VZPOMÍNKA

    Vládce pomíjivých věcí - čas, neúprosně zasouvá naše prožitky do strusek zapomnění a jen z hlubin bytosti se čas od času vynoří, co bylo kdysi a co je neopakovatelné. Některé vzpomínky vyvolávají uspokojení, že už jsou ony události za námi a jiné přinášejí nostalgii, protože připomínají věci, které zásadně obrátily náš život jako kouzlem. Takovou nejmocnější mojí vzpomínkou je vzpomínka na mého gurua Květoslava. Je to letos již čtyřicet pět let, kdy vstoupil do mého života jako nejmocnější a zásadní agens směrování mých životních snah. Byl jsem vyzván, abych svoji vzpomínku napsal. Vyhovuji tudíž tomuto přání a doufám, že bude přijata s pochopením.

    Byla to doba nejtvrdších komunistických snah zlikvidovat u nás vše, co i jen z dálky připomínalo duchovní snahy. Ve mně však právě s velikou silou vystupovaly tyto otázky. Hledal jsem, hnán neutišitelnými popudy z nitra, odpovědi na záhady našeho bytí. Moje hledání bylo spíše neujasněné, bez systému a bylo by na místě nazvat jej blouděním. Jako první připomínka, že neexistuje jen hmotný svět, mi přinesla, někdy v mých devatenácti létech, knížka "Svítání v duši", od Břetislava Kafky z Červeného Kostelce. To jsem byl však příliš mlád a připomínka zapadla ve víru života. Avšak asi po desíti létech vyvstala znova, ale podstatně důrazněji. Vyhledal jsem pana Kafku, který zatím knihu velmi rozšířil a nazval ji "Experimentální psychologie". Chtěl jsem jít touto cestou. Byl bych měl i úspěchy, ale začalo mně vadit, že zde nedocházím vlastního poznání, že si nemohu ověřit, co mi říkají hypnotická media. Něco podobného jsem našel i ve spiritismu, a tak jsem tyto způsoby zavrhl jako bloudění a hledal dál. Jenže v té době nebylo mnoho možností setkat se s příslušnou literaturou, natož s lidmi takovýchto snah. Dostal se mi do rukou "Mazdaznan". To jsem viděl jako nedostatečné, nikam nevedoucí. Potom přišly knihy Weinfurterovy "Ohnivý keř" a další. Začal jsem zkoušet koncentrace dle nich, ale nemohl jsem tomu přijít na chuť. Rovněž později i knihy Bruntonovy. Zvýšily sice touhu po poznání tajemna, ale tu cestu jsem nechápal. Neměl jsem vlastně nic, co bych mohl přijmout. Křesťanství, ve kterém jsem byl "vychován", bylo naprosto hluché. Nedokázalo mne uspokojit ba ani oslovit. Měl jsem však jednu velmi nejasnou direktivu. Jeden z hypnotických medií mi říkal, že kdesi nedaleko "za lesem" žije paní, která čeká až přijdu, že u ní najdu, co hledám. Problematické směrování.

    Jednou však, bylo to po Novém roce 1952, přišel ke mně známý a přinesl mi knížku. Říkal, že ji nerozumí, jestli bych mu ji nemohl vysvětlit. Byl to "Vnitřní Smysl Nového Zákona" od Květoslava Minaříka. Ještě jsem nedočetl ani do poloviny a již ve mně vše volalo: "To je to, co hledáš."

    Nyní však nastal problém. Žije ještě autor? Budu jej moci nalézt? Začal jsem pátrat mezi známými. Během hypnotické praxe jsem se seznámil s různými lidmi, kteří se snažili pracovat různými způsoby, hlavně podle Weinfurtera. V Bílé Třemešné byla i skupina lidí. Jeden z nich, sedlák, mi řekl, že se zná s jedním na Zábřezí, že ten by mohl o autorovi něco vědět. A tak jsem se za ním vypravil. Byl to František Šubrt. Přijel jsem na kole, když právě nakládal hnůj. Věnoval mi jen tu dobu, než naložil fůru. Moc mne zklamal. Sice přiznal, že něco dělá, ale mluvil moc tajemně a v narážkách, že jsem z toho moudrý nebyl. O Květoslavu Minaříkovi, že neví nic. Já jsem však došel k závěru, že lže a za týden jsem u něho byl znova a i další týden a dále po čtrnácti dnech. Pokoj jsem mu nedal. Někdy koncem srpna téhož roku, jsem za ním zase přijel, ale nebyl doma. Jeho paní mi řekla, že jel s koňmi na dráhu do Dvora Králové. Jel jsem mu až skoro na nádraží naproti a pak jsem se s ním vracel pěšky zpět na Zábřezí a snažil jsem se z něho něco vytánout o panu Minaříkovi. Když jsme se rozcházeli řekl mi, abych přijel příští sobotu, že se třeba domluvíme. Samozřejmě, že jsem nezapomněl. Když jsem přijel, byl u nich jeho bratr Ladislav a s tím jsem se znal lépe. Chodili jsme spolu v Miletíně do měšťanky. Vyptával se mne, co jsem vše dělal a znám-li buddhismus. O tom jsem nevěděl ovšem nic. Šli jsme potom přes malé údolíčko do vedlejší osady. Byla to Řečice. Poblíž velké staré lípy stál dřevěný roubený domek a do toho mne vedl.

    V místnosti velmi prostě zařízené seděl u stolu prošedivělý pán. Dále tu byla starší paní s bystrýma očima a pán v nejlepších letech, dokonale plešatý. Ladislav mne přivedl k onomu staršímu pánovi a řekl: "Tak toto je pan Minařík." Moje překvapení bylo veliké a ztratil jsem na chvíli dech. Potom mi představil paní Ledrovou a dr. Mílu Kováře. Pan Minařík mne posadil ke druhé straně stolu. Zatím jsem nebyl schopen říkat cokoli. Pojednou jsem v sobě pocítil zvláštní pocit a náhle jsem se cítil jako bych byl nahý, ale ne tělesně, tam kdesi uvnitř. Chvíli jsme mluvili a říkal jsem, co jsem vše dělal. Potom jsem si mohl koupit "Přímou Stezku" a s povolením, že mohu přijít zase za týden jsem odejel. Tak jsem poznal Květoslava Minaříka.

    Začal jsem studovat "Přímou Stezku", a to samozřejmě začalo do mých snah přivádět řád. Do Řečice jsem dojížděl přibližně každý měsíc, obyčejně v sobotu. Moje návštěvy byly pro mne vždy velkým svátkem. Slyšel jsem zde mnoho o mystice a o praxi, jak má život správně vypadat. Seznámil jsem se s lidmi, kteří byli už žáky pana Minaříka delší dobu. Vyměnila se moje společnost. Postupně jsem poznal, s jakými potížemi musí Mistr zápasit, aby uchránil nauku. Stal jsem se jeho naprosto oddaným žákem.

    Nebylo ovšem pro mne tak jednoduché vše pochopit, můj intelekt nebyl ještě zdaleka tak rozvinut. S Květoslavem sám jsem býval velice vzácně. Znal jsem jej převážně v doprovodu paní Ledrové. Patřili jaksi samozřejmě k sobě. On ji určil hned na začátku jako mého gurua. Tím se mi vysvětlilo, proč mne kdysi ono hypnotické medium stále posílalo "k paní, která bydlí za lesem a čeká na mne." Mezi námi byly karmické vazby z dávných dob. Nic není náhoda. To jsem ovšem pochopil až po více letech.

    Někdy jsem přijížděl na návštěvu i v pracovní den a býval jsem s Mistrem a paní Ledrovou sám. Obyčejně jsem jen tiše seděl a poslouchal jejich rozhovory. Oni vedli rozpravy o mystice z různých stran a já jsem byl šťasten, že mohu být přítomen jejich disputacím. Bohužel jsem mnohým věcem nerozuměl, ale zřejmě to nebylo ztraceno. Ony rozmluvy se ukládaly do podvědomí, aby vystoupily později, když už Květoslav a Kristýnka nejsou mezi námi. Vzpomínám si, jak jednou vedli nějakou veselou rozepři a Kristýnka řekla: "To ty to tak nemyslíš, však já tě znám." On však zvážněl a řekl: "Nikdo mě neznáte!" A znělo to nadmíru vážně. A tak slyším-li nyní někoho říkat, jak dobře Květoslava znal, mohu nad tím jen mávnout rukou. Jeho může chápat dobře jen ten, kdo dosáhl stavu Vajročana, a ještě něco víc.

