Z uvedených rozhovorů jste jistě poznali, že v té době Květoslav ještě nikoho definitivně svým pokračovatelem neurčil. Tehdy byli perspektivní čtyři jeho žáci. JUDr. Míla Kovář, Doc. MUDr. Antonín Bajer, Ing. Roman Mandys a já, jen obyčejný člověk bez titulů. V pohovorech, uvedených v České Mahajáně, jsou o tom zmínky.

    U Míly Kováře došlo k vážnému onemocnění a po třech operacích v listopadu 1972 zemřel. Jeho smrt ukázala, že nedořešil problém svojí karmy. Po jeho smrti Květoslav řekl, že on hoření část bytosti zachránil a zakotvil v oblasti Dharmakája, ale dolení část pudová, že se vrátila zpět na zem a bude se zde objektivovat jako žena. Z toho vyplývá, že nedokázal to, čemu říkáme spasení srdce. Příliš pozdě pochopil, že je nutno nebeskými stavy, ve kterých žil, pročišťovat tělo, které je nositelem karmy; že s rozvojem Ducha musí souhlasně pokračovat i tělo. Dlouho, celá léta, žil uzavřen v sebe, ve vysokých duchovních stavech a odmítal „sestup na zemi“. Protože jej Květoslav k tomu nutil, přerušil s ním raději styky, což trvalo několik let. Když se vrátil, bylo už pozdě, protože jeho tělo bylo příliš porušeno. To byl výsledek toho, že rozdělil život na nebeský a pozemský. Ten pozemský odmítal začlenit do duchovního vývoje přesto, že Květoslav jasně vysvětloval, jaká cesta vede ke skutečné spáse. I když byl velice inteligentní, nedokázal se „žití v nebesích“ (vědomím) vzdát ve prospěch svého těla. Jevilo se mu to jako neúnosné utrpení. A vysoké duchovní stavy zde působily jako drogy, protože nebyl vytvořen most mezi vysokým duchovnem a tělem. Nedodávaly tělu čistou energii, která by prodlužovala život, ale naopak vyčerpávaly jej. Poslední velmi důrazný vzkaz, který mu po Viktorovi Květoslav poslal, že je jen jeden život, a to nebeský zde na zemi v proměněném těle, jej už nezastihl živého.

    Doc. Bajera viděl Květoslav jako velice schopného, ale protože už byl příliš vysokého věku, neviděl možnost, aby byl pokračovatelem tradice. (Po odchodu Květoslava šel velice čistou a nekompromisní cestou a zemřel ve čtvrtém vnoru.)

    Zbývali jsem tudíž dva, Roman Mandys a já. Zde to rozhodl věk. Roman byl o 11 let mladší; dostal tudíž od Mistra zasvěcení. Když to Kv. ohlásil (už v roce 1972) řekl mu Míla: „Proč mu to dáváš, vždyť přece vidíš, že na to nestačí.“ „Ty odcházíš a já předpokládám, že on ještě nabude potřebné zkušenosti splní-li úkol, který jsem mu dal,“ odpověděl Mistr. Jak to dopadlo, najdete odpověď v knížce Drahokamy 2, v článku „Oznámení“. Pokračování tradice tudíž padlo, a Květoslav velmi trpěl. Roman bohužel mnoho Květoslavových přání ani po jeho smrti nesplnil a ještě neplní.

    Kv. se spoléhal už jen na knihy, že ponesou tradici. Proto také začal preferovat Zoru a snažil se jí zajistit všechny možnosti, aby mohla jeho spisy vydat. Vytvořil u ní proto realizaci, kterou jí dodal potřebnou energii pro tento úkol, i pověst, aby jí zajistil pomoc lidí. Svého úkolu se zhostila perfektně, ale o tom jsem něco napsal už minule. Energii, kterou pro tento úkol obdržela v podobě realizace, vyčerpala, ale svým životem dále nešla správnou mystickou cestou, její suverenita, její ego narostlo. To ovšem přineslo nešťastnou situaci pro další živé pokračování nauky. Došlo mezi námi k rozchodu.

    Jenže v „knize osudu“ je určeno jinak.

    Jestliže Květoslav přenesl nauku Bělostné Dynastie Guruů svými realizacemi z Tibetu sem, na Západ, tato dynastie nad jejím osudem bdí.

    Když se už vše vyvinulo takto a Kv. mne určil jako poslední možnost živého pokračování tradice, pokračoval jsem poslušně jako guru jeho školy. Byl jsem si vědom, že nemám ještě potřebné nejvyšší zasvěcení, ani zkušenosti, a tak jsem se snažil svým životem dosáhnout toho, co mi chybělo; a nebylo toho málo.

