Dialog Květoslava a Míly z 15. května 1972 v Hradci Králové

K:Všiml jsem si, Mílo, již několikráte, že zdůrazňuješ klid bytosti; naposledy dnes odpoledne, a proto bych se k tomuto klidu chtěl ještě vrátit
Já mám bytostný klid překrytý, a to tak, aby se nezmocňoval nadvlády, a to proto, že z pociťovaného stavu třetího vnoru lze ještě dále pokračovat, kdežto z bytostného klidu nikoli. Říkám to proto, aby se ti neuzavřela cesta do čtvrtého vnoru. U mě je pocitový stav jakoby s náběhem k vytržení, které ovšem samozřejmě nepřipustím. Pak je bytostný klid již nadvěcný, s pociťováním zraje a přechází se s ním do čtvrtého vnoru, kde lze pokračovat ve vývoji dále. Jinak by se mohlo stát, že by ses zastavil těsně před čtvrtým vnorem, protože bys prožíváním bytostného klidu měl energii vyčerpanou. Vím totiž, že žiješ ještě pocitově, ačkoliv jsi již ve čtvrtém vnoru.
M:Ano, stavem vědomí jsem již ve čtvrtém vnoru, avšak stavem pociťování ve vnoru třetím.
K:Jde totiž o to, že se do čtvrtého vnoru musí donést i tělo
Postup lze vyjádřit takto: rozvíjení pocitů si člověk zachová, zatím co vědomí přechází do čtvrtého vnoru, tj. do stavu čirého vědomí. Klid bytosti se jaksi nechá stranou. Nevyčerpávej tudíž všechny síly, které máš, ve třetím vnoru tím, že proti němu stavíš bytostný klid.
M:Rozumím. Stav klidu pohlcuje energii, kdežto stav radostivého pociťování energii zachovává.
K:Čtvrtý vnor, v němž je dovoleno odložit tělo, má být spojen s absolutním odložením všeho. Tak se ukončí životní proces v naprostém uspokojení bytosti. Tělo se totiž všeho nabažilo, vykoupalo se v naprostém uspokojení.
M:To tedy znamená, že naprosté uspokojení je stav, který energeticky přejde na nulu.
K:Ano, k tomu má dojít ve čtvrtém vnoru.
M:A v plném vyzrání má dojít k nulovému stavu. Při této příležitosti bych ještě uvedl od Sankaračaryho to, kde mluví o soustřeďování na Prázdnotu nebo plnost pro poznání Brahmana, ale tak, že by to spíše měla být představa plnosti. Mám za to, že kdyby někdo používal představy plnosti v nepravém pochopení, bylo by to nesprávné i co do výsledku. Energetický potenciál znamená, že to je plnost Brahmana.
K:Sankaračarya neměl sílu, já sílu mám. Člověk má do čtvrtého vnoru dojít s energií tak, že skutečně dožívá v plnosti. Teprve tím dochází bytost k absolutnímu uspokojení.
M:"Věci" ve čtvrtém vnoru by měly být jen čistě pozorované, kdežto v těle to zůstává jako ve třetím vnoru.
K:Bytost musí dojít k absolutnímu uspokojení. Jinak není možné zakončit celý proces definitivně. Člověk by se musel znovuzrozovat, třebaže v nejvyšších sférách.
M:Rozumím-li správně: tělo to zažívá jako třetí vnor, ale mysl se s radostným štěstím neztotožňuje. Tím, že se vědomí oddělí od prožitkového stavu, dochází k plnému nasycení.
K:Toto je důležité: Když se budeš ztotožňovat již nyní s klidem bytosti, nebudeš mít dost sil dojít až do konce. Třetí vnor bys měl dále prožívat, člověk musí být do něho ponořený a současně natolik abstrahovat, aby to byl pozorovatelný stav. Tomu rozumíme jen ty a já. Dosud o to nikdo nezavadil a také asi nezavadí. Bytost musí dojít k absolutnímu uspokojení. Když se orientuješ více na klid, bytost nemá možnost k absolutnímu klidu dojít
Čili poučení pro tebe, Mílo: Pozor, aby ten tvůj bytostný klid nebyl přeexponovaný! To by životní proces nebyl dokončen s plným uspokojením bytosti.