    Stalo se jednou, ale to jsem ještě zákonitosti Květoslavovy mystiky tak nechápal, že dr. Kovář vypověděl Květoslavovi poslušnost. Květoslav jej žádal, aby se vrátil z vysokých sfér, které realizoval, na zem a bral sebou znovu svět. To by ovšem znamenalo zřeknutí se na čas příslušných stavů a to on odmítl. Trvalo to několik roků. Vozil jsem mu do Trutnova od Květoslava dopisy, protože je nechtěl svěřit poště. On mi však nikdy neotevřel. Strkal jsem tudíž dopisy pode dveře. Zlé bylo, že původně vzal na sebe hmotné zabezpečení Mistra a jeho rozchodem to skončilo. V tomto směru mu tehdy velmi pomohl dr. Jamnický z Bratislavy. On dosáhl už sám dříve realizaci a přijal pro další život Květoslavovo vedení. Ta doba byla pro Mistra velice nebezpečná i z jiných důvodů. Velmi zintenzivnělo pronásledování StB. Tehdy, aby se jim vzal vítr s plachet, bylo by bývalo třeba, aby se paní Ledrová přihlásila na trvalé bydliště v Řečici, což odmítla, aby nezvýšila placení nadbytečných metrů rodině. Tím se dostal Květoslav do velice zlé situace. Onemocněl tehdy meningitidou. Ležel v nemocnici ve Dvoře Králové. Asi tři týdny velice trpěl, ale stal se zázrak. Dr. Kovář se vrátil. Z nynějšího poznání chápu, že Květoslav vzal na sebe část temné karmy dr. Kováře. On pak pochopil svůj úkol. Květoslav jeho část černé karmy odtrpěl velkými bolestmi, aby tak uvolnil cestu nauce. Vím nyní, že nejen v tomto případě, ale i u jiných jednal podobně, aby nám umožnil cestu. Vím to, protože jsem slyšel rozpravu na toto téma. Akce Márovy rušil vlastní obětí. V tu dobu už uvažoval z bezpečnostních důvodů o opuštění Řečice.

    Ne stále byly však nepříznivé a nebezpečné okolnosti. Byla údobí klidu a pohody. V takovou dobu jsem chodíval s Květoslavem a paní Ledrovou na procházky do lesa, který byl jen na skok. Květoslav rád sbíral houby. Pokud se nesnědly, sušil je. Zvláště když bydlel na Starobucku, chodívali jsme na houby jen spolu. Byl tam kopčitý terén, pro paní Ledrovou vzhledem k jejímu chabému srdci nepřekonatelný. Tehdy rostla kvanta hřibů a křemeňáků.

    Když jsme tak chodívali v lese, všiml jsem si, že Květoslav se stále vyhýbal hmyzu na zemi, jako mravencům a podobné žouželi. Když zpozoroval, že jsem si toho všiml, byl spokojen a řekl: "Jogín má být stále ve střehu a neubližovat ani náhodou." Vše, co on dělal, mělo účel.

    Asi po dvou letech známosti s Mistrem jsem se rozhodl, že přijmu tvrdou askezi. Zatím jsem o tom nic neřekl, že to nejdříve vyzkouším. To ovšem nebyla jen sexuální askeze. Týkala se všeho. Přestal jsem číst knihy i časopisy, neposlouchal jsem rádio, nenavštěvoval kino ani divadlo, jedl jsem vegetářsky atd. atd. Zatím jsem to chtěl držet v tajnosti, jenže při nejbližší návštěvě v Řečici mne Květoslav přivítal slovy: "Skočils do hluboké vody a neumíš plavat. Dám však na tebe pozor." Tím právě pro mne začal život ne právě jednoduchý, plný krizí a bojů. Byl jsem ženat a měl jsem rodinu a askezi jsem nastoupil proti vůli manželky. Rovněž v zaměstnání mi nastaly zlé potíže, protože komunisté dělali čistky a nepohodlné zaměstnance přeřazovali, nebo propouštěli ze zaměstnání. Já jsem byl nařadě mezi prvními.

