Úryvky z rozhovoru s dr. Lipnickým

Lip:Chápu, že při odchodu, v okamžiku smrti, rozhodují tendence v bytosti. Mám za to, že po dosažení čtvrtého vnoru je to již bez zrození v jiných oblastech.
K:Samozřejmě, protože zde již není životní síla, která by mohla utvářet. Tato síla se rozpadá.
M:Čtvrtý vnor dokonale postrádá jakékoliv prožitkové stavy, jinak by to ani nemohl být čtvrtý vnor. Není v něm naprosto žádné pouto. Je to, ovšem nepřesně vyjádřeno lhostejnost.
K:Je to vlastně apatie, kdy vědomí nemá s ničím ze světa kontakt.
M:Tuto apatii nelze však posuzovat ze světského hlediska, protože světský člověk prožívá apatii jako depresivní stav.
K:Dá se to také říci, že je to citová netečnost vůči všemu projevenému.
Lip:Mám za to, že apatie je aktivní odtažení se. Dle mého názoru, je to dokonalá neutralita.
K:Nikoli. Je to netečnost - to je přesnější výraz.
M:Světští lidé také používají tohoto výrazu pro své stavy, kdy mají zakryté vědomí. Avšak čtvrtý vnor nelze naprosto připodobňovat nebo porovnávat se žádným stavem světským.
Lip:Tedy apatie ke všemu, k čemukoliv i k vlastní existenci?
M:Apatie u světského člověka je stav pokleslosti ducha, který může vést i k zoufalství. Ve čtvrtém vnoru je naopak jasná bdělost zachována se současnou netečností - tedy bez vztahů.
K:Rozdíl mezi třetím a čtvrtým vnorem dal by se také vyjádřit takto: ve třetím vnoru potřebuje člověk ještě povzbuzení a "vrhá pohled" na nebeské stavy. Ve čtvrtém vnoru je mi jedno, zda jsem přítomen v nebesích nebo kdekoliv jinde. Já již povzbuzení nepotřebuji; bytost ve třetím vnoru ještě povzbuzení potřebuje. Ovšem ten, kdo to neprožije, nemůže tyto jemné odchylky postřehnout. Prostě si jich nevšimne, vůbec je nezaznamená.
M:Při zmínce o čtvrtém vnoru si vždy vzpomenu, jak nirvánu charakterizuje Sáriputta: "Nirvána je nejvyšší blaženost. - Co je pociťováno? - Nic. A právě proto, že není nic pociťováno, proto je nejvyšší blaženost." Pokud hledající nedospěje do třetího vnoru, nemůže toto pochopit.
K:A stav třetího vnoru musí prožívat dosti dlouho, než může pochopit, jak to má vypadat dál; ani na začátku čtvrtého vnoru to ještě přesně nepoznává.
M:Logicky by se to dalo zdůvodnit, i když těžko pochopit. Jestliže bych cokoli prožíval, byl bych omezován, a to by přece nebyla pravá svoboda. Právě včera jsme mluvili o tom, že všechny stavy od Brahmova nebe až do pekla jsou v Márově moci. Známý případ z literatury: Když Buddha se dostal k Brahmovi, Máro se skryl do dvořenína a ten mluvil podle toho, co mu Máro našeptával. V tomto sansarickém světě je nejvyšší Máro, nikoli Bůh.
K:Pro mě je toto objektivní skutečnost na vyšší úrovni. Jde o vzdušné bytosti, kdežto na lidské úrovni je všechno "z hlíny". Pokud se toto všechno vnímá v ostrých konturách, nemůže z toho být šílenství. Až když by se to rozplývalo, rozmazávalo, pak by to nebylo objektivní.
Lip:Nevnímají-li se tyto objekty ostře ohraničeně, je to tamas.
K:Lidé se většinou nechávají unášet city a tehdy začnou u nich mystické stavy. V józe, při soustředění na spodek těla, to má být ostře ohraničená skutečnost. Když se nepřipustí žádné citové unášení, k žádným mystickým stavům nedochází. Jsem-li přece stále ve střehu a užívám přesně vymezeného uvědomování, nemohou se žádné "stavy" objevit. A tak to má být.
M:Když se někdo dostane do pekelných stavů, zachce se mu úlevy a tehdy vzniká nebezpečí, že se uvede do citového prožívání.
K:To se stává, když rozum není tak vyvinutý, když není bystrý. Pak se snadno objeví žádost po požitcích.
Lip:Tělo i celá osobnost by k tomu tíhly.
K:(k Lipnickému) Říkal jsem Zoře, že je naděje, že rozum to může u tebe vyhrát. Avšak tvůj odklon jsem považoval za vážný, dokonce rozhodující krok, že se s tímto kritickým rozumem loučíš. Zora kladla otázky. Řekla také: "Myslím, že soudíš unáhleně, ale máš to prostě tak báječně zdůvodněné, že raději mlčím." Co se děje v druhém, v tom se opravdu vyznám a nenechal bych člověka zabloudit. Uměl bych tomu zabránit i proti jeho vůli, protože za sebou nechci zanechat žádnou "ošklivou stopu"
(k Mílovi) Ty to znáš velmi dobře, jak ráda by se bytost chytila nějakých slastí, a to že by ji nakonec stáhlo dolů. Proto nechci kolem sebe - a také se u mne neudrží - lidi prostého ducha. Vždy se rozejdeme.
