Z rozhovoru v dubnu 1972:

J.S.Tvoje přítomnost způsobuje a umožňuje, že všechno mnohem lépe chápu, všemu více rozumím. Také v posledních tvých pracích, jako bys byl osobně přítomen. Tak mi to při čtení připadá.

Nyní mi jde o to abych pochopil, jak přenést vědomí přes okamžik smrti.

G.Jednoho dne dosáhneš stavu „nezničitelnosti vědomí“. To přijde jako u mne. Má bytost už nechce vůbec nic od shora až dolů.
Mí.Musíš provádět a prohloubit rozlišování. Když člověk pozoruje určité stavy pozná, že o každém lze při dobrém pozorování říci: Tento stav vznikl a proto také musí zaniknout; až jednou dojde ke stavu, který již nelze popřít, který je věčný a proto nezanikne. Já jsem v tu dobu našel „vědomí samo o sobě“. Některé stavy by mohly dávat jakýsi nádech nekonečnosti, protože jsou šťastné, uklidňující, ale člověk přesto pozná, že vznikly a proto nemohou být stavem nekonečným.
G.To je právě cesta rozeznávání, že člověk na určité úrovni, když věci správně hodnotí, pozná: Toto je pomíjivé, toto je rovněž pomíjející a při tom stálém odbourávání všech stavů dojde k poznání: tento stav nepomíjí. Čili stále eliminuje všechno, až dojde ke stavu, který vyloučit nelze. To je práce od druhého vnoru výš. Taková je moje zkušenost.
Mí.Do určitého stupně je to výměna stavů a když se již dosáhne stavů nebeských, pak je to odbourávání stavů, tj. od druhého vnoru jak říkáš. Do druhého vnoru je to proměňování stavů, potom je jejich odbourávání. To, že ve třetím vnoru je úplný klid svědčí o tom to, že oproti druhému vnoru muselo dojít k velkému odbourávání.
G.V radžajóze musí člověk ze všech vln v bytosti vytvořit vlnu jednu a tu pak odhodit. Jestliže by nedocílil aby jeho bytost usilovala jedním směrem, nenajde cestu. Když během vývoje získá zkušenost s každým bojem, v boji s každými vlastnostmi pak je může odhodit. ( k Jos.) U tebe se mi líbí, že se vytrvale držíš cesty, že nikam neuhýbáš. Cítíš se uspokojen i když je v tom stavu potenciální světskost. Kdyby sis řekl, „co bych se namáhal“, to bys už prohrával.
J.S.Ta „světskost“ se jeví, jako by bylo stále jaro.
G.V době první realizace jsem si toto vše dal do pořádku. Řekl jsem si, že svět hezký není, ale proto, že jsem se dal do pořádku, zdá se mi krásný.
Mí.Lidé vidí svět prostřednictvím svého nitra. To jsou ty Komenského brýle mámení.
G.U mne to byl normální stav, že jsem viděl „středním okem“. Otevřel jsem fyzické oči a bylo zataženo. Středním okem jsem však viděl krásné jaro. To bylo pro mne velkým poučením.
J.S. Různé stavy se u mne střídají, ale když na ně upřu pozornost, rozpadnou se.
G.V podstatě to chce, abys tyto, i krásné stavy odmítal.
Mí.Jejich pozorování by mělo být s odstupem.
J.S.Chápu to tak, že bez odstupu by to bylo prožívání.
Mí.Nebezpečí je totiž v tom, že s tím, co je pro nás lepší a příjemnější, tím spíše se s tím ztotožňujeme.
G.Vhled vznikne jen z odstupu a odloučení od viděného.
Mí.To proto, že se přerušil k viděné věci či stavu vztah.
G.Dojde se k tomu, že člověk vidí nikoli tu starou věc, ale jen hru. K tomu jsem dospěl velmi brzy. Za činy jsem viděl jen jejich motivy, ale nic jiného – jen motivy.
Mí.Uklidnění bytosti prostřednictvím vnorů slouží k tomu, aby se získal stále hlubší a hlubší vhled. Jinak nemůžeš získat vhled, který by ti přinesl vykoupení. K tomu dojde až ve čtvrtém vnoru. Do té doby je nutný stálý a dokonalý odstup ode všech stavů. Vnory souvisejí s odstupem a se správným vhledem. Já jsem chyboval v tom, že jsem si ponechával blaženosti, a dnes vidím, že jsem v nich setrvával zbytečně dlouho.
G.( k Jos.) Ty mi v tomto stadiu tvého vývoje činíš potěšení. Většina snaživců na tomto stupni vývoje ochabuje, protože šli za prožíváním. U tebe to je poznávání. Cesta za prožíváním nemůže končit dobře, i když se jedná o vysoké stavy. I těch se člověk jednou nabaží, ale pak už ztratil cestu jak dál a tu cestu již nenajde.

