Jiný rozhovor

K:Nyní jsem se pustil do přepisu a výkladu "Slova Buddhova". Možná, že to bude moje poslední práce. V tomto výtahu Buddhova učení se také mluví o tom, že všechno je proces, že není nic stabilního. Když se vytvoří organismus, jsou v něm složky všechny. Vůle k životu tyto všechny složky stmeluje. Takovýto výklad je osvobozující jen pro silné povahy, pro lidi nezávislého myšlení. Např. Weinfurter by si s tím nevěděl rady.
Pvá:Zaujala mě z Neelové "závislostní řada" (řetěz závislého vznikání) od nevědomosti přes utváření až do zaniknutí.
K:Lepší je držet se nauk vědeckých - rozumových. Tak jak to podává Neelová, to je silně revoluční proti tomu, co bylo na Západě známo dosud. To mi dopomohlo k tomu, že "je to tam", kde jsem to chtěl mít. V bráhmanismu je příliš mnoho mysticismu. Naproti tomu Rámakršna se z absolutna vrátil do relativna.
M:"Tajná zasvěcení" od Neelové svým obsahem se zdají zpočátku lehká, ale již v polovině knihy se stupňuje. Kryje se to s tvými zkušenostmi, Květoslave?
K:Podobná gradace je i v mé "Spáse". Velmi rychle se postup stupňuje. Neelová dala do tohoto podání o "Tajných zasvěceních" opravdu hodně materiálu. Líbí se mi, že píše o všem s takovou lehkostí. Svědčí to o tom, že to zná.
Pvá:Francouzi ani nevědí, koho měli ve své zemi; a Češi to také nevědí.
M:Ke stým narozeninám přišli Neelové gratulovat, a ona se divila proč.
K:Zemřela ve svých sto dvou letech v roce 1969. Líbilo se mi, že v předmluvě k "Tajným zasvěcením" mluví o oplakávaném synovi. Když chci, aby z mého učení druhý měl užitek, musím do tohoto poučení vkládat sebe. Hluboký vhled vzniká asi tak: vidím almaru a chci ji dokonale vnímat; vrýt si do paměti přesně její podobu. Tímto tréninkem pronikám skrze povrch. Nebo vidím nějakou osobu; nevidím ji jako figuru, ale vnímám povahu, vidím obsah
Všechna svá poučení jsem vždy stylizoval tak, aby byla srozumitelná. K takovému porozumění se dospívá analýzou, aby žák ve svých prožitkových stavech rozpoznal "sladké" pocity od pocitů "kyselých". Bez pozorování svých stavů se člověk nemůže dát do pořádku. Až když žák poznává všechny své stavy jako vlny, je už blízek toho, aby chápal jejich vznik
Smazávat karmu? K tomu je nutno umět vyloučit všechny své činy z vědomí, a to tím, že poznává relativitu skutečností.
M:V dalších poučeních se mluví o tom, že je nutný odstup od dění tělesného.
K:Ano, nauky jsou založeny na odstupu. Toto poučení je nejdůležitější. V jaké míře dokáže jogín od sebe odstoupit, do té míry postupuje v duchovním vývoji.
M:Běžný člověk má "brýle mámení", tj. ztotožňuje se se svými pocitovými stavy, emocemi, city atd. Již na začátku duchovní snahy je třeba od všeho prožívaného odstupovat, vše vnímat jakoby to byly věci a záležitosti cizí, které se mě nedotýkají, nikoli, že dojmy prožívám já.
K:Ano, buddhisticky řečeno: Ony složky mně nenáležejí, nejsem jimi, ony nejsou mým já. To je ten základní omyl v postoji člověka: on je on a chce prožitek zvenčí, a to ode všeho, co je mimo něj. Já jsem to řešil tak, že jsem se snažil, aby ve mně přestala strast. Záleží to na odstupu; čím má člověk větší odstup, tím lépe a snadněji ovládne všechny síly, které mu určují způsob života.
M:Čím větší odstup od něčeho žák má, tím větším pánem se nad tím stává. Posléze musí dojít k očištění vědomí. K tomu je nutno odstranit všechno, co se do vědomí vnucuje. Jednou se stejně člověk musí v dobrých pocitech "vykoupat", pak od nich odstoupit a očistit vědomí. Důležité je, aby neztotožňováním se se světskými stavy bylo docíleno odloučení vědomí od nich. Asi tak, jak to říkají mniši Buddhovi: "...to nejsem já, to mi nepatří atd."
K:Já jsem to vzal jako příkaz: Soustřeďoval jsem se na předmět sice fiktivní, který je ale ve mně. Jaksi "egoisticky" jsem vnější svět nevnímal, nenechal jej na sebe působit; tím jsem se musel od vnějšího světa odpoutat.
