Rozhovory Květoslava a Míly v Hradci Králové
22. listopadu 1971 večer

K:Když se zvětšuje počet těch, kteří nauce porozuměli, pak se stupňuje přísnost vůči začátečníkům. Mám již v konceptu připraveny podmínky, které musí začátečníci splnit, aby se mnou se mohli stýkat. Pak bude ovšem na pováženou, zda tito začátečníci (např. Ivan a jiní) vůbec přijmou přísnější způsob života.
M:Mniši v buddhismu a žáci Rámakršnovi a jiní to měli mnohem těžší. Před přijetím byli od gurua např. dotazováni: "Máš souhlas od rodičů?"
K:Ano, tam tenkrát přes tyto přísné podmínky neopustili Cestu, kdežto zde, na Západě, nechtějí opustit své scestí.
M:Je až obdivuhodné jak měli v buddhismu Nauku přesně, do detailů, formulovánu. Ve skutečnosti, v době Buddhova působení, jistě nemohlo být takovéto doslovné znění.
K:Čas vždy vše změní; teprve později se z buddhismu stala "učesaná" Nauka.
M:Ale autoři, kteří později tuto nauku sestavovali, museli jí dokonale rozumět; sami byli dokonalí.
K:Vyjadřovali se opravdu přesně, terminologicky dokonale, precizně. Bylo by velmi správné dovést žáky tak daleko v duchovním vývoji, aby všichni mluvili o nauce stejně, protože by jí stejně rozuměli. Ale nauka není jen tak pro každého, i jen k pochopení. "Je to mléko pro lvy, nikoli pro koťata" - cituje Neelová jednoho mistra.
M:Není v tom trochu společenské nedokonalosti, když se třeba mluví: "Co chce tady ta blbá ženská?", jak o tom píše Neelová?
K:Kdybych se mohl zcela volně vyjadřovat, mluvil bych s lidmi také tak "hrozně". To je severní buddhismus. V takovémto jednání a vyjadřování je ovšem obsažena šoková léčba neduhů ducha. Původní buddhismus snad nezná tyto způsoby, a proto se stal později příliš formalistickým; tibetský se nestal uhlazený. To je zřejmé z životopisu Milaräpy. Pokud jde o mne samého, také sebe "křivím", neboť musím vystupovat a jednat formalisticky, ačkoli bych raději jednal jako Marpa s Milaräpou. Postup začátečníků by tím byl mnohem rychlejší a hodně námahy by odpadlo. Pokud jde o Marpu, jednal tak proto, že jasně viděl: toto je nezbytná léčba pro Milaräpu; jinak by s ním tak drasticky nezacházel. Záleží tudíž na prostředí, v jakém se ten který guru nachází a do jaké míry je žák upřímný. Mé jednání se např. mění podle toho, před jakými lidmi stojím. Vztah a jednání Marpa - Milaräpa se blíží k pravému ideálu zasvěcování. Je to příklad, jak lze dosáhnout dokonalosti co nejrychleji. Když budu mluvit s jinými, jak mají začít duchovní život, a oni správně pochopí, stanou se jistě pro tu chvíli dokonalými - ovšem jiná věc je, zda vydrží stále tak žít, jak to při poučení pochopili.
M:V poslední době, když se při mém soustřeďování nebo i ve stavu klidu objevila nějaká myšlenka, pociťoval jsem ji jako břemeno, dokonce jako bezcennost, tíži; poznával jsem nesmyslnost jakékoli myšlenky.
K:Tak to také při svých nočních soustřeďováních pociťuji.
M:Zažívám to tak, že myšlenka kalí dobrý stav. Málo mystiků asi dospělo k tomuto poznání, aby pochopili, že myšlenka je bezcenná, že působí tíživě, že je břemenem.
K:Já se nechávám myšlenkou vědomě unést - v tom jsem asi unikát. Na tomto stupni se nikdo nepohybuje, aby chápal vyskočivší myšlenku jako břemeno.