Jestliže mystik všechno odráží a potlačuje, je v tom snaha. Odstup je bezpodmínečně důležitý. Ostrou pozornost si brousí tím, že se stále snaží, stále pracuje; když usiluje bez ustání.

J.S.Velmi mi vadila moje nedokonalá inteligence. Nyní vím, že touto cestou je možno ji získávat, rozšiřovat a intelekt prohlubovat.
G.Ano, ale jedině správným odstupem ode všeho.
J.S.Pokud jsem dělal jen koncentraci neprohlédal jsem tak.
G.Ale výsledky u tebe jsou.
J.S.Dnes už dokážu se stavy manipulovat, mohu použít i silovou koncentraci, vím-li, že mi pomůže.
G.Buddhu Gotamu přivedla askeze k poznání. Když se člověk stálým napětím dostane na určitý stupeň, pak zase musí napětí odbourávat.
J.S.Vnímám, jakoby proti mně stál vesmír.
Mí.Zánikem vědomí zaniká i vesmír. Sny jsou také ve vědomí.
G.Moje drastická zkušenost s vesmírnými poměry byla ta, že mi vesmír přepadl do nitra. Je to už tolik let, a stále to pokračuje. Nemohu zjistit, že vesmír je veliký.
Mí.Myslím, že Buddha musel mít také tuto zkušenost.
G.Nejdříve to je dualita. Potom na rozdíl od ní zkušenost, že má člověk všechno v sobě. Vesmír se stane subjektem. Vývoj v této zkušenosti jde sám, tj. vědomí se samo rozšiřuje, ale nesmí se udělat hloupost.
Mí.V Buddhových řečech je otázka: na co myslíš rychleji, na věc, která je v dosahu, nebo na tu, která je 100 let vzdálená? Odpověď: stejně rychle.
G.Hodnotím lidi podle toho, jaká mají ke svým stavům přirovnání; některá přirovnání jsou totiž odvozená. V takovém případě nejde u takového člověka o jeho duchovní zkušenost, nýbrž pouze o mysl, čili je to u něho pouhá spekulace.

Jsem již u konce se svými silami; již mne nic neprobudí k zájmu. Mystiků bylo hodně; dokázali mne ubít tím, že to nedotáhli až do konce, až na vrchol.

(k Jos.) Máš možnost dokázat své rozhodnutí. To ukáže čas. Byl bys opravdu výjimka.

J.S.Beru to jako zkoušku.
G.K tomu mohu říci toto: když člověk ve své snaze vytrvá, je to, čeho se dočká, vždycky lepší, než co měl ze začátku. Když se zřekne světa, získá blaženost, a když vydrží ve své snaze dál, blaženost se mu promění v tichý mír a klid. K tomu, co jsem v poslední době napsal a píši, by byla třeba elementární příručka, nějaký režim dne. Ale když bych to měl do podrobností vykládat znovu, to už nedokáži. Na to by měla být v chodu „škola“. Když jsem čítával buddhistické texty a řeči, vždy se v nich poučky opakují. Musí se totiž v člověku stále oživovat. Myslím všechny pokyny a všechna poučení.
J.S.Aby si člověk zapamatoval, že má dělat ve správnou chvíli to a to, kdy má co změnit, prohloubit apod.
G.Ano buddhistické texty potvrzují, že je nutno poučení opakovat, připomínat atd. Když to opakuji někomu, komu to je jasné, pak tím současně působím na ostatní přítomné – a to ne jen obsahem vysloveného.