Pokračování téhož rozhovoru za přítomnosti Josefa

M:Protože je tu Studený, můžeme se trochu vrátit k obsahu předcházejícího rozhovoru. Stav třetího buddhistického vnoru nutno stále prohlubovat. Pokud tento stav není pociťován plně tělesně, pak to není třetí vnor. Čistý indiferentismus se může pochopit teprve ve třetím vnoru.
K:Já rozeznávám při postupu třetím vnorem stupně zralosti. Ve čtvrtém vnoru by se měl člověk vlastně rozloučit s tělesným životem, ale nauka severního buddhismu připouští, že lze zůstat v těle. Např. Rámakršna v těle zůstal a tím pomáhal celému světu. Ke svému vlastnímu "dosažení" jsem zaujal tento postoj: vzal jsem existenci z tohoto světa, a proto to, čeho jsem dosáhl, musím zase tomuto světu odevzdat.
M:Apatie, o níž jsme mluvili v souvislosti se čtvrtým vnorem, by se mohla chápat s podbarvením ve smyslu psychiatrickém.
K:Ve čtvrtém vnoru není vůbec žádný vztah; není v něm ani stopa kladu, ani stopa záporu. V tomto vnoru už nezáleží na tom, v čem "přebývám", protože se mě nemůže naprosto nic dotknout, ani sféra nebeská, ani svět pekelný.
Ba:Lhostejnost je ovšem také vývojový stav; lhostejnost narůstá, prohlubuje se.
K:Apatie je pro mne odmítání vůbec všeho. Významově se odbourává z termínu apatie to psychiatrické zabarvení. Lze to vyjádřit také tak, že "kdo opustil tento svět", lze jeho stav označit za apatii.
M:Stavu "čistého vědomí" nelze dosáhnout, pokud je tu tělo se životní energií - vitalitou. O čtvrtém vnoru se mluví jako o dokonalé čistotě.
K:Jen přes tuto čistotu se mohou dosahovat další vnory tj. pátý až devátý; rozumí se v transcendentnu. Buddha zhasnul ve čtvrtém vnoru. Sestoupil vědomím z osmého vnoru do druhého a přešel do čtvrtého. Vnímáme-li čistotu vědomí, pak již v něm není vědomí těla. (k Bajerovi) U tebe se ještě plete fyzis s čistotou vědomí. Jinak u lidí dochází k tomu, že "utíkají" od svého těla a v tom vidím něco závadného, protože se k tomu tělu musí vrátit.
M:Nejvyššího stavu lze tedy dosáhnout tehdy, když si člověk uvědomuje tělo.
K:Aby byl člověk spasen, musí vzít sebou všechno, co je v těle tamasického. Jinak řečeno: spasit se musí i ty poslední zbytky tamasu, aby nezůstal žádný záchytný bod pro opětovné zrození. Nespasí-li se současně všechen tamas, co tvoří tělo, bude se člověk muset ještě zrodit. Je třeba rozlišit tělo v tom nejhrubším smyslu a tělo, které je obměněné názorem, pojetím, které je jiné, než jak je např. vidí nádeník. Jde-li o intelektuála, jeví se tělo spíše jako symbol. Proto je nutno znovu a znovu se vracet do těla uvědomováním si tohoto hrubého, co v těle je, a tak postupně, po etapách, se tělo "odbourává".
M:Když jsem si uvědomoval tělo dříve, vnímal jsem je jako zcela světské, tj. hrubé. Teprve postupně jsem si je uvědomoval zcela jinak, nehmotně.
K:(k Bajerovi) Když se díváš na tělo z "vyšší polohy", uvědomuješ si je - nikoliv pociťuješ - trochu jinak, než jaké v tom nejhrubším smyslu skutečně je. A nyní je nutné z té vyšší polohy se vrátit k tomu hrubému tělu. Když se dobře chytneš při této práci, vyloučíš pociťování. Pociťování by se totiž jevilo jako nárazy překážek. Je proto nutno zdůraznit, že správný postup vyžaduje znovu a znovu si lépe uvědomovat tělo. Tím se dojde až ke třetímu vnoru.
Jos:Při namáhavé práci na chalupě jsem se musel vrátit k tělu. Při tomto fyzickém vypětí na stavebních pracích nešlo "chodit po obláčcích".
K:Když se však pracuje poctivě, dobře to dopadne. Úsilí podle Jóganandy - což se týká Jiřího Lipnického - jsem kvalifikoval tak, že na starou ztrouchnivělou chalupu chce přistavět krásnou věž s cimbuřím, zatím co to vyžaduje starou ztrouchnivělou chalupu rozbourat. Já dokáži vstoupit do čtvrtého vnoru, i když jsem třeba v nejhlubším pekle. S tím si opravdu čerti nevědí rady. Čili když se mě nic nedotýká, nemohu být odnikud nikam stržen. Říká se tomu dovršení Cesty i "s botama". (k Josefovi) Pro tebe je nyní směrodatné toto: třetí vnor je proces, při němž se do něho musí dostat víc toho hmotného. Když pak ze sebe učiním čirou prázdnotu, i když jsem v pekle, nemůže se mi nic stát.
Jos:Zjistil jsem, že by mystikové potřebovali hrubou fyzickou práci.
M:Je-li usilující ve čtvrtém vnoru, není v žádné sféře, a tudíž nemůže být nikam stržen ani vytržen, protože dosáhl svobody.
K:Já jsem prováděl "sestup" pomocí jógy až na dno. (k Mílovi) U tebe to probíhalo více se silami. Tato práce raději nechce mentální typ člověka. Život nutno řešit tak, jak doléhá a nikoli tak, jak by si člověk představoval. To si lidé často něco namyslí a pak tomu věří. Spása je při splnění podmínek dosažitelná v pekle i v nebi. U tebe, Mílo, jsem měl svého času obavy, zda se "neprodáš" do světského, ale ty jsi to správně vyhmátl. (k Bajerovi) Když se sestupuje dolů, je to spojeno s nepříjemnými pocity. Myslíš si, že je to úpadek, ale ve skutečnosti je tento sestup nezbytný. Avšak při tomto "sestupování" jsou určité hranice. Hlubší ponoření do těla by způsobovalo krize. Jinak řečeno: ve zprůzračnění nesmí zůstat žádné temné zázemí.
M:Mělo by se to akceptovat jako nutná práce, ne se domnívat, že je to temné zázemí.
K:Někdo by se mohl ptát: Proč mi tato koncentrace přináší špatné stavy? (k Josefovi) U tebe se krize tohoto druhu neobjevuje, u tebe se vše záhy uklidní a je to v pořádku.
Jos:Ano, když se "opřu" dolů do těla, dosáhnu "uklidnění".
K:V prvních fázích si člověk myslí, že sestupování z vyššího stavu do těla je spojeno s temnotou, ale najednou zjistí, že se vlastně ponořuje do prazákladu své bytosti.
Jos:Mně se to projevilo tak, že když jsem seděl ve tmě v hoření své místnosti a upíral pozornost do těla, byl jsem v mnohem větším světle, než když jsme potom sešel z neosvětlené místnosti do plně osvětlené haly.
K:Mně to při plném svitu slunce připadalo tak, že i ten sluneční den je temné zášeří. Skutečně existuje vnitřní světlo, které je mnohem intenzivnější než všechny lampy. (k Josefovi) To může být pro tebe popudem pro další práci, k dalšímu postupu, abys to řešil načisto; hloub a hloub se nořit do těla. Ale opatrně! Nesmíš přibrat "strastí" příliš, jenom zavadit o temnotu a nepříjemné stavy, a hned to zase zlikvidovat soustřeďováním; získat v tomto postupu trénink.
