Dialog Květoslava a Míly z 16. května 1972 v Hradci Králové

K:Vhled, řečeno nejstručněji, je bytostné pochopení Čtyř pravd Buddhových.
M:Čtyři vnory jsou z určitého hlediska stavy pocitovými, ale mají sloužit k tomu, aby byl získán vhled.
K:Nezbytný je odstup od dění. Ten vyplyne z boje o oproštění.
M:Ano buddhistické texty říkají: "...a nelpí přitom na ničem na světě..." Toto nelpění se týká i prožívání vnorů. Jak získáš odstup od dění? Oproštění vědomí?
K:Zříkáním se světa.
M:Zříkáním a odstupem od světa dochází k očištění vědomí. Vědomí je totiž neustále zakalováno vztahy ke světu. Vhled není jen jednorázovou akcí, ten se postupně vyvíjí. Až ve čtvrtém vnoru, kdy se upevní apatie (nepohnutelnost), tak teprve dochází k dokonalému klidu.
K:Pro Evropana je rozhodující na prvním místě zříkání. To proto, aby se jeho duch mohl uklidnit.
M:Na základě zříkání dostavují se teprve vnory a ty způsobují, že se bytost uklidňuje do větší hloubky a šíře.
K:Vnory jsou kvalitou pravé koncentrace.
M:Při výkladu každého vnoru se v textech říká: "...a to platí žákovi za soustředění..." Já to znám jako stupeň soustředění.
K:Ano, v tomto úsilí musí být analyzující činnost, analytická mysl a ta se vytváří odstupem. Lidé však nevědí, co to vpravdě je, zříkat se světa. Zříkání vidí pouze v tom, že jen toho, co je napadne, že by se měli zříci. Já však vidím ve zříkání se potlačování vnímání dráždivých momentů. Při zříkání je také nutno vzít v úvahu otázku potřeb. Při zříkání nemá mít člověk potřeby. V praxi je však zříkání mezerovité.
M:Chápu dobře nutnost a také šířku zříkání se.
K:Vždy jsem tvrdil, že když člověk pozoruje sám sebe, že je to vlastně soustředění, i když se nesedí v pozici. Čtyři vnory to přesně potvrzují. Osobně dodržuji vyhýbání se reflexnímu myšlení, to už je také soustředění. Postupně se člověk soustřeďuje od fyzického těla na lepší a lepší kvality, na blaženost, posléze až na prázdnotu. Pozorností se věnujeme ve své bytosti fyzickým dobrým stavům, které jsou na stupnici pociťování, ale nesmíme se s nimi ztotožňovat! Tím splňujeme účel tohoto zříkání se až do zřeknutí úplného a definitivního
Pro mne byly všechny prožitky procesem, který bylo nutno analyzovat, zkoumat a poznat. Špatné stavy se vyměnily za dobré, to byla fáze, které jsem vždy věnoval pozornost. Ztotožňování se s dobrými stavy, ovšem přesně dávkované co do času a intenzity, vědomé, a nikoli světské, se může použít jako vymývání. Já u druhých vždy sleduji především očišťovací proces. Proto jsem ani u tebe svého času nezasahoval.
M:Dnes vím, že jsem v blaženostech setrvával zbytečně dlouho, a to v domnění, že vývoj bude u mě sám postupovat k vyšším stavům.
K:Nemohl jsem tenkrát k tomu nic říci, když jsem viděl, že je to u tebe očišťovací proces, nechtěl jsem zasahovat. Jako protiklad k zavalení světem je to dobré. Aby dobré stavy bytost uklidnily a vyhladily přirozenost, musí jich být hodně, bytost jimi musí být zavalena, musí se v nich vykoupat. Roman jakoby dělal rozdíl mezi mystickým a prožívaným životem. On ještě nechápe, že existuje pouze jeden život, nikoli duchovní a světský.
M:Vrátím se ještě k očišťování. Na jedné straně musí být ponoření se do bytosti, aby světské tendence byly vyprovokovány, a na druhé straně snaha o dobré stavy, které by bytost uklidňovaly. Kdybychom to chtěli vyjádřit v časovém postupu?
K:Tak se oboje prolíná. Energické soustředění má provokovat problémy. Vědomí má s tím jít ruku v ruce, aby se bytost uklidňovala. Toto není lidem srozumitelné.
M:Mně jde o to prolínání.
K:Při konkrétním vedení někoho je nutno dávat pozor na to, co může zvládnout a co by mohl kazit. Jde o to, aby někdo nepřepadal trvale do dobrých stavů, protože by nadále tendence v bytosti již nevyprovokovával.
M:Za prvé tedy provokování tendencí, za druhé udržování dobrých stavů na bytostné uklidnění a k tomu pozorování, sebepozorování. Tyto čtyři činnosti rozhodují o postupu.
K:Jinak by se totiž nic dalšího z bytosti nevyprovokovalo do vědomí.
M:Zpravidla se musí začít dříve s provokováním bytostných tendencí než s dobrými stavy. Je tomu tak?
K:Vždy jsem pozorně zvažoval, co napřed, zda udržování dobrých stavů, či provokování bytostných tendencí, tj. vyvolávání konfliktů s tendencemi v bytosti.
M:Plně tě chápu, a proto na to zavádím hovor, abych si ověřil, mám-li na to správný názor.
K:U mne se to projevilo postojem k lidem. Když se budou rozvíjet dobré stavy, tak to člověk bude kazit a na druhé straně se ve vyprovokovaných tendencích utopí. Opatrně jsem to tedy dávkoval, jinak se to nedalo dělat, protože lidé jsou již takoví, že by plně neporozuměli.
M:Stačí, aby se dostatečně vyprovokovaly bytostné tendence soustřeďováním do nohou, jak ty doporučuješ?
K:Jde to pomaleji, ale stačí to. Hlavní práci plní soustředění. Soustředění na nohy se totiž týká celé bytosti.
M:Tudíž se nějak dotýká i trupu.
K:Podle mě je rozhodující, kde je centrum bytosti. Je důležité, aby bylo v nejneutrálnější části těla.
M:Proud pozornosti do těla jde přes tyto citlivé body v trupu, čímž se vyprovokují vibrace.
K:Lidé jsou na atavismy vnímaví, boj vyprovokují, ale další věcí je ta okolnost, že vznikají inspirace, a ty jsou nebezpečné.
M:Tím, že člověk upne pozornost do trupu, místo do nohou, i když chvilkově?
K:Tím se vyprovokovaný boj zvýší. Ten nemusí ohrozit přímo, ale ohrožuje tím, že vznikají inspirace nevhodného druhu.
M:To jsou inspirace, které nějakým způsobem produkují atavismy, čili provokují nesprávné tendence v bytosti. Pataňdžali říká: "největšího úspěchu dosahují ti, kteří jsou nejvíce energičtí." Vždycky se silou energie něco provokuje.
K:Energický člověk musí provádět prudší reakce, aby to vůbec mělo nějaký význam.
M:Kdežto malátný člověk, který nemá dostatek energie, vyprovokuje energii tím, že upíná déle pozornost do nohou. Ale energickému člověku, tomu stačí, když jen zavadí upnutou pozorností o nohy, už se energie projeví. Čím více energie, tím úspěch rychlejší.
K:Zvýšením energie kmitá všechno rychleji. U takového člověka je mozek schopnější všechno rychleji rozpoznat.
M:Soustředění do nohou probouzí vibrace, které jsou pociťovány. Probouzené vibrace tak pomáhají k vyprovokování bytostných tendencí.
K:Ale není třeba si vibrací všímat. Ty postupují nahoru do trupu, tam něco probouzejí, ale tak jemně, že se to nemusí brát v úvahu.
M:Mám za to, že kdyby se pozornost vibracím věnovala, že se tím boj urychlí.
K:Až na to, že by se ten boj s vyvolanými tendencemi nemusel zvládnout! Toto přece dobře znáš z vlastní praxe.
M:Tyto všechny zákonitosti jsem poznal a pochopil tenkrát, až když se třetí vnor stal mou přirozeností, trvalým přirozeným stavem.
K:Ano, teprve tehdy, tj. ve třetím vnoru, začneme vidět a chápat, co jsme v minulosti ve svém úsilí dělali špatně a co dobře.
M:Dnes to vidím, co jsem nedělal dobře, ale ničeho nelituji, vím, k jakým zkušenostem to vedlo.
K:Já také nelituji ani jednoho kroku.
M:Při svém posledním rozhovoru s Josefem, který se odbýval bez přítomnosti paní Studené, a proto mohl být na lepší úrovni, se můj dobrý stav odrazil v něm. Jako by v prsou byla krásně znějící resonanční deska. Nechtěl jsem tomu bránit, protože mezi námi byl a je dobrý vztah.
K:Když je tu kontakt na vyšší úrovni, vzniká takové libé rozeznění. Já si atmosféry nevšímám, ale když přijdu s někým do kontaktu, tak to zjišťuji čichem.
M:Provokuji božské stavy a dotyčný je zachytí. V daném případě jsem tyto stavy držel v mírné intenzitě a vysoké kvalitě. Mohu to nechat působit, mohu to také vyloučit. Když tomu dám průchod, udělám tím někomu dobro?
K:Mnoho ne, ale přesto je to dobré pro tvou vlastní zkušenost. Nesmí to ovšem ovlivňovat práci druhého a v daném případě (u Josefa) to jeho snahu neovlivní. Jinak to ovšem lidé berou jako med, na který mohou chodit. Já to však překrývám. Vím o tom, když začnu na někoho dobře působit, ale snažím se to anulovat. V druhém to zůstane v hlubokém pocitu a to mu musí stačit. Nechci jít tak daleko, aby to ovlivňovalo jeho myšlení. Ve tvém případě to může působit až do mysli druhého, může se to uhnout jiným směrem a dotyčný toho nemusí využít dobře, může to znehodnotit. Josef to však od tebe bere jako pobídku k dalšímu svému úsilí. U lidí, kteří si chtějí dobře žít, u nich by takový zásah nebyl dobrý a byl by také zbytečný.
