Pokračování rozhovoru za přítomnosti Květoslava

Vi:Jak se mám snažit, když pociťuji únavu?
K:Překonat ji jednou relaxací, podruhé činností. Při velkém tlaku nestačí relaxace, je nutno použít činnosti a bdělosti.
M:Já jsem dělal úplnou relaxaci všeho; neusínal jsem.
K:Chce to méně světa, aby člověk nebyl tak unaven. Unavený člověk brzy usíná, protože tělo si chce odpočinout. Chce to rozdělit si práci na jednotlivé úkony, zdokonalovat se postupně. Namáhat se jednou v tom směru, podruhé v onom směru, pak v dalším a dalším. Napadat nežádoucí složky v těle. Snaha musí být trvale obsažena ve způsobu života. Pozvedání sursum corda na prvním místě. Zlepšení se má jevit jako jas v hlavě. Zpočátku je to práce na celý den. K soustředění přejít, až když tu jsou "předpodmínky", tj. vhodný způsob života - při stálé bdělosti a sebepozorování - by měl sám dovést k soustředění. Když myšlení samočinně přestává, pak je tu teprve schopnost ke správnému soustředění
Tedy nejdříve pozvedejte mysl, zlepší se vám stav. Pak se chyťte těla, pak oboje. Zpočátku se dobrý stav sdělením tělu sníží, ochudí, ale když se to dostane "na špici", pak se tělo vnímá už jen jako symbol.
M:Zpočátku je to "paskvil". Je nutné práci střídat. Utéci na chvíli do těla, věnovat se vylepšení kvality, pak se zase vrátit k tělu a tak získat pružnost s kontrolou a analýzou stavů.
Vi:Ctnost metta se mi mnoho nedaří.
K:Nutno rozlišovat: vývoj - tj. manipulace s kvalitami a jejich sdělování tělu;
 - metta - nemusí "hýbat" city člověka, ale zlepšuje karmu.
M:Nejdříve se zdá, že to nejde "spřáhnout" dohromady.
K:Ale po čase to člověk téměř sloučí.
M:Výsledek je: džňánajogín se stane bhaktijogínem a naopak.
K:Chce to rozdělit si práci na jednotlivá cvičení. Časem se to jakoby samo slučuje. Pozvedání bude nyní u vás na prvním místě. Ovládání pozice je vaší výhodou, ale pozice nesmí způsobovat napětí.
M:Bdělost vědomí se musí zachovat, ale současně je tu zvyšování napětí. Jak se s tím vypořádat?
K:Dát to do pořádku povznesením a pak to sdělovat tělu; v pozici se to tělu sděluje rychleji. Pak sledovat, zda tu ještě něco zbývá z povznesení, které se sdělením tělu snížilo.
M:Bdělost je nutná, ale kazí stav pocitový, a proto je to problém.
K:Proto jsem vždy dával radu: měnit cvičení, aniž bych řekl proč, protože by stejně nebylo pochopeno. Zběhlejší žák může během jednoho cvičení dělat několik věcí, když každou dělal předtím delší dobu. Správné soustředění se v tomto případě musí dít jako sdělování dobrého stavu tělu, jinak je to závada. Kdo tvrdě sedí v pozici, posiluje kvality, které jsou v bytosti. Nejsou-li v ní stavy dobré, je soustřeďování nesprávné. V souhrnu je to práce na mnoha frontách.
M:Je to těžký zápas, aby člověk překonal zatemňování, které vede k dřímotě i spánku. Vnory v buddhismu jsou popisovány jen jako dobré stavy. Již první týden jsem na to přišel, že tam nesmí být špatný stav. Z důvodu nedostatečného sebepozorování není Květoslav spokojen se žádnými mystiky. K jakým výsledkům sebepozorování vede a jakému účelu slouží? V buddhistické literatuře se toto nevysvětluje.
K:Já bych sebepozorování označil jako analýzu. Pozorování sebe má vést k tomu, aby se vědomí sebe zkonkretizovalo.
M:Při analýze člověk bdělým sebepozorováním konstatuje, co je v bytosti za složky. Takovéto stálé sebepozorování rozpouští bytost.
K:Toto všechno patří do první etapy.
M:Člověk konstatuje, co zde je, a uvědomuje si vše komplexně.
K:Žák by měl do vědomí zahrnout celou bytost a dobré stavy, které je třeba v bytosti upevňovat. Člověk má sám sebe dostat pod moc vůle - jedině tak je možné správné sebepozorování.
M:Je-li člověk soustředěn jen na činnost, nebo jen na kvalitu stavu, nezahrnuje do pozorování celou bytost, ale jen nějakou složku.