    Měl jsem v té době najatou velkou zahradu, na které jsem po zaměstnání pracoval. Tam hlavně jsem se snažil vyřešit zlé krize, ve kterých jsem se potácel vlastně celý den, bez oddechu. Zde jsem si vždy nejdříve sedl pod velký jasan s převislými větvemi až na zem, a pomocí metta vysílaném do nitra jsem se snažil vytvořit čistý stav. Potom jsem jej nabídl pozvednutím nad hlavu Božství a pak teprve jsem šel pracovat. To mi trvalo obyčejně asi hodinu. Jenže jakmile jsem se začal ohánět motykou, dobrý stav zmizel a musel jsem začít znova. Práce Sysifova. Tento způsob jsem si ovšem vymyslel sám, abych vystačil s časem. Když žádné výsledky nepřicházely, usoudil jsem asi po dvou měsících, že to je můj omyl. Chtěl jsem to už vzdát, protože mi to připadalo jako zoufalý beznadějný boj. Přemýšlel jsem o tom při práci a připadlo mi ohlédnout se. Za mnou stál Mistr. On nebyl informován, kde mám zahradu, nikdy tam před tím nebyl, ale přijel z Řečice a byl skutečně zde. Měl jsem velikou radost a mluvil jsem o svých potížích. Mistr to rozvedl v rozpravě a doporučil mi, abych pokračoval tak, jak to dělám dosud. Vyprovodil jsem jej k autobusu a pustil se posílen dále do řešení krizí a udržování jasného stavu při práci. A šlo to podivuhodně lépe.

    Snad stojí za zmínku, abych také napsal, jak přicházely na svět jeho zkušenosti.

    Když jsem přijel po čtrnácti dnech do Řečice na návštěvu, dal mi přečíst právě napsaný článek, který nazval "Řečiště". Řekl mi, že cesta, kterou jsem se dal, je jeho cesta a že jsem první, který za ním po ní jde, cesta bódhisattvů. Později k tomu článku přidal rozpravu o třech stavech mysli. On psal o svých zkušenostech obyčejně až potom, když je někdo další začal uskutečňovat, nebo chápat. Říkal, že právě dozrál čas, aby mohly být ve světě pochopeny a mohly se stát účinnými.

    Jako všude, tak i v Řečici, byli lidé, kteří reagovali na Květoslava příznivě i nepřátelsky. On uměl velmi mistrně zastírat svoje působení, ale pro mnohé lidi byl záhadou, a tak stěží mohl setrvávat příliš dlouho na jednom místě. Mezi ty, kteří se stavěli vůči němu přátelsky, patřil i jeden sedlák v sousedství, který tak jako ostatní přišel při združstevňování o vše. Ten si udělal předsevzetí, že musí každý den něco v JZD nebo v lese ukrást, nebo zničit. Když se mu to někdy nepovedlo říkal, že má špatné svědomí. Květoslavovi se však snažil různě pomáhat. Měl u něho volně k dispozici brambory a občas mu přinášel vajíčka.

    Ale posléze se i v Řečici stala situace neúnosnou. Komunisté a StB byli neúnavní, a protože se nevyřešila situace s přehlášením pobytu, odešel Květoslav do Starobucka (součást Nemojova). Zde vypomohl ing. Mís, který zde bydlel v malém domku. Bývalý fabrikant, zlikvidovaný komunisty. Místa tam bylo málo. Bydleli tam všichni, on, Květoslav, i paní Ledrová, ve velice stísněných poměrech, ale Květoslav mohl pokračovat v psaní knih. Tehdy vznikly některé drobné práce. I návštěvy tam přijížděly z daleka. Mohly tam i přespat na půdě, na seně.

    Zde také vytvořil Květoslav podmínky pro realizaci Zory, dcery paní Ledrové. Byla to poslední realizace za Mistrova života. Sliboval si od ní, že poslouží k vydání knih a vyšlo mu to, avšak až za dvacet let po jeho odchodu.

