Stručný záznam dialogu Květoslava a Míly v květnu

K:Do styku se Živými Buddhy se dostane jenom ten, kdo je na vysokém stupni. Živí Buddhové jsou doslova zde na zemi jen jedním pólem, jinak celá jejich bytost je v neviditelnu. Charakter jejich působení je takový, že není možné, aby se jich dotkly problémy usilujícího člověka - je zde příliš velká přehrada. Když zazní něco, co vychází z dosažení, vždy mne to zasáhne. Na pláň, kterou jako bych hlídal, najednou někdo vstoupí.
M:Uvedl bych příklad z Rámakršny: postava malého dítěte. Bytost z principu, téměř z absolutna.
K:Zkrátka bytost utvořená z vysokých prvků.
M:"Kéž bych již nemusel do světa zjevů," říká o sobě Rámakršna. Počítal ale s tím, že se bude muset vrátit.
K:On byl více v Duchu, než ve světě. Vivekánandova filozofie mu byla jaksi cizí. Jestliže člověk, který se vyvíjí, chce dojít k naprostému uspokojení, bude se muset na nějakou dobu kvůli něčemu vrátit.
M:Z výšek, kde už nic takového není.
K:Ano, a to kvůli Nauce, protože vývoj nebyl zcela ukončen. Je tu určitá setrvačnost energií, které byly uvedeny do pohybu.
M:"Hoši, kde jste?" volá Rámakršna, když budoucí žáci ještě nepřicházejí.
K: Je to vnitřní hnací síla. Např. Meyrink v "Golemovi": "Musel jsem udělat to, co jsem zkazil." Aby vyrovnal účty. To ho vedlo životem, že se dopustil vraždy z vilnosti (Laponder).
M:Co je ta hnací síla , o níž mluvíš?
K:Je to důsledek toho něčeho, co předcházelo. U mě první popud vznikl rozhodnutím, že dám Nauku světu.
M:Je to dřívější citová energie?
K:Citové energie jsou za tím skryté velmi daleko. Jak by mi to bylo milé, kdybych neměl ztráty, jaké jsem měl - na základě rozhodnutí dát Nauku světu.
M:Jsou za tím v pozadí citové vztahy?
K:Citové vztahy jsou jen v příliš malé míře. Kdybych se nerozhodl přenést Nauku, byl by zde blud (cit). Avšak přemíra zklamání tento cit "vytlouká".
M:Pro tento cit jsou guruové nejvíce váženi, zde i na nebi - a nakonec se to "vytlouká"?
K:Vytlouká se to během celé cesty. Kdyby člověk nezabránil formování sebe sama, formuje se to v oblasti, kde je to bez vlastností. Pak i na mě by ses díval jako na defektního, kdyby tu nebyl tento hluboký cit k druhým.
M:Defektní pro nedostatek citu!
K:Opak citu je asketismus. Je-li asketismus v této podobě, je to protějšek citu; cit z tohoto hlediska zvrácený. U sebe pozoruji, že všechno, co se dá nazvat citem, pudem atd., se přetváří v rozum. Dostaneš se na vrchol rozumu - to je moudrost. Ta je nejvyšší formou citu.
M:Každý je nějakým způsobem defektní. Cit je stejně, jak potvrzuji tvé poznání, degenerované vědomí.
K:Šel jsem jako po žebříku: levá, pravá - a na každé příčce se to povyšuje. Není-li v člověku tento cit, pak mravní snažení není správné.
M:Člověk by si myslil, že je to indiferentismus, ale není tomu tak.
K:Není to indiferentismus - je to tvrdost. Je proto nutno přijmout ušlechtilé city - spíše se s nimi prorazí, nežli s tvrdostí. Já tomu říkám, že je to druh pochopení.
M:Je to pochopení, které se opírá o rozum. Cit, opírající se o moudrost. Bez citu se jedná o mimosvětský stav.
K:Já to přímo žiji. Při prožívání to vypadá maličko jinak. Co se při rozhovoru jeví jako nedostatečně chápané, v praxi se to vyjasňuje.
M:Nutno získat a hlídat ušlechtilost citu, aby nedošlo k závadám, kterými pak člověk neprorazí.