K:Zora ví, že základní podmínkou k udržení se je bdělost - a opravdu ji pěstuje.
Lip:Zdá se mi, že u ní je to vrozené.
K:(k Lipnickému) Můj posudek je ten, že tvůj rozum může vyhrát všechno. Rozdíl proti dr. Kovářovi je ten, že u něho byl emocionální život velmi vypjatý. Ty to máš v tomto směru jaksi pokojnější, ale já se na to dívám tak, že je to zase záludnější. Tenkrát byl dr. Kovář jako jogín v plném boji a tak tedy mohl bojovat; mohl uhýbat, ustupovat a také postupovat.
M:Zpětně si to vybavuji, když na to přijde hovor, že to byla "pěkná mela", asi tak, jako když staří vojáci vzpomínají na prožité boje. Ze všech našich mystiků jsem to prožíval nejprudčeji.
K:Já jsem záhy pochopil, jak se mám vzdávat, tj. nebojovat, prostě se odvrátit, otočit se ke všem tlakům bytosti zády. Nějaký čas to trvalo. Pak se objevila "Strážkyně Prahu". Byl jsem ve střehu, bedlivě jsem se pozoroval, a když jsem se ujistil, že tělo nereaguje ani na píchání, šel jsem "vpřed" a Ona musela uskočit. Tenkráte jsem si řekl: Už mě nemůže nic zaskočit, nic přepadnout. Bylo tenkrát zajímavé pozorovat, zda tělo reaguje, nebo ne. Řekl jsem si: "Chci být přece živý, ne jako kámen!" - To byl důležitý okamžik asi tři měsíce před realizací.
M:U mě to bylo tak prudké, že jsem jasně (a řekl bych dokumentárně) poznával, jak k "peklům" dochází a jak pekelné stavy zanikají. Když se peklo zintenzivňovalo, voněl jsem k růži, pil čaj s medem, soustřeďoval jsem se před sebe, abych ty pekelné stavy zmírňoval.
K:Nikdo jiný by to nevydržel.
M:Jiní by za těchto okolností složili zbraně.
K:Kdo něco opravdu v mystice udělal, každý prošel peklem. Každý si má a musí odříkat něco, co má rád, jinak by to nebylo odříkání. Např. mám rád pohodlí. Silou vůle si je odřeknu a již je tady konflikt vyvolaný zásahem vůle proti přání bytosti.
Lip:To je vlastně správná askeze.
K:Když jsem říkal paní Ledrové, že mě v nebi vítají jako velkého asketu, ptala se, v čem jsem vlastně asketa? - V tom, že mám zastavenou mysl.
M:Cár kolem beder z nikoho jistě asketu neudělá. Modlitba také ne. Když se modlíme, je v tom prožívání, protože po něčem toužíme, a proto to není pravá askeze.
K:Vyskočí-li u mě vzpomínka, má cenu v tom, že mi vždy připomene strašlivou pomíjejícnost všeho; tak se dá sledovat, byla-li v něčem nějaká závada a jak se vše mění. Já jsem dělal všechno "přes karmu". Když jsem bydlel ve Svobodných Dvorech, měl jsem jednu místnost, v ní postel, jednu židli, almárku a hřebík ve zdi. Již tenkrát jsem měl vizi domu, v němž nyní bydlíme. To, v čem žiji nyní, odpovídá tomu, co bylo "výkřikem" při první realizaci. Jako služba hledajícím se mi to již tenkráte jevilo tak, jak tomu nyní skutečně je.
Lip:Myslím, že když se takovéto síly uvedly do proudu, že to může druhým i ublížit.
K:Tehdy to však spěchalo, protože jsem věděl, že s mým životem to bude na pováženou. Ovšem nesmí v tom být stopa chtivosti!
Lip:Myslím si, že chtivost přece zůstane v latentním, podvědomém stavu.
K:Ovšem, ale když se to zná, jak rozložit bytost pomocí analytického soustředění, pak se také v bytosti všechno objeví, tedy i potencionální chtivost. Mně se to podařilo dokonale uzavřít, takže mě nemůže žádná síla "táhnout" od zrození do zrození. Jsem úplně činný, ale žádné zrození z toho u mě již nebude. Každého bych - při splnění podmínek - dokázal dovést až sem, ale lidé nejsou schopni tak pracovat
(k Lipnickému) Ty se zaveď tedy alespoň na tendence vzhůru, aby pro tebe odpadly záporné svody.
Lip:To je ještě daleko.
K:U každého s tím počítám již od prvního okamžiku. Pokud se týče tebe, již se v tobě tvoří hnací síly. Umím to pohlídat, protože se cítím za každého zodpovědný.
M:Takže to nemůže dělat někdo jiný; to je vyloučeno.
Lip:Chápu to tak, že je to pro mě nejvhodnější příležitost