M:Vyjádřil bych to jako "mrak v průzračném vzduchu". Až mě to bolí, že se to objeví jako cizopasná síla. Přímé vnímání zdaleka tak neubližuje jako myšlení, protože se neobjeví jako mrak. O tom ovšem ani ti dobří mystikové nemají ani ponětí.
K:Na tomto stupni lze konkrétně mluvit o tom, že bylo dosaženo zastavení duševní činnosti. Přítomnost tohoto stavu vyžaduje, aby v něm nebyl žádný jiný stav strhující mentální činnost a naopak. Běžní mystici si ovšem myslí, že právě myšlením dosahují duchovního světa. Z toho je zřejmé, že nezažili zastavení duševní činnosti.
M:Já tomu někdy říkám bytostný klid.
K:Úplné zastavení duševní činnosti a tvůj termín bytostný klid nejsou zcela totožné. Já v zastavení duševní činnosti spatřuji ještě určité napětí - nezbytný ústupek tamasickému prvku, tělu. Nežli se při koncentraci opustí všechny opory, je to vlastně soustředění pohraniční. Žít ve stavu lidství bez jakéhokoli napětí vlastně ani nelze.
M:I velcí mystikové se kloní k termínu "klid bytosti".
K:Právě v tom vidím jakýsi nedostatek buddhismu.
M:Ano, v buddhismu se najdou určité nedostatky pro naši dobu.
K:Lidé nepochopili obsah vitality, aby ji vyhladili. Ale i pochopená vitalita vyžaduje, aby proti ní byla položena bdělost. I v prostoru jsou duchové, u nichž lze zjistit, že nedovedli projevy vitality až do konce. Když totiž není vitalita zcela překonána, působí v životě neustále jako nepřemožitelná hnací síla. Na vyvážení projevů vitality je nutno použít bdělosti. Je opravdu těžké posouvat vitalitu na hranici jejího možného ovládnutí, aby to zase nebylo na úkor bdělosti. Vitalita stejně jako bdělost jsou energické bytostné projevy. Je-li však vitalita rozvinutější než bdělost, je člověk hnán světem zkušeností a smyslových zážitků celkem bezhlavě. Ale i bdělost má svůj vadný aspekt. Souvisí totiž často s převahou mentální činnosti a pak je člověk hnán ke spekulacím nebo k neužitečnému myšlení. Z toho důvodu dobrá mystická výchova dbá na to, aby se člověk naučil být bdělý nad projevy vitality. Tak totiž pozná sám sebe. A mystickou cestu vpravdě nastoupí, až když se naučí konfrontovat bdělost s vitalitou jakožto dva aspekty téže věci. Pak už rozliší kvality, pro něž je sansarickou nebo nadsansarickou bytostí, a dokáže i celou svou bytost posouvat k dosažení stavu realizace kvality vědomí, což se v praxi jeví jako evidentní vstup do bezbřehosti uvědomování.
V počátcích mystického úsilí nebývá člověk schopen vnímat vitalitu jakožto sílu působící v oblasti pociťování a jeho dalších aspektů, především pudů a smyslových chtíčů. A také není přirozeně schopen poznat vědomí jako sféru konkrétního uvědomělého bytí v podmínkách transcendentních. Když však dosáhne rozlišení vitality a bdělosti, bude i schopen bdělostí vitalitu měnit tím, že je uvede do konfrontace. Tím dosáhne evidentního poznávání, že vitalitu možno transformovat ve vědomí a touto transformací realizovat stav zvaný transcendence. Tak může jogín uniknout světu osudových nutností nebo nevyhnutelností a začít žít bez karmy, jejíž panství je vymezeno oblastí uvědomělých projevů životní energie.
M:Bdělé vědomí se tak kvalitou blíží k proměňované vitalitě?
K:Já jsem zvyklý stavět věci ostře proti sobě; např. bdělost proti vitalitě, neboť to je v józe nezbytné. Když se už vitalita nemanifestuje živočišnými sklony, musí se v posledním okamžiku jejího vlivu odložit i bdělost.