Jos:Na rozdíl od dřívějška se nyní mohu "dotknout" vědomím pudové části těla, a zvyšuje se tím dokonce energie. Není to již hrubé.
K:V této fázi se to již nemusí nijak zkoumat.
M:Když jsou pocitové stavy zcela očištěny, je to čirá energie, která se objeví. S tím se nemá manipulovat; produkuje se energie jiného typu a ta to dává do pořádku. Nemělo by proto smyslu ji zkoumat. Je to labyrint pěkného se špatným, ale vždy to vede k bolesti.
K:(k Bajerovi) U tebe je to třetí vnor. A jak nyní dál? Je lepší když se čtvrtého vnoru dosáhne z nižšího stavu. Kdyby se člověk "nořil" až dolů, dosahuje spasení třeba až na úrovni pekla a v tomto případě je prakticky nezdolatelný. Teoreticky nemusí být "spodek těla" spasen. Avšak svaté bytosti podezřívám ze zranitelnosti, když by byly napadeny v určitých úrovních.
M:Já jsem ve třetím vnoru pochopil, že mám "sestupovat" více do tělesnosti, do bytosti.
K:A to jsem právě u Míly vítal jako dobré. Když zjistím, že je v člověku vypěstovaná tendence vzhůru, pak nezasahuji.
M:To jsem již věděl, že se nevrátím do světa, ale také jsem poznal, že vnořením se do bytosti nemohu ztratit vyšší stav a že sám musím odstranit nepříznivé stavy, které může tělo ještě produkovat.
Jos:Provádějí se tyto práce současně jako realizace?
K:Tím se právě realizaci zabrání.
M:Těmito pracemi, tímto postupem právě zabráníš, aby se něco realizovalo, protože provádíš neustálé proměny.
Jos:Vracením se do nižšího nelze realizovat např. božské stavy, božství.
K:Právě tímto postupem se realizaci brání, ta se oddaluje, a to nutno vítat, jako správný postup.
M:Když sis tělo neuvědomoval, zažíval jsi určitý stav - a to čistý, který jako by patřil do vymezené sféry. Když to začínáš chápat takto, pak k realizaci nemůže dojít.
Jos:Před časem jsem zjišťoval, jakoby u mě mělo dojít k realizaci. Poznal jsem, že je zde nějaký zásah, aby se realizace neuskutečnila, a nechtělo se mi to líbit. Nyní účel toho chápu a jsem tomu rád.
K:Stav lidství je něco realizovaného. Při vyvinutí intenzity by se vývoj uzavíral. Nám jde o to, aby zůstala otevřena další cesta ke spáse.
Jos:Vím, že to má být cesta proměny; realizace však proměně zabraňuje. Nyní rozumím, že realizací by se i u mě byl další postup zastavil.
K:Výsledek realizací je vědění; avšak vědění je hodnota jen mentální. Realizace je zpevnění, uskutečnění něčeho, ale to může být ledacos, to jsem řekl Jamnickému, když mluvil o "nepřehlednosti realizací". V "Besedě Bohů" se zmiňuji o tom, že když žák pracuje špatně, realizuje stav, z něhož vyšel.
M:Postup do třetího vnoru jsou prožívané stupně, nejsou to změny chvilkové, změny okamžiku. Je to neustálé realizování, na rozdíl od představy mnohých mystiků, kteří se domnívají, že realizace je okamžik proměny.
K:Čili řečeno jinak: realizace není dokonalost.
M:Realizace je změna stavu. U mě to byla realizace z pekla do nebe.
