Pokračování rozhovoru

M:Nenašel jsem podstatné rozdíly mezi buddhismem a védantou.
K:V buddhismu postavili vše ostře a pevně a především precizně. Vyžaduje to ovšem mít dobře vyvinutý intelekt. V praxi bych byl spíše pro tzv. zenovou průpravu. To je stručně vyjádřeno: žádná teorie, ale aby se člověk dotlačil k pořádnému výsledku způsobem života a pak vykřikl radostí, že něčeho dosáhl.
M:Při kritice bys jistě dal Marpu na první místo.
K:Ovšem o některých zkušenostech nelze vždy mluvit, protože lidé jsou chytlaví, a není žádoucí, aby pak v souvislosti se svou bytostí viděli zázraky. Člověk se naučí sám sebe hodnotit teprve tenkrát, když se naučí dokonale sebe pozorovat. Dokonalé sebepozorování vyžaduje, aby člověk postupoval do své bytosti hloub a hloub. Když v sobě objeví atavismy, to už jsou příliš jemná chvění.
M:A protože je tu stále ještě nějaké chvění, pak si člověk ty jemné věci (hodnoty) snadno splete.
K:Každý jemný záchvěv, který by vycházel z těla, je zjistitelný teprve až ve čtvrtém vnoru. Poslední fáze jsou obtížně schůdné, ale když je dobrá příprava v sebepozorování, pak i to je možné.
M:Pokud by člověk nekontroloval tělo do nejmenších podrobností (všechny úkony, sklony, tendence), nezjistí všechny vztahy ke světu.
K:Já cítím zevní povinnosti jako tlaky. Jsou to vztahy, příbuznosti buněk. Buňky, které tvoří tělo, jsou jakoby světské.
M:Sebepozorování musí být kompletní, jinak by ty všechny atavismy v sobě člověk vůbec neobjevil.
K:Člověk, který dosáhl dokonalosti v pravém slova smyslu, těžko může dále žít. Vždyť i Buddha dokončil až při umírání. Jinak se ty nevyřešené zbytky objeví jako výkřik po něčem ve světě v okamžiku umírání a už je to pokažené.
M:Likvidace životní žízně a samádhi v rádžajóze, to nejsou stejné výsledky