Rozhovory únor 1972
Míla a Viktora

Vi : Někdy pociťuji v těle světlo.
M:Květoslav již vícekrát řekl: "Člověk, který myslí, nemůže být šťasten.
M:Vědomí prochází fyzickou bytostí a neustrne na jednom místě - to je správné. Vědomí putuje v těle, aby se docílila stejnoměrnost, ale důležitější je extenzivní soustřeďování, tj. nikoli do bodu, leda jen na chviličku, a to jen proto, aby se zvýšila energie. Aby se intenzita soustřeďování (radostivého stavu, případně i napětí) snížila, pak stačí být si buddhisticky vědom: je zde tělo, jsou zde nohy...V praxi se postupuje takto: jsou zde dvě kvality, jednak uvědomování vizuální, jednak vnímání fyzičnosti, což je pociťování. Tyto dvě kvality se musí vyvažovat, aby jedna z nich nepřevládala - čili uvědomování a pociťování vybalancovat. Aby energie trvale proudila vzhůru, to už je vysoký výsledek. Váš nedostatek citového rozhoření (schopnosti vroucného volání vzhůru), nahraďte činností, dobrotou, nelpěním, radostností a kázní spojenou s radostí.
Vi:Já však zjišťuji, že náplní mého vědomí je dobrota. Je to metta?
M:Metta není jen dobrota, je to také spolusoucit, spoluradostnost a posléze indiferentismus. V buddhismu se říká: "...a myslí indiferentismu plnou..." To však už je kvalita čtvrtého vnoru. To znamená, že člověk své ušlechtilé stavy sděluje se všemi bytostmi - to je metta. Třetí vnor znamená tichou radostivost, především fyzicky pociťovanou. Třetí vnor je nejdůležitějším mezníkem, protože od té doby člověk ví: Jistota ve mně vzešla. U mne trval třetí vnor nejdéle. Od té doby mám jistotu a vím, že když něco udělám, že to bude mít takový a takový výsledek. Je to jistota získaná z vlastních zkušeností. V literatuře se říká, že pokud člověk nemá povolení od Boha, že nesmí druhé poučovat a vést. Květoslav mi jednou na tuto námitku řekl: "A copak povolení nemáš?"
 - Jestliže se podle buddhismu odstraní pět překážek, lze to porovnat se sursum corda, je to jen jiné zaměření. Tam se pomáhá ctností metta. Mnichové žili v lepších podmínkách, nežli žijeme my dnes. Oni používali metta, konali všechny své mnišské povinnosti. Neměli možnost rozptylování světem, takže jejich mysl přestala být činnou sama sebou, protože nenalezla žádné opory. Pomocí sursum corda však navazuje člověk rychleji styky s nadzemskými světy.
Vi:Květoslav to také říká.
M:S nadzemskými světy naváže člověk styk, jakmile se tyto dobré stavy v člověku upevní. Snažte se o dobré stavy, ale ony sami o sobě nestačí. Současně musíte provádět metta. Stačí, když dobrota je náplní vědomí a tím, že pracujete (mysticky), plní to svůj účel, aby se rozmotalo, co funguje jako sobecké "já" nebo osobnost. Musíte stále myslet na božské stavy, na božské vlastnosti, jako např. Rámakršna. Stále myslel na Božství (na božskou matku Kálí), stupňoval touhu po ní. To je rovněž sursum corda. Toto je první nutná činnost. Za druhé je nutno stále si být vědom toho, co člověk dělá, aby brzdil reflexní myšlení. Čím je člověk starší, tím více se zabývá vzpomínkami na to, co jej zajímalo kdysi, co v něm vyvolávalo dobré stavy. Musí však zabránit dojmům z přítomného smyslového vnímání i dojmům z minulosti. V Tibetu pracují tak, že nechají myšlenkám volné pole a pozorují "já". Tím, že jsou rozdíly mezi vědomím a myslí, tj. že tu je kontrolní činitel, myšlenky nemohou pramenit z dojmů, a tím se samy uklidňují. Běžně si lidé neuvědomují, co se v nich děje, proč se v nich děje to a to, vědí pouze o prožitkových stavech.
Vi:A co jógické soustředění?
M:V józe jde o to, odvrátit pozornost od světa. Je to forma soustředění na sebe. Je nutné toto sebepozorování doplňovat dobrým radostným stavem. Jasné vědomí, které je prosyceno radostivostí - to je správný stav. Bez radostivosti by to bytost pociťovala jako úpadek, protože sama produkuje vibrace nečisté. Tím, že si uvědomujete, co děláte, totiž že jste radostný, sdělujete automaticky tuto kvalitu tělu. Dobrým stavům brání nepřetržitě fungující mysl. Proto je nutné ji stále spoutávat, až ji nakonec zkrotíte úplně. Jinak řečeno: reflexní činnost mysli se musí stále brzdit. I vzpomínání je reflexní činnost mysli. Je nutno zabraňovat nejen dojmům z vnímání, z vjemů přítomnosti, ale i ze vzpomínek na minulost. Nesmíte se s myslí spojovat! Jakmile při vnímání připustíte dojmy, není to už kontrola mysli, nýbrž ztotožňování se s ní.
Vi:Rozumím tomu tak, že se mám držet těla a kontrolovat všechno, co dělám, a vnímat bez dojmů.
M:Ano, chce to neustálou pozornost na sebe a do sebe, vědět o všech projevech bytosti a nestarat se o to, co je venku, mimo tělo. To je vlastně jóga způsobem života, což tolik zdůrazňuje Květoslav.
Vi:A tuto snahu prozařovat čistotou a dobrými stavy.
M:Když si v radostnosti uvědomujeme tělo, pak je to automatické sdělování dobrých stavů fyzickým buňkám. Čili vkládáním sattvy do těla, vytlačujeme z těla tamas.
Vi:A toto úsilí stále trénovat a prohlubovat, až je z toho trvalý stav - tak tomu rozumím.
M:Ano, ale tyto všechny závislosti člověk poznává až teprve ve třetím vnoru.
Vi:Jakýsi odstup od světa již prožívám, již mne svět neláká, ale není to ještě trvalé.
M:Trvalé to bude teprve tehdy, až bude tělo dokonale vyčištěno, až do kořenů. Pak teprve při postupu ze třetího do čtvrtého vnoru dojde na řešení atavismů v bytosti. Podle Květoslava je nutné se ponořit až do hlubin bytosti
Starší člověk musí především pěstovat jas vědomí. Ten se trénuje stálým jasným uvědomováním si všeho, co dělá. U každého člověka je zbytečně mnoho myšlení. Je proto nutno myšlení omezovat a rušit. Radostnost musí tryskat z vlastní bytosti, ne radovat se z toho, že jsou lidé pěkní, jak jste říkal. Nalézat v sobě radostnost neustále, za jakýchkoli vnějších okolností, to je opravdu boj. Podle Květoslava se lze dostat způsobem života až do Brahmova nebe, čili na hranici sansára.
Vi:Jak se tedy nejlépe soustřeďovat?
M:Vystupňujte bdělost, aktivní činnost, mobilizujte v sobě síly k určité čilosti, k správné spásonosné činnosti