    Na začátku šedesátých let se Květoslav přestěhoval s paní Ledrovou a se Zorou do Liberce, kde koupili dům. Potom jsem jej vídal řidčeji. Jen občas jsem tam zajížděl, když potřeboval pomoc, hlavně na zahradě nebo na úpravě domu. Z té doby si pamatuji jednu příhodu. Ryl jsem záhon. Květoslav se přišel podívat a podal mi vařený brambor. Ve mně vytryskla velká radost, že jsem od něho ten brambor dostal a snědl jsem jej i se šlupkou. Květoslav ovšem nedělal nic náhodou a až později jsem pochopil, že to byla zkouška. Někdo by se třeba nad bramborem ofrňoval.

    Tehdy jsem už k němu cítil velkou lásku jakožto ke guruovi. Byla to však jakási směs úcty a lásky. Jak nerad jsem se vždy loučil. Chodil jsem na malé nádraží za Libercem, přes kopec. Na vrcholu kopce jsem se vždy zastavil a díval se zpět na jeho dům a srdcem jsem se k němu vracel. Návštěva u něho byla pro mne vždy velice důležitá.

    Pamatuji se, že s nimi v onom domě žila nějakou dobu mladá paní, která sama získala realizaci cvičením jógy, hlavně hatha. Ne vysokou, ale patřila tím do skupiny lidí s vyšší základnou pro vědomí. Byla od narození do určité míry jasnovidná, což se realizací zesílilo. Vykládala mi jednou o vizi, kterou v tomto domě měla. Stála u okna a před ní se rozprostíral panoramatický pohled na Liberec s Ještědem v pozadí. Náhle se změnilo její vědomí a viděla se jako velmi stará, stojící zase v tomto domě. Celé město pod ní bylo v sutinách, jen dům, kde Květoslav bydlel byl neporušený.

    Podobně však mluvil i Květoslav, ale v obráceném smyslu. Ptali jsme se jej jednou, jak asi bude vypadat v budoucnu místo, kde realizoval, tj. kde dosáhl prozření. Vždyť strom, kde dosáhl dokonalosti Buddha Gautama, byl dlouho uctíván. Jeho odpověď vyzněla poněkud jinak. Odpověděl, co mu to bylo ukázáno v době realizace. Viděl pustinu, kde žijí divoká zvířata.

    V Liberci však nepobyl dlouho. Necítil se v tom kraji dobře. Říkal, že to je prokletý kraj. Chtěl se odstěhovat. Jeden z jeho žáků, Eugen, byl velmi úspěšný v zaměstnání a získal za velký zlepšovací návrh větší obnos peněz. Koupil pro něho dům poblíž Prahy, v Březové. Tam žil s paní Ledrovou a s její dcerou Zorou. Dojíždíval jsem tam, abych mu pomáhal, na zahradě a při úpravě domu a samozřajmě hlavně proto, abych mohl být v jeho blízkosti. Jeho vyzařování velmi pomáhalo dosahovat správné stavy vědomí. Měl jsem možnost, se tam setkávat i s jinými žáky. Bylo tam však špatné spojení. Květoslav proto častěji dojíždíval do našeho kraje a pobýval v Hradci Králové u Fišarů, kde jsme se s ním setkávali, a to žáci i z větších vzdáleností, jako z Brna a Bratislavy a odjinud.

    V době, kdy se přestěhoval do Březové, při jedné mé návštěvě mi řekl: "Budeš představen Strážkyni Prahu jako nový bojovník." Neuměl jsem si ještě představit co to znamená a co mne čeká. Dále mi řekl: "Až odejdu, budeš vést žáky a musíš mít proto velké mystické zkušenosti. Na žácích pochopíš i svoje nedostatky. Sám bys to nedokázal." Skutečně jsem pak dosáhl zasvěcení několik let po jeho odchodu.

