Z rozhovoru v říjnu 1971:

G.Už mne ta činnost s mystiky unavuje, už bych měl mít pokoj. Měl by zde být nástupce; a že není, vidím jako hroznou skutečnost. Nevím, jak to bude dál.

Za pravou askezi považuji zastavení duševní činnosti a to je velice těžké. Naproti tomu ty, Josefe, víš , že máš správně žít a nefilozofovat. Věděl jsi, že nemáš mít ženu (jako manžel) – tedy jsi tak žil, plně zdrženlivě. Bylo to bez filozofie, ale bylo to těžké. Dnes, když jsi nepovolil, ovšem víš, co je to uvolnění, když karmické vlny už netlačí. I když má člověk dobrou vůli, je to těžká práce. Ale ještě nikdo neuspěl, kdo mne chtěl jakkoli obelstít. Lidé na sebe žalují; i nevědomky na sebe všechno prozradí.

J.S.To je vidět i bez jasnovidnosti.

Když čtu od tebe pojednání o čtvrtém vnoru, to mi ještě nedělá dobře.

G.To proto, že se ti ještě líbí prožívání.
J.S.Jak mám pracovat, abych k manželce neměl odpor ani příchylnost?
G.S tím nemůžeš mnoho dělat. Je to vnitřní zrání, které vede pomalu ke lhostejnosti a k pochopení druhého – a to je dobrá cesta. Tady musí být člověk opatrný. Je tu totiž nebezpečí, že vznikne nedostatek citu. Na to pozor, to by byl pád! Člověk pochopí, že to „hraje“. Nakonec vznikne Poznání – a to u tebe už naskočilo. Nějaký čas to však musí zrát. Ona totiž zná u tebe některé nitky k navazování vztahů. Řešení je, že ty se jí nemůžeš vzdát, ale ona se musí vzdát tebe.
J.S.Rozumím, měl bych se pro ni stát bytostí neznámou.
G.Například u paní Ledrové byly tímto „provazem“ tři děti; a vůbec – celá rodina. Také druhá strana nesmí mít „vztah“. Odpor je jiný druh příchylnosti. To se musí vyvážit až k lhostejnosti a netečnosti. Správné bylo vyjádření paní Jiřiny o paní Ledrové: „ Trpí sattvickými vadami.“ V takovém vztahu k rodině, nesmí být ani ty sattvické.

Další pokračování.

Ba.Dnes je demence na postupu.
G.Je to jen proto, že lidé nepoužívají správně mozek. Dalo by se to změnit jenom ukázněným myšlením. Ve stáří je člověk smířený s ledasčím, protože už ledacos nemůže, na mnohé už nestačí a namlouvá si, že je vyrovnaný. Vpravdě je však nemohoucí.
Mí.Člověk si musí být stále vědom toho, co dělá, a nemá připustit navazování reflexního myšlení. Tím, že si bude vědom opravdu všeho, reflexní myšlení nenaskočí, protože mu na něj nezbude čas. Do reflexního myšlení zahrnuji i vzpomínání, jemuž se člověk, zvláště starý, také musí bránit. Je to širší oblast. I vzpomínání je reflexní myšlení, protože je vyvoláno pocitem.
G.Pro reflexní myšlení považuji za rozhodující toto: člověk uvidí věc a bezprostředně mu naskočí běh myšlenek. Když už je chycen a produkuje pocity, které převádí na myšlenky, je to horší.
Mí.Kázeň je nutná i v tomto širším pojetí. Člověk ovšem žije především zrakem.
G.Ano, chce to neustále být pozorný a pracovat na sobě. Když je člověk v dokonalé harmonii s karmou, je vždy spokojen; dokonce i v pekle. To proto, že žije v tom prostředí, které odpovídá jeho karmickému zařazení.

Člověk, který je v létech, má své osobité zájmy. Je v tom ovšem i obdoba mládí. V mládí je to vitalita, a ve stáří setrvačnost, zkostnatělost. Je např. hrozné, když starší člověk jí jen to, co je „zdravé“. I takovouto překážku nese v sobě stáří.

