Z rozhovoru v listopadu 1971:

Mí.Když se člověk setkává v životě jen s příjemnými věcmi, pak těžko může pochopit netečnost ke světu.
J.S.Zjistil jsem, nebo lépe, pochopil jsem najednou, že moje trápení v životě má co dělat se sexem. Nejsem ještě mimo sexus, ale snažím se, aby se mi nelíbila žena, příroda, prostě nic ze světa.
G.Já jsem jako suchý ořech, ale radostnost nemizí; takový duševní život je však bohatý.
J.S.Vydobyl jsem v bytosti určitý duševní stav a co mu neodpovídá, to mně nezajímá, ba ani příroda.
Mí.Radostivé štěstí při rovnodušnosti ducha se cítí plně bytostně. Ve třetím vnoru člověk stále pociťuje tělesně radost a štěstí; toto radostivé štěstí nemá ráz prchavosti. Je v hlavě právě tak jako v palci u nohy. Tento stav je mnohem žádoucnější nežli cokoli mluveného, slyšeného a viděného.
G.Rozhoduje to, co produkuje bytost. U člověka, který na mystické cestě ničeho nedosáhl, produkuje bytost jenom závadné stavy, a proto hledá radosti. Když se to v bytosti dá do pořádku, pak se radosti projevují jako radostný stav. Jen takovéto radosti rozjasňují ducha. Ostatní radosti – světské, jej zatemňují.
J.S.Vidím nyní, že je-li radostnost přirozeným stavem, je pak soustředění snadnější a dokonalejší; mám pak lepší přehled.
G.Potom už člověk nevyhledává radosti, protože se v bytosti produkují samy.
Mí.Nejdříve je to stav přechodný. Musí se zde vyvíjet určitá snaha, aby v člověku ta radost byla. Později se stává radost stavem přirozeným v celé bytosti, kdy člověk jen okrajově konstatuje určité tlaky vnějšího světa. Protože se nechce ochudit o vnitřní hodnoty, vnímá to, jako když se hladí látka. Z počátku to je ovšem boj, a to až pekelný.
G.Právě když se bojuje, vnitřní vývoj se hýbe. Jde o to, vidět starý svět novýma očima. ( k J.S.) Ty budeš k tomu mít ještě dost energie.

Člověk musí svůj postoj ke světu upravit. Vidět tento černý svět jako zářící, čili proměnit temnotu ve světlo. Lidé mají o mystice své nesprávné představy. To, s čím jsem přišel já, byly revoluční názory.

Pro mne to je vše jiné. Zde „dole“ nemohu být spokojen, proto se musím občas chodit osvěžit „nahoru“. Musím se tam vždy na čas „odstěhovat“.

J.S.Dnes již chápu, že veškerá mystická práce se musí provést zde, dole ve vlastním těle, v tom nízkém.
Mí.U mne to je poněkud jinak. Já pociťuji tělesně rovnodušnost.
J.S.Začal jsem poslední dobu intenzivněji pracovat na pozorování těla. Snažím se být si sebe vědom v těle trvale za všech okolností. Není to ještě trvalé, ale mezery se zmenšují. Pochopil jsem dvě alternativy:

a/ napětí v hlavě,
b/ přestěhování se vědomím do nohou. Dnes mohu volit. Pesimismus se mne již nedotýká.

G.Na určitém stupni by člověk nepřekonal překážky, kdyby nevěřil v reinkarnaci. ( k J.S.) Vidím, že už nejsi rozptýlen světem.
J.S.Ano, vnímám to tak. Vím: je tu Nauka a přišel jsem sem proto, abych ji uskutečnil.
G.Dnes již nemám chuť zakrývat ty záporné věci.

Byl jsem potěšen, že Míla chce „sednout na koně“ a pomáhat. Tím spíše mám z toho radost, že se rakšasové kolem mne starají o jednu nepříjemnost za druhou. To je symbolické.