    Asi v druhé polovině šedesátých let jsem koupil na Nemojově starou chalupu. Chtěl jsem ji postupně připravit na dobré bydlení, až půjdu do důchodu. Nedokázal jsem si představit, že bych měl žít do konce života ve městě, v činžáku. Začal jsem ji přestavovat a upravovat, samozřejmě sám. Tu práci jsem měl rozvrženu na několik let. Pracoval jsem na tom sám, protože jsem na řemeslníky neměl peníze. Byl jsem tudíž zedníkem, tesařem, instalatérem i elektrikářem. Při tom jsem ošetřoval zahradu a včelařil. Byl jsem zatížen nad míru a neznal jsem neděle ani dovolenou a pracoval od rozbřezku do setmění i víc, ve volném čase mimo zaměstnání. V tuto dobu se začala velice měnit moje vnitřní struktura, i přes tu velkou dřinu. Trvale začaly vystupovat stavy plné jasu a blaženosti, a byly trvalé a neutlumila je ani veliká dřina. Ba naopak. Moje tělo bylo plné energie a měl jsem velikou sílu. Pamatuji se, že jsem z vodovodního výkopu, z hloubky jeden a půl metru zvedal metrákové balvany. Pochopil jsem, že se se mnou začíná dít velký proces. Mistr to samozřejmě zaregistroval na dálku a přijel. Obhlédl situaci a ty skvělé stavy zmizely. Řekl mi: "Dosahuješ totéž co dr. Kovář, ale ještě zůstaneš na zemi, abys dokonaleji zpracoval tělo." Jak se mi to tehdy nelíbilo, ale musel jsem se podřídit.

    Jednou mi také řekl: "Měl jsem zlé potíže s policajty, ale ty je mít nebudeš." Uvěřil jsem tomu stoprocentně a ono se to stalo skutečností. Prošel jsem komunistickými represemi bez zvláštních potíží, i když jsem byl samozřejmě rovněž pod dohledem StB.

    Vzpomínám, že jednou jej v Březové navštívili indolog PhDr. Merhaut a egyptolog PhDr. Vahala. Byl jsem zvědav na jejich posudek a při nejbližší návštěvě jsem se Květoslava ptal, jak se vůči němu a jeho práci stavěli. "Jsem pekař", odpověděl a mávl rukou. Tak se dívali na jeho úžasné dílo vzdělanci "odborníci", kteří sami nedokázali v mystice a józe nic, jen studovali staré prameny.

    Začala už léta sedmdesátá a on si velmi stěžoval na zdravotní potíže. Pátého července v roce l974 jsem dostal zprávu, že 4. 7. zemřel. Na jeho pohřbu se sešli poprvé všichni jeho žáci v celém počtu. Viděl jsem jej naposled v rakvi. Nevypadal jako mrtvý. Měl barvu, jak jsem jej znal zaživa, jen tvrdě semknuté rty ukazovaly na poslední boj. Byl jsem Zorou pověřen, abych pronesl pohřební řeč. Dílo, které vytvořil však jeho odchodem neskončilo, jak prohlašoval doc. Bajer, říkajíc, že zde zůstalo jen torzo nauky. To byl jeho velký omyl, přesto, že dosahoval jistě výborných výsledků svojí mystickou prací. Pochopil jej až po smrti (!) a přišel, aby dal k disposici energii své cesty. Květoslavovo dílo pokračuje, i když sám Květoslav někdy zapochyboval vzhledem k nepochopením příslušných žáků a vyslovoval obavy. Oproti knihám, jako např. v "Tajném Zasvěcení", kde je velmi pesimistický, nebo v článku "Oznámení" v "Drahokamech 2" píše později jinak. Je to uvedeno v Kečarovi, druhé vydání, str. 3l8. Nauka jde dále živá, nesena živými lidmi a ukazuje se, že stezka Buddhů nebyla znovu zaváta. Vždyť Cestu, kterou nám ukázal, snesl s nebe na zemi, a nebesa nepřipustí, aby se stala jen bludičkou, která zazářila, aby hned zase zhasla. Už ne jen v předzvěstech, ale i ve skutečnosti se ukazuje, že je živá do všech důsledků. Jsou zde knihy, které zajišťují, aby nebyla zkreslena, avšak bez pokračování v živých bytostech by to bylo opravdu jen torzo. Vše se však vyvíjí jinak, naprosto jinak, nežli by kdokoli z pamětníků Květoslava mohl předpokládat. Nastoupila nová generace a Květoslav je s námi.

Studený JOSEF
guru Květoslavovy školy
napsáno v roce 1997