Pokračování rozhovoru

K:Vím, co to znamená pracovat v říši příčin. Někdy jsem vylučoval, že by to na zemi bylo možné.
Ukřižování Krista představuje vlastně mystickou Cestu; odpovídá to průběhu poznání v mystice, takže by mohla vzniknout otázka, zda tzv. historické ukřižování nebylo dodatečně vykonstruováno nebo sestaveno podle mystických stupňů na Cestě. Jinak řečeno, že ukřižování vyplynulo z poznání mystických stavů
Mystický svět je opravdu podivný. Když jsem mladý začal, neměl jsem o křesťanství ani potuchy. Zážitky mystiků mohly být pravé, ale proč tyto souvislosti pracují vždy se stejnou zákonitostí? Vím, že bude-li někdo pracovat tak, jako já, za takových podmínek, že musí dojít k týmž zkušenostem, tj. ke korunování, stigmatům, k ukřižování apod. Mystické stavy byly u mě k tomu, aby to všechno "smetí", se kterým jsem začal, bylo vyčištěno. Ovšem u těch, kteří čekají nějakou milost boží, nebo touží po mystických zážitcích (např. podle výkladu Weinfurtera), u těch mystická znamení nemusejí být pravá a ti prožívají jen plagiát
Vím, že se korunuje nejen hlava, ale i srdce. Jedna koruna je na srdci, druhá uvnitř srdce, aby se srdce nerozpadlo. Musel jsem v té době být velmi opatrný. Vím také, že jsou lidé, kteří projdou celou "školou", ale na konci jsou tam, kde byli na začátku. Nejsem pro to, aby to bylo příliš viditelné.
M:František z Assisi měl jako stigmata hřeby zhmotněné.
K:To je výsledek uctívání svým způsobem nesprávného.
M:Kdyby se člověk upoutával na Ježíše v blaženosti, dostal by také stigmata?
K:Ano, ale stigmata jako stříbrné kroužky. Ty jsou známkou, že úsilí bylo čisté, tj. vyčištěné dechem. Krvavá stigmata svědčí o tom, že postup nebyl čistý. Čím čistší Cesta, tím také stigmata čistší.
Já jsem stál mimo tělo, byl jsem ve tmě a tehdy jsem viděl, že "je to zde". Vylétl jsem nad "To". Kdybych s "tím" zápasil, byla by stigmata červená, nebo dokonce i černá. Zjistil jsem, že černá stigmata znamenají, že člověk kráčí do pekel. Je záhadné, proč jsou stigmata vždy stejná, tj. na stejných místech, ať je to v józe, mystice, křesťanské mystice nebo při magickém soustředění. Lépe je to však bagatelizovat, aby si člověk o sobě nic důležitého nemyslel. Aby věděl, že i po prožití všech těchto stavů zůstává jen člověkem, a člověk je ničím.
Já zažil "ohnivý křest" jako vypálení všech nectností z bytosti s definitivní platností, tj. i s "odpařením".
Ba:Veškeré náboženství je konglomerát dogmat, dogmatických pouček, kdežto pravá Nauka poučuje o postupu na základě pouček přísně logických. Pravá Nauka je soustavné a metodické zpracování psychologických zákonitostí a vývoje.
K:Čili nejlepší cesta je: očišťovat mysl ode všech zkušeností světských, nespásných, a to tak poctivě a vytrvale, až dojde k proměně. Pomocí tohoto materiálu se tělo promění.
M:A co s energií? Vypětím k Bohu? V buddhismu nic takového není.
Jos:Co se týče Boha? Utíkat se k určité kvalitě, kterou možno nazvat Bohem. Pro mne se to stalo pomůckou.
K:Byla to paní Ledrová, která tě naučila obracet se ke kvalitám božím. Když se mě svého času (pozn.: tj. před více jak čtyřiceti lety) Šťásek zeptal: Je Pánbůh? řekl jsem: Není. Když se mě zeptal podruhé: Je Pánbůh? řekl jsem: Ano, je. Aby to Šťásek pochopil, doplnil jsem: Když cítíte v sobě moc a sílu udělat všechno sám, pak Pánbůh není. Když cítíte, že na to nestačíte, že nemůžete, pak Pánbůh jest.
M:Meyrink na otázku zda je Bůh, odpověděl: To by v tom byl hrom, když tolik lidí od počátku světa v Něho věří, aby za tu dobu nevznikl!
