Z rozhovoru v květnu 1971:

J.S.Poslední dobou se mi v bytosti objevují různé tendence do světa.
G.Příklad: Jeřábek i Váňová absolvovali absolutní nezájem o sebe i o svět asi takto; i kdybych zemřel, nic se nestane.
J.S.Chce to stále dávat bedlivý pozor. Tento nynější výkyv nevidím tak nebezpečný. Spoléhal jsem na to, že mi je dobře, méně jsem se hlídal a už se objevil úpadek.
G.Člověk se musí naučit pracovat bez náporu, jemně, jakoby balancoval. Když narušuje ty stavy, které má držet, pak je cesta rušná. Dokáže-li, aby se ho nic nezmocnilo, je cesta bez problémů. Když jsem viděl, že jsem ještě zranitelný, nepovolil jsem. Při pohledu nazpět vidím, že jsem měl cestu lehkou.
J.S.Tak dalece se hlídám, aby energie neubývala, ale stav co do kvality je hrubší.
G:Jsou to vlny nahoru a dolů. Ztrácí-li to na čistotě, musí se člověk úpadku bránit. Musí se vystihnout každý závan rychle, neprodleně a pak se nic neděje. Smysl pro jemné výkyvy zůstane a on se vlastně takto poučuje. Kdyby se úpadku včas nebránil, může zůstat velice dlouho na jednom místě.
J.S.Na to jsem přišel už dříve, že když se dostanu do nebe, zapomenu na to, že existuje také peklo. Pak se člověk nedokáže hned orientovat.
G:Největší obtíž je, dosažený stav udržet. Člověk nežije hodiny, ale léta a staré věci, které jsou hluboko v bytosti se znovu a znovu vracejí. Jamnický mi jednou řekl: „Vždyť žádný z nás (žáků) se vlastně nezměnil…“

Setrvačnost je jednou z největších překážek ve vnitřním vývoji.