu zjistit mne vlastně nezajímá. Mám za sebou dlouhé údobí věštce svých budoucích věcí a zatím se každý předpoklad, který jsem ve svém osudu stanovil, ukázal jakožto správný. Z toho důvodu nenatahuji ruku po lécích. To činí pouze ten, kdo v sobě nepotlačil nebo nevykořenil životní pud. Ten, kdo je přesvědčen, že jej vykořenil, a přesto své ruce po lécích vztahuje, dokazuje, že tímto pudem trpí.