M:Do tohoto okamžiku je bdělost poslední činitel.
K:Ano, bdělost kladu před moment vykoupení. A možná, že její udržování platí i pro konec života. Mluvím prostě o posouvání člověka k vykoupení; toto posouvání souvisí se stavěním vitality a bdělosti proti sobě. Když se postaví bdělost a vitalita ostře proti sobě, počínají se oba tyto jevy sobě podobat. Je nutno dostat vitalitu tam, kde sama bytost řekne, že nechce již nic. Pak teprve začíná čisté soustřeďování, jež uvede vnímání k uvědomění si věčnosti.
M:Do okamžiku, o kterém mluvíš, je bdělost to primární, to nezbytné, nejdůležitější.
K:Rozumím ti, ale mluvím o tom, jak se má člověk chovat.
M:Bdělost, to je stav energetického napětí; v bytosti to tak zjišťuji.
K:Zbavíme-li bdělost vlastnosti "věci samé o sobě" tím, že proti ní položíme své vlastní tělo, nebo že tělo uvědoměle pozorujeme, vědomí ztratí svou prchavost a stává se naplněným kvalitou země. Tím se vylučuje nebezpečí rozdělení psýchy a těla
Toto je ono jógické slučování prvků, kvalit a samozřejmě i upevňování života v těle, skrývajícího se v niterné pevnosti. Co se však bdělosti týká, je faktem, že bdělost může znamenat světskost. Psychologicky se to jeví tak, že lidé dobře vnímající světské jednotliviny jsou podněcováni i k vyššímu stupni bdělosti; ti kdo jsou duševně mdlí, jsou také ve větší míře nebdělí. Když však někdo cvičí bdělost a vylučuje přitom vnímavost a reakce ducha na svět, ten právě tímto vylučovacím postupem dojde k uvědomění si bezbřehosti jsoucnosti. Objevení se bezbřehosti bytí budí zprvu hrůzu jako sama smrt. Kdo však je zvyklý věcně uvažovat, ten pochopí, že prázdnota jakožto jiná forma bezbřehosti jsoucnosti je konečným stavem všeho jsoucího. To jej podnítí k tomu, aby se do této prázdnoty ponořil, o čemž už vždy jasně ví, že to znamená ztrátu vědomí sebe sama a všeho. Tak získá zkušenost prázdnoty vědomí; stav, z něhož se všechno stvořené vynořilo, tedy vlastně prapůvod. Nezdá se, že je tu třeba něčeho se bát. Kdo dobře zná své tělo, ví, že dokud žízeň "být a žít" není vyhlazena, to tělo samo vykřikne touhou být a žít dále; tak se do empirického bytí tělesného přenáší zkušenost ponoření vědomí do absolutní prázdnoty, tj. do jiné formy absolutna, a pak už je vyřešen i problém stavu spásy.
M:Někdy jsem neměl jas vědomí, který by podchytil bytost ve všech vlnách; bdělost jako by byla utlumena, nebyla jako činitel, který by měl plnit transformační úkol.
K:Máš pravdu, až na tu mou zkušenost, že bdělost se rovná světskosti. Proto dbám na to, abych měl všechno dokonale evidentní. Je nutno posunout bdělost proti vitalitě až do nejzazších konců, kde vzniká tzv. "třetí stav vykoupení".
M:Proti vitalitě jsou zde dva činitelé: jednak bdělost jako činitel pozorující a druhý, stejně jasný nebo jasnější činitel, který si uvědomuje pouze sám sebe.
K:To je to, co má zbýt z této práce.
M:Právě, že tyto obě složky již znám, proto o tom mluvím.
K:Přes všechno své úsilí si zatím nejsem jist, zda stavěním "dvou" proti sobě (bdělost kontra vitalita) vznikne samovolně "třetí"; leda s použitím potřebné metody.
M:Vím, že o čem jsem mluvil, je jen jas, který si je vědom sám sebe v určitém stupni blaženosti. Netvrdím, že vzniká tou konfrontací.