K:Jestliže člověk jedná tak, aby v sobě vystopoval všechny nedostatky, je nakonec "vypálen". Nemá-li vždy dost síly, pak volá o pomoc. Tímto voláním může vystihnout kvalitu, která mu může pomoci. Člověk musí analyzovat celou bytost a dojít k tomu, že se "země oddělí od vody, voda od ohně" - zbude jen oheň a teprve ten bytost vypálí.
Když jsem v tomto světě a naléhají na mne vyšší sféry, mám být hlupákem jako ostatní, jestliže kvalita vyšší zde je? Pak tedy Bůh jest! Modlitba sama je určitě správná, jestliže se člověk nachází v tísni a volá tak, až se dovolá dobré kvality. Hlavně že se lepší kvalita v člověku uplatnila a v něm rozvinula! To rozhoduje! Není v tom žádný blud. Patří to do "čisté práce". V moderní době vznikla psychologie a ta už je lepší. Ale ani psychologie nemůže dojít tak daleko, aby určila: Tato kvalita je Bůh. S pouhou vírou v Boha, bez analýzy, člověk nedojde až do konce. Kempenský byl moc blízko Pravdy, ale nedokončil.
Ba:Já prožívám "chození s Bohem" myšlenkově, pocitově i v těle.
K:Ale jen tehdy, když se skutečně chodí. Ne když se pracuje. Problémy a starosti se mají vytlačovat. V tvém případě je důležité neusínat jinak než v tomto stavu vyčištění mysli a v něm se také probouzet. Při chůzi nejvíce vznikají závadné druhy myšlení. Ty jsi se chytil "centrálního stavu".
Ba:To je jediné východisko.
K:Když se to zcela realizuje, projeví se to jako veliká jistota, že už nemůže dojít k pádu. Je to automatika. Člověk se drží na výši, když chce řešit své věci a starosti; pak se ho v myšlení zmocňují božské stavy. Nedá se to lámat přes koleno. Je dobře, když člověk jenom tomu věnuje čas, ale je lépe, když se mírně zaneprázdňuje něčím jiným. Při nečinnosti se vynořuje tamas a kazí se to. Při velkém vnějším zaneprázdnění to vyžaduje vnější námahu přerušit, stačí na chviličku, takže to zaměstnání neruší. Co opravdu v dnešní době ruší, to jsou nápory od představených a nerváky; pouhá práce, i intenzivní, nikoli.
Ba:Snažím se udělat si v zaměstnání takovou pozici, abych měl více času pro sebe.
K:(k Sašovi) Doporučuji, aby si člověk Boha nepředstavoval. Stačí jednoduše volat. Když v tísni člověk božství volá, toto volání samo ho vede k vyšším kvalitám.
M:Rámakršna o sobě mluví někdy jako o Bohu, jindy zůstává pouhým člověkem.
K:I Totapuri byl nějak omezený, protože uznával božství jen bez tvaru. Rámakršna se vrátil k uctívání Matky. Řekl Totapurimu: "Nevíš, jak jsi v zajetí iluze!"
M:Rámakršna opravdu znal absolutno.
K:Měl "radar" a dovedl číst údaje. Jinak by přece nepoznal Vivekánandu, když se "vrátil z nebes". Všechny kvality lze dělit na božské a nebožské. Je to blud lidí, že nechápou, proč je možná cesta s Bohem i cesta bez Boha
(k Josefovi) Ty jsi to už pochopil, že to běží takto. Lidé mají v sobě nastřádány určité představy a těch se tvrdošíjně drží.
Jos:Mně to vychází, takto to chápu. Nikdy k ničemu nepřistupuji s postojem, že to, co slyším nebo co vidím, že to již znám. Jen se dívám - nečiním si žádnou představu. Sbírám jen zkušenosti
Mám několik otázek k některým svým posledním poznatkům. Když při soustřeďování upnu pozornost dolů do těla, stejně se čakrany ozývají.
K:Je to přebytek energie. Je-li tato přebývající energie z nohou, pak nemá zlé účinky. Když je člověk citlivý, stane se, že na to reaguje zvýšenou citlivostí.
Jos:Ale ta energie z břicha, ta není dobrá.
K:Je dobré, když takováto energie zabírá všechno, na co narazí. To je užitečné, protože se tím doplňují všechny zkušenosti a pokušení jsou únosná. Bytost hyne vybitím. Roman to také zná.
