Pokračování rozhovoru na otázku o nesmrtelnosti od paní Pavlové

K:Nejdříve nutno dosáhnout pevnosti sebeuvědomění v tom smyslu: "Kdyby celý vesmír zmizel, já zůstanu." Podobně i citát z Meyrinka: "Kdyby celý vesmír padl, já zůstanu." Nesmrtelnost se jeví jako pěkný stav zmrazení, které jde od hlavy dolů po páteři a zachvacuje celé tělo. Je to stav příjemný, který uklidňuje. Mizí při něm pojem času a člověk ví: Nyní jsem ve fyzické věčnosti. "Chodit do nebe", to předpokládá, že nebeské stavy jsou v celém těle, nikoliv jen v pocitu. Nemohu se zbavit živého dojmu, že celý vesmír je menší než já.
Asi před dvanácti lety mi vesmír "spadl do srdce". K této zkušenosti musí dojít, mají-li v člověku zhasnout všechny tužby jako celek; tj. i ty z centra bytosti, i ty tužby, že člověk chce žít. Je to cesta rádžajógy, když člověk chce ze sebe vykořenit všechny touhy. Ti, kdo tímto stavem procházeli, nakonec se vždy vraceli. Je to neschůdná cesta nenaplnění tužeb. Člověk se vlastně musí stát vesmírem - čili při plné extenzitě vědomí přeroste vesmír, který se stane menší než vědomí. Pak teprve člověk pochopí, že pro něho nic dalšího neexistuje, že je to vše nezajímavé, že už není žádné "poznatelné země". Člověk získává "nebeskou moc" a začne se to jevit jako něco, co uklidňuje tužby, protože tou mocí jsou splněny. Příkladem naplnění všech tužeb, a tím dosažení zralosti, by mohla být carevna Kateřina, která před smrtí řekla: "Dosáhla jsem všeho, více jsem dosáhnout nemohla, nic mne již nezajímá...
Prostá bytost chce žít a musí jít cestou naplnění tužeb. K tomu musí být člověk vychován, aby pronikl a zajistil svou bytost až do základu těch nejjemnějších tužeb. Z nich se vyvíjejí krizové momenty. Když je člověk moudrý a umí šikovně projít a naplnit své tužby - pak jeho bytost vychládá. Já jsem to vyřešil "skokem", tím, že se ve mně "zmrazilo srdce".