Dopis první:

    Vážená paní doktorko!


    Pozdě se mi ohlašujete. Mé celoživotní a celkem intenzivní úsilí pomoci lidem, hledajícím své štěstí na cestě duchovní dokonalosti, a pomoci dobré věci na svět, dokonalo své zhoubné dílo. Už jen obtížně bydlím ve svém vlastním těle.

    Na Váš dopis chci reagovat, i když jsem si vědom, že začínám práci, kterou nemohu dokončit. Ale je snad lepší o perspektivním úsilí mluvit než nemluvit. Však moudří si mohou ty potřebné perspektivy rozvinout.

    Obecně si lidé v mystickém úsilí nepočínají moudře. Pokud už se vloží do mystické práce, buď svoji mysl nepozvedají nad svět, nebo svoji mysl od světa odtrhávají zcela nerozumně.

    Zásadně existují dvě alternativy v postupu. Buď člověk už uvážil, že "běžný život není k ničemu", a pak svou mysl bude od světa odtrhávat a tím přispívat k její abstrakci, nebo na světě lpí, a pak musí dbát na všechna bezpečnostní opatření, jimiž si uchrání především své duševní zdraví.

    Obvykle platí alternativa druhá. Člověk však nedovede posoudit, zda na světě lpí nebo nikoliv. Když skutečně nelpí, to už je znamením jeho potenciální duchovní dokonalosti. Na povrchu se to obyčejně ohlašuje tendencí k sebevraždě – když nauka nezasáhne v jeho prospěch. A to je alternativa první.

    Druhá vyžaduje paradoxní postup v úsilí. Místo aby usiloval o odtržení své mysli od světa, musí se ke svému tělu, a tím i ke světu, "přivázat".To sice cestu prodlužuje, ale chrání to před úděsným zjištěním, že se usilující právě ocitá tam, kde se ocitnout nikdy nechtěl; totiž před vizí rozpadu všeho, co nechtěl, aby se mu rozpadlo a vypadlo z jeho života.

    Kromě toho, když člověk nastoupí zdánlivě delší mystickou cestu, neudělá žádnou hloupost, protože pak platí, že když nastoupí na Stezku "Sotapanna", bude ve vývoji k duchovní dokonalosti postupovat životy, tj. vtěleními. Na této cestě získá životní zkušenosti, které samy způsobí, že se od světa odvrátí a rozvine v sobě dokonalost podle představy klasického buddhismu.

    Jak však nastoupit mystickou cestu životy? Platí jednoduchá poučka: Člověk si nesmí ani na okamžik neuvědomovat sama sebe a precizně a permanentně vše vnímat. "Mouchy bláznovství" ho totiž mohou obtěžovat pouze v momentech, kdy si sebe neuvědomuje a své okolí intenzivně nevnímá.

    Proto jen v tomto postupu existuje zabezpečení duševního zdraví. V jiném smyslu je to však skutečně zdržující činitel na cestě rozvoje duchovnosti. Jenže člověk svůj postup na duchovní cestě nesmí volit nerozumně, nýbrž pouze rozumně.

    Být si zcela dobře a zevrubně vědom sebe sama, tělem počínaje, a precizně vnímat všechno, co je v dosahu jeho smyslů, vede především k dokonalosti na úrovni takzvaného prostého lidství. Když dosáhne vrcholu na této cestě, pak může sám a z vlastní vůle volit, zda je pro něho lepší "potlačit životní pud", nebo jít cestou životy, která má také své vábivé perspektivy.

    Obě věci jsou jen otázkou, jíž nemůže začátečník sám sobě dobře zodpovědět. Proto záleží na něm, zda poskytne sluchu moudrým radám svého gurua, nebo si nechá radit od svého pošetilého nitra.

    Objektivně vzato, měl by člověk vždy nastoupit cestu životy. Když ji nastoupí správně, dostává se do proudu osvobozujícího učení, na níž nepromešká, ani když druhý den zemře.

    Vstup do proudu je totiž zavedením tendencí všech vitálních sil ke Svobodě a konečně jen na těchto tendencích záleží, zda bude, nebo nebude úspěšné jakékoli duchovní úsilí člověka.

    Uvažujte tedy moudře, opatrně a zdrženlivě. Mohu Vám říci, že uspěchat se nedá nic. A když budete moci indentifikovat, že příslušné tendence jsou zavedeny, pak poznáte, že právě vstupujete do bezmezných rozměrů Transcendentna. To je, pravím, požehnaný okamžik, který převažuje každý dočasný stav, byť jakkoli vysoký a nebeský. A člověk do tohoto Transcendentna bere svůj hodnotný rozum, jehož je třeba i na cestách nebesy.