Pokračování rozhovoru s paní Pavlovou a doc. Bajerem

Pvá:Ke konci roku jsem přes týden udržela velmi dobrý stav. Odložila jsem čtení knih a přes celé svátky se mne dobrý stav nepustil. Až se vrátil Pavel od Studeného s novými problémy, byla jsem nucena vzít knihu, myšlení se mi rozběhlo a bylo po dobrém stavu.
K:Poučte se z toho pro příště. Rozhodující je držet dobrý stav, vše ostatní nestojí za to, aby se tím člověk zabýval. Z knih si raději nic nebrat, to vede většinou k nemystice a strhává to mimo reálný svět. Na to je již málo času, nejste tak mladá. Co mohou dát člověku, který chce na Cestě něco dokázat, autoři, kteří se sami nedostali k jádru sebe sama? Například takový Březina: zpívá své touhy a své bolesti do dálek, do větru - co s tím?
Pvá:Sám o sobě Březina řekl, že to jsou jeho pouhé tuchy, sám že neví nic, co je za hrobem.
K:Alespoň něco! Když se to blíž zkoumá, je to zase jen pohlavnost v jiné formě. V buddhismu se tvrdí, že i touha po nebi je sexus ve svém vrcholném aspektu. I ty kytičky paní Ledrové, vždyť i to je ještě v nejjemnější formě totéž.
Pvá:Naproti tomu jsem někde četla, že vidět shromáždění mnichů, třebas i jen zezadu, je velkým požehnáním.
K:To dnes už neplatí. Jaké výhodné podmínky měl Buddha ve své době, vzato objektivně, oproti dnešku. Ty "ismy" nadělaly strašně škod; to nejcennější chtějí vymýtit až do kořenů.
(k paní Pavlové)  - Zjišťuji, že vám směr cesty naskočil dobře. To by nebyla cesta proměny, ale cesta skoku, která je přístupná a dobrá a mohla by se podařit.
(k panu Pavlovi) - Vy se musíte léčit; dát se zdravotně do pořádku. Doporučuji relaxaci. Člověk chce dělat koncentraci s tím, že stále na něco čeká. Rozhodující je, abyste se cítil subjektivně dobře. Chce to vyhodit všechny krámy, jak jste říkal, že se vám o nich zdálo.
Lipnický byl velmi překvapen, když viděl astrologické tabulky, a tvrdil, že jsem to musel přece studovat. Ujistil jsem ho, že nikoli, že svědkem je paní Ledrová. Potřeboval jsem je k výpočtu, a tak když jsem byl v naprostém klidu, prázdnotě, vstal jsem a napsal formuli.
Pvá:Weinfurter, Mahariši i Brunton doporučovali soustřeďování výhradně do srdce, na rozdíl od vás.
K:Nemusí to být přímo špatné, ale v každém případě dochází k rozdělení bytosti. Takto nemohou být lidé spaseni. Soustřeďováním do srdce se vytvoří nové tělo. Když člověk umírá, odchází do vytvořené vnitřní bytosti, a tělo zde zůstává. Já hájím názor, že se má vzít s sebou všechno. K tomu nelze dojít jinak než upoutáním vědomí v nohách.
Ba:Ne tedy vytvořit novou bytost, nýbrž nutno provést proměnu sebe.
K:Držet se výhradně nohou. Když člověk tuto práci, upoutávání vědomí do nohou, jednou skutečně začne, už z této cesty nesestoupí. I kdyby zemřel, tak pokračuje v téže práci. Jinak se může při odchodu stát, že zatouží po světě a musí se vrátit jako elementární bytost; kdežto takto navazuje na nejnižší část bytosti, a tím se naváže kontakt s vyšším aspektem bytí. Nikdy jsem toto nechtěl vysvětlovat, až jednou Míla sám chtěl vysvětlení, proč soustřeďování přímo do nohou, a vytáhl to ze mě. Vysvětlil jsem mu to a on naplno pochopil. Když člověk pracuje a poslechne mě, já ho k tomu dovedu. To je pak jedno, je-li to kvalita nebo nohy. Nohy jsou pro tuto práci přirozenější; hledat kvalitu je obtížnější. Nyní jsem to vysvětlil podrobněji v kapitolce "Proč se soustřeďovat do nohou". Vždy říkám, že rozhodují tendence v bytosti. Touhy jsou zrádné. Při odchodu se začnou vybavovat - a stačí v rozhodném okamžiku jediný výkřik a už se sansáro natahuje.
Pvá:V Přímé Stezce jsem četla, že člověk je "vtahován do jícnu absolutna".