J.S.Mám radost z toho, že dokážu nyní mysl uklidnit pozorováním sebe. Obrátím pozornost do sebe a mysl neobtěžuje.
Mí.Mysl se vždy kloní k tomu, co ji nejvíce láká. Jsou-li v bytosti šťastné stavy, mysl se k nim obrací. Mysl se jaksi „honí“ za tím, co je v bytosti šťastného. Pochopí, sama uzná, že je překážkou v postupu, když z toho dělá dedukce, a proto zůstane stát. Mysl se upne, je soustředěna na radostivé štěstí. Jednou se zastaví úplně v radostivém klidu.
G.( k J.S.) Když je člověk zdravý a smysly pracují bezvadně, vidí zcela jasně, že tento svět jsou jen lákadla. Pak musí vzniknou konflikt i na vysokých stupních. Výhledově to vypadá, že ty to vyřešíš dobře. Dospěješ k tomu, že jenom vnitřní hodnoty rozhodnou o tom, zda se člověk zachrání. Tělo samo nechce, aby bylo osvobozeno. Stále se hlásí ke své existenci, stále se připomíná. Opírat se jen o důvěru, to by nestačilo. Je nutno odolat všem náporům. Čili chce to, aby člověk stál pevně na vlastních nohou, s vlastními zkušenostmi. Na základě těchto vlastních zkušeností se musí cítit předznamenán, že to s ním při smrti vyústí dobře.
J.S.Četl jsem od tebe pojednání „Vzdejte se veškeré naděje!“ Musel jsem kdysi dávno v minulosti ledacos provádět. Raději nepřemýšlet.
G.To se opakuje i desetitisíce let a více.

Když končí život, umírající hledá kolem, čeho by se mohl chytit. Ukáže se skulina a umírající do ní vběhne bez rozumových úvah, protože by chtěl nějak uniknout; věří v nebesa, ale už nevěří v peklo. Měl by si říci: je zde proces umírání, tak jej musím řešit. Jenže člověk se stále něčeho bojí.

J.S.V poslední době mi nebylo dobře; říkal jsem si, že by to mohly být smrtné náznaky. Byl jsem sice v dobrém stavu, ale najednou zde byly tyto procesy a já jsem je pozoroval.
G.To není předzvěst, to dobře skončí.
J.S.Nedělal jsem proti těm náznakům žádné výpady. Řekl jsem si jen: musím se udržet v určitém stavu a nic víc; jen se nenechat ovlivnit.
G.To je jedině správné, starat se o svůj stav, aby byl dobrý. Celé duchovní úsilí je vlastně přípravou na smrt. Všechno se musí řešit s perspektivou nekonečného života. Nic se z okamžiku, který je právě zde, nedá vyvozovat. Člověk se musí postavit na stanovisku – za každou cenu udržet ten nejlepší stav. Tím může změnit základní karmu existující a převládající.

Nastoupení dobré cesty se vyřeší tím, že vznikne poznávání. Když člověk nemá to štěstí, že skončí život vykoupením, musí poznat všechny psychologické náležitosti aby vůbec měl jasno o co jde, co je nutno řešit, a vědět, jak se musí zachovat aby to s ním dopadlo dobře při eventuelní další inkarnaci. Píši o tom v „Besedě bohů“; co, nebo čím budu nadále? – To je kámen vržený do prostoru. Mám tuto zkušenost: Když člověk dosáhne Poznání, musí všechny tyto pochody pochopit, aby dosažené stupně při smrti nezkazil. Co by mu byly platné dosažené stavy, kdyby neznal zákon jak se zachovat aby dobré stavy neztratil, aby byl zajištěn před eventuálními špatnými konci ve smrti.