M:Když žák dosáhne vyloučení vědomí od prožitků, když se jeho vědomí přestane ztotožňovat s prožitkovými stavy, dojde k vykoupení vědomí; tím pocitové stavy přestanou. Pak také člověk jaksi "útrpně" pozná, že pocitové stavy ho vlastně obtěžují, že nejsou žádoucí.
K:Aby člověk "dosáhl" a sebe uchránil od pádu, musí do boje o odstup nasadit síly, tj. soustředění.
M:Postojem v radostném stavu a prováděním sursum corda si žák pomáhá v tom, aby se jeho vědomí neztotožňovalo s prožitky.
K:Kontrasty se musí vyzvednout nebo zesílit právě tím soustředěním. V praxi se to kombinuje a provádí se oboje.
M:Věnovat se úsilí o neztotožňování prožitkových stavů s vědomím - to by měl žák provádět hned od začátku Cesty.
K:V dobrých naukových systémech se nikde nemluví o nějakých "cvičeních". Musí to být způsob života. Zde je úloha gurua velmi důležitá. Guru má žáka vést tak, aby se pochopení stále prohlubovalo a vývoj šel kupředu. Sám, bez poučení, by žák bloudil. Guru v rozhodném okamžiku zasáhne nějakým "šokem", žák se vzpamatuje a začne znovu.
M:Kdyby však žák od začátku prováděl jen toto, nedokázal by to. Musí nasadit mravní kázeň a udržování dobrých stavů, aby došlo k očišťování vědomí. Musí se to doplňovat. Pochopí se to při dalším postupu.
K:Žák se hned nedostane do "vřavy"; je-li však do války vehnán, pak je ihned na bitevním poli. Guru seznamuje člověka se sebou samým a musí v něm rozvíjet to, co je vhodné k urychlení vývoje; a co vhodné není, to se musí odstraňovat.
M:Právě sebepozorování, tj. objevování různých bytostných tendencí musíme využít k tomu, abychom se naučili tyto tendence poznávat jako cizí věci, jako něco, co nejsme my. Sebepozorování je ze všech druhů úsilí to nejdůležitější, přičemž sursum corda kladu na místo první.
K:Dlouho trvá, než se člověk propracuje na to stanovisko, že se cítí "pánem světa". U mě se to projevilo tak, že na jedné misce vah byl vesmír, na druhé misce já a obě strany vážily stejně, co do kvality.
M:Zdánlivě různorodé činnosti jsou na sobě závislé, protože přinášejí ty a ty výsledky. To člověk později pozná.
K:Svět skutečností existuje pro jedince jen na základě pociťování. V praxi jde o to, aby se cítění přetvořilo v rozum. Není možno, podle mých zkušeností, projít cestu bez bystrého a jasného rozumu.
M:U těch, kteří mají vysoký intelekt, vždy došlo k rozdělení pociťování od vědomí.
K:Rozumovost je totéž co moudrost. Moudrost je podbarvena pociťováním. Pochopení přejalo pociťování a to je moudrost. Kdo to takto pochopil, pak chápe život jako moudrost, protože to tak prožil. K takovémuto pochopení je nutná vědecká cesta; pociťováním člověk neprorazí. Cítění spolu se sursum corda a k tomu ze světského stanoviska vidět rozumně - pak se to vyčistí a dostaví se moudrost.
M:Jediný subjekt v bytosti je vědomí; všechno ostatní je objektem. Z toho nutno dedukovat: Jsem otrokem předmětů, jsem vláčen a bláhově se domnívám, že to jsem já. Člověk je již tak ztotožněn s pociťováním, že je vidí jako součást sebe sama; a to právě nesmí!
K:Čili stále eliminovat všechno, až nakonec zbude čiré vědomí, a to je absolutno.
M:V tomto výkladu není stopa nelogičnosti.
K:Kromě vědomí je všechno ostatní předmětem, tak je to správně chápáno. Prožitek je "předmět", protože začíná, trvá a přestává. Rychlost postupu záleží v tom, jak rychle a jak dokonale člověk zlikviduje jeden jediný pocit. Když dobře zlikviduje jeden, zlikviduje všechny, protože všechny pocity jsou napojeny na společnou bázi. Také co se týká uskutečnění ctnosti, stačí uskutečnit dokonale jednu; ostatní ctnosti jsou také navázány na jednu základnu.
Pa:Chápu, že tzv. "dosažení druhého břehu", že to není cíl. Tam si člověk jen odpočine.
K:To jde o realizaci. Udržet představu trvale ve vědomí, to je dosažení druhého břehu. Před vědomí se "nasadí" lepší kvalita a člověk se musí namáhat ji udržet. Jednou dojde ke "zlatému momentu", kdy se vědomí dostane na základnu této kvality - a pak zbývá ji ještě prožít, realizovat. Vždy musím mít něco, co mohu v sobě realizovat jako novou věc