Pokračování rozhovoru

K:Když jsem se po realizaci (roku 1926) rozhodoval, budu-li nadále navenek vystupovat jako blázen, či jako rozumný člověk, rozhodl jsem se pro to druhé, a to s ohledem na to, že jsem si řekl: když chci dát nauku světu (lidem), nemohu jí přece dělat ostudu. Rámakršna někde mluví o tom, že k němu přišel jogín a nesl klec s botou. Vyjádřil se o něm, že je to největší džňánin. Když může člověk ze sebe udělat blázna, tak jaképak problémy. Odmyslíme-li si např. u Re. ty jeho složité myšlenkové kombinace, zjistíme, že mu to bezvadně myslí (přes jeho věk šedesáti let). Takový člověk může žít i v nejvyšších stavech.
M:Může se člověk vůbec takto rozhodovat, má-li buddhovské vědění?
K:Záleží na tom, je-li v mysli stopa po pohodlí. Každý je dokonalý na každém stupni, ale den ode dne se to mění. To sebevědomí u lidí to je hrozné! Lidé opravdu dají na postavení a titul.
Aby měl člověk přehled, kdy, co a jak má dělat, chce to znát systém. Když se člověk dobře pozoruje, zjistí, nastane-li někde v těle nerovnováha. Zaměří tam svou pozornost a upraví (upevní) se to. Např. již v mládí jsem říkal: smrt je záležitostí okamžiku nepozornosti. Kdyby se člověk dovedl dokonale uvědomovat v celém těle, nemusel by zemřít (v tom kterém nebezpečí). Člověk uteče z těla, poněvadž si myslí, že to musí být, ale není tomu tak. Např. diagnózy zjištěné u paní Ledrové se podle medicíny nedají vůbec přežít, a přece se stala výjimkou. Mechanické zdraví se tím, že člověk nabude vnitřní rovnováhu, dosáhne samočinně.
Paní Ljudevígová byla vedoucí hathajógického kroužku. Ten trénink sice pomáhá, ale jen dočasně a v malém měřítku. Posléze jsou lidé zase takoví, jako byli předtím. Nedovedou zachytit, co dělá sugesce. Kdyby lidé společným působením jógy harmonizovali život, nebyly by ztráty a nedostatky; patrně by se život velmi prodloužil. Nikdy jsem do doby realizace neměl zdravotních obtíží. Protože jsem však dělal vyšší jógu, značně jsem zcitlivěl a dnes už velmi těžko snáším lidskou společnost. Člověk musí všechno "zaplatit". I když má dokonalého gurua, stane se, že mu nedůvěřuje a guru ho tedy musí nechat spálit, a to se vždycky pak nějak naruší. Když lidé do toho nezasahují svými teoriemi a názory, pak jdou rychle nahoru. Když chtějí jen cvičit, pak se to narušuje. Oni cvičí a potom svou nevhodnou činností to zase kazí. Nejde to nikdy rovnoměrně, ale jako výstupy a pády
(k Mílovi) Tvoje snažení se sursum corda - to je současnost i transcendentno.
M:A přesto občas na mě narazí svět.
K:To je záležitost buněk - jejich rezonance na svět. City a mysl mají mířit nejvýš, jak je bytost schopna. Chce to radovat se z toho, že už člověk nelpí na světě.
M:Vzhůru srdce - to je volání nahoru. To není radostný stav, když toužím po tom, co nemám. Radostnost má být sama o sobě, jako bychom něco objevili.
K:Musí se jí dát vyšší směr. Nejdříve může člověk postrádat, že to není radost smyslová. Až přijde na to, že se raduje bez požadavku jakéhokoli pocitového vzruchu, pak se raduje správně. Zjištění, že už člověk na světě nelpí, to je radostný stav. Je to pocit, který sám na sebe upozorní, že je to stav lepší. Všechny jógy by byly k ničemu, kdyby to takto člověk nedělal - to je způsobem života. Když se člověk opravdově raduje, už neválčí. Způsobem života se postupně promění i buňky, a to tím, že se radostnost sděluje tělu, tj. buňkám. Když člověk zůstává při normálním stavu mysli a vědomí a tělo samo dává podněty k radosti, samo produkuje radostnost - je vyhráno! Jako pomůcka může být tento recept: navodit v mysli, v představě radostnost jako abstraktní stav a ten se pak sdělí buňkám - tělu.
M:Toto tělo se naplní radostí, štěstím atd. - Toto sdělování dobrých stavů tělu je v buddhismu opakováno mnohokráte citátem: "...a tímto dobrým stavem nasytí a naplní toto tělo...", ale v překladech je většinou (v osmi případech z deseti) tato připomínka vynechána, a proto se u nás buddhismu tak málo rozumí.