K:Pokud bytost existuje, nesmí být cit docela potlačen. Metta je o něco níže. To může člověka dovést jen do Brahmova nebe.
M:Ale metta - to jsou všechny čtyři vnory.
K:Pokud je zde forma, musí být cit do určité míry, do určitého stupně, zachován. V praxi mizí cit současně s formou (diferenciací).
M:Abych citoval z buddhismu: "Nejen přání dobra všem bytostem" atd., ale "myslí indiferentismu plnou, sebe sama ve všem poznávaje..." Bez zkušenosti indiferentismu to nelze dělat, a toto všechno už je mimo veškerá nebe - nad nimi.
K:Když by člověk neobsáhl všechno, pak vlastně pro něho všechno ztratí cenu. Prakticky by ztratil všechno. Když postupuje správně, musí zkušenosti rozšířit a ve čtvrtém vnoru pak poznat všechno až do úplného konce. Došel jsem do toho stupně, kdy vesmír již není vnější objekt. Stal se objektem vnitřním, a to je něco jiného.
M:Když je vesmír vnitřním objektem, mohlo by se říci, že je to výhradně moje záležitost.
K:Člověk pak není otrokem ničeho, jako by měl všechno sám v rukou a musí se zařídit tak, aby životní proces končil.
M:Jako "tady" bojuje s určitými formami, ve čtvrtém vnoru je to likvidování formy?
K:Ano, je to pozvolné rozpouštění formy, postupné její likvidování. Náhlé zavržení - to by nebylo správné, je nutné rozpouštění postupné.
M:Je-li vesmír náplní mého vědomí, nemůže už jít o vycházení ze sebe, jde o konečnou likvidaci vycházení ze sebe. Pak už člověk nemůže nic objevit, protože vše našel v sobě.
K:Ano, potom to vypadá tak, že je člověk pánem všeho. Zde teprve dokonale končí životní žízeň. Člověk se musí dostat nade všechno, aby byl uspokojen. Je vyloučeno, aby byl vykoupen na nižším stupni.
M:Člověk musí být pánem všeho, ano to je správné, chápu to také tak.
K:Bytost není spokojena, když něčeho nedosáhne. Lpění se nezbaví tak lehce. Nic se neděje mimo dané zákony. Existuje trvalý stav samádhi - sahadžanirvikalpa. Je to stav bez násilí, úsilí, bez vůle, tlaku apod.; je to vlastně stav mysli.
M:Je to prožíváno neustále.
K:Chce to ovšem nějaký čas, aby to dozrálo. Ale dozrává to samo.
M:Mám obavy, že neustálé fyzické bolesti mi vadí - že u mě tyto bolesti možnost uzrání znemožňují.
K:To je záležitost bytosti samé. Jestliže základní stav a všechno, co je ve vědomí, je dobře vetknulo do bytosti, pak se toho v okamžiku znovu dosahuje.
M:Jsem rád, že mi to říkáš - jsem zbaven obav.
K:Nemohl jsi na tom být hůře, než poslední dva roky paní Ledrová. Stále u ní byly konkrétní stopy po mozkové mrtvici.
M:Nyní mohu říci: Jistota ve mně vzešla...
K:Na prahu smrti jsem byl několikrát a opravdu se to tam nehne. I když by to pro vědomí bylo pro ten moment "vyhlazené" - protože se život obnovuje, obnoví se to také. Při okamžiku smrti to vyskočí. Jsou-li zde stavy nebeské, nikdo je z tebe nevyrve, ani jakékoliv choroby. Můžeš mít sebevětší pochybnosti, ale nehne se to. Jamnický umí tyto stavy dobře likvidovat (zaklít), a přece se mu to nepodařilo. Poznal jsem ho "tam" jako malého prosebníčka, a když jsem se ho ptal, zda je to pravda, přisvědčil, že ano. Paní Ledrová se poslední týden vrací k tomu rozumu, jaký měla před mrtvicí.
M:Viděl jsem to u ní také tak.
K:Když to bylo s ní nejhorší, když ztrácela orientaci, vypadalo to u ní v nejhorším případě ještě na jedno zrození. Nyní je zde předpoklad, že i to překoná. Když se člověk pohybuje až na hranici - jde o výpad; zapadne, ale nedopadne. Je to protivná hra...