Mí.Buddhismus používá termín oboustranně vykoupený. To je ten, kdo došel poznání za živa. To je vykoupení, které je mimo všechny formy a při němž zhasnul současně všechen blud. Taková bytost se už nevrací do samsára. Kdo „zažil“ a nezhasl blud, ten musí dále bojovat; kdo „nezažil“ ale zhasl u něho blud, ten nemusí už bojovat.
G.Takový mírně upraví dráhu, ale ve skutečnosti to má již namířeno k cíli a setrvačností k němu dojde.
Mí.Posledně jsme si uváděli příklad z buddhistické literatury o otci a strýci. Jeden měl vhled a nebyl ctnostný, druhý obráceně. Vhled je poznání, ctnostný život není poznání.
G.Když se člověk zúčastňuje života mezi lidmi, musí se dělat korekce. Například ty všechny práce kolem domu v Březové, které jsem musel dělat, byly velkým úkolem. Kdyby člověk nevěděl, jakou korekci učinit, odchýlil by se od směru.
J.S.Pro mne z toho vyplývá, že je to cesta silných.
Mí.Je to cesta moudrých.
G.Nevidím rozdíl v pastýři a ovečkách.
Mí.Jestli je člověk moudrý, pak sílu k tomu aby toho dosáhl sežene, právě pro tu svou moudrost. Avšak, kdyby byl jakkoli silný, bez moudrosti toho nedosáhne.
G.Protože jsem toto dobře znal, opravdu mohu lidi vést na správnou cestu, avšak konec musí být takový, jakoby dotyčný poznal sám cestu životem pro skončení životů.
Mí.Schopnost velmi přesného rozeznávání, to je vlastně moudrost. Zpočátku nutno použít vůči sobě násilí. Na určitém stupni však toto lámání přes koleno skončí. Z pozorování vzniká rozlišování, a na tomto základě se provede upravení stavu; pak přijde k vyústění za použití vlastní vůle. – To je moudrost.
G.Celý život se chovám tak, že mám odevšeho odstup, i k tomu co budí blažené pocity. Odstup způsobuje, že se to rozplyne. Kdyby se to nedalo takto dělat, nebyl by člověk chráněn a mnohé by pokazil. Jestliže jsem si vzal za úkol vyjasnit mystickou cestu, musel jsem nastoupit tuto metodu odstupu.
Mí.Bez dokonalého vnitřního odstupu není možné dosáhnout čtvrtého vnoru. Z hlediska způsobu života by se udržela v bytosti blaženost a blud. Jen odstupem zanikají blažené a strastné stavy, čili překonání těchto stavů je vlastně odstup. Buddhistický termín „zanechání“ by pro nás nebyl tak výstižný. Termín „odstup“ má přiléhavější významové zabarvení.
J.S.Tento způsob řešení směřuje jasně k tomu aby každý dosáhl samostatně.
G.To jsou osudové dispozice. Dosáhnout stavu, kdy už nejsem „ve vleku“, je možné jenom z nadhledu, kdy člověk v sobě nemá žádnou touhu. A žádnou touhu v sobě nemá teprve tehdy, když už vše co chtěl prožil. Není prakticky možné, aby se někdo vyhnul tomu co bytost žádá. Nakonec se dají všechny touhy velmi rychle splnit; každá touha se může kompenzovat něčím jiným, aby život po jisté stránce byl uzavřen kompenzací toho, co dosáhl.
J.S.Teprve nyní se mi mnohé věci mystické praxe ujasňují.
G.To záleží na zjišťování těchto závislostí přímo v bytosti, více než na pochopení. Zjistil jsem u tebe jistou stabilitu.
J.S.Chápu u sebe tu vnitřní pevnost; už nemám naprosto žádné pochyby. Není ve mně ani ta nejmenší nejistota.
G.V této tvoji situaci stačí jen jednoduché rozhodnutí: Vše toto v sobě upevnit. Přeji Ti, abys z toho zpevnění dosáhl ryze osobní dobrý stav, který se dá vyjádřit: Už opravdu nic se mnou nehne!

Člověk vidí vše kolem sebe jako film a to s pochopením a určitým účastenstvím – aby vždy jednal správně a s porozuměním.

