Z rozhovorů paní Ledrové s Mistrem
Hlas volajícího na poušti:
"Připravujte cestu Páně,
přímé čiňte cesty Jeho;
pokání čiňte, neboť přiblížilo se
Království nebeské …"
(Mat.1.)

Buďte dobrou hospodyní, člověkem schopným životního boje a senzitivem, který poznává, i znalcem Cesty. Vyzařujte ze sebe neustále dobro, přejte štěstí, které v sobě nosíte, ustavičně všem bytostem. Pociťujte soucit se vším. To je dobré, protože soucitem jste nucena vyrovnávat karmu. Jen se nerozplyňte v dobrotě!
Cit ve vás mocně vybuchuje, přiložte mu rozumnou oprať. Nakonec je člověk nucen potlačovat dobré i zlé, avšak nikoli tak, aby potlačením dobrého dal vyvstati nižšímu; jen to je nutné, aby za vším pozoroval onen nepohnutelný, nekonečný klid.
Nepovažujte některý stav za nižší, jiný za vyšší. V hlubině Skutečnosti je ďábelské i božské ničím. Nejdůležitější ze všeho je rozpoznávat. Tím se vysvětlí jsoucnost všeho projeveného. Stále a stále pozorujte mysl a každé hnutí citu. Musíte ihned vědět: je tu radost, je tu žal, je tu neklid, je tu chvat a netrpělivost, je tu sympatie - a každý ten záchvěv ihned rozeberte! Nevědomá bytost zůstane nevědomou, tj. nerozeznávající a netíhnoucí i v životě nejvyšších světelných sfér.
Ať hoří plamen života nenuceně, přirozeně. Potom dohoří až k poznání Skutečnosti. Než tlak světa ruší a odvádí. Chraňte své srdce před svody světa i v okamžicích svítání, kdy poznáte příčiny strastí a kdy je nebezpečí, že člověk ztratí lásku a soucit. Nejlepší je jít a zavřít za sebou dveře… Jakmile se objeví pocity blaha, ihned do nich zahrnovat tělo uvědomováním. Nejen Duch, ale i tělo musí být čisto.
Touha je sice pákou pokroku a povzbuzování, ale mohla by se též stát překážkou a toho se varujte! Musí to vypadat takto: Člověk rozlišující potlačuje všechny tužby a chtění, kromě té vlny, která nejvíce převládá, v tomto případě touhy po poznání Skutečnosti. Tato touha jej stravuje tak dalece, až on sám se stane tou touhou. Potom ji musí potlačit. Jak? Tím, že si sedne v klidu a pracuje. Jen nechtějte získat štěstí nebo osobní blaženosti! Opravdovou snahu musí vést jedině touha po poznání Skutečnosti. Stále pozorovat, třídit, rozpoznávat!
Je-li hledající napaden pro buzení Světla, smí se bránit pouze dvěma způsoby: buďto s klidným a laskavým nitrem, avšak naoko přísně, usadit napadajícího; nebo se nebránit, ale v hlubině pozorovat - to jsem dělal já, protože jsem se neuměl bránit!
Stále je nutno být radostným v nitru! V okamžiku nevýslovné, všepřehlušující radosti, oddělit "já" jako "jsem" a pocit vysokého štěstí - a jste rázem na druhém břehu.
Každou strast přijmout s pocitem požehnání a osten karmy se navždy zlomí. Jako na nebi, tak i na zemi - nemyslete si - je stejná lumpárna. Pán Bůh se rád nechá uprosit, jen když uvedete důvody.
Celý svět se řítí dolů a mermomocí vás bude chtít strhnout. Nedejte se a vytrvejte, abyste byli těmi, kteří své dílo zasvětili očištění toho padajícího světa. A pak, i když jste spaseni, zdá se vám, že vše, co pročišťujete a táhnete spolu, nebere konce. Berete na sebe jho světa a přestáváte vědět o tom, že jste již vykoupeni. Úhelný kámen nauky: Člověk nemůže být spasen nikdy jako jedinec, ale jako Celek! Nezapomeňte, že jste vším!
