Z rozhovoru v lednu 1973:

G.Vnucovat se s poučováním o mystice, to je nutkání u začátečníků.
J.S.Každému nelze vnucovat své názory, každý je jinak zabarven.
G.Kdo chce dobře rozeznávat, nesmí se chytit v pasti „ já tomu rozumím“. To by se postup zastavil a dotyčný by mohl být pro mystiku vůbec ztracen. Až jednou, později, až začne svítat, že všechno musí být v logické souvislosti.
J.S.Dříve jsem stále narážel na odpor, když jsem chtěl svoje názory vnucovat, i když jsem to myslel dobře. Nyní se v tom už vyznám. Kdy a zda vůbec má smysl druhého poučovat nebo přesvědčovat.
G.Osobnost se projevuje ve všem, i v tzv. estétství. Zlobíval jsem paní Ledrovou, která má ráda kytičky, že kapusta je lepší.
J.S.Stupňuje se nyní u mne napětí, až dosáhne bodu, kdy se stává nesnesitelným, až neúnosným. Když se to neprorazí přes tu neúnosnost, vrátím se na základnu lidství. Čili člověk si musí ubližovat.

Například Saša pro svoji dobrotu se zamotává do společenských sítí, a to už je pro něho zlé. Ivan také začal, ale s děvčetem se rozešel – a naskočila u něho radost, ale hned se zase ukázala osobnost v jiném aspektu a již znovu zabloudil. Radost likviduje tím, že druhé poučuje.

G.O tom mluvil Bajer, jak tyto různé nástrahy zlomit. Když si vytvoří dobrý stav, „z kouta“ vylezou nástrahy a ty likviduje. Je nutno vytvářet „krize“ tím, že osobnosti odmítneme navyklé setrvačnosti, sklony, chutě atd.

Ještě k manželství. Viděno z nejhlubšího hlediska lze říci, že to je v podstatě nepřátelství. Trvá dlouho, nežli se stane souručenstvím a oba pracují na společném úkolu.

J.S.Je tomu tak, pokud to vidím kolem sebe.
G.Když se partneři dohovoří na stejné úrovni, dají se hroty ulámat. Musí z toho udělat „rozumové souručenství“, ale v žádném případě do toho neplést „pocitové nutnosti“!
J.S.Mně se to jeví jako dva energetické svazky o různém napětí, proto se nemohou spojit. Když zmizí prožívání, stává se život mnohem bohatší, a to lidé, a často i mystici, nepochopí. Oni chtějí prožívat.
G.Člověk na nižší úrovni potřebuje kolem sebe „věci“. Když se toho vzdá, má kolem sebe jenom „světla“.

Zora sama říká, že se zacvičuje na to, až zůstane sama. Také mne nijak nepřemlouvá, abych tu zůstal a ještě nezemřel. Atmosféra kolem mne je nyní hrozná, nesnesitelná a nepříjemně silná. Zora mi říká: „Vidíš, jak jsem statečná. Já jediná jsem to žití vedle tebe vydržela.“ Říká, že jsem skála, o niž se už mnozí rozbili. U ní již nevzniknou momenty, že „vyletí“; dnes si to ani už rozmýšlet nemusí, totiž, má-li utéct.

J.S.Její narušený zdravotní stav, to je asi odezva na to její vypjaté ovládání se.
G.Mám k ní závazky, že si na můj popud vzala Ladislava. Sama říká, že to ode mne byl fantastický tah. O sobě říká, že už začíná být také jako „šavle“.
J.S.Mám za to, že by si v jiném prostředí svůj zdravotní stav upravila.
G.Jsem krajně opatrný i v tomto směru. Šetřím ji, dokonce i její projevy tlumím. Ona je však ještě pod jiným tlakem, který útočí na její nervy, když vidí, jak jsme na tom s paní Ledrovou zdravotně. Sama je nyní po „šesté sedmici“, přes 42 let, tj. v rozhodujícím období; myšleno z hlediska zdravotního.
J.S.Vidím, že se na lidstvo valí hrozivá, hrůzně velká temnota. Snažil jsem tu temnotu neakceptovat.
G.Nevím, zda se i u Romana všechno dohoní; jestli se do té doby všechno nezhroutí. On mně dělá starosti.

Já to mám s naukou hotové, už nemohu zasahovat; tělesně jsem zcela vyřízený. Záleží na tom, zda záporný princip v posledním okamžiku nezvrátí všechno to, na čem jsem od roku 1946 pracoval, a co jsem dosud udržoval takové, jak to bylo vytvořeno tehdy. Kdyby záporné síly bývaly zjistily, že se nauka předává z ruky do ruky, kdyby zde byla linie, tj. posloupnost, daly by pokoj.

Je zde více směrů v činnosti, ale takové pochybné kurzy jako Jógananda, Mahariši a jiné nemohou vůbec vést k zasvěcení, protože to jejich způsobem nemohou lidé v sobě zpracovat.

J.S.Dnes již chápu, že pro mne není jiné cesty nežli tato. Jen tímto způsobem se mohu zachránit.
G.Vysoké stavy a zkušenosti se musí zakořenit v bytosti. Neelová totéž formuluje termínem zvyk, že se stavy ducha musí stát zvykem.
J.S.Ty víš, že jsem dobře pochopil, jak je důležité přenést vše do těla. Vím, že pokud duchovní stav není takto upevněn, byl bych stále ve vzduchu, a to nic neznamená.
G.Ano, tělo samo musí produkovat ty stavy.
J.S.Vyciťuji, že můžeme být, jakožto lidstvo, napadeni kdykoli zápornými silami. Vše je v pohybu.
G.Bytost ovšem přijímá nejvyšší věci velmi pomalu.
J.S.Ano, u mne si musela bytost postupně zvykat na další a další zkušenosti. Dnes, po zlomu, už to jde rychleji. Mám jistotu.
G.Z této zkušenosti čerpal Míla tu svoji „evidentní jistotu“, jak říkával: „Jistota ve mně vzešla.“
J.S.Dnes se nemusím bát vzdát dosaženého stavu, protože vím, že je zde, a znám metodu, jak jej znova dosáhnout.
G.Znal jsem to takto: nořím se do samsára a vím přesně, že tam a tam z něho zase vyplavu. Pokud to člověk musí prosazovat proti tělu, není to dokončeno.
J.S.Kdybych byl pochopil a podchytil situaci hned, mohl jsem ten zlom mít za sebou už mnohem dříve.
G.Vyhrál jsi to svou tvrdostí proti sobě a že jsi nepovolil. Kdo si na cestě povolí, dopadne jako Radim. Proto jsem tě předal paní Ledrové, která vždy „spravila hodinky sekyrkou“. Kdybych býval zasahoval svými jemnými nástroji, nemuselo to dobře dopadnout. Takto mi zbyla možnost ještě zasáhnout.
J.S.Dnes už nepatřím světu. Například mne nemůže nikdo napadnout třeba nějakým sexem. Cokoli z této oblasti ve mně už nevyvolá rozechvění. Jaký účel by to mělo? Sexem se člověk stává vždy příslušníkem světa.
G.Nyní to se sexem vyhrává a také to vyhraje Bajer. On má dnes již zkušenost, že ho ženské napadají proto, že je v nebeském stavu. Může si je snadno zařadit a nenaletí. Zkrátka, člověk žije z nastřádaných fondů.

Konec zápisů Květoslavových poučení pro Josefa Studeného. Zápisy rozhovorů stenograficky zaznamenala Božena Fišarová.