M:Jistota o níž jsme mluvili, to je stav neobyčejného, šťastného vědomí. Lépe řečeno, tento stav sám o sobě není šťastný, jen produkuje v těle šťastné pocity; stav sám o sobě jako by nebyl.
K:Důležité je, když tento stav, který se již nedá dobře definovat (jas nebo něco podobného), zdá se projevovat jako stav stabilní nebo rozvojový. Když to dobře sleduješ, je to v rozvoji, zraje to k větší dokonalosti a právě z toho máš tu jistotu.
M:Při větších bolestech se objevují prvky jakoby z osobnosti; jakoby prázdno ve vědomí.
K:Ovšem ze starého vědomí. Chce to svůj čas. Jiné to nebude. Nemáš-li ten čas, stejně člověk nezemře dříve, až když se dostane k této jistotě. Ve svém zjišťování jsem naprosto nepohnutelný. Člověk si myslí, že padá, a zatím nepadá a ovšem také obráceně. Vím, že jsem měl vždy pravdu.
M:Nikdy jsem se nepovažoval za hrdinu, ale když jsem přišel opravdu do nějaké mely, nebyla ve mně ani stopa strachu. Kdybych věděl, co mám všechno zkusit v této své nemoci, měl bych velký strach.
K:Naproti tomu Roman se při tíživých vnějších okolnostech bál, aby nepřišel o to své "dobré".
M:Já jsem vše snášel trpělivě.
K:Těžko se již zapojuji na tyto procesy u druhých. Jsem příliš odlidštělý. Jistotu jsem získal v období, kdy jsem se oženil. Byl to pro mě jakýsi "sport". Píši o tom v životopise. Když se to stalo aktuální, jako by mi žhavým železem byly vypáleny oči. Vycházel jsem z toho, co bylo předtím. Předstíral jsem, co jsem. Skutečností však bylo, že člověk byl téměř zničený. Došel jsem ke zkušenosti, že to, co je do bytosti vetknuto, to že se nezničí. Nic se z toho vetknutého nemůže ztratit. A najednou jsem se z toho dostal. Vidím, že si lidé o sobě něco kladného nebo záporného myslí, ale pravda je docela někde jinde.
M:Tedy jsem se nemýlil a jsem rád, že mi to potvrzuješ.
K:Škoda, že jsi nevyužil výborného stavu, té své nejlepší doby - že jsi své zkušenosti nesdělil světu. Ti, na které se člověk zapojí, ho z toho vyléčí - z toho bódhisattvického ducha. - Dnes jsem již trpělivý...
M:To, co říkáš, podporuje vlastně stav indiferentismu. Dnes se tomu, kdy jsem v tom "lítal", zasměji. - Ale bylo to peklo.
K:Člověk, chce-li dožít, musí ten stav prožívat. Nesmí se podívat ani napravo, ani nalevo, jinak by to bylo chybné. Tělo samo musí přestat mít zájem na činnosti. Dočkat se toho, aby tělo samo nechtělo již "nic dělat" - to je potom svět z této výšky nedosažitelný. Z této pozice se mi opravdu těžko kouká na svět; je mi to všechno už nějak cizí. Potřebuji donosit toto tělo.
M:Můj současný stav produkuje v těle určité spokojené stavy, které odpovídají třetímu vnoru. Mohlo by se říci, že v něm trvale žiji. Vím ovšem, že toto musím zanechat, aby se pochopil ideál indiferentismu.
K:To jsou stavy, ve kterých člověk žije dlouho.
M:Funguje to samo.
K:Člověk má i toho zanechat. Není tu nebezpečí, že by se člověk o to pokoušel předčasně. Člověk již pochopil ideál indiferentismu, a proto se to zmírňuje, zjemňuje, až to přestane úplně. Pak se již i radost poznává jako rušivý element. Výkyvy ukazují, že příliš mnoho radosti nevyhovuje.
M:Člověk tíhne k tomu, aby nebylo vůbec žádné vzrušení.
K:Za tohoto rozhovoru si uvědomuji, že si nemohu rozumět s lidmi.