K:Ovšem, všechny touhy bytosti musí být splněny, a to je právě možné jen přes nohy. Egyptští mystikové říkají, že se cvičí země; ti se chytají principu země. Chytnou se něčeho pevného, tak jak zem působí. Soustřeďování do nohou je lepší po té stránce, že si člověk zvykne být trvale myšlenkově v sobě. Zpočátku to vypadá, že se nastupuje velmi dlouhá cesta, ale když se zjistí, že mysl již neutíká od těla, pak cesta začne opravdově a nemůže skončit dříve, pokud člověk není zcela vykoupen. Jinak vznikne z utrpení výkřik s bolestnou touhou po těle; člověk při smrti nesebere všechno, narodí se jako nevědomá bytost a touží a touží, a neví po čem... U Hašnu Hara jsem zjistil, že poznání musí vzejít a vyniknout v přirozeném stavu vědomí, a to se v praxi naplno potvrdilo. Když má jít člověk za prožíváním jinam, to znamená, řekl jsem si tenkrát, že by tu zůstalo něco nedořešeného, a tak ať to vzniká ve mně! Toto všechno znám, a je to jen v tibetské mystice. Mě vůbec nezajímalo, co všechno mohu dosáhnout, například magické síly a podobně. Mě zajímalo jen to, co mám podle předpisů dělat. Když se začaly objevovat vize, reagoval jsem tak, že nemají žádnou cenu.
Pvá:To je na vaší cestě to cenné, že jste se nedal ničím zlákat.
K:Čekal jsem jen na přesvědčující výsledek a rozhodl jsem se, že do té doby vezmu všechny povinnosti na sebe.
Pvá:V buddhismu je to obdobné.
K:V buddhismu stále sledují, co dělá tělo. To jste přijali opravdu dobrou nauku. Jiní mystikové s bolestnou touhou vytvářejí nějaké duchovní tělo, které při smrti unikne, a oni musejí začít znovu... Nerad jsem se s lidmi domlouval, že se při soustřeďování nemá nic dít. Každý v soustřeďování něco očekává, ale to pak není soustředění! Pokud člověk nedojde k přesvědčení, proč a v čem je ta logika, je snažení marné. Je to celá dlouhodobá práce před opravdovým vstupem na Cestu, dlouhá doba přípravných prací, podle Neelové splnění předpodmínek. Nejdříve nadšení, pak povinnosti, potom smutná a zlá povinnost, a to všechno člověk těžko přijímá a plní. Ale když si zvykne, už se vše řeší lépe. Já jsem gejzír tzv. ukázkových stavů vůbec odmítl. Nenechal jsem si vůbec nic, čeho bych se mohl chytit, a proto byla moje realizace tak čistá. V ní jsem se vypral a byl jsem zcela novým člověkem. Šel jsem do prázdnoty, a proto jsem například mohl vytvářet astrologické tabulky, jak jsem o tom mluvil s Lipnickým, protože jsem je k výpočtům prostě potřeboval. Uvědomování nohou má dobré výsledky i v běžném životě. Člověk si vytvoří velmi dobrý přehled i o tomto světě; to jsem považoval za velmi dobré, především proto, že to vytváří dobře učleněného člověka, nejenom mystika jako takového. Musí se odepsat z bytosti každý sklon a to vyžaduje kázeň.
Ba:Do nohou může člověk spojit extenzivní i intenzivní soustředění a to vede k rozvoji kladných hodnot v člověku.
K:V nohou je neutrální energie, a proto se při soustřeďování do nich nemůže rozbouřit citová přirozenost. Při soustřeďování do srdce nevědomost zůstává a to není správné. Proto jsem o tom napsal zvláštní stať v poslední práci. Zaměření na různé části těla má různé výsledky.
Pvá:Mezi obočí - to je nejvyšší stav, říká literatura.
K:To jsem použil u paní Mísové. Byla před smrtí a nešlo to dotknout se chorého těla. Vydržela s tím po celou dobu nemoci až do smrti, a v takovém případě to jde. Hodnotil jsem to a zjistil, že je to tak správné. Po smrti ji pud v bytosti vedl k domovu, k fabrice, ale nepoznala ji a putovala dále a zmizela v přírodě. Když se po smrti člověk drží v baráku a neví proč, to je opravdu veliká připoutanost. Paní Mísová byla velmi moudrá. Četla například "Besedu Bohů" a hned reagovala: "Měla by se přeložit a pustit ven." Připomněla však, že by to musel překládat vysokoškolský profesor, a jen ten, který by chápal, o co jde, a který by v této věci pracoval. Jsem přesvědčen, že Roman by to dokázal, najít způsob, jak to v překladu vyjádřit.
Ba:Některé tvé termíny, například bytost, bytnost a bytostnost se opravdu těžko překládají.
K:Bytost - já s tělem; bytnost - to je vnitřní obsah; bytostnost - živý tvor zformovaný jako mechanismus, jako soubor složek. Tento termín jsem ze svého slovníku vypustil, aby to nebylo komplikované. Podle mě to Roman dokáže, protože ví, co tyto výrazy znamenají, a všechny jsou také v mém slovníku vysvětleny. Mