Pokračování rozhovoru s dalšími účastníky

ot.:Co takové záporné postavy - například v "Golemovi" Laponder aj.?
K:Když člověk vytváří zásluhy, a pak nějakým způsobem na to nestačí, musí se to nějak likvidovat. Zásluhy mají svůj účel. Má-li jich někdo moc a málo rozumu, pak se všechny zásluhy dostanou na rovinu hnacích sil bytosti a on to tímto způsobem likviduje. Je tu rozdíl mezi hodnotami vědomí a karmických sil. Když toto Meyrink znal, pak znal velmi mnoho. Laponder, to je Cesta záporu. Normální člověk si to nemůže dovolit, jenom když se s tím narodí, jinak to vždy dopadne špatně. Meyrink se stýkal s různými společnostmi. Nápadné figury vždy upravil a vznikly z toho povídky, které nebyly vždycky mystické. Já jsem v letech 1927 - 30 také hledal lidi, kteří uskutečnili. Když jednou k Mas. (v Pardubicích) přinesl někdo "Bílého Dominikána", tehdy jsem řekl, že autor dosáhl
ot.: Co tzv. uzemnění? To je, že se člověk má držet při zemi?
K:Účelem je, aby člověk byl myslí na zemi. Proto také soustřeďování do nohou. Mystici kolem Weinfurtera to dělali tak, že jejich mysl se odpoutala od těla a procházela oblastmi spokojenosti a cestami spekulací. Pak se stává, že když jde člověk po linii různých vytržení nebo cestami nebes, že se mu to nepodaří zvládnout a roztrhne se to.
Vi:Při delším soustřeďování do nohou - nevzniká lhostejnost ke světu, v krajním případě i cynismus?
K:To je první, co se od tohoto cvičení čeká: zrušení kontaktu s vnějším světem. Proto do toho zasahuji, aby lidé kontakt se světem udrželi, aby zůstali na zemi. Izolace je ovšem nutná. Činitel já musí zůstat v rámci duchovního růstu. Musí se sledovat účel a to je, aby vědomí zůstalo čilé a bdělé, duch aby byl odpoutaný - a potom se člověk začne měnit.
Vi:Vnitřně je to spokojenost.
K:Tato spokojenost musí být stále rušena. Odstup je správný, avšak k odstupu musí přistoupit stupňující se bdělost. Čím více se člověk od světa odpoutává, tím přímo úměrně musí stupňovat bdělost.
M:Já jsem používal termínu: boj o kvality.
K:Není to charakteristický boj o kvalitu; zde se musí hlídat, aby nenastal útlum. Proto lépe jako protiváhy použít bdělosti.
Pvá:Při četbě se bdělost porušuje?
K:Člověk se má dostat do stavu přímého postřehu a vlastního úsudku. Jenom proto jsem vám doporučoval již tolik nečíst, aby se vám teorie nekomplikovaly. Literatura je změť. Vím, že knihy by měly sloužit jen k tomu účelu, aby měl člověk jasno, co má dělat, ale neměl by z knih přijímat žádný názor. Zbytečně komplikuje a srovnává různá mínění a je z toho nakonec jen zmatek. Své knihy píši tak, aby potvrzovaly člověku co již dosáhl, a aby se v nich našel. Nejlépe je, když si člověk nevytvoří žádnou představu o světě a jeho uspořádání, a počká, až se mu otevře zrak a postřehy.
M:Když člověk mnoho studuje, odehrává se to jen v mysli; a aniž to uskutečnil, přijme to za svůj názor, avšak zkušenost tím nezíská.
Vi:Bdělosti rozumím tak: Jasně vím, že dělám to a to.