M:Já jsem to zkoumal. V tom případě by to ze třetího vnoru nebyla proměna všech fyzických buněk, nýbrž jen ducha. Pokud jde o fyzické buňky, je nutné, aby to byl současně stav celé bytosti.
K:Člověk celou bytost musí nechat, aby vplynula do čtvrtého vnoru.
M:Pro laika je nepochopitelné, že tělo produkuje stavy třetího vnoru, tj. stavy radostivého štěstí. Naproti tomu ve vnoru prvním a druhém si buňky žijí jinak. Celá bytost je zharmonizována ve štěstí.
K:Mne už i stavy třetího vnoru unavují. Velmi rád bych to ukončil tím, že bych se přesunul, ale nemohu si to dovolit.
M:Vím, že jakékoli prožívání člověka unaví. Pokud to člověk nepochopí, nemůže dojít Nirvány.
K:Vidím, co tělo požaduje, a proto mu to nechávám. Kdybych chtěl jen klid, vznikla by sice nepatrná, ale přece jenom touha a koloběh inkarnací by pokračoval, protože by realizace čtvrtého vnoru nebyla úplná, tj. bez celého těla. Když se to udělá pořádně, pak je to definitivní zastavení celého životního procesu.
M:Řekl jsi, že ve třetím vnoru Věčnost už člověku neujde. Pocity Věčnosti už prožívám a s nimi jakousi jistotu. Ve druhém vnoru pocit Věčnosti ještě není.
K:Je to dokázaná věc, že ve stavu třetího vnoru dochází pomalu k absolutnímu uspokojení. Na druhé straně však absolutní uspokojení znamená zrušení všech tužeb. Kdyby člověk předčasně zdůrazňoval klid, pak by se existence opakovaly. Mezi začátkem a pozdější fází je veliký rozdíl. Je tu určitá hranice, kdy člověk přechází do jiného světa. Jsem zvyklý důkladně analyzovat a došel jsem k poznání, že by se znovuzrozování muselo opakovat. Možná, že by to člověk musel dodělat i zde. Zkrátka tíhnutí k nejvyšším stavům mě varovalo.
M:Nakonec se stane ideálem to nejvyšší bez jakéhokoli prožívání.
K:U mě to bylo tlumené, protože jsem zůstával na nižší úrovni. Ty jsi hlavou zasahoval do vysokých světů a z toho vyplynulo tvé pochopení nutnosti dosáhnout stavů nejvyšších.
M:Mně se v hlavě rozjasňovalo.
K:Mně při a před první realizací také. Prudké blaženosti jsem tlumil tím, že jsem žil na zemi. Ty jsi měl hlavu ve výškách, a tím u tebe nastal svod vysokých stavů do těla. Já jsem zůstával u široké základny vědomí a "celý vůz" (vědomí i tělo) současně postupoval. Již několikráte se mě dotklo tvé zdůrazňování bytostného klidu. Já jej nikdy nezdůrazňuji.
M:Chtěl jsem již také hovor o něm vyprovokovat, protože ty jsi o něm sám nikdy nemluvil.
K:Jsem rád, že jsme se dohovořili. Když je to sdělené a opakuje se to, pak je to sděleno s konečnou platností, pak je to silně průkazné. Je lepší cestu projít s ohodnocením každého krůčku.
Rád bych to skončil, ale ono to nechce skončit. Bytost se musí v prožitcích třetího vnoru vykoupat natolik, až sama řekne: Už mám dost! Stavy třetího vnoru sice můžeš nechat rozvinout, ale jen do určité hranice a pak už musíš nechat rozvinout vědomí. Bytost se posunuje za vědomím.
M:Je zde vědomí a prožitkový stav. Představuje snad vitalitu - životní sílu?
K:Ano. Posuneš vědomí a vitalita stoupne a to se opakuje, zase se ztotožníš a bytost opět stoupne. To je ten obtížný pochod v posledních fázích vývoje.
M:Bytostné stavy se stále zkvalitňují.
K:Tak. Tím se to všechno uzpůsobuje na realizaci čtvrtého vnoru.
M:Radostivé štěstí se zjemňuje a tím se blíží ke stavu vědomí.