J.S.Je to vlastně převlečený strach ze smrti.
Mí.U starších lidí je závada v setrvávání v určitém druhu zaběhaných myšlenek. Člověk žije v touze a v naději, že to bude lepší. Přestává žít objektivní skutečnost, zatím co by neměl mít strach a měl by se s přirozeným úpadkem smířit. Oproti tomu třeba pohled na pěknou krajinu, na ten si může vzpomenout, na ty dobré a povznášející pocity, které kdysi míval při výletech do hor. Být neutrálně nadšený při pohledu na Vysoké Tatry. To bych připustil.
G.Používám rčení: „Inspirovat se k nadšení tím, že záhon kapusty vidím jako krásný.“ Takovéto nadšení ze záhonu kapusty zidealizování neobsahuje. Zidealizované nadšení v tom nesmí být, to by kalilo obzor. Idealistické vibrace by byly těžkou překážkou.

Vědomě odumřít všemu – to je báječný stav. Z počátku to je však úděsné pro člověka, který myslí ještě lidsky. Já jsem nepoznal „lidské smýšlení“. Proto mně to „odumření“ nevadilo. Chtěl jsem totiž poznat všechny zákonitosti.

Nakonec se člověk musí zbavit i vědění, i moudrosti – a to je další práce. U mne to současně znamená přenos nauky. Je to velká zodpovědnost, mít tu moc „ zavírat a otevírat“ lidem oči. Předpokládá to víru, určité spolehnutí a nakonec to znamená osvobození.

Už mne ta guruovská činnost přemáhá. Měli to lidé realizovat dřív, nežli se mně to podařilo formulovat. Bylo by to svým způsobem lepší i s těmi drobnými nedostatky. Vím to nyní jako matematik. Vše už je vyjádřeno pro všechny stejně, a když se někdo dopustí té nebo oné chyby, nemůže pak cestu dokončit.

J.S.Pokud to není formulováno, jsou snad větší možnosti přenosu tradicí?
G.Pro mne už není nic, co by bylo nové. Mne už nemůže nikdo ničím překvapit. Mám jistotu, že prvky této nauky jsou dobré. Musel jsem popsat jednotlivé etapy a stavy ze všeobecného hlediska. Ale když v některých případech vznikají zvláštní osobité situace, nemělo by smysl o takových případech psát.
J.S.Ztratí se ta atmosféra, která byla při rozhovoru a už to nemusí být správně chápáno.
G.Mám zájem, aby nauka zůstala, protože jsem si vědom jak těžko jsem ji získal. Kdybych býval měl moudrého gurua, to by bylo jiné. Z důvodu nedostatků lidí jsem věděl, že věcem, které jsem „přiškrcoval“, musím povolovat, a věci, které jsem nechával, že musím „podvázat“. Tato etapa mi trvala 20 let. Dosáhne-li člověk poznání, neumí to formulovat, to se teprve musí naučit. Mluví-li lidé, aniž by používali přesných výrazů, pak se ještě mohou dohodnout mezi sebou. Já se již s běžnými lidmi dohodnout nedovedu.
J.S.Dívám-li se zpět, také jsem mnohému nerozuměl.
G.Není jediného člověka, který by přesně rozuměl. Nenajde nebo nepochopí přesný výraz, když nemá tutéž zkušenost.
J.S.Snažil jsem se poslechnout, ale pochopil jsem mnohem později.
G.Mohu tvrdit: stojí to za to! U mne rozhodlo to, že člověk nikdy neví , že mu kdykoli může „spadnout cihla na hlavu“. Dokud člověk nepochopí, že mystický život je opravdu šťastný život, že mystika je život a život je mystika, dotud je to těžké; tíž se mu na sobě pracuje. A když přijde čas, že by to pochopil, už zase nemá sílu k tomu, aby to žil. Lidé bohužel v dokonalém sebepozorování nevidí nic tak důležitého, a přece se tím nakonec řeší celý životní problém.
Ba.Tudíž to nejlepší a nejdůležitější, co každý hledá, ať vědomě, či podvědomě.
G.Už ze začátku mystického úsilí jsem si zvykl na velký odpor těla. Před realizací to bylo těžce únosné a při realizaci se to velmi těžko přežívá.
Mí.Buddhističtí mniši mimo misku nosili u sebe také léky.
G.Člověk je vystaven tolika nehodám, že když začne s léky, tak aby se jimi živil trvale.
J.S.Poslední dobou najednou vidím, že „na ničem nezáleží“, že jde jen o to, postihnout potřeby okamžiku, a vše ostatní je vedlejší. Člověk žije, vidí, musí pracovat, vykonávat své povinnosti – a stát „vedle“. Nechat vše mimo sebe, neztotožňovat se s ničím. Do bytosti přicházejí takové a takové stavy, ale ty se mne netýkají, to nejsem já.
G.Ano, je nutné vystihnout potřeby okamžiku a „být mimo“.
J.S.Nyní se snažím opravdu nikoho nekritizovat, jako dříve.
G.Je to jedna z mravních zásad.
J.S.Teď je to již u mne skutečnost; dříve to bylo něco, o čem se mluvilo.