K:Já jsem zase pověřen funkcí Strážce Prahu. Tehdy jsem si řekl: Budu pokorný - a přijal tento úkol. Když se vše zklidnilo, tak jsem od toho "hlídání prahu" odešel. Tenkráte mohlo "proklouznout" hodně bytostí. Když se do stejné situace dostal Šťásek, ten si řekl: "Teď mám moc, kterou jsem chtěl!" - Dokázal jsem mu, že ta moc je velmi omezená a propašoval jsem Andulu, a již na té moci tolik nelpěl. Ve funkci Strážce Prahu jsem byl dvacet čtyři hodin, ale nezůstala na mně sebemenší špetka karmy za to, že jsem někomu zabránil projít. Tehdy jsem poznal, že je v tom určitá zákonitost, že se bytosti ve hlídání "Prahu" střídají.
M:Já jsem přešel ze stavů pekelných do intenzivních blažeností.
K:Podle Meyrinka je člověk jako poštovní balík; má na sobě adresu a někam ho pošlou - to jsou ty realizace. Já jsem měl však vždy rád svobodu. U paní Ledrové to bylo tak, že se dostala do "smějícího se nebe", které je mnohem intenzivnější než blaženosti. Stav jejího nitra ji k tomu nutil - tělo se muselo podrobit a smát se také
Stav ve čtvrtém vnoru nesnese znehodnocení nějakým pojmenováním. Já dosahuji tohoto stavu během jednoho vdechnutí - po práci na žumpě to ovšem nešlo tak rychle. Když tento stav se dobře zná, stačí se na něj zaměřit; vyvolává se vzpomínkou. Kulovaný poznává, že člověk může tento stav držet i když je mysl v neklidu. Tento neklid mysli je ovšem přechodný a mysl se záhy zklidní. Tyto stavy mají vzestupnou tendenci.
M:Kvalita třetího vnoru je jakýmsi rozhodujícím momentem, od něhož člověk ví, jak má postupovat dál. Stavy třetího vnoru dávají již tušit věčnost, poskytují pocit věčnosti. Čím více se vědomí blíží stavu čistoty, tím více vjem stavu věčnosti je výraznější. Šťastné prožívání - to už je jako něco vedlejšího. Prvořadější se jeví "bezmezný prostor".
K:V tomto "prostoru" nemá již člověk opory, a proto je pocit věčnosti nebo bezmeznosti výraznější.
M:Kdo by to nedokázal precizně analyzovat, vázal by se na pocity.
K:Bezútěšnost na tomto stupni již mizí, i když si je člověk pomíjejícnosti všeho vědom. Žije již v jiných kvalitách svého vědomí.
M:A když se zemře ve stavu třetího vnoru?
K:Věčný život mu již nemůže zmizet, protože jej prožívá. Průběh je takový, jak se o tom píše v Bardo Thödolu.
M:Neustálé fyzické bolesti, jaké prožívám např. já, ty jakoby člověka "ničí".
K:Ale je důležité, že dobrý stav zraje dál - nehorší se to. Když je tu úporná choroba, která by mohla zapříčinit, že by dobrý stav zanikl, pak naopak rozvíjením tohoto dobrého stavu musí zaniknout choroba.
M:Rozumím tomu tak také. Tento dobrý a zlepšující se stav nedopustí, aby člověk upadl do beznaděje a do zatemnění vědomí, jako tomu je u běžného člověka. Několikráte jsem za poslední dva roky byl velmi blízek umírání, ale stav vědomí se nezměnil; neobjevil jsem v sobě ani stopu strachu.
K:Úkolem gurua je seznámit druhého s tímto stavem a naučit, jak s ním má manipulovat, protože to není duch boží, ale materiál, s nímž nutno umět operovat. Neplatí, podle Ghoseho, že je to "vítr ducha, který věje odkud a kam chce."
M:Na tomto stupni by bhakti mohla zkreslit některé zkušenosti. Přesto však nutno opět připomenout, že pro začátečníka je sursum corda to nejdůležitější. Začátečník se totiž ze své světské sféry musí dostat pociťováním. Kdyby to chtěl udělat jenom myšlením, těžko by se z této sféry pohnul; musel by myšlením objevit příčinu, že je to v pociťování. U sursum corda se zásadně požaduje, aby to bylo volání po nejvyšších kvalitách; to je to nejdůležitější. Kdyby volání necílilo ke kvalitám nejvyšším, byla by to bhakti bezvýznamná, neúspěšná; vzniklo by nebezpečí zapadnutí do světa.