K:Je zde má dosavadní zkušenost: stavěním "dvou" proti sobě "třetí" nevzniká. Musí se zřejmě dojít k nějakému zvratu. Pak musí dojít k eliminaci bdělosti, se současným zhasínáním vitality; tím se už opravdu dospívá k "jednomu" a pak teprve se realizuje "třetí".
M:To "třetí" zůstane potom samo.
K:Už více než čtyřicet let okolo toho chodím, neboť to není lehce uskutečnitelné. Kdyby k tomu člověk došel v sedmdesáti letech, neměl by jistě to trápení, které jsem měl já od méně než dvaceti let do více než šedesáti let.
M:Což může bez předcházejícího školení sedmdesátiletý dosáhnout jasu bdělosti a jasu samého o sobě?
K:Nemůže - ale může jedno: když dělá jógu neúspěšně, ale vytrvale, může vytvořit podmínky, že pak v sedmdesáti letech se mu potřebné ujasní, a potom již začne pracovat na vrcholném díle bez celé té spousty problémů a potíží, jež přináší mládí. V sedmdesáti letech nejsou protiklady - totiž bdělost a vitalita - tak ostře proti sobě. Toto nikdo neví, a doví-li se to snad přece, je to poznání platící pouze pro něho samého. Čím prudší vitalita, tím je nutná vyšší bdělost. Toto je nejobtížněji sdělitelné, neboť předsudky poučovaných to nepřipouštějí. Podaří-li se však někdy toto vyložit jednomu nebo druhému, jsem přesvědčen, že Nauka bude žít. Zatím jsme o tom pohovořili my - dva starci. Ty, Mílo, jsi už na to stár, abys mohl způsobit, aby Nauka žila. Představ si sám sebe v plné síle a toto vědět. Jak bys dopadl, kdyby ses dostal mezi mystiky, s nimiž pracuji já? Ale u tebe už sotva bude možné, aby sis vhodné mystiky vyhledal. Roman by si je však vyhledat mohl.
M:Nauka je sdělena tímto rozhovorem.
K:Ty to máš jasné, já také. Tyto vrcholné skutečnosti o Ní jsou přesně sdělitelné jen tehdy, když oba, kteří o nich mluví, mají tutéž zkušenost. Mně se podařilo v souvislosti s Kulovaným dát těmto závažným věcem správné jméno, totiž kvalitě zvané vitalita. Ale mluvit v náboženské obci o vitalitě a o jejích projevech by bylo považováno za hřích, nebo za nabádání ke hříchu. Ale můžeme být bez obav. I když např. u mě nižší fáze vitality vůbec nejsou, jsem stále velmi aktivní. Ostatně jógická cvičení život ničí, takže správná použití rozvoje vitality poskytují přežít všechny kritické fáze ničení při realizacích stavů absolutna, ba dokonce i uskutečňování pouhé bezbřehosti uvědomování.
M:V takové náboženské obci by došlo k záměně pojmů.
K:Přestávám věřit, že by tyto práce někdo dovedl až do posledního okamžiku osobitého života. A pokud jde o vedení druhých, já nemohu nikomu radit od okamžiku k okamžiku. Proto si každý musí to poslední dobýt sám; záleží na tom, jak dalece toho dobude a jak mu v tom jeho osud pomůže.
M:Ještě k hodnocení kvalit. Snaží se do toho zaplést oblažující činitel, jenž pochází z dřívějších stavů. Tento činitel se tam však ozývat nesmí, nebo by neměl. Jde o to, v tomto se dokonale vyznat. Stavy blaženosti jsou vlastně na tomto stupni překážkou, ale současně nesmí být zcela zlikvidovány.
K:Vitalita a bdělost se čím dále tím více sobě podobají - ale kdo toto rozliší? V tom se nedá vůbec teoretizovat; je nutné přímé prožití. Jsem si dobře vědom, že jak bdělost tak i vitalita jsou napětí energie. Nedá-li se však toto napětí měřit, považuji oboje za nic. Všechno bylo vystaveno nesprávné kritice; to musí člověku svitnout v posledním momentě. Není-li tedy v těchto fázích všechno potřebné dobře připraveno, vše špatně dopadne.