Mí.Čili, tím stavem jistoty ten děj neprochází.
J.S.Například – při nějakém manželčině „výkyvu“ jsem se vnitřně smál, protože jsem rozuměl proč tak jedná, ale chápal jsem ji.
G.V nynějším tvém stupni jako bych viděl svou vlastní stopu. Nyní by u tebe mělo vzniknout stejnoměrné stálé stoupání, třebas pomalé; k lepším a lepším stavům s náplní jasu, což bych chápal jako svůj osobitý vývoj.
J.S.Uvědomuji si, jak těžko je tento stav dosažitelný a dnes je pro mne jasné a mám pro to pochopení, že to u jiných nejde tak snadno jak bych si dříve myslel, že by to mohlo jít.
G.Je to u tebe již ve stejné rovině jako u Romana, avšak zůstávám u toho jak jsem už dříve řekl (pokud se týče vhledu do budoucna), že Roman je mladší. Ovšem, že on stále nachází nějakou tu „veš“, kvůli níž má mindráky. U vás obou je soubor osobitých vlastností.
J.S.Nyní nedělám z ničeho závěry.
G.Ano, vše je u tebe v běhu, tak jaképak závěry. Když budeš nyní například k Ivanovi mluvit uceleně a výstižněji (dříve tomu tak nebylo), tak on snadněji pochopí, že již není na místě to jeho podceňování táty.
J.S.Úměrně se zlepšováním niterných stavů se začínají zlepšovat i vnější okolnosti. Nyní je mi všechno jasnější. Například tvé tzv. drobné práce. Dříve jsem si neuměl jasně představit, že takhle má vypadat pravá mystika. Víc a víc mi svítá, že všechno ze světa, opravdu všechno, je bezcenné.
G.Vyhrál jsi to především proto, že jsi s manželkou přerušil „manželské povinnosti“, a že jsi ve zdrženlivosti zůstal vytrvalý a že jsi nepřerušil askezi nikdy.
J.S.Vím jak je to těžké i pro mystiky, dokonale přizpůsobit život mystickým pravidlům a požadavkům.
G.Co se týká manželství, výhledově by bylo nejlepší, kdyby manželé vytvořili jednu bytost a šli společně jako jedna bytost na základě jednoho úsilí a na podkladě stejných zájmů. Snaha jít stále v před sjednocuje. Chce to ovšem takový rozum, jaký se většinou nevyskytuje. A při tom je tu ještě nebezpečí, které lze přirovnat k závorám. Když jeden z partnerů předběhne druhého proto, že druhý v mystické snaze pokulhává, mohou v jistém okamžiku, do mezery jež mezi nimi vznikla, spadnout „šraňky“, a ten vzadu toho předního již nikdy nedohoní.

Ano, mystika musí být život; a ten život se musí stát mystický . Mystika totiž nesmí být nic odlišného od života; nesmí vzniknout dělící čára. Na toto navodit ostatní, aby to vzali jako své přesvědčení a žili podle toho, je opravdu velmi těžké.

Mí.Chce to aby mystik měl naprosto v pořádku rozum. Alespoň tak dalece aby veškeré uvažování bylo nad emociálními tlaky.
G.U jiných jsou většinou jen emoce a žádný rozum, který je v mystice tak potřebný. Pak se stává, že tzv. mystikové jednají nehorázně.
J.S.Dnes již vidím, že muži jsou ovládáni jenom sexem, tj. ženou. Když žena, ta moje vůbec, nemůže manžela ovládat, tak se vzteká a neví proč vlastně. Vidím, jak to s lidmi všelijak mlátí; začínám pronikat do myšlení a pocitů druhých.
G.Začínáš vidět ten „slastný život“, jaký lidé prožívají, když se nedovedou pustit do zápasu se sebou samými k sebepřekonávání.
J.S.Všude kolem sebe pozoruji nepěkné stavy. Svět není žádoucí.
G.Když člověk umí být zdrženlivý nechá problémy a zvláště pudové tlaky kolem sebe „pádit“ bez povšimnutí, je vlastně moudrý. Pak netřeba ani uvažovat o tom, zda je to „odžas“.
J.S.Jistě se tak zbystřuje rozum a rozšiřuje chápání.
Mí.Termín „jistota“ obsahuje v sobě prvek, který je možno nazvat věčný. Je to kvalita neproměnná a tudíž musí být věčná.
J.S.To mi přibližuje pocit bezpečnosti, že mi smrt nemůže ublížit.
Mí.Není to samozřejmě ještě konečný stav, ale již se k němu blížíš, totiž k tomu „…je něco neproměnného, nezrozeného…“ atd.
J.S.Nejde mi nyní dost dobře provádět silovou koncentraci i když napětí v hlavě nemám, jen pociťuji nohy.
Mí.Nyní bys měl pěstovat jen bdělost a ovšem všechno, co s ní souvisí.
G.Pak, po nějaké době, vyskočí v bytosti impulz, že se má koncentrace zesílit, ale to jde jakoby samo. Je-li právě možnost oddechu, ihned ten správný stav naskočí.