Pokračování rozhovoru Květoslava a Míly

K:Na Cestě je známo, že člověk je ještě člověkem a už je v něm božství; to je vlastně určitý konflikt, je to nepoměr jako malá lodička a rozbouřené moře. To pak vyžaduje všechno umění, aby se člověk neutopil. Nakonec se rozbouřené moře uklidňuje, uklidní se úplně a klidné zůstane, lodička se udrží.
M:Hlavním úkolem opravdové snahy je, aby se udělala všem konfliktům přítrž.
K:Jde o to, aby se člověk co nejdříve dostal do sebe; dokud je v něm všechno živé a rozbouřené, aby se co nejdříve objektivně poznal a teprve pak je možno člověka ze všeho nežádoucího vyvádět ven. Když je člověk vyváděn, až když v něm všechny bouře přestanou, nemůže mít z rozbouřeného moře zkušenosti. U lidí, kteří netrpí vášněmi, kteří jsou vlažní, je cesta ubohá. Člověk by měl dosáhnout jako člověk, pak má všechny zkušenosti. Od osmnácti let jsem se nesetkal se žádnou zkušeností, kterou bych neznal. Do osmnácti let jsem měl jenom zkušenosti; potom ještě do května 1928 (necelé dva roky po realizaci) zůstaly ještě některé nedodělané věci. Ještě jako bych hledal, jako bych stále ještě nebyl spokojen. Zahájil jsem velké zaklínání... Obloha se změnila ve Tvář Boží. Pak jsem najednou věděl, že už nebudu nikdy hledat. Od svých dvaceti let mám vlastně všechno vyřešeno, již nemám žádných tajemství. Mohu druhému uvolnit cestu. Předem musím určit, kolik životních zkušeností musí ještě u člověka přijít, a podle toho to obrátit, aby mohl zasvěcovat a uvádět další lidi do nauky atd. Mohu nechat člověka projít, ale musím dbát na to, aby ještě prošel potřebnou životní zkušeností. Při zpětném pohledu si pak dotyčný řekne: To byly pěkné doby! Člověk dosahuje v přesném poměru ke stupni likvidace pudů, sklonů, atavismů apod.
M:Já si rovněž vzpomínám, jaká to byla u mě mela.
K:Když člověku už ubývá energie, tyto možnosti nemá. Já jsem si zachoval dosti energie, ale to se běžně nestává. Většinou člověk dosahuje přímo úměrně zhasínání a toho, co v něm pulzuje. Když to člověk udělá dobře, pozná, že není další poznatelná země.
M:To je dosažení buddhovství.
K:Buddha o tom sám nemluví, ale existuje-li vysvobození, musí existovat se všemi náležitostmi. Člověk má spíše starosti s tím, aby nebyl diferencovaný. Každý člověk musí dosáhnout sám, aby mohl z vlastní zkušenosti potvrdit: ano, tato cesta je taková...
M:Ano, tak to musí být, to mohu potvrdit.
K:Určitá potvrzení jsou možná jen od osoby k osobě. Je tisíce obměn a každý může rozhodnout, je-li to dokonalé, či nikoli. Já jsem byl sám objevitelem Cesty. Jiný, který přijal poučení, už to nebude moci říci. Buď jsem byl připraven, nebo ne. U mě to bylo buď a nebo; buď stoprocentní výhra, nebo stoprocentní prohra (byl bych zabit...). Základ úsilí je ten, že se člověk nehodnotí. Má-li mít člověk úspěch, musí sám sebe odepsat a chopit se jen povinností.
M:Jinak by to byla samolibost a s tou by člověk daleko nedošel.
K:Příklad s Romanem: Přivedu ho na určitou planinu, popisuji kdo, co a jak je; a nestalo se ještě, že by neschválil, jaký tento stav je, jak se projevuje, jak se dostává do vědomí. A na základě toho řekl: "Ano, jsem tady", nikoli však: "Já jsem tady". Jsou to opory, a člověk nemůže padat dále. Jsou tu klíčové momenty a zase se to zajišťuje. Nebýt této možnosti, člověk by padal až na dno, až tam, kam obyčejní lidé nepadají. Jednou Roman cvičil, podíval jsem se na něho, on se lekl a začal padat. Co v takovém případě? Než dopadne do pekel, zblbne; a pak všechny jeho snahy budou z pomatené mysli. Úskoky jsou dovoleny, jen nečisté podvody nejsou přípustné... Podstatnou příčinou proč jsem dosáhl, byla naprostá upřímnost k sobě. Když si člověk své nectnosti přikrášlí, pak všechno u sebe hodnotí špatně