Když propukne poznání, nemůžete si to vše tak ohromující a svým způsobem složité hned srovnat. Dá vám moc práce, než si své poznatky pěkně seřadíte a nežli je vám jasné, co máte činit dále, aby to bylo správné.
O technice bhakti v meditacích strašně nerad mluvím. Děje se dvěma způsoby:
1. Uvědomit si tělo, potlačit hrubé vnímání, pak jemné, pak duchovní a všechna jemná vnímání potlačovat, až jsou nacházena stále jemnější. Nakonec se dospěje k čistému vědomí.
2. Zvroucňováním celé bytosti. Toto je nejdůležitější a znamená cestu bezpečnou.
Ovšem někdy to přijde samo - dobrý vítr. To neplatí! Na dobrý vítr nečekejte! Tyto dny se snažím dosáhnout něčeho proti přírodě (kosmickým vlivům). I vy musíte.
Sursum corda je nejvyšším pravidlem. Sedněte si prostě, o nic se nestarejte a řekněte si: nyní musím dosáhnout toho a toho dobrého stavu. Jakmile je dosažen, počněte jej povznášet. Tím jej zbožšťujete. Napřed se uvědomíte v duchovním těle. Chopíte se ho a upnete mysl na oheň, Světlo nebo světelnou Substanci. Pak se ocitnete v prostoru, naplněném osvěcujícím poznáním. Soustředíte se se vší láskou v srdeční centrum, abyste poznali Božství. Musíte se mu otevřít, s láskou a vroucností se mu odevzdat. Kdo přistupuje ke cvičení v obyčejném lidském stavu nepovzneseném a neprohřátém láskou k Bohu nebo všeláskou, ničeho nedosáhne. Tento povznesený cit je zlatým klíčem k Božskému světu.
Když pocítíte dotek Božství, bude se vám jevit jako něco nepatrného, co nestálo ani za námahu. Bude to chtít zvětšit a rozzářit. Ustaňte však se silovou koncentrací, tím byste to rozbili. Já jsem při tom vyloučil vše lidské, až zbylo to božské. Můžete to pouze pokorně a jemně pozorovat. Duše se přitom má třepotat jako skřivánek, má jásat. Musíte Božství pozdravit, projevit mu lásku, hovořit s ním, nebo se s ním spojovat. Jen nesmíte se do Něho prudce opřít soustředěním, ani být lhostejnými. Musíte To chovat jako svátost a kam Ono, tam vy, až budete chodit s Pánem Bohem doslova. Vše se musí odehrávat v těle! Nikdy mimo, jinak se vám všechno rozuteče.
Nechci zemřít stařecký, ach, to by se mi nelíbilo, chci zemřít v plné síle života.
Pánu Bohu vyměřujte obydlí těla po centimetrech, nesmí se roztahovat ven. Blažený stav nesmí vyzařovat ven, tím by se ztrácel, nutno jej spoutat v těle. Pak se stane bytost svatou a zářící a probudí se jasnovidnost. Jinak kdyby to utíkalo ven, zůstane to jen vědomím. Chcete si zachovat existenci? Nuže v pozadí budiž celkové vědomí blaha, ale v popředí vázat světelný stav k jednomu místu a odtud s ním chodit.
Nyní nesmíte být před Bohem sama, ale s Celkem. Máte se toho nejsvětějšího co v sobě nosíte, vzdát ve prospěch trpícího lidstva. Vstoupíte-li na půdu, srazím vás do sklepa. Nikdy, ani na okamžik nezapomeňte na bolest trpícího stvoření. Nikoli dosahovat Boha abstraktně, ale cele, konkrétně, spoutáním Světla v těle a zahrnovat do toho všeobsáhlý soucit se vším, hlavně s lidmi.