K:Je nutno to dělat jaksi šířeji. Běžně se normální bdělost ztlumí a úkony pak probíhají bez kontroly. Neustupování tělu slouží k přerušení kontaktu se světem. Je v tom boj o bdělost a odpoutání, ale k tomu musí přistoupit radostná nálada! Když se u člověka ztrácí zájem o svět, pak nálada má tendenci se zhoršovat, čili při přerušování kontaktů se světem nevznikají dobré nálady. Jsou tu světské věci a člověk přesně neví, jak být asketou. Vzdává se a přitom upadá do pesimismu. Ten vzniká z toho, že člověk kontakt se světem někdy naváže a jindy nenaváže. Jde o to, aby člověk pochopil, co je bdělost, aby přesně věděl, co dělá. Nakonec vznikne bdělost sama o sobě, k níž se například dostal Josef. Sám se o tom vyjádřil: "Nikdo mě již o dobrý stav nepřipraví!"
M:To je vlastnost Buddhů: "Jsem si neustále jasně všeho vědom..." Mystická bdělost se vyvíjí neustálým uvědomováním si, co se děje v těle. Tím překonáme reflexní myšlení.
K:A ruší se tím také funkce pociťování.
M:Mysl je vlastně výkonný orgán. V buddhismu se mluví o třiceti dvou vlastnostech Buddhů. Buddha sám řekl, že mají ještě jednu vlastnost, když dodal, že si je neustále jasně vědom všeho, co se děje.
K:Ano, to je vlastnost Buddhů. Bdělost ve vyšším aspektu je extatický stav mysli a člověk nemůže chtít víc. Když toho dosáhl, zbývá tu ještě já a vykoupení je úplně na dosah. Člověk se již nedotýká světa.
M:Jako by v hlavě něco planulo, co nemá nic společného se světem.
K:To je už vysoký stav. Extatické vytržení (včetně samádhi Rámakršny) není proti tomu nic. Toto je vyčištění mysli
Při prvním nárazu jsem to v sobě zavřel a nepustil celých dvacet let; pak jsem se rozhlédl, jak vypadá svět. Potom se už pracuje ve prospěch světa.
M:Nutnost bdělého pozorování směřuje k rozšiřování vědomí. Člověk se musí snažit o stálé stupňování jasu vědomí, o objevení vědomí sama o sobě.
K:Problém je v tom, že se to má žít celou bytostí. Když má člověk jen bdělost samu o sobě, vytvoří se vlastnost - kvalita, která s tělem nemá nic společného, a nakonec to člověk neudrží a všechno co vybojoval může člověku utéci. To by byl člověk na dně a výsledek by nestál za nic.
M:Když si neustále jasně uvědomujeme tělo, pronikáme hmotou; jas vědomí se stupňuje, jeden pól se začne přibližovat ke druhému, tj. fyzičnost se přibližuje k vědomí.
K:Bdělost vědomí zůstává, nestupňuje se. Neodehrává se v hlavě; je to transmutující činitel v těle.
M:Musí se docílit toho, aby jas vědomí byl vnímán celou bytostí, aby jas vědomí byl stejně v nohou jako v hlavě.
K:Tělo i duševnost se povyšují. Tím se překonávají funkce pudů a atavismy. Prosvětlí se to a zmizí.
Pvá:Jsou zde tedy dva póly - tělo a duševnost.
K:Spodní se povyšuje k hornímu. Když by na tom člověk takto nepracoval, měl by dobře vyvinutý horní prvek, a při umírání by postrádal celistvost sebe a začal by naříkat, že všechny jeho touhy nebyly splněny. Je-li to však spojeno, dolní a horní, nevzniká dojem, že by bylo ještě něco, co nebylo splněno, a člověk může říci: Všechno bylo prožito a je to utrpení. Toto vědomí, že už všechno bylo prožito, stačí k vykoupení. Takže neplatí: čím je člověk chudší, tím více tužeb obvykle mívá. I když je člověk chudák a chce se osvobodit, musí se dostat k radosti a spokojenosti, musí v sobě vytvořit světlo. Je-li světlo absolutní, pak přestávají veškeré tužby a ani smrt se svým strašným tlakem nevzbudí touhu po životě. Toto znám důvěrně