M:Zná toto všechno ještě někdo jiný; zachytil jsi někoho, třeba u nás v republice?
K:Nevím o nikom, kdo to zná tak jako ty. Lidé s tvými zkušenostmi snad vůbec nejsou. Je to příliš jisté. Zrcadlí se to v tom, že si každý o sobě něco myslí. - Řekl bych, že idealizuji lidi. Dnes, při styku s nimi, po všech těch zkušenostech, je raději odsoudím předem. Vím, že je to u nich blud, že to poškozuje člověka samého. Protože takoví lidé tím "krmí" druhé; je to blud na základě špatných informací. Nezodpovědně se mluví o samádhi apod. Lidé, ač nejsou v pořádku, to hned "uskutečňují"
Když říkám, že je to u tebe v pořádku, nikdo mi to nevymluví - ani ty sám ne. Když nemluvím, týká se to i druhých. Ustálený názor zůstává, a tím nikdo nehne, ledaže by se dotyčný sám změnil. Do svých zjištění nepletu své představy. Když se jednalo o Hejhala, nevyjádřil jsem se mu k ničemu. Ponechávám si zjištění bez představ. Člověk to dokáže na základě skutků. U Hejhala byla přemíra teorie, a to se potom velmi snadno poplete. Já, naproti tomu, jsem měl absolutní nedostatek teorie. Duchovní život nebyl u něho tak čistý. Toto zjištění se bude např. Jamnickému líbit. Vím, že to všechno zná, ale nikdy nedopustil, aby se to vyvinulo tak, že by to přiznal. To, co znal, "statečně" popřel.
M:Já jsem to u sebe považoval za málo živé - to byl jeden z důvodů, proč jsem "odpočíval".
K:Vytvářením takových postojů, jako jsi měl ty před časem, se celá věc jen zdržuje; myslím tím vytvoření obce.
M:Kdyby nebylo těch bolestí, bylo by to nyní ve mně velmi živé.
K:Z osobního hlediska na tom mnoho nezáleží.
M:Avšak ze širšího obecného hlediska na tom velmi záleží. Dokázal jsem dříve indukci; dnes pro bolesti nemohu, ale ještě bych snad našel k tomu sílu.
K:Paní Ledrová se vyjádřila: "Vidím, že se ti podaří ustavit obec." Vycházela z toho, že já se dívám na všechno jasně. Např. v krizi jsem ji "živil" její rodinou, tj. že musí dokonale zpřetrhat všechny vztahy k ní.
M:Ale připomínal jsi jí to dost nevrlým způsobem.
K:Prakticky teprve dnešního dne (jak jsem ráno zjistil) se mi jeví, jako by vystoupila ze sebe, a představuje se mi tak jako člověk, který problém vyřešil beze zbytku. Svítí světlem, kterým člověk září, až když je tento problém zcela vyřešen. Hlavně jsem trval na odpoutání od rodiny; nyní to už bude ubývat. Člověk se chytí dobrého stavu a vyřeší se to velmi rychle. Měl jsem o ni obavy před společností - dnes bych tyto obavy mít už nemusel. Doc. Bajer řekl, že je to vůbec první případ, jaké dějiny medicíny znají, že při kmenové mozkové mrtvici nenastal konec života.
M:Teď se u ní objevuje normální stav. Když to v sobě znovu objeví, pak se to bude umenšovat.
K:Byly u ní zaujatosti stařecké, ale i ty nyní mizí.
M:Je to vidět z jejího obličeje.
K:Je to jako v "Bílém Dominikánovi": "...žebrák padl jakoby mrtev, věděl, že je živ, a také ho zaživa pochovali." Nějak to spoluzní s tvými stavy, a proto to zjišťuješ. V bytosti se ozývá přesně to, jak na něho ten druhý působí. Řekl jsem jí: "Padne-li úplně rodina, může to dopadnout dobře."
M:Je možné, že i v typové sféře se lze nadále vyvíjet. Případ z "Poutníka Kámaníty".
