Jiný rozhovor

M:Posledně jsme mluvili o nirváně a Adamu Kadmonovi. Důležitější je vykazovat činnost, nežli chtít spásu.
K:Vždy je to přesně tak.
M:Proto o tom mluvím, že se také k tomu kloním. Duch má být širší, než aby byl upnut jen na nirvánu a vlastní spásu - že se má rozšířit na všechny bytosti; myslím, že je to tvůj ideál.
K:Člověk by měl pochopit, že má vrůst do lidstva.
M:I když se mluví na "nejvyšších obrátkách", má mít člověk za ideál pomáhat světu.
K:Nakonec člověk pozná svět jako sebe sama. To je stálé "jití" po Cestě. Ale i to má jednou svůj konec.
M:O čem jsme mluvili dnešního dne, se stane člověku známým, ale přesto to nerealizuje.
K:Když je v tobě všechno v pořádku, pak poznáš, že mít "To" (Tao) sám pro sebe, je také na nic. Ale k tomuto poznání se dochází po etapách. V začátcích chce začátečník spásu jen pro sebe. Ve druhé fázi někoho přibere, v další určité etapě musí přibrat k pojmu spása celé lidstvo a v konečné fázi bere celý vesmír jako sebe, jenž jde ke spáse. Když člověk pojímá celý vesmír jako sebe, pak teprve při úsilí o potlačení životní žízně opravdu vyhasíná; to je bez jakékoli touhy a bez skrytého podnětu žít.
M:Pak má člověku opravdu přestat záležet na tom, že je zde jakýsi, nazval bych to "čtvrtý stav", který asi není trvalý; protože jsem došel k tomuto poznání a tohoto klidu, nezáleží již na tom, v jakých podmínkách jsem.
K:Vyskytuje se to, ale nezůstane to; to se změní. Celou věc vyhrává sahadžavirvikalpa. Až nechutně se objevuje to, že člověk pracuje jen sám na sobě, protože je tu ještě "řeč" nejskrytějších tužeb. Když však dojdeš k tomu, že "celý vesmír jsi ty sám", pak je to už jiné. Já sám jsem měl dost času na to, abych opakoval mystickou cestu stále a stále. Vím, že bych mohl v této fázi skončit život.
M:Jsem si vědom, že tu jsou skryté tužby a z toho důvodu je připouštím, protože v nich již není sobeckost.
K:Jiným koncem jsem v tom také. Když si položím otázku: Kdo jsem já, co jsem já? - a to by mělo být osvobozeno - docházím k zvláštním závěrům. Přesně řečeno objevuji podivné okolnosti.
M:Současně si při tom člověk uvědomuje všechny ostatní bytosti a dojde k závěru, co jsme prve řekli.
K:Kdo jsem já a co jsem já? - tím končí vyhraněná osobnost a nastupuje druhý pól: Chci se osvobodit jako celek, nejen jako sama bytost. Je to vlastně přetváření buněk "těla lidstva" na buňky "mozkové", zvané "má vlastní bytost". Zda tím bude osvobozeno celé lidstvo, to je ovšem jiná otázka.
M:Ale jsem povinen tuto činnost konat.
K:Nakonec se období duchovního nebo mystického dorůstání velmi zkracuje. Hejhal o tom nesprávně soudil, že jde o multiplikační proces. Ve skutečnosti je to proces vývojový, nebo vlastně práce se stálým rozšiřováním základny sebeuvědomění sebe sama.
M:Sebe sama ve všem poznávaje - v tom už není žádný zájem o já; pojem já tu již nefiguruje.
K:Ten zvuk zní velmi falešně - není přece přípustné: Mám být osvobozen bez ohledu na ostatní.
M:Já musí být zcela rozpuštěno.
K:To je ta Nauka, o níž jsem mluvil již v roce 1934. Nauka, již jsem odnesl z Tibetu, odkud se ztratila. Právě proto, že jsem ji odtamtud odnesl. Nyní je nejdůležitější to, aby lidé, kteří uskutečnili, dovedli vytvořit podmínky k zachování této Nauky, k jejímu přenosu. Podle mne lidé, kteří zde až dosud realizovali, realizovali vždy jen pro sebe; nikdy to nesdělili, nebo sdělit nemohli, či nedovedli, a proto tu tato Nauka dosud není. Schopnost dohovořit se o věcech nauky z Tibetu asi už zmizela - nebo již zmizí - to je nyní již zřejmé
Josef v roce 2000 dodává: Prokazatelně pokračuje. Pochopil jsem, že v intencích této Nauky žiji a nesu ji dál. V "plánu Síly", která za vším stojí bylo, že ji musí objevit někdo další a potvrdit, co přinesl západnímu světu Květoslav. Objevit ovšem na základě Květoslavova poučení