M:Musí se to zažít alespoň na okamžik; člověk si musí být vědom: kdyby to fungovalo samo o sobě, byl by to ten ideální stav.
K:Již je to třicet pět let, kdy jsem se ponořil do bezbřehosti uvědomění. Poznal jsem ji ovšem tak, že je to moře a já jen "panenka ze soli", i když tehdy již zabezpečená před snadným rozpuštěním. Ta sůl nezabezpečená před rozpuštěním jsou stálé výkřiky po životě. Není tedy jednoduché, když člověk ještě mladý zemře světu, když už je člověk absorbován absolutnem.
M:Přesto jsem někdy nespokojen, protože se ještě u mě vyskytuje jakoby mírný strach, že by člověk ztratil existenci.
K:Prožil jsem stav, kdy se člověk propadá do nekonečnosti. Tu bytost sama ještě křičí po životě, chce žít, ozývá se, život se hlásí. Když jsem to zjistil, sestoupil jsem znovu dobrovolně do světa a dal jsem tedy své bytosti životní zkušenosti. Dnes již mám všechny zkušenosti, které bytost potřebuje, a proto u mě není vůbec žádný předpoklad jakéhokoli strachu.
M:U mě je to někdy obráceně.
K:Když bytost už má všeho dost, považuji to za výsledek bytostné zralosti. Chci však dotáhnout všechno až do konce, protože vím, že vitalita udržuje v chodu existenci těla. To musí být dostatečný popud k tomu, aby se už všechno jednou skončilo. Je totiž zcela jisté, že jen vitalita udržuje člověka v těle při životě. Předpokládám, že všichni velcí učitelé tuto zákonitost znali, protože není ani možné, aby tomu bylo jinak. Obecným majetkem se toto poznání ovšem nikdy nestalo a nestane.
M:Kdyby se to pokusili vyjádřit všeobecně, byl by z toho zmatek.
K:Není snadné to vše vyjádřit. Myslím, že jsem udělal velký průlom tím, že jsem dokázal správně pojmenovat věci jako vědomí, vitalita, bezbřehost uvědomění atd.
M:Obdivuji Rámakršnu, že dokázal také pojmenovat věci tak trefně.
K:K tomu asi nesmí být člověk vzdělaný; jinak objeví "správné" termíny. Když pojmenování není naprosto originální, už není věc k ničemu. Člověk s knižními znalostmi by všechny uvedené skutečnosti mohl pojmenovat trochu jinak, a už by to nebylo výstižné. Já se již dívám na svět a lidi z této výšky ducha, a proto se mi žije špatně; připadá mi to, že žiji mezi křováky. Ty jsi, Mílo, udělal jedno: nechal jsi tu vitalitu se projevit, myslím tím ten oheň na nižším stupni. Poctiví asketové vitalitu promluvit nenechají, a pak jejich poznání je jiného druhu - bojují jen s chimérami. Vitalita na nižším stupni je jak známo oheň pudů a vášní. Až když je člověk tím ohněm velmi živě dotčen, pak si teprve přestane lhát, totiž jmenovat své popudy nesprávnými jmény. Běžně si však lidé lžou tak dalece, že je to hrůza. I u běžných mystiků jsem poznal, že ani jediný pojem nemají přesný, protože si tak dlouho lhali.
M:My jsme se spolu v názvosloví přesně dohodli.
K:I průměrní mystikové se tak dlouho obelhávali, že si vůbec nerozumí. U tebe, Mílo, je to jasné; ty to nečiníš. Jak se mi bude lehko z tohoto světa odcházet, když jsem o tomto, skoro nevyjádřitelném, mohl promluvit! Už přestávám mít potřebu znovu to říci, protože již to bylo jednou řečeno. Uvolnilo se mi. - Bdělost rovná se na určitém stupni vitalitě - toto je důležité vědět! Co by tomuto poznání řekli psychologové?