K:To způsobil jeho vztah k Vásitthí, že se vyvinul. Musí tam být setrvačná síla, která člověka přes typovou sféru přenese, nebo ne. Když člověk dostane dostatečné urychlení v životním procesu, pak se přes typové nebe dostane. Nesmí se ovšem stát proživatelem nebeských stavů. - Člověk má záslužnou karmu; je to tedy nedynamizované. Tato karma způsobí, že se stane proživatelem nebeských stavů, a po vyčerpání zásluh musí zpět.
M:A co vědění? To nestačí k vývinu v typové sféře?
K:Když se člověk odpoutá a brání se všemu prožitkovému, je to síla, která i v nebi ho poposune, takže jde ve vývoji dále. Pak dokáže odložit nebe jako neuspokojující. Nyní se to potvrzuje i tobě, tak jak jsem to věděl a znal již od roku 1926. Vždycky jsem mohl být platný lidem. Celé mé chování ke druhým vedlo k tomu, že jsem nikdy nepřál stavům, tj. prožitkům dočasným. Toto však člověk nemůže u druhých přemoci. Oni na těch svých stavech lpí, ale pak to s nimi skončí třeba špatně. Vzato z jiného konce: já jsem k tomu došel jako "hloupý kluk" - pak je to zvláštní případ.
M:Byl jsi moudrý, ale nebyl jsi "chytrý", tj. moudrý bez zevních vědomostí.
K:Ano, byl to u mě nedostatek vzdělání a také zevní nedostatečnosti. Avšak školní vzdělání by bylo na závadu, nikdy bych to nebyl udělal. Teprve potom jsem se mohl nějak vyvinout do světa. Rámakršna se nikdy do světa nevyvinul úplně. Kdyby nebylo dokonalého sebepozorování, nebylo by nic.
M:Bylo by dobře, kdyby takové rozhovory mezi námi pokračovaly. Sebepozorování všech složek bytosti je nutné. Rámakršna si doplnil poněkud vzdělání tím, že odposlouchával debaty vědců a "uvil si z nich malou kytičku vědomostí."
K:Je to dost jasné z mého popisu "Živlů", který jsem dal k dispozici před dvěma týdny. I já jsem se to tak nějak naučil. Pamatoval jsem si velmi dobře vše, co jsem slyšel.
M:Je tu k tomu více důvodů. Jestliže člověk musí proměnit svou bytost, musí ji poznat, musí poznat všechny její složky, tak jak se postupně rozvíjel.
K:Zjistil jsem, že veškerá práce na sobě končí vlastně vodním živlem. Do vodního živlu patří celá duševnost člověka. Ale do zmíněného popisu jsem přidal živly vzduch a éter. Teprve vzduch je spíše vědomí a dělá spojku do abstraktního světa.
M:Další důvod je ten, že sebepozorováním se objevují chyby. Jde o introverzi. Buddhismus celkem příliš nezdůvodňuje nutnost pozorování sebe. Je to v něm řečeno příliš stručně. Pro naše rozumáře na Západě je nutné důvody vysvětlit rozumově, pak se této nezbytné práce na sobě spíše chopí.
K:Je to nezodpovědné zneužití jógy, že se dnes používá jako věc pro manažery. Zaměnily se věci a jejich základní poslání - tj. vykoupení. To už není jóga, je to její zneužití. Každá nově vydaná kniha o józe, v níž není zdůrazněna patřičně morálka, nelpění a sebepozorování až na periferii - je zneužití jógy.
Jeden Američan popisuje hathajógu jinak, a to jako očišťování atd. Popisuje, že byl v Indii, jak našel gurua, který žil naprosto spořádaně, ale okolí o něm vůbec nic nevědělo. Byl na něho upozorněn několik set kilometrů od jeho bydliště. Jeho zastřelení způsobila malá chyba; prozradil totiž pro veřejnost mnohem více, než měl. Proto byl "jenom" zabit.
M: Když Milaräpa hledal Marpu, také o něm nikdo z okolí nic nevěděl. Ale co u nás? My přece při svých rozhovorech prozrazujeme také mnohé, co nebylo dosud veřejně vysloveno.
K:Zde to neplatí. U nás se nic takového, jak říkal Kulovaný, že se za to zabíjí, nemůže stát. Je to zajištěno na více zámků