K:Důležité je, aby při dosahování třetího vnoru lidé tento stav neznesvětili, a to svým názorem, a aby uměli tuto kvalitu zlepšovat, prohlubovat. Pro gurua je to těžký úkol vysvětlit toto tak, aby usilující přesně pochopil, co se na něm požaduje. Jestliže někdo "dosáhl", je ještě dalek toho, aby to uměl precizně vyjádřit. Ke schopnosti umět zkušenosti vyjádřit je třeba nejméně tolik práce, jaká musela být vynaložena k "dosažení". Při smrti odvane všechno naučené a zůstane jen to základní, to elementární. Proto záleží pouze na tendencích v bytosti. Lidé si to zjednodušují tak, že když něčemu nerozumí, tak si z toho udělají "mysteria".
M:Dnes se už musím nad tzv. mysteriemi a zasvěceními jen pousmát.
K:Skutečné zasvěcení je výjimečné. Známý případ Rámakršna - Vivekánanda, to je výjimka, ta se běžně nedělá. Neklamně se to poznává ve třetím vnoru. Je však na tom zajímavé, že ten, kdo toho dosáhl, to sám nepoznává. Měl by mít někoho, kdo ho o tom poučí.
M:V člověku je jen jediný subjekt, a to vědomí, vše ostatní je objekt. Čím duchovnější jsou stavy, tím více se kvalitou blíží vědomí. Ostatní pocitové stavy jsou vskutku jen objektem.
K:Člověk musí opravdu sám sebe stále pozorovat, aby zjistil, že lpí, že má vztahy ke světu. V těle najde centra vztahů, na které musí působit čistým vědomím. V tomto úsilí by měl dosáhnout "zažehnutí", aby se dostal do proudu. Když správně zaplane, když dosáhne zažehnutí, zjistí najednou, že má sklon pro nadsvětské stavy. Dochází k momentu, kdy se člověku "rozjasní" a poznává, že lne k něčemu jinému, lepšímu než před tím.
M:Proto je tak důležité na začátku sursum corda, s nímž zažehnutí souvisí.
K:Ale při analýze se přijde na to, že i to je nedostačující a že se zažehnutí musí dosáhnout pocitovým vznícením, aby tendence byly jiné.
M:Někteří lidé však toho nejsou schopni. Pak musí provádět tak přísnou kázeň, až se postupným vyčištěním objeví možnost tohoto planutí nahoru.
K:Dbám na to, aby lidé byli šťastni silou vlastní vůle, a ne z vnějších příčin.
M:Jakmile usilující objeví v sobě bezpříčinnou radost, má ji jakoby zbožšťovat, tj. správně ji ocenit. Tak udělá první kroky k opravdovému vznícení a planutí nahoru.
K:Stačí, když si připomeneš sebe v minulosti. Ty jsi to bral všechno jako pocity. Jednou jako napětí a stavy pozemské - pak zase jako stavy nebeské. Kdyby se to považovalo za běžný stav, pak by se z toho nevytěžilo to, co by se z toho mělo získat. Teprve správné rozlišení stavu nebeského od pozemského přinese správné zažehnutí. Vrcholem citového života je svět Brahmy.
M:Jako mezník mezi světy brahmickými a nadbrahmickými.
K:Následující stav Abhasara znamená, že se "váhy překlonily na druhou stranu".
K:Líbí se mi, že při takovémto rozhovoru, jaký jsme vedli dnes, se může nauka vyjadřovat - sdělovat. Toto jsou poznatky, k nimž se nemůže nikdo dostat. Ze žádných knih to nelze vyčíst, protože to v nich není