Pokračování rozhovoru

K:Člověk začne být šťasten teprve tehdy, až když vymýtí svět. Pokud svět vniká do vědomí, nelze být opravdově šťasten. Ovšem člověk o tom musí vědět včas, když se ho svět začíná chytat. Když se to opakuje, to zmocňování světa, vzniká z toho zájem o svět. A ten je nutno stále rušit, nejlépe potlačit ho vzpomínkami na lepší stav. Jako kontrolu možno použít to, že pocit radosti a štěstí mizí, když se svět začne v bytosti ozývat.
M:Je nutno věnovat radostnosti stálou pozornost. Nemyslet na nic jiného. Je to vlastně soustředění. Je správné se soustřeďovat na kvalitu, která je svým způsobem nadsvětská. Člověk se zabývá tím, co ho těší, a to je radost, pocit štěstí - tak proč by se jimi člověk nezabýval?
K:Já jsem hned na začátku své Cesty zcela jasně zjistil, že když se zapojím na svět, soustředění se kazí. Když jsem měl špatné nálady, myšlenky apod., hned jsem poznal, že se musím držet myšlenek radostných a šťastných, že musím vyloučit svět, i když se připomíná jen jako forma hmoty
Paní Ledrová hlídala každý krok, aby vždy myslela na Boha. Když zapomněla, třeba při chůzi na nákup, vrátila se, aby každý krok obětovala Bohu.
M:O kolik se stává radostná nálada trvalejší, o tolik začne být svět nezajímavý.
K:Člověk musí sám sebe "znásilnit" - své sklony, tendence v bytosti - bez toho to nejde.
M:Kdyby šla Cesta utrpením, to by to bylo teprve těžké. Já vím, co je "smažit se" v pekle. Lidé jsou už tak degenerovaní, že si málem zoufají, mají-li se radovat podle pouček jógy.
K:Lidé jsou vlastně zamilovaní do svého utrpení