K:Jinak nelze postupovat. Nesmíš nechat otupit vědomí ve stavech třetího vnoru. Sám dojdeš k tomu, že když se blíží pocitový život stavu vědomí a když cítíš, že by se vědomí ponořilo, že tomu unikneš. Nedopustíš, abys šel vědomím dolů, ale počkáš, až pociťování dojde za vědomím nahoru. Opravdu dám hodně na sdělené zkušenosti. Kdyby nás bylo třeba třicet a každý dosáhl, ale nemluvili bychom o tom, pak jakoby toho vůbec nebylo. Sdělené zkušenosti mají svou hodnotu.
M:Jakoby vědomí mělo jen odlesk tohoto prožívání radostivého štěstí? Vědomí by nechtělo být zavaleno těmito stavy.
K:Je to otázka stupně bdělosti.
M:Vědomí při "posouvání vpřed" chce stále víc.
K:Blaženost vnikne na úroveň vědomí. Stále budeš posunovat hlavu vpřed a srdce bude následovat. Jednou nastane vyrovnání obou a to je zastavení životního procesu. Poslední stav pocitový, kterým se všechno končí, je blaženost. Dříve se nerealizuje stav vědomí, až když je celá bytost nasycena. Všechen životní proces se končí v moudrosti a toto již nelze nijak vyjádřit. Je to nedefinovatelné. Bdělost vědomí znamená současně blaženost. Je to vědomí, ale v aspektu pouze jediném, ve Světle. To je Dharmakája, kdy Blaženost a Nejvyšší Světlo jsou totožné, kdy osobní vědomí se ztotožní s vědomím Univerzálním.
M:Buddhismus, vedle indiferentismu, popisuje čtvrtý vnor jako stav dokonalé čistoty a to by mělo být prožívání.
K:Vcelku se jedná ve vývoji o prožitkové stavy. Životní proces se musí skončit, ale u toho už nemůže být bytost. Ta je pohlcena tím stavem. Pozorností k tělu by bytost pohltila vědomí. Všechno se zjemňuje a končí. Nejzazší výsledek je ten, že vědomí a tělo jsou totožné ve stavu vědomí, nikoli ve stavu těla. Stavy třetího vnoru, které znáš, zůstávají až do konce a všechno se ukončuje ve stavu Čirého Vědomí.
M:Jako prožívání, třebaže neobyčejně vysoké, je to omezení, a jakékoli omezení není absolutní svoboda.
K:Je ovšem otázka, co člověk absorbuje z toho, co se nazývá absolutnem. Záleží na tom, aby touhy bytosti byly zcela zničeny, to rozhoduje.
M:To není smrt.
K:Podle mě není možnost zachovat tělo. Já sám vidím, jak den ode dne touhy těla po prožívání slábnou, ale nesmím udělat ten chybný krok předčasně. Buddha se musel dohovořit s jinými, a proto jeho Nauka zůstala. Takto se vlastně odkrývá stopa. Ve třetím vnoru je to ještě u každého stejné.
M:Já jsem přišel s tím, že prožívám třetí vnor, sám. Ostatním to říkáš ty, že ho dosáhli. Musíš o tom ty ostatní přesvědčovat.
K:To je v pořádku.
M:Je to cennější, než abys mě musel přesvědčovat. Analyzuji víc než ostatní.
K:Například Kulovaný to tam má, ale překrývá to bouří mysli. Při sledování druhých zjišťuji, že každý se většinou ztotožňuje se stavy pekelnými. Pak je všechno zkaženo. Lidé by se měli naučit rozeznávat. Ale jak mohou dobře rozeznávat, když je v nich živočišnost? A živočišnost jsou brýle mámení. Pohovořili jsme o tom, a tím je to vlastně sděleno. Jsem rád, že jsem nejel do Hradce nadarmo.
M:Pro úplnost bych se chtěl ještě rád na něco zeptat. Říkáš, že je třeba stále si uvědomovat tělo a to je možno různým způsobem a v jeho různých kvalitách. Jak se to má v tomto případě provádět?
K:Tělo brát do vědomí jenom jako symbol zemního živlu, nikoli v jeho fyzické formě, tj. přirozené podstatě, a k tomu ještě jen sem - tam o tělo zavadit, aby nedocházelo ke kalení prožitků třetího vnoru. Naopak - prožitky třetího vnoru se mají přibližovat ke stavu vědomí, a nikoli aby vědomí sestupovalo k nim. Je možné, aby se vědomí tak trochu jako by koupalo ve stavu třetího vnoru, aby nedocházelo k úplné abstrakci vědomí
Dialog ukončen 15. června. 1972 po 22.hodině.