Až bude vše oživené, v trojúhelníky spojené, tu na oltáři srdce přineste dar vnitřního blaha v Bohu veškerenstvu. Vzdáte se přitom sebe a toho svého vnitřně nejlepšího ve prospěch celku. I v normálním lidském stavu máte nyní (až do zrušení) prožívat soucit. Je nutno poznat jej až do dna. Pak budete spatřovat vše v sobě a sebe ve všem. Je ne žádné abstraktní dosahování, nespojené s tělem vaším a tělem celku. To byste ulétla a poznání by se rozplynulo bez užitku.
Vytvořte si životní názor.
Člověk musí, pozoruje neštěstí a nepoznání bytostí, jejich utrpení a chaos světa, trpět soucitem, musí šílet u vědomí, že to nemůže zcela odvrátit, hotov učinit vše pro záchranu a pak to bude s ním v pořádku. Kde je tíha, temnota nebo kde vás napadají, dávejte jim v duchu to, co poznáváte jako živého Boha v sobě. Je to strašné, když vidím, jak se lidstvo řítí neodvratně do záhuby a nemohu to vše odvrátit.
Ne chodit za Pánbíčkem, ale strhnout Světlo do temnoty. Ne vznášet se na nebesích, ale zůstat člověkem s myslí soustředěnou na sféru Nejvyššího Ducha, i na přírodu, tvorstvo, lidi. Tedy strhnout Boha sebou do světa.
Pracovat se soustředěnou myslí ve světě, doma, v zaměstnání, tak, aby vám nic z toho zevního neuniklo, ale přitom neztratit ani na okamžik vědomí Ducha. Čili bdít současně v zevním i vnitřním a udržet povznesení nálady. Je to nesnadné, protože soustředěním na jedno uniká druhé, současně vnímány se musí skloubit. Člověk má být způsobilý pro svět i pro Ducha zároveň. Pak teprve se stane živým člověkem - nikoli pokud tone ve hmotě nebo lítá na oblacích. Při každém otřesu musíte držet rovnováhu a neztratit Světlo Ducha. Musíte si vytrénovat svaly na duchovním těle.
V okamžiku smrti nezáleží na tom, co jste dosáhli, vykonali dobrého ve světě, jak čistě žijete, ale jedině na tom, co umíte. Ve smrtelném zápase vystoupí vždy Záporný princip; třeba se objeví i v přestrojení andělském a bude vás chtít strhnout. Běda, nerozpoznáte-li!
Zde přestává náboženství - je to věda. Nejlépe ovládnout umění, jak odejít na nebe i s tělem. Čili vzít tělo za hrob. Pro sebe se budu snažit probojovat zápas několik dní před smrtí, ale pak zmizet nejenom s tělem, ale i "s botama". Avšak vejdu-li tam, řeknou mi: Ty kluku, co přicházíš sám? Tos nemohl ještě někoho přitáhnout? Budeš se muset vrátit!
Vidím-li, že jsou dobré podmínky a pak síla a zdatnost, mohu vyslovit naději ve šťastný postup. Když nalezl člověk Světlo a uskutečnil, může sám sebe zbožšťovat - ale ne dříve (dokud tam nic není).
Za to, že jsme se narodili, mohou tři: rodiče a my, ale hlavně my. Někomu realizace nevstoupí hned do vědomí, neví, že má poklad. U nás to děláme tak, aby to vystoupilo. Z každé duchovní nauky si člověk odnese nějaký více méně viditelný nedostatek, třeba roztržitost.
Smísíte-li to světlé, co v sobě pociťujete se vším hmotným (ve snaze o sloučení), vznikne duševní utrpení. Ale večer při meditaci to pročistíte tím, že se povznesete nad utrpení, ponořením do čistého Já. Přitom hleďte to povznášet hodně vysoko. Nezapomeňte: hodně vysoko povznášet, jinak ztratíte, co jste již získala. Záleží na intenzitě, s jakou obojí (zvyšování pozornosti do obou světů) budete vyhánět do výše. Ďábel a chmury chodí spolu, ale Bůh se směje! Proto se bez ustání radujte! Naučte se radovat bez příčiny a budete vítězi života!
Já nedělám zásadně dobro, pouze tlumím a mírním zlo a tmu, které jsou na světě, protože by v nebi řekli: Máš velké zásluhy, patříš tedy sem. Nic není nad svobodu!
Zkrátka seděním v pozici a děláním si mozolů na mozku jógickou koncentrací ničeho nedosáhnete. Musíte se rozohnit. Jen trochu elánu a nadšení, které by vás vyneslo vzhůru. Nechte teoretizování a pracujte! Zůstanete-li zde, bez pardonu, je konec ležáckým časům. Nejprve tedy musíte v sobě rozrušit tamas a pak voláním, modlením atd. přivolat Světlo. Jakmile se dostanete nahoru a uvidíte dole louži, řeknete: ach, tam už se nevrátit! Přivésti to tak daleko, že to každého donutí dělat, to je právě má taktika. Kdyby to věděli, byli by vzali roha.
Eugen Spiro svého času psal, že zápolí s bohyněmi, které se s ním chtějí oženit. Jen se tomu nesmějte. I k vám přijdou bohové, a sice vyššího druhu. Bude to svádění vysokých sfér. Některý Bůh se bude snažit spojit se s vámi. Právě smysl některých cvičení je ten, aby se vyvolala taková zkušenost. Žák je pak nucen rozeznat a volí, co je správné: cestu k nespoutanosti.
Sáhnout ke cvičení, jen aby se cvičilo, mohlo by mystika oloupit o to, co již měl. Mystika je život a život je mystika, a to nelze odloučit. Člověk nemá práva ani na hmotný, ani na duchovní život, proto se musí vymazat. A šel-li správně, zbude to druhé.
Rány, bolesti a strasti přijímají lidé různě dle stupně intelektuálního vývoje. Hrubý člověk je přijme a zuří, proklíná. Člověk jemnější jimi trpí, intelektuálnější je přijme s konstatováním, že tu jsou - ale to ctnost příliš negativní. Duchovní člověk, obdrží-li ránu, v tu chvíli požehná. Dokonalým duchům proměňuje se utrpení, skutečně se proměňuje v pocit nevýslovné rozkoše a slasti. I to nutno tlumit, vše má své meze. Člověk nedokonalý upíná v nemoci všechnu pozornost k bolesti, až se z něho vše Světlé vytluče. Vědoucí vtahuje pozornost do Světla tak dlouho, až bolest zmizí. Proto do všeho snášejte Božství, obklopte se Jím a nasyťte Jím své cítění!
Provádění jógy bez zřetele na nepravé já, na normální všední vědomí i ostatní život, je nebezpečné, nebo samo o sobě neodstraňuje klamné složky; nepravé já zkostnatí, ztvrdne a již se s ním nehne.
Mystika není dosažení všech stupňů bez zřetele na život. To by bylo bláznovství. Do všeho nutno vnášet božský element a tak ze všech stran pomalu obklíčit božskou tvrz. Každý žák při vzestupu, kdy na bojišti vůle poráží v sobě zlo, které tkví v myšlení, slovech, pocitech, pohnutkách a činech, má si ponechat alespoň okénko do pekla. Je totiž nebezpečí, že nadýchá-li se příliš božského, pomyslí si (a plným právem o sobě pomyslí), že je více než lidé ostatní. Nechá-li si však alespoň nohy omývat jedovatými parami nižšího, aby se nezapomnělo na jeho existenci, nestane se tak.
Adept na druhém břehu ovládá tak dokonale principy ctnosti a hříchu, že by musel znásilnit vůli, aby hřešil. Čím vyšší stupně, tím větší nebezpečí pádu. Z každého stupně se má člověk vracet na zem a vždy dělat cestu znovu k tomu dalšímu. Najednou se vyšvihnout je riskantní, ale když se tak děje postupně, vždy se dosahuje širšího vědomí. - Hlavní zásada Mistrova: "Žíti božské v lidském." Nepracovat koncentrací síly, ale odpočívat ve Světle a povznesených náladách za bdění. Dosáhne-li někdo hořejších stavů bez pevného morálního podkladu, neudrží se a zaručeně padne.
Někdy ne cvičení, ale změna myšlení stačí, aby bylo něčeho dosaženo. Způsobilost pro jógu je dána především vnitřní kvalitou, kterou cvičení rozvine. Nejprve je nutný správný vnitřní postoj, a potom cvičení, které znamená až práce závěrečné.
Ve všem snažení, postupu i vývoji nutno zachovat soudržnost tří složek: Ducha, duše a těla. Roztříští-li se chybným postupem, ničeho se nedosáhne. Například písmenkováním vzniknou vysoké vibrace, které zpravidla utečou nahoru. Jakmile není vztah mezi písmenem a částí těla, nemůže se zde nic udržet. Nejprve nutno utvořit vztah.
Pociťování je též čin, který se má vymazat. Ve všem trojnost, například cit ozářený rozumem, cit nekontrolovaný rozumem a cit slepý, nízký a nevědomý.
Je nutno vtahovat světelnou silovou energii ze zdola a ze shora do srdce, to je právě pránajáma.
Nejdůležitější ze všeho je nelpění. Jím se vše likviduje v nás i na kontech karmy až nezůstane nic a člověk se nikdy nemusí zrodit. Jelikož to samo ještě nestačí, protože hmota těla může vibrovat souhlasně s hmotou okolního světa, nutno vtáhnout do toho duchovního i tělo a to tak dokonale, aby se toto tělo přepodstatnilo do světelných vibrací.
Jednak volit dobré a uvědomit si jediný cíl: Absolutno a vše ostatní vyloučit. Pak stane se cesta přímou a rychlou. Plamen zanícení musí směřovat stále jedině k absolutnímu Bytí. To je nutno mít stále před očima. Mystická smrt nastane, když se odevzdá vše Nejvyššímu a nestará se o sebe (jako bytost oddělená a chtějící se líbit světu a lidem).
Cestu Temnoty mohou a smějí si troufat poznávat jen adepti, vůdcové, hlavně, aby mohli pomoci rychlejším způsobem druhým (místo oklikou vezmou to napříč přes pole). I adept Tmy když pozná, že nemá svými činy působit poruchy v říši příčin, vstupuje na Cestu Světla.
Každý náš nepatrný čin, i pociťování, má ohlas v celém vesmíru. Kdo chce dosáhnout Boha a je nedočkavý, že říká už, už…, ničeho nedosáhne. Hlavní věcí je vymazat zevní já - osobnost.
Jinak spěchejte, neboť nastane doba, kdy nebude možno duchovně pracovat. Za každou cenu si udržte, hledatelé Cesty, světlo nebo dobrý stav tím, že nebudete podléhat žádostem a našeptávání nižšího já, negativním stavům, smutku, zmatku atd., ale budete to vyhánět do výše. Též dobrou náladu si musíte udržet; i v době, která přichází v temných mračnech, nesmíte ztratit, co jste získali. I kdyby nastala smrt, na nic nehleďte! Buďte radostní!
Závěrečné fáze Cesty znamenají obyčejně konec života.
Kdo, dotknuv se Božství, vytrhuje se z těla, pochopitelně se již nechce do něho vrátit. Komu by se chtělo do temnoty, když jde do jasu. Ale nevrátit se do těla a zemřít v tomto stavu znamená sebevraždu, poněvadž karma není naplněna a je vzata možnost dalšího vývoje.
U většiny mystiků (cvičících dle Weinfurtera atd.) uniká síla nohama do země, mívají horké nohy, tj. síla nejde nahoru. Dole je ta síla potravou astrálních larev, které ji slížou a pak posíleny, se člověka zmocní. Tím u mnohých došlo k posedlosti.
U nás je tomu jinak. Tam do člověka bez přípravy vháněli něco abstraktního, tak jak byl. Pak do toho chtěli ještě posadit Boha. Člověk, tak jak je, je dosti nečistý, než aby směl žádat o Božství, aby se do něho vlilo. U nás se musíme na ten okamžik tak připravit, že každá buňka volá: Pane Bože, máš to tu připravené! Tato práce může někdy trvat věky.
Po určité, nedlouhé době, dospívají žáci, kteří jdou bez přípravy, k vakuu, přes které se nedostanou. Jejich duch spadne jako pták se zlomenými křídly. Kdo si ponechá jakékoli mínění o sobě, tj. jsem takový nebo jsem toto, shoří ve sféře světelných vibrací. Základem je neosobní život.
Neužívám zásadně u nikoho prudkých způsobů vzestupu, ačkoli je znám. Mám důvody, abych pěstoval speciální způsob piplavého vypracovávání se tak, že žák má nakonec vše pod kontrolou. Znám propadliny a propasti na Cestě.
V tomto věku není spasení možné. Co děláte, je pouze příprava pro možnost vzestupu do světelnější sféry nebo pro zrod za neobyčejně příznivých podmínek.
U jogína je pohlavní styk větším zločinem, než kdyby spáchal vraždu nebo loupež. Protože pohlavní styk podporuje růst a trvání empirické bytosti.
Celá bytost musí hořet, planout jedním směrem, musí téci jedním proudem. Neosobní neznamená vždy Božské. Je nutno mít plamenné srdce. Je nutno překonat sebe v činnosti. Je nutno být trpělivým i žhavým současně.
Opakování mantramů se vyplácí.
Božské musí být nacházeno v myšlenkách, pocitech a ve vědomí.
Člověk, který v sobě nalezl život, přestává vidět krásu v přírodě a v říši tvarů. Hory i květy ho přestávají okouzlovat a vidí jen kamení nebo shluk barev. Aby jmenované bylo dosaženo, nutno v přírodě spatřovat ztajeného a skrytého Boha, nebo také ze všeho i z okolí přestat přijímat dojmy a potlačit je tak dokonale, že všude je nacházeno jenom Božství.
Kdo zemře ve vytržení bezpříčinné radosti, vytvoří si v okamžiku smrti z oné vysoké světelné vibrace zářící tělo, které vtáhne i s buňkami těla fyzického, neboť i fyzické tělo touží po radosti. Všechny světelné vibrace nepřijímat, neboť nejsou vždy tím pravým.
Důležitý bod je, jakmile dotyk se světem nebo čímkoli zevním je pociťován bolestně. Tu nutno dbát, aby poznávající nepropadl pocitům tísně a melancholie, ale povznesl srdce k neosobní blaženosti.
Styk se světem, i když bolí, jaksi působí, že člověk je v proudu a vyrovnává hladinu svého nitra v tom smyslu, že tlak budí protitlak, a člověk neupadne do mrtvého klidu - tamasu.
Stále není však nutno být na kolbišti životního boje, když jsou chvíle, kdy nitro klesá do klidu a samo si žádá, aby člověk setrvával opět v míru bez bázně, že upadne do tamasu.
Při celoživotní plamenné a nikdy neutuchající snaze lze dosíci realizace v okamžiku smrti.
V nastávající době mi záleží na tom, aby pochodeň nauky byla pronesena tím, že se bude zapalovat jedna od druhé pro dobu příští.
Stálá nutnost nelpění - (i na vaření kávy možno lpět, i na pití kávy).
Věk Brahmy přešel - nebyl dobrý, byl plný vražd.
Nyní je věk Višnuův, kdy bude těžká možnost duchovního života.
Ale příští věk a sice nejdelší, bude Šivův - a ten bude velebný.
    Psáno pro paní Ledrovou
    (cca rok 1947)