Pokračování rozhovoru s přítomností Viktory

K:(k Viktorovi) Povznášení je skutečná pomoc na cestě, ale jen na chvíli, aby se nezarazil proud poznávání a zkušeností. Povznesení samo však není řešením problémů. Je to cesta, která je sice možná, ale není vždy naprosto žádoucí. Když člověk v sobě něco přemáhá, je nutno to ze sebe setřást. Člověk musí stále sestupovat do této přírody a v ní - v takové, jaká je a jak stojí - ty problémy řešit. Je to zemní princip - pevnost, stálost. Povznášení obsahuje radost jako průvodní stav. Dobré stavy by však neměly cenu, kdyby se neřešil problém sám.
M:Nesmí se zapomínat, že člověk stojí na této planetě.
K:Nejlépe se spasí zem (jako živel), když člověk s oproštěnou myslí vstoupí do těla a tělo se pod náporem mysli rozpouští a zůstane jen dobrý stav. Jen tím, že člověk stále sestupuje a vystupuje, se tělo rozkládá. Člověk má myslit na tělo jako na pojem abstraktní. Jakmile si člověk uvědomí tělo jako těžkou hmotu, už sestoupil dolů. První fáze je vytržení, druhá fáze je sestoupení zpět do těla.
M:Ovšem primární, základní podmínkou je povznesení mysli, případně i srdce.
K:Člověk mnohdy ani nemůže vědět, co dělá, a já ho také o tom nechci informovat.
M:Důležité je mít odstup a zbavovat se všech dojmů.
K:Všechno má působit jen jako věci naznačené. Nic se nemá nechat srazit do formy, aby to nezpůsobilo dojmy. Vždy vidíme svět skrze něco. Mělo by to být bez "třeštění ducha". Mluví o tom také Pataňdžali.
M:Jinak řečeno: vidět svět beze skel bytostných tendencí.
K:Tužby jen potvrzují to, že člověk má vztah ke světu. Když deset lidí odstraní dokonale tužby, vidí všichni svět stejně. Do té doby každý z nich vidí svět jinak. Měl jsem to štěstí, že jsem se nemusel namáhat vůbec nějak vidět svět a hledat v něm potěšující tvary. Když vjem začíná působit dojmem, už je zle, už to není správné.
M:Dovolen je pouze vjem, aniž by vyvolával jakýkoli dojem, tj. touhu, obdiv, žádostivost, radost, odpor atd.
K:Vidím svět jen jako tvary, ale žádný jejich charakter, vše se pro mě stalo jakousi fata morgánou. Nic mě neovlivní.
M:Když se mohu radovat v sobě, nač bych se měl ještě starat o svět? O vnější svět se starat jen natolik, aby se člověk orientoval, aby se mohl chovat jako každý běžný člověk, aby nenarazil do zdi apod.
K:Vidím svět jen jakoby formy ve vzduchu. Věci se mi vždy jevily jen jako průchodné, stále řidší. Milaräpa např. lítal vzduchem, jiní zase procházeli skrze hmotu. Výjimečně se to stalo i těm, kteří v mystice nebyli školeni.
Vi:Vypomáhám si tím, že vidím okolní svět "ze široka", nebo se dívám jakoby jinam, abych setřel působivost z vnějšku.
M:Zkrátka: nechci se z ničeho těšit, ani mít k něčemu odpor. Nic mě nepoutá ani neodpuzuje. Tak to má být.
K:Člověk se zkrátka musí namočit do práce a sbírat zkušenosti tak dlouho, až mu konečně svitne a pozná zákonitosti z vlastní zkušenosti. Do té doby zuřivě na sobě pracovat. Pak začne člověku narůstat pochopení. Pokud je člověk v bitvě, sám nemá přehled. Když se počet nepřátel zmenší, poznává je jednotlivě. Člověk to nemůže provést všechno najednou. Bytost se nechce dát přesvědčit. Chce to čilost, bdělost a radovat se!
M:Když se člověk začne radovat, vyjde z klece utrpení.
K:Optimismus nestačí. Jen školením se člověk vycvičí radovat se správně.
Vi:A co knižní a teoretické vědomosti? - Jak jsem tu slyšel řadu otázek.
K:Teorie nestačí! Já jsem všechno zlikvidoval a vše jsem začal vidět znova, od začátku. Poznání není možné, pokud je tu lpění.
Vi:Dříve jsem přijímal vše tak, jak mi to kdo tvrdil. Nyní již nic neberu za bernou minci a zkoumám všechno sám.
K:Člověk musí stále používat rozlišovací schopnost, aby nevznikla "porucha" tím, že jsou zkušenosti předčasné. Tvrzení druhých věřím, ale nijak mě neovlivňuje. Tím se vyhnu jakékoli zásluze nebo vině
(k Miladě) Vytvářejte si dobrou náladu, rozbíjejte komplexy! Když je dobrá nálada, je před očima světlo. Když je vystřídána stavem horším, nežádoucím, musí se radostnost znovu dobývat. Na to by měly stačit jednoduché poučky.
M:Dobrý stav má mít takovou kvalitu, aby časem vyloučil ostatní stavy nepříznivé.
K:Když to nestačí, protože se to vykouří a člověk to zase kazí, musí se dobrý stav stále a stále obnovovat.
M:Pak přestává potřeba potěšení, které je zprostředkováno smysly. Zjišťuje se, že Světlo je podstatou vědomí vašeho Já. Člověk se více a více uvědomuje v tom, že radost a světlo patří k Já a že už to nemůže ztratit. Svět se postupně ztrácí (jeho vliv) vzhledem k této bezprostřednosti.
K:Nakonec se ukáže, že bytost je zatvrzelá a že chce špatné stavy. Je třeba stále se k tomu vracet. Nejdříve se musí vytvořit základ. K dobrému výsledku se dojde jen přes dobré stavy.
Pvá:Při výdechu se mi dostaví dobrý stav.
M:Až to zlepšíte, bude působit i při vdechování.