Rozhovor s Josefem a Ivanem

Iv:Překvapilo mě, když mi Sáša řekl, v čem jsem se nechoval posledně v Hradci Králové správně. Říkal jsem si v duchu: Má na to právo? Vždyť jsem přece něco dokázal! Pak jsem měl sen, v němž jste se objevil také vy, a už jsem vyciťoval, že není se mnou něco v pořádku.
K:Znám takovou mnohomluvnost jako překážku, o níž se lidé rozbili. Rozhodující je pracovat na sobě, ne na druhých. Takovýmto poučováním, do jakého ses pustil, by ses tak zamotal, že by se okolí na tebe dívalo jako na nenormálního a stavělo by se vůči tobě nepřátelsky.
Iv:Už předtím, než přišel váš dopis, jsem to měl v sobě trochu zpracované; pociťoval jsem, že ztrácím půdu pod nohama, a už jsem pátral, zda v tom nemám něco společného s matkou. Ale také jsem zjistil, že to mé falešné sebevědomí není tak silné, abych nedokázal přijmout kopance.
K:Když ten kopanec dá člověku správný směr jak dál, tak je to v pořádku. Já jsem brzy po nastoupení Cesty pochopil, že všechno, co je z mé osobnosti, co by se chtělo uplatnit, musím zavrhnout. Na mě působilo nepříjemně i to, že jsem byl strháván k tomu, abych mluvil. Dříve, když jsem prosazoval sebe, tak mi to bylo až nepříjemné. Poznal jsem, že bych tak nezůstal svým pánem
(k ing. Pavlovi) Každý má svou přirozenost, tu musí objevit a postupně likvidovat. Pak se to z jakéhosi nadhledu začne řešit všechno ze široka. Chce to zaškrtit v sobě každou objevenou překážku.
Iv:Druhý den jsem po dojití vašeho dopisu hned telefonoval tátovi, zda to vidí také tak, že bych se s tím poučováním druhých pěkně zamotal?
K:Ne, táta by to tak nenechal.
Iv:Přesvědčil jsem se, že mám k tátovi důvěru.
K:Rychle se to s tebou spravilo a to je důkazem, že důvěru máš. František říká, že má ke mně také důvěru. Ale! Nedůvěra by se u něho objevila, kdybych ho přímo napíchl. Ovšem u starého člověka nemohu píchnout silně, protože by jeho důvěřivost úplně zmizela.
Jos:František se u mě vyjádřil, když jsem mu připomněl nedostatek důvěry: "Květoslav mi tohle o té nedůvěře neříkal, a proto tobě tolik nevěřím."
Iv:(ke Květoslavovi) Kdysi jsem z vás měl strach, jako matka dosud. Můj vlastní názor, nejen na druhého, ale na všechno, je zabarvený, to pozoruji.
Jos:(k Ivanovi) Nesmíš si vytvářet názory na cokoli; lepší je snažit se jen dívat. Já to tak dělám.
K:Vnucovat se, to je nutkání v člověku.
Jos:Každému nelze vnucovat své názory. Každý je jinak zabarven.
K:Kdo chce dobře rozeznávat, nesmí se chytit v pasti: Já tomu rozumím! To by se postup zastavil a člověk by mohl být pro mystiku vůbec ztracen. Až jednou, později, začne svítat, že všechno je v logické souvislosti.
Jos:Dříve jsem stále narážel, když jsem chtěl svoje vnucovat, i když jsem to myslil dobře. Teď se již v tom vyznám, kdy a zda má vůbec smysl druhého poučovat nebo přesvědčovat.
K:Osobnost se projevuje ve všem; i v tzv. estétství. Zlobíval jsem s tím paní Ledrovou, která má ráda kytičky, že kapusta je lepší
(k ing. Pavlovi) Je nutno odstranit a opravdu odepsat osobnost zcela a úplně. Když se to tak dokáže hned na začátku, pak to, co by se jinak dosáhlo za léta, se může dosáhnout i za den. Taková je zkušenost. V průběhu Cesty dosahují lidé mnohokrát stupně dokonalosti (na chvilku), ale nevydrží v tom, nedokáží tento stav udržet.
Jos:Napětí se stále stupňuje, až se dosáhne bodu, kdy se to zdá nesnesitelné, neúnosné, a když se to neprorazí přes tu neúnosnost, člověk se vrátí na základnu lidství. Čili člověk si musí ubližovat. Sáša pro svou dobrotu se zaplétá do společenských sítí a už je to zlé. Ivan tak začal, ale rozešel se s děvčetem, naskočila u něho radostnost, ale hned se zase ukázala osobnost v jiném aspektu a již by zase bloudil, jak se o tom právě hovořilo.
K:O tom mluvil včera Bajer, jak tyto nástrahy zlomit. Vytvoří si dobrý stav, z kouta vylezou nástrahy a ty likviduje. Je nutné vytvářet krize tím, že odmítám osobnosti navyklé setrvačnosti, sklony, chutě atd. - Každé manželství je v podstatě nepřátelství, viděno z nejhlubšího stanoviska.
Jos:Je to tak, pokud to vidím kolem sebe.
K:Když se partneři dohovoří na stejné úrovni, dají se hroty ulámat. Musí se z toho udělat rozumové souručenství, ale v žádném případě do toho neplést pocitové nutnosti!
Jos:Mně se to jeví jako dva energetické svazky o různých napětích, proto se nemohou spojit. Když zmizí prožívání, je život mnohem bohatší, a toto lidé nemohou pochopit.
K:Na nižší úrovni potřebuje člověk kolem sebe věci; když se všeho vzdá, má kolem sebe jenom světla. Zora sama říkala, že se zacvičuje na to, že tu zůstane sama. Také mě nijak nepřemlouvá (abych tu zůstal apod.). Atmosféra kolem mě je nyní hrozná, nesnesitelná, nepříjemně silná. Zora mi říká: "Vidíš, jak jsem statečná, já jedině jsem to žití vedle tebe vydržela." Říká, že jsem skála, o níž se mnozí rozbili. U ní již nevzniknou momenty, že vyletí; dnes si to ani rozmýšlet nemusí.
Jos:Její narušený zdravotní stav to bude asi odezva na to její vypjaté ovládání.
K:Mám k Zoře závazky, že si na můj popud vzala Ladislava. Sama říká, že to byl ode mne fantastický tah. O sobě říkala i to, že už začíná být také jako šavle.
Jos:Mám za to, že by si v jiném prostředí svůj zdravotní stav upravila.
K:Já jsem krajně opatrný i v tomto směru; šetřím ji, dokonce i její projevy tlumím. Zora je ovšem ještě pod jiným tlakem, který útočí na její nervy, když vidí, jak jsme na tom oba zdravotně (paní Ledrová a já). Sama je nyní po šesté sedmici (přes čtyřicet dva let) v rozhodujícím období, myšleno z hlediska zdravotního.
Jos:Vyciťuji, že se na lidstvo valí hrozivě a nešťastně velká temnota.
K:Nevím, zda se i v kladném případě u Romana všechno dohoní; jestli se do té doby všechno nezhroutí.
Jos:Já jsem tu temnotu neakceptoval a svým stavem jsem ji rušil.
K:Já to mám s Naukou hotové, již nemohu zasahovat. Osobně jsem zcela vyřízený. Záleží na tom, zda záporný princip v posledním okamžiku nezvrátí všechno to, na čem jsem od roku 1946 pracoval a co se dosud udržovalo takové, jak to bylo vytvořeno tehdy. Bajer mluvil o tom, že čím více se dá do pořádku, čím více v sobě upevní vyšší stavy, tím více ženské v rodině mu dělají zle. To je v malém totéž. Kdyby záporné síly bývaly zjistily, že se nauka předává z ruky do ruky, kdyby tu byla linie, daly by pokoj. Nějaké pochybné kurzy á la Jógananda nemohou vůbec vést k nějakému zasvěcení, protože to tímto způsobem nemohou v sobě lidé zpracovat.
Jos:Dnes již vím, že se mohu zachránit jediným způsobem.
K:Stavy a zkušenosti se musí zakořenit v bytosti. Nepoužíval jsem termínu "zvyk", avšak Neelová totéž formuluje tak, že se stavy musí stát zvykem.
Jos:Již jsem dobře pochopil, jak je důležité přenést vše do těla; pokud to není takto upevněno, jsme stále ve vzduchu a nic neznamenáme.
K:Ano, tělo samo musí přímo produkovat ty stavy.
Jos:Vyciťuji, že je velmi málo času, že můžeme být kdykoli napadeni zápornými silami.
K:Bytost přijímá nejvyšší věci velmi pomalu.
Jos:Bytost si musela u mě postupně zvykat na další a další zkušenosti, ale dnes, po zlomu, nikoli.
K:Z této zkušenosti čerpal Míla tu svou evidentní jistotu, jak říkával: "Jistota ve mně vzešla."
Jos:Nemusím se bát vzdát se dosaženého stavu, protože ten je již zde a znám metodu, jak ho znovu dosáhnout.
K:Já jsem to znal tak: nořím se do sansára a vím přesně, tamhle z něho zase vyplavu. Pokud to člověk musí prosazovat proti tělu, není to dokončeno.
Jos:Kdybych býval pochopil a podchytil situaci hned, mohl jsem zlom mít za sebou mnohem dříve.
K:Vyhrál jsi to jen svou tvrdostí proti sobě, že jsi nepovolil. Kdo si na Cestě uleví, dopadne jako Radim. Proto jsem tě předal paní Ledrové, aby spravila hodinky sekyrkou, protože kdybych já zasahoval svými jemnými nástroji, nemuselo to dobře dopadnout. Takto mi zbyla ještě možnost eventuálně zasáhnout.
Jos:Dnes mě již nikdo nemůže napadnout nějakým sexem. Cokoli z této oblasti ve mně nevyvolá nejmenší rozechvění. Již to se mnou nehne.
K:Nyní to se sexem vyhrává, a také vyhraje, Bajer. On má dnes již zkušenost, že ho ženské napadají jen proto, že je v nebeském stavu, takže si je snadno umí zařadit a už nenaletí. Člověk zkrátka žije z vlastních nastřádaných fondů.
Jos:Já dnes umím také říci manželce, ovšem po uvážení: "Oháníš se stále tím svým Bohem, ale děláš-li ty své hlouposti z jeho vnuknutí, tak takový Bůh je pitomec."
K:(k Ivanovi) Je vidět, že dostáváš přehled, tak je to snad zachráněné.
Iv:Ano, již se umím orientovat; vím, co nesmím.
K:Ne tak, jako mniši v klášterech. Když tito smutní asketi vytrvají ve své "tvrdé" (tj. nespásné) askezi, pak budou realizovat peklo.
Iv:Domnívám se, že pokud radostivost může být narušena nějakou pohnutkou, pak visí jen ve vzduchu a není trvalá.
K:Radostivost nutno považovat za pouhou pomůcku k dalším stupňům. Kdybys nedal na rady od táty, jen by ses poškozoval. Šel bys s poruchami dál a k realizaci by ses nedostal.
Iv:Vím, že by nestačilo jen se radovat.
K:Nutno k tomu přidat nekonání zla. Kdyby ses pouze radoval, sklouznul bys do černé magie.
Jos:Člověk si musí zachovat pochopení ke všem bytostem.
K:Ano, nutno také uznávat názory druhých. Smířit se s tím, že když se nikdo neptá, tak také nic nepovídám. Ale pozorovat, nikoli být netečný; to by zase znemožňovalo poznání. Já jsem se nikdy nezabýval mnohostí stavů, vždy jenom jedním.
Iv:Vím, že jsem toto porušoval způsobem života.
K:Když již máš určité postřehy, to již můžeš při soustřeďování zjišťovat své stavy a upravovat je; manipulovat s kvalitami
Kdyby Radim dělal dokonale bhakti, jak měl, a rozohnění a povznášení citů, pak jeho vnější život by už tolik nevadil.
Jos:Radim stále hledá způsob, jak by se sám před sebou neshodil.
K:Jeho mysl stále tíhla k děvčatům. Když jsem ho poučil, ptal se mě: "A kdyby přišla do cesty ta vhodná?" - "Tímto způsobem nikdy neprorazíš," řekl jsem mu, "to by bylo marné!"
Jos:Rámakršna zkoumal u žáků, jak reagují na požití cukru. Když zjistil, že jim sladkost zachutnala, bylo zřejmé, že jsou dosud v zajetí pohlavnosti.
K:Ano, Indové byli zvlášť navyklí na cukr