Také jsem přišel na to, že když se extenzivní soustředění provádí trvale, že se najednou přesune do široké oblasti. Je to v celém těle a se stoupající intenzitou.

G.Takže člověk buď stáhne mysl, nebo se difuzně „rozplývá“. Tuto energii jakoby shrnul, sebral dohromady a její proud intenzitou soustředění zmohutní a celkově roste kapacita myšlení. Je to něco úplně jiného nežli u běžných lidí. Chce to trvale se namáhat od intenzity k extenzitě, aby došlo k předělu mysli. To je fyzikální zákon urychlování nábojů. Kapacita usilovného myšlení tím roste. U mystika je to daleko větší energie nežli u běžného člověka.
Mí.V buddhismu se říká: „Toho všeho je si mnich vědom, aby byl zpečetěn životní blud.“ Při tom ovšem musí být určitý postoj.
G.Když si jogín vše jasně uvědomuje, současně od toho abstrahuje. Tento blud, „že si člověk myslí“, se má odstranit úsilím o extenzivní myšlení, a to lze uskutečnit jen v praxi.
Mí.Mnich si má být stále jasně vědom, dokonale vědom všeho konání( všech pohybů), myšlení i pociťování.
G.Musí se to provádět prakticky; poučování a čtení o tom nestačí.
Mí.Tam, kde je pouhé ztechnizování, tam není ta pravá intenzivní pozornost a správné sebeuvědomění. Když řeším početní úkol, musím dokonale věnovat pozornost tomu, co dělám. Tam mysl nebloudí. Tak to má vypadat jestliže jdu, vařím atd. Když se při tom dobře kontroluji, zjistím, že mi mysl neustále bloudí, protože ta práce (činnost) je zmechanizovaná.
G.Podle mne si jogín musí uvědomovat tělo v dostatečně široké míře. Všechny úkony těla stále pozorovat. Zůstávat myslí při těle na široké základně.
Mí.Je to obsaženo ve výrazu „jasně si vše uvědomuje.“
J.S.Když provádím extenzivní soustředění dobře, má to vliv na uvědomování si sebe při běžné činnosti v běžném životě. Sebepozorování jde podstatně lépe.
G.Pak intenzivní soustředění přinese konkrétní důkazy; když při něm ovšem nedojde k zúžení vědomí.
J.S.Začínám pomalu vidět do vnitřní situace jiných. Již si rozmýšlím, abych kritizoval. Například Ivan je samá kritika. Stále na mně něco vidí.
G.Když druhý dělá hlouposti a ty z tohoto svého nynějšího stanoviska bys jej chtěl poučit, za nic to nestojí. Není to k dobrému.
J.S.Vidím, že jeho přání je, předělat mne k „obrazu svému“.
G.Má se reagovat jen tehdy, kdyby v tom člověk mohl vidět zrnko pravdy. Musíš sledovat, „co“ z něho mluví, a dobře to rozpoznat.
Mí.Ivan by měl vzít jako součást své kázně to, že i když je jiného názoru, měl by poslechnout tátu (J.S.)
J.S.Učím se pomalu dívat se na sebe očima druhých.
G.Je nutno být neutrální do té doby, než jogín sám pozná, nežli sám pochopí.
Mí.Buddha říká: „Teprve až když se mnich upevní v mravní kázni, teprve potom mu ukážu další cestu…“
G.Dělám rozdíl mezi těmi, kteří uskutečnili jen pro, sebe a mezi těmi, kteří mají být „Strážci Nauky“. Lidé chtějí vidět, že mystik je ve světě schopným. Člověk, který by měl být nositelem Nauky, se má samozřejmě pohybovat „na výši“.

Čelit vlastní osobnosti, čelit všemu, co se v bytosti jeví jako setrvačnost, vše mít v moci své vůle. Jogín se má vychovat, aby se uměl chovat běžně a se samozřejmostí i v nejlepší společnosti tak, že není pro něho nic nového. Lidé akademicky vzdělaní mají určité nároky na prostředí a já jim je uspokojuji.

Mí.Velmi rozhoduje lpění. Lpět je možno na hřebíku ve zdi jako na království. Rozhodující je postoj, jaký k tom člověk zaujme. Poznaná nauka by se neměla u nikoho zastavit. Kdo nauku přijme a uskuteční, má ji pak předávat dále.
G.U Romana mám stále velkou autoritu, ale mám s ním stále mnoho práce. Zamiloval se do své askeze, ale moje vnitřní slovo s ním zatřáslo. Celý můj tlak je ten, že musí začínat znovu jako začátečník. Je však problém říci mu to tak aby tomu skutečně porozuměl. Postup je takovýto: dosáhnout stavu a zříci se ho (zahodit). Znovu začít a dosáhnout – a tak to s dosahovanými stavy opakovat tak dlouho, až to dále nejde, až už není čeho dosahovat; až usilující zjistí, že „není další poznatelná země“. O tom se mám s ním ještě dohovořit. Když mu to však řeknu jinak, než on tomu je schopen rozumět, pak nepochopí co je na něm žádáno. Ty ,Josefe, a Roman, svými snahami se k sobě blížíte.
J.S.Kdybych tak mohl s Romanem spolupracovat, pak bychom se vzájemně doplňovali. Já bych viděl jeho problémy a on by je zase objevil u mne.
G.To by nestačilo. Musela by zde být naprosto neklamná reakce.

Připomněl se mi Sáša. Stýkáš se s ním? On není schopen dělat experimentální jógu, ale kdyby se zařídil dle toho, jak se chovat, mohl by to vyhrát. U něho to záleží jen na způsobu života. Chtělo by to u něho zasáhnout, a to připomínkami. On je opravdu přívrženec nauky.

J.S.(k Mí.) Ty máš u něho autoritu, já na něho nemohu mít ten vliv. Tobě důvěřuje; já jsem na něho býval ostrý, a proto na mne nedá.
G.Sáša je dosud duševně v pořádku. Se starším člověkem je to dobré do té doby, dokud si může přesně uvědomovat předměty. U Sáši je to „automatičnost“. Kdyby na to šel jógou tvrdě, nedopadlo by to dobře. Má ale dobré předsevzetí. Měl by začínat správným porozuměním.
J.S.On si nechává zadní vrátka, a pak se to objevuje jako překážka.
G.Vždy vidím jasně, v čem jsou snaha a úsilí dobré a v čem jsou špatné. Když je v tom něco dobrého, snažím se to posílit a to špatné paralyzovat.
J.S.Je však hrozné, když přijdou léta a člověk nerozeznává, že jsou u něho pouta. Má vztah ke světským příbuzným a tvrdí, že je to povinnost.
G.Úplné zrušení vztahů k ostatním světským příbuzným, k dětem atd. není tak jednoduché.
J.S.Já mám k synovi také ještě poměr, ale nyní se mezi námi vytváří jakási hradba.
G.Nepříjemnostmi se z člověka dobývají potenciální sklony.