M:Ale když by to bylo pobídkou k energičtější práci, k větší duchovní snaze, pak je to snad správné?
K:Při takovém působení mohou nastat tři možnosti: světského člověka to může ovlivnit ve špatném smyslu tím, že se to zvrhne ve smyslnost; pohodlnost u druhého by zůstala (příklad Ladislav); posléze případ Josef, kdy to povzbudí k většímu úsilí, ale ten to zas nepotřebuje, aby toho využil energeticky, protože ten má energie dost.
M:Jak bych měl tedy na lidi působit nejlépe? Jenom slovem?
K:Předpokládá to stav osvícení, kdy jsou tyto věci ve svých důsledcích zcela jasné. U tebe je to otázka více hlavy než srdce.
M:Je-li tedy v hlavě jas, pak takové působení je účinnější, než pocitové ovlivnění. Jsem si ovšem vědom, že pociťování je nebezpečné v tom smyslu, že by mohlo sklouznout do smyslovosti.
K:Nejlépe to provádět takto: mluví-li se k někomu, nechává se působit tělo. Ty na to stačíš. Působit takto u běžného člověka - toho by to mohlo strhnout.
M:Pociťování musí být překrýváno tendencí vzhůru, pak v tom nebezpečí není.
K:Já to překrývám jasem - uvědoměním si stavu.
M:V tomto případě tedy překrývání druhého neovlivní v jeho pociťování a on to spíše chápe. Rozjasnění je tedy důležitější než pocitové povzbuzení.
K:Já se to snažím dávkovat, ale pocitům se vyhýbám. Jinak by se u druhého něco rozvibrovalo a pak bys neměl u něho všechno pod dohledem. Já mluvím a dělám všechno s ledovým klidem; musí stačit vysvětlení.
M:Chtěl jsem i takto působit. Ale já nemám tvůj ledový klid, chápu však, že bych se ti v tom měl připodobnit.
K:Bylo by lépe, kdyby ses přizpůsobil mně.
M:Působit tedy v ledové oblasti.
K:Z rozhovoru vyplývá, že se ten můj přenos jakoby podařil, protože chápání je stejné. Chtěl jsem, aby se to přeneslo na Romana. On ten přenos je vlastně hotov, ale Roman musí ještě ledacos vyloučit. Při přenosu se nerozlišuje "tvoje a moje". Řečeno jinak: mluví-li se o přenosu, je to spolupráce, čili "jedno" je majetkem obou. To se považuje za přenos, je-li to na základě čistého dorozumění. Správný guru má docílit toho, že žák sám objeví.
M:K plnému porozumění došlo až tehdy, když jsi to tam sám "dostrkal". Já jsem objevil to tvoje a nic jiného. Čili objevil jsem to správné.
K:Požadavek je velmi přísný, aby byl druhý absolutně samostatný ve svém poznání. Milaräpovi se to nepovedlo, vznikla z toho řada světců a to již není správné. Pak je to jenom svatost žitá v odloučenosti, ale tito světci by se svou svatostí nedovedli mezi lidmi žít.
M:Je dobré, když si člověk nevytvoří definitivní názory, ale analyzuje.
A z "povětří chytá názory", a to jen ty správné. Myslím tím tvé působení beze slov.
K:Dělal jsem to složitě, ale ty nepapouškuješ. Je to jenom navození, ale není to moje. A proto je to správné, to je to pravé. Žák musí být stále navozovaný na to, aby poznatky vznikly u něho samého, ovšem v téže linii. Linii naplno uznávám. Pak je to ten pravý přenos, nikoli osobní, ale poznatky musí být stejné. Je to tak, jak o tom píše Neelová.
M:To, co jsi říkal, je jako určité obvinění Milaräpy.
K:Jestliže někdo v přítomnosti gurua vzdychá, to už není zcela dobré, to už je špatné a nespraví se to. Po dnešním rozhovoru mohu říci, že se přenos plně podařil, nemohu to jen odsouhlasit proto, že ty nejsi ve věku Romana. Kdybys byl mladý, fyzicky zdatnější, bez zdravotních potíží! Do toho nesmí zaskakovat náhlé nevolnosti, zdravotní potíže, ale to se nedá nic dělat. I to mě dobře signalizuje. Kdybychom se dobře dohovořili s Romanem, to bych mohl říci, že je to tam, kde jsem to chtěl mít, že je to přenos Nauky naplno. Nemohu však Romanovi odpustit ty jeho periferní drobné nedostatečnosti.
M:Kdo by to mohl dělat po tobě, až tu nebudeš?
K:Kdyby se Roman dostal na tvou výši, velmi by se mu schopnosti k tomu vyvinuly, rychle by to v něm dozrálo. Vždy jsem rád pomohl, ale nyní jsem v časové tísni. Vždy jsem s plnou silou zasahoval, když toho bylo třeba. Je dobře, že se i o tomto mluví. I takovýto rozhovor přispívá k přenosu Nauky. Pokud se to nevyjádří, není to účinné