K:Jakmile se člověk dostane do dobrého stavu, musí to umět sdělit tělu. Sebepozorování má vést k tomu, abych si byl vědom sám sebe, abych se kontroloval, aby vědomí sebe sama se zkonkretizovalo. Vše se musí dít na úrovni vědomí.
M:Rozpouštění by se mělo dít na základě pozorování a analýzy složek bytosti. K tomu musím použít přemýšlení. Další etapa je odstraňování všeho zatemňujícího. Nakonec zbude to, co je nezrozené, neprojevené, neproměnné atd.; tj. základní princip, který již nelze eliminovat.
K:Pro začátek musí být sebepozorování na povrchu (pohyb rukou, navyklé pohyby apod.). Když se žák dříve chytí nitra místo povrchu, pak má potíže. Naskakují mu jiné vjemy a povrch mu uniká. Čili začínat od povrchu.
M:Tím, že pozorujeme tělo, zahrnujeme do vědomí vlastně celou bytost. Jinak se chápeme jen určité části a bytost se nám "rozbíhá" (samostatné tvary ve vesmíru).
K:Člověk musí začít od povrchu, aby vůbec něco sebral z prvků fyzické bytosti. Konečný účel je chytit celou bytost, spoutávat ji až na periferii (Živí Buddhové).
M:Platí zásada: co není ve vědomí, to nemám. Proto se musím vědomím chápat celé bytosti. Začít od fyzické schránky, nikoli od citové náplně.
K:Člověk tím odstraní "slupku" - vytváří tím novou bytost (mystickou) naprosto podobnou této fyzikální - se všemi silami (teorie tulkuů).
M:Slupka brání tomu, aby se duchovní prvky "rozběhly". Člověk by se soustřeďoval na stav nebo na bod, a nedostal by se k bytosti.
K:Lidé se soustřeďují na tělo a výsledek je, že se tělo rozbíhá - místo správného uvědomění celé bytosti. Jinak zůstane nedokonalá bytost i nedokonalé tělo a výsledek je nespokojenost.
M:Touhou po životě vzniká nedokonalá bytost, která se musí znovuzrodit. Proto je nutné uvědomovat si tělo za účelem slučování.
K:Zpočátku lépe na celé tělo; jde o kvalitní obsah uvědomování. Čili uvědomovat si celou figuru, ohraničenou kůží. Nikoliv podle Weinfurtera zaměřit se do sebe, bez vytváření formy. To by nebylo správné, opustit povrch, nevědět o obsahu - to by konec mohl být velmi zlý. Jde tedy o to, aby si člověk uvědomoval celou bytost jako formu.
M:Jde o komplexní sebeuvědomování.
K:Když si člověk uvědomuje povrch, pak se obsah vytváří již sám. To už je zkvalitnění člověka - "slučovací cvičení".
M:Proto nepodceňovat soustřeďování na tělo, ohraničené slupkou! V dalších fázích musí být sebepozorování vystupňováno, aby se zachytily i jemnější věci. Jinak by člověk "jemnosti" neobjevil.
K:Na vyšších stupních člověk skládá bytost znovu z jemných prvků. Důkladným sebepozorováním musí poznat kvality, aby z těch lepších novou bytost mohl "sestavit". Já jsem vždy lidi vedl k tomu, že teorie není ničím. Čili v rekapitulaci: nejdříve se musím naučit soustřeďovat; pak se naučit dokonale sebepozorovat; pak se to musí usměrňovat; potom se chytit povrchu; automaticky se vyvine schopnost sebepozorovat a rozeznávat kvality; z nich skládat novou bytost.
M:Při delším úsilí se to samo prolomí, ale stále je nutno se vracet a opětovně pozorovat tělo.
K:Problém je v tom, jak jít "z výšek dolů", aby se to nepokazilo (vrátit se jakoby do pekla). V tomto stadiu, když už na tom byl Roman dobře, doporučil jsem mu, aby se oženil. Ve svém vědomí je člověk schopen uvědomovat se ve formě, v jaké dosud je.
M:Do detailů se nemusí - to by se bytost rozběhla a člověk by pokračoval v soustředění jen na podrobnosti. Čili koncentrace není naším ideálem.
Vi:Mám pozorovat celé tělo, nebo stačí nohy?
K:Kdyby člověk dovedl sledovat pochody pocitové, stačilo by uvědomování si nohou, ostatní doroste. Člověk si musí navodit nějaké problémy a ty pak musí zpracovat. Jakmile se člověk uchýlí k představě, už to "ulétne". Musí to být proto vlastní tělo.
M:Tělo si především uvědomujeme hmatem a zrakem, tj. pociťováním.
K:Lidé chtějí znát teorii, ale když sami na sobě nepracují, k ničemu to nevede