    Trvalo mi ještě 14 let po odchodu Květoslava, nežli jsem uspěl. (Napsal jsem něco o tom na internet v minulém článku.) Ano mojí realizací dhjánibodhisattvy Vadžrasattvy, který představuje aktivní princip Dhjánibudhy Akšobhji, kterou jsem dosáhl ve skutečnosti autoiniciací, tradice pokračuje. Sám jsem nalezl dle požadavku Květoslava a zákona dynastie. Navázal jsem tak na Bělostnou Dynastii Guruů přímo. Jsem tudíž sedmým členem a nositelem tradice, čímž je splněn nutný požadavek živého pokračování. To nelze nahradit žádným rituálním zasvěcením. Tím bylo zlomeno i „prokletí“, které Květoslav vyslovil pro všechny, kteří jdou za Romanem.

    To, že jsem dosáhl autoiniciací vysokou duchovní kvalitu ještě neznamenalo, že jsem již hotov. Věděl jsem, že nejsem ještě zdaleka pročištěn. Přede mnou stál ještě úkol, který Květoslav popisuje v článku „Dokument“, uváděný v knize Drahokamy 2, kde vysvětluje symbol „smaragdové desky“. To jsem si z vlastní iniciativy nedokázal troufnout; ani jsem o tom nepřemýšlel. Mělo se to však stát skutečností a nyní vím, jak je to důležité.

    Přišli bohové a přivedli mi ženu. O tom jsem však mluvil vloni, na setkání v Kutné Hoře. Zde to uvádím jen proto, že chci zdůraznit, jak důležitý je článek „Dokument“. Pak totiž nastaly znovu boje. Je to způsob, jak dokonale dočistit svoji karmu, jak ze sebe odstranit i zbytky příslušnosti ke světu, jak přenést Světlo na zemi. Jde pak zase o obyčejný život bez původní askeze, která vedla k uskutečnění, v intencích dosažených duchovních výšin. K tomu se musí člověk rozhodnout bezpodmínečně z vlastní vůle. Pak bytostné nedořešené nedostatky vystupují s mnohem větší silou. Dříve bývaly jen potlačeny; nyní se musí dořešit.

    Dosáhl jsem již vysokého věku a mohu nyní říci, že dožiji život čistoty. Květoslav mně napsal v posledním dopise, co mne ještě čeká, ale o tom nechci přemýšlet. Každé přání by bylo překážkou nebo stropem, který by nebyl překonatelný.

    Má-li tradice nauky pokračovat živá, je bezpodmínečně nutné, aby pozemský guru byl na nadsvětskou dynastii zapojen přímo, a to základním stavem dynastie. Ten musí dosáhnout sám, autoiniciací. To bylo splněno.

    Můj guru a Mistr Květoslav mi ještě před odchodem přikázal, že nežli zemřu, mám si najít a vychovat pokračovatele. Ještě donedávna jsem to viděl jako nesplnitelný úkol. Dobře jsem nyní chápal Květoslava, jak nesmírně těžké to pro něho bylo, když hledal, koho má určit po sobě. Výsledek byl vlastně vyeliminován okolnostmi. (Nebo dozrálo předurčení? – přikláním se k tomu
druhému. Bylo mi mnohé ukázáno.)

    Byl jsem v té věci bezradný. Nyní však vím, že je vše, jak má být. Vše bylo již dávno určeno, jako bylo předurčeno i moje zasvěcení. Ano, Guruové určili, kdo ponese tradici dál. Oni, kteří nejsou zatížení těly, vidí dokonale, a proto se mohu jen podřídit. Vím nyní, že tradice nauky půjde dál, a že bude pokračovat živým člověkem, k překvapení mnohých.
Považuji za samozřejmé, že toto mé sdělení vyvolá mnoho otázek, bouři a kritiku. Hlavně ze strany Zory nelze najít pochopení. Jistě není schopna přijmout toto vše co jsem zde, nyní i dříve, napsal; její ego to nedovolí. Co však na tom záleží. Tradice nauky jde jinou cestou, než ona by si přála.

    Jsem již velmi stár a začínám se dívat na svět i na dění kolem sebe již jakoby z dáli. Snažil jsem se svým životem plnit přání mého gurua tak, jak mne to učil, a jak jsem jeho učení chápal. Berte proto toto mé sdělení jako dokument mé mystické cesty.


Studený Josef, guru Květoslavovy mystické školy.