Jos:Nechtěl jsem příliš bouřit.
M:To není bouření. Musí se to vybít. Když energie narazí na spodní dva čakrany, může být prchavější a proběhne tím, jakoby rozváže uzel. Když se vrací, je to příjemné. Při postupu nahoru neubližuje.
Jos:Ještě k tvému poslednímu dopisu z tohoto týdne.
K:Když se to nepodařilo mně, komu se to má podařit? Mám pocit, že se mi podařilo zajistit to tak, že v první linii se nemůže vyvinout nic špatného. Poprvé o tom se mnou mluvil Jamnický, asi takto: "Ty jsi chytrý, ty sis dovedl vytvořit autoritu. Je vidět, že jsi na tom houževnatě pracoval." Pokud si člověk svými zkušenostmi nevytvoří autoritu, může získat jen fanatiky.
M:Ano, autoritu, ale ta tvoje je z naprosto neosobních důvodů, zcela nezištných.
K:Teď je to již fungující aparát. V poslední době se to ale trochu zaseklo. Všechno záporné se uplatnilo u Romana. Měl by dožít tu svou askezi, ale čas kvapí, takže není možné to nechat svému vývoji. Ale nechtěl bych, aby Josef předstihl Romana, protože Roman je mladý. Jinak je to soutěž. Jeden přetahuje druhého: Míla - Roman - Josef.
Jos:Já mám trpělivost.
K:Není dobře možné, aby Josef se svým "siláctvím" byl v čele, ale Roman se svým poznáním ano. Ty tlačíš jeho, on tebe. Tím se opět potvrzuje, že dva Buddhové současně nemohou být. Ty, Mílo, abys bral na sebe tuto práci, ve svých letech a při svém zdravotním stavu, to už nejde.
M:Ale Marpa a Milaräpa si podrželi vedení do své smrti, tj. do osmdesáti a osmdesáti pěti let.
K:Ale tenkrát to už bylo v chodu, kdežto v tomto případě v chodu dosud nic není. Tenkrát, kdo měl zdravý kořen, žil i sto let jakoby nic; ovšem komu tenkrát jen něco málo bylo, tj. byl jen trochu nemocen, skončil život i ve třiceti letech, protože tenkráte lékaře neměl.
M:Je to vázáno na určitou školu?
K:Ne, není to vázáno na určitou školu. Když přestane osobnost, pak je jedno, kdo postupuje vpřed. Stačil bych na to, kdybych ovšem měl ještě dostatek sil. V těchto mých letech není možné přesvědčit lidi. Bylo příliš mnoho neúnosných srážek a narážení na nedůvěru. Můj život byl těchto překážek vlastně plný. Za takového Lao-c´ to bylo lepší; lidé žili v klidu a také v klidu umírali. Bylo to tenkrát něco jako zlatý věk. Nebyla touha po vzrušeních. Ale byla blaženost - a ta je ovšem zase předchůdcem degenerace. "Země je tvar" a ten představuje postupný úpadek. Cestička této školy je zde již otevřená. Ale nelze nic vynucovat. Všechno vynucené je špatné. Avšak na druhé straně autorita školy je nesmírně důležitá!
M:Kteří byli tvoji první žáci? Byli z oblasti pozemské nebo z jiné sféry?
K:Zpočátku jsem měl duchy. Uvedu příklad: po smrti jednoho ze zbožných kanovníků v Hradci Králové (na jméno si již nevzpomínám) se "utrhl" jeho duch z kanovnických domů v Hradci Králové a divil se, že já - tak mladý - zářím moudrostí. Ptal se mě: "Jak se to dělá?" - "Lehni si na těsto," řekl jsem mu a rozmázl jsem ho. V tom krásná, nebeská hudba zněla kolem. Potom to byly bytosti živlové, ze všech živlů. Ale nechtěl jsem tenkrát nedokazatelné věci vůbec uvádět. V tom směru se lidé řadí do dvou skupin: jedni věří, druzí nevěří. A co s tím? Je to zcela bez užitku. Školil jsem se v tom, jak nutno hovořit, aby se to nehroutilo. V pětatřicetidenním vytržení jsem se potkal s Indrou; nechtěl mě pustit dále.
M:Proč nechtěl?
K:Neodpovídá to jeho apetitu. Vytržení, to je otevření nějakých nebes. U mne to začalo tím, že jsem narazil na nebeskou bránu, zakrytou závěsy. Závěsy jsem strhl. Byly tam dévové, ale i ty jsem strhl ze sedadel. Indra vystoupil proti. Použil jsem koncentrace na bod mezi obočím a pronikl jsem. Tím jsem byl za nebem a to už pro mne bylo dobré. V nebi jim zkrátka vadilo, že jsem rostl příliš rychle. Po jisté stránce jim to nelze mít za zlé. Protože jsem měl dobrou rozeznávací schopnost, vychýlil jsem mysl správným směrem, a tak mě nemohl nikdo, ani Indra, zadržet. Indra je bytost, která nechce pustit nikoho, kdo má jakékoli nedostatky a to ho dráždilo. Ale s ním jsem měl velmi lehkou práci. Ve skutečnosti to bylo zcela bez problémů; mysl se mi totiž rychle přeorientovala
Dávno před realizací se stalo toto: usiloval jsem a najednou jsem přiznal určitému stavu více důležitosti, než tento stav měl. Tak se přihodilo, že jsem zašel na boční cestu, což jsem ovšem ihned zjistil. Zrušil jsem všechno až na dno a začal jsem znovu, úplně od začátku, a pak z místa, kde jsem původně odbočil, jsem šel již přímo dále. Nikdy jsem neuhnul tak daleko, aby z toho vznikl blud. Věděl jsem, že na této cestě nesmí být žádná opora, ta že se musí zrušit. Proti druhým jsem měl tu výhodu, že jsem vše klidně přešel. Jinak to není možné, aby člověk přešel bez úhony. Musí mít především rozeznávací schopnost a ta je karmickou zásluhou. Měl jsem problémy s morálkou. Věděl jsem, že kdyby člověk vykořenil všechno osobní, aby nemusel mít k sobě vůbec vztah, může žít i pohlavně, ale nesmí se ovšem zapojit na druhou osobu
Lze říci všechno, ale rozumí tomu jenom ten, kdo je k tomu zralý. Já jsem neměl zábrany mluvit o čemkoli. Jestliže jsem přísně něco tajil, instinktivně jsem cítil, že by mě lidé, kdybych to vyslovil, mohli za to "rozebrat". Ale když jsem tomu již porozuměl, řekl jsem vždy jen to, co jsem chtěl říci, a co nechtěl, to jsem také nikdy neřekl. Všichni ostatní se rozbíjeli na tom, co jsem já přímo na první zátah obešel. Měl jsem také vidiny, mohl jsem mluvit s duchy všech živlů, a přece si každý může přezkoušet, zda jsem v pořádku, či nikoli
Měl jsem mnoho výhod. Všechno bylo velmi zajímavé. Mystický život je opravdu velmi zajímavý. Musel jsem mít opravdu velmi dobrou rozeznávací schopnost. Nebyl jsem vůbec buddhisticky vzdělaný, a ani to mě nestrhlo k žádné nepředloženosti. Ještě tehdy, když jsem byl již ženatý, to bylo v plné síle - ve skutečnosti jsem byl vždy nakloněn buddhismu. Byla to u mě karmická zralost, hodně karmických zásluh. Je to cesta filozofická, ale náleží to do magie. Tenkrát jsem jasně věděl, že je to začátek zlého
To jsem byl již zcela vychladlý, když jsem se rozhodl, že vytvořím most do světa přes Andulinu, když proti mně vystoupil Strážce Prahu a hrozil mi: "Nesmí se ti to podařit, i kdyby měl být zničen celý svět!
Musel jsem se s tím vyrovnat. Dobře znám z vnitřních světů, jaké svízelné nástrahy se kladou pravým asketům - těm silným. Většinou je usilující chycen a ztroskotá
Chtěl jsem, aby to šlo jinak, a v roce 1938 před mobilizací jsem se rozhodl, že "do toho půjdu". Ale "Přímou Stezku" jsem včas nedohonil; její vydání. Je těžko o tom mluvit. Mohu si jen postěžovat, ale mluvit o tom nechci.
M:A co Máro?
K:U Šťáska i u Wienfurtera se jevil jako "vnitřní hlas". Bylo obtížné zjistit, v kom právě Máro působí, zda u paní Ledrové, zda u Anduliny nebo u mě. To člověk nemůže s určitostí poznat, jako nepoznává své nejjemnější pocity. To by člověk musel být opravdu dokonale odosobněný, aby poznal i ty nejjemnější změny vlastních pocitů.