K:Hejhal to jednou vyjádřil slovy: myšlením na tělo se tento radostný stav přenese do buněk.
M:V buddhismu ani v jógických spisech to není takto řečeno nebo to není zdůrazněno.
K:Není jiný postup než přes stavy nebeské, božské až do stavu spásného indiferentismu. Do té doby je tělo stále ještě pokušitelem. Je lépe, když to člověk nejdříve ví, a pak toho dosáhne.
M:Metta odpovídá vnorům. Pomocí metta se vnory dosahují a jimi se zase indukcí dostávají zpět do světa jako posilující proud a odosobnění bytostí; ostatní bytosti se tím posilují. Člověk se stane průchozí stanicí - řečištěm.
K:Ano, člověk se stane nositelem dobrých stavů. Tím se nahradí a obohatí nedostatek citový - ta suchopárnost. Metta je vyšší stav bhakti. Impulzy sobeckosti se tím potlačují a vyhlazují.
M:Metta je vlastně vyšší stav bdělosti. Z tohoto aspektu je metta požadavek velmi důležitý. Kdyby to člověk prováděl stále, impulzy sobeckosti by neměly čas se uplatnit a ztratily by se z bytosti.
Jos:Vzýváním získat lepší stav a potom teprve pracovat.
K:Týká se to určitých momentů. Co je právě v prostoru, co člověk v té které době právě potřebuje (požaduje). Nejlépe, kdyby člověk plně pochopil, jak to má dělat podle živlů.
Pvá:V "Dlouhých řečech Buddhových" jsem našla rozhovor Buddhy s Brahmou: jak to má udělat, aby dosáhl Indrova nebe, jak se mu ježily vlasy apod.
K:Bohové utíkají na padesát mil od člověka, protože cítí lidský pach již na tuto vzdálenost. Má-li se člověk k nim dostat, musí lidský pach zrušit.
M:Ježení vlasů je psychický stav.
Pvá:A co samozářící bytosti?
K:Mohou se uskutečnit, ale má to své podmínky: soustředění na konec páteře; nesmí se formovat žádná představa; musí tu být velmi aktivní zaměření mysli, ale bez vědomí "já", úplné zneosobnění a ještě přitom to má jemné rozdíly. Je to také cesta k cíli, ale s velmi malou zárukou, že to člověk nepokazí. Každý svět může být nebezpečný tím, že v něm člověk zakotví, ulpí a setrvá. Je-li to provedeno dobře, pak se nic nespaluje, tak jako u slunce. Stále to září, protože tam není stopa sobectví
Jsem mahájánský buddhista. Člověk vlastně nemůže být něčím jiným po tolika zkušenostech, k nimž jsem došel praxí. Buddhismus nemůže neuskutečnit člověk, který pracuje správně. Paní Ledrová má také buddhistické rozeznávání. Nejobdivuhodnější ze všeho u ní je, co se s ní děje v současnosti. Dnes se skutečně naplno vzdává své rodiny.
M:I zevně se to s ní zlepšilo.
K:Po dvou a půl roce. Poslední týden se dává do pořádku i po mozkové mrtvici.
Vrátím se v souvislosti s paní Ledrovou do minulosti. Ona to kdysi rozjela naplno. Viděl jsem, že by z ní mohl být bludný duch. Chtělo to zasáhnout. Zora chodila ještě do školy. Paní Ledrová měla dobré výsledky. Avšak pan Ledr zuřil, trpěl a mně to nebylo milé. Nakonec jsem s ním měl i rozhovor; zuřil dále - až se podařilo vytvořit podmínky takové, jaké jsou. Paní Ledrová už k domovu vztah nemá; pan Ledr byt opustil. Ač se Zora starala o rodinu i o domácnost, byla v očích pana Ledra vždy špatná. Naproti tomu (podle otce ovšem) Eva byla dobrá dcera. Zora dostala zákaz zasahovat do domácnosti, tedy se o ni přestala starat. Zora je "naše", Eva proti, syn Karel uprostřed, na obě strany.
Zora roste pod povrchem. Je jisté, že má velmi dobrý, bystrý úsudek a postřehy; dovede vše dobře vyhodnotit. Nyní s ní mám trochu starost, aby neměla stálý nedostatek času; má totiž na krku ještě doktorát. Mám také problém, jak ji do toho všeho (do nauky) začlenit. Však ono mě něco napadne.
M:Je schopna ještě studovat, při tom svém zaneprázdnění?
K:Sama říká, že ano. Má to současně jako pracovní úkol při zaměstnání. Jde o to, aby jí podnik povolil studovat. Ona sama to ani finančně nemůže podniknout, jen přes podnik
Vzpomínám si při tom na jednu obdivuhodnou ženu. Zemřela jí náhle dcera a ona ten den, či den po úmrtí dělala doktorát - nikomu se nezmínila, až potom