Pokračování rozhovoru Květoslava s Mílou

K:Lidé příliš mnoho zbytečně myslí.
M:Zbytečné myšlení, to je nejvhodnější rejdiště pro čerta.
K:Zatemňující pohyb látky mysli člověk nezjišťuje.
M:Já to zjišťuji ve stavech, které prožívám. "Potlačení změn v látce mysli", jak říká Pataňdžali, tomu rozumím
ot: Co je míněno tím "zanechte všech nadějí" ve vaší stati "Spekulace a skutečnost"?
K:Ve strachu před smrtí si člověk dělá naděje. Jakmile člověk dostane strach, naděje se objeví. Stačí si uvědomit, že naděje a představy nemohou (při smrtných stavech) změnit povahu věcí budoucích; pak pouhý rozum by měl přimět člověka k tomu, aby se všech nadějí vzdal. Celé mystické úsilí je naděje a zase jen naděje; ale ke konci se musí naděje opustit. Jsou lidé, kteří prošli smrtným stavem. Lhostejnost ke smrtnému dění by nestačila.
M:V Bardo Thödolu se říká, že zemřelý ztratí na dobu asi tří a půl dne vědomí.
K:V té době je vědomí latentní.
M:Pokud člověk nepozná stavy prvního a druhého vnoru, nepozná v Bardu Pokojná Božstva.
K:Mystici při dosahování stavu čistého vědomí utíkají do nějakého pociťování, protože se bojí nadpocitových stavů vědomí. Kdo chce ještě pociťovat, jako například křesťanští světci, bojí se té prázdnoty; jinak řečeno: mají strach před skokem do propasti, do vody, které se bojí. V nadpocitovém životě se musí jogín naučit dobře rozeznávat. Rozdělí si "barvy světel", tak se to dá rozpoznat.
M:Buddha vytýká Brahmovi: "Ty znáš jen svůj svět, ale zapomněl jsi na světy vyšší..." (tři základní světy nadsamsarické).
K:Moje matka, která byla zklamána opravdu vším na světě, dostala se po smrti do tzv. "modrého nebe". Takové zklamání se vším ze světa by měl udělat člověk sám od sebe, z vlastního rozhodnutí. Nikoli se nechat zklamat jedním druhem lpění a posílit lpění na něčem jiném. Kontrolou by mohlo být, zda dokáže z vědomí zcela vymazat ten svět, který vyvolává pocitové stavy. Toto úsilí se musí prohlubovat, a pak teprve člověk prožívá to úplné osamocení.
M:Svět vnímat jen v těch mezích nejpotřebnějších, asi tak, jak jsme mluvili o kapustě, aby se mohl člověk jako normální v běžném životě dobře orientovat. Mysl přitom nesmí ztupnout a nesmí se objevit žádné pociťování
ot: Co tzv. hadí síla? Literatura mluví o tom, že bez jejího vzestupu lotosy v těle nelze vyšších stavů dosáhnout.
M:Buddhismus nemluví o hadí síle vůbec. U mne se to jevilo tak, že jsem stoupal z poschodí do poschodí a každé z nich mělo jinou náplň.
K:Nejlépe když proud nahoru trvá neustále. Jen takový má cenu. A ten má při smrti vyvanout hlavou.
M:Dvě různá úskalí: "živé vnímání" a "vzdání se světa" si zdánlivě jakoby odporují.
K:Někde o tom píši, nevzpomínám kde.
M:V buddhismu nacházíme něco obdobného: žák si má být všeho jasně vědom, ale na ničem na světě nelpět.
K:Ano, mystik má být agilní, ale podněty k této agilnosti nesmí vycházet ze světa. Ale obecně se právě pod agilností myslí ambiciózní činnost ve světě.
M:Chce to rozlišovací schopností do toho proniknout, chce to vhled, jeho neustálé pěstování tak, aby se rozšířilo jasné vnímání; pomocí jasu abstrahovat od jakékoli životní žízně.
K:V praxi je to však vždy jen pokus o vhled. Když se však člověk od světa odvrací na základě životních zkušeností, pak se vhled sám prohlubuje. Příkladem by mohl být Josef. On odolal všem nátlakům ze světa, které se o něho otíraly.
Novici v buddhismu byly způsobem klášterního života nuceni žít v podmínkách odříkání; vnější okolnosti (lákadla, svody a jiné) na ně netlačily.
M:Mezi mnichy se vlastně neprovádělo soustředění, ale pěstoval se vhled.
K:Mniši byli vedeni k tomu, aby si vše jasně uvědomovali. U nás, v západních podmínkách, tomu tak není. Například při tom vypětí a shonu ve fabrice to není ani možné.
M:U nás nikdo z mystiků pravý vhled nepěstuje. Za dnešních různých lákadel je takřka vyloučeno, aby někdo došel ke krédu: všechno je strast.
K:Naopak: mládež u nás je na opačném konci. Vyhledává radovánky, většinou pochybné; chce se radovat, užívat si. Brzy však tito mladí lidé zestárnou. Těch, kteří skutečně hledají, těch je opravdu málo. Vyhledávají a zkoušejí nové prostředky k ještě intenzivnějším senzacím. Cožpak u nás někoho bolí problém životní žízně (ve smyslu buddhistickém)?
Pokud se vyskytne tvrdá askeze, ta se neprovádí proto, aby se vykořenila životní žízeň, ale proto, aby se dosáhlo ukojení jiného druhu. Dnešní způsob života nepřipouští začít mystické úsilí s těmi podmínkami, jak se začínalo v dobách Buddhových. Dnes mladý člověk stále vychází ven ze sebe; technika a všemožná lákadla ho k tomu mají, takže nemá prostě čas poznávat sebe.
M:Pouze jen v nemoci je nucen obírat se sám sebou, ale v nemoci a bolestech nenajde nadšení pro Cestu ani pro sebepozorování s jógickým zaměřením.
K:Já jsem včas prohlédl (brzy v mládí), že ideálem nemůže být dívka, a to rozhodlo, že jsem se tak brzy vzdal světa. Již tehdy (před realizací) jsem se na svět díval jako zkušený starý člověk. Když mi jednou byla vyznávána láska, řekl jsem: a co za to? Takto často vyřeším mnohé najednou, že jsem tvrdý, nekompromisní, že se s nikým nemazlím (tak jako jsem se ovšem nikdy nemazlil především sám se sebou). I vůči paní Ledrové jsem stále ještě dnes tvrdý. U ní je to ovšem výsledek jejích kompromisů, které stále zdůvodňovala, a chtěla si obhájit vůči rodině
Často narážím na to, že bych měl vlastně odejít do samoty, abych už nebyl neustále tolik zatěžován. Už se nemohu všem tolik věnovat. Kdybych pro Evžena nebyl jeho všechno, mohlo by to s ním všelijak dopadnout. Viděl jsem rakšase, jak obcházeli dům v Březové.
M:Neodsuzuje paní Ledrová příliš přísně Evžena?
K:To je u ní to zastínění, ten neodstraněný subjektivismus.
M:Když vidím Evžena, nenacházím v sobě ani stopy, že bych ho měl v něčem sebeméně odsuzovat. Naopak, chci mu pomoci a také jsem mu řekl, že se mu podle možnosti věnuji, až nebude pracovně tak přetížen.
K:Evžen patří srdcem mezi ty spasené, ovšem rozumem je ještě nízko