Rozhovory leden 1971

K:Moudrost není tak zcela suchá, jak se zdá. Moudrost je nad soucitem; soucit se transformoval v porozumění. Ale ani pravé soucítění nedovoluje člověku, aby druhému zasahoval do osudu.
M:Porozumění je formou soucitu.
K:Nemá se používat slov soucitu. Porozumění je nad mechanickým soucitem. Moudrost přikazuje to a to konat; moudrost přikazuje to a to nekonat. Moudrost říká: To je vyjádření citu.
M:Soucit je prvek citový, a proto může s člověkem vláčet.
K:Ano, soucit je bludný. V soucitu nemusí být moudrost obsažena. Píši o tom v "Besedě Bohů". Když se vývoj rozumu sleduje až na nejzazší bod, není v něm moudrost. Je to jenom rozum, který bazíruje na kalkulaci. Moudrost, ta uvádí člověka do čisté sféry.
M:Zkušenost říká, že svět se vyvíjí stejně podle svého a jogín s tím nemůže nic dělat, nic změnit - to je moudrost.
K:Říkám si často: Nevytrhuji člověka z něčeho, v čem chce vlastně sám být a pokračovat v tom? Nepřipravuji ho o zkušenost?
M:Není to správné někoho nutit - do mystiky, jógy, duchovního života.
K:Ne, nikdo se nemá nutit jenom proto, že si to snad přeje; třeba jen v tu chvíli, když trpí.
M:Člověk na mystiku nepřipravený se svého osobitého jednání stejně zpravidla nevzdá, i když ví, že to pro něho bude mít nepříznivé následky, že bude trpět.
K:Ano. "Velbloud miluje trnité keře, žere je, i když mu tlama krvácí."
M:I kdyby člověk druhému z utrpení pomohl, cítil by se tento stejně dále nešťastný.
K:Protože on to své utrpení má vlastně rád. I bez zásahu (třeba formou poučení) se z toho trápení člověk nějak dostane a pak, až se sám spálí, toho zanechá trvale. Jinak bez této vlastní zkušenosti člověk do utrpení "vleze" jinudy, až se nakonec utrpení nabaží. Proto než se rozhodnu někoho poučit, musím kalkulovat, zda by nepřišel o užitečnou zkušenost, když by se nenechal, až se sám spálí. "Zalomcovat" s druhým, to není dobré ani užitečné. Člověk se k řešení musí dostat sám
Např. Roman má zatvrdliny, jako byly u tebe, Mílo. Ty ses však z toho dostal sám. Roman, přes svou rozumovost, ovšem jen technickou, se z toho dostat nemůže nebo neumí.
M:Roman se nezbavil titěrnosti.
K:K radikálnímu poučení je třeba veliké autority. Proto by bylo dobře, kdyby existovala větší skupina žáků, která by byla opravdu na výši. Když by začátečník s kýmkoliv z takové skupiny mluvil, aby obdržel poučení, které by bylo účinné, protože by nebylo teoretické, a vždy by vyúsťovalo stejným směrem. Byl bych rád, kdyby Roman byl také na takové výši
Jak říkáš, Mílo, je to "vetešník", potrpí si na titěrnosti. Potřebuje se dostat do "zvratu tzv. zlatého momentu", aby se v něm mnoho nedostatků odstranilo najednou
Pozn.: Z dopisu o "zelném problému" u Romana: Podstatný úspěch v mystice je založen výhradně - při dodržování mravnosti - na sebepozorování, systematicky rozvíjeném až na maličkosti. Roman z procesování bytosti zachytí dost, ale ne všechno. Proto je nutné rozšířit (vycvičit) sebepozorování a sebekontrolu až k bytostné periferii.
M:Roman by měl žít nějaký čas s námi.
K:To by bylo skvělé, ale on nemá tolik času, je příliš zaneprázdněn. Má manželku s dobře "vybroušeným" lidským citem. Roman však v ní vidí všechny možné nedostatky, a to je chyba. Kritizuje Martu neprávem.
M:Jestliže se Roman nevypořádal s přítomností Marty, jestliže mu její fyzická přítomnost vadí, pak nepřekonal v sobě chyby.
K:Roman se postavil sám do nevýhodné pozice. Měl "svůj" svět askeze - teď se mu po něm stýská. Ale já jsem nikdy nechtěl, aby měl svůj svět askeze. Je v takové situaci: Nebesky blažená askeze je pryč a co teď? Ale má se proto "všechno" (jeho dovršení, příp. zakotvení nauky) zdržovat? Nevím, zda vyhraje, ale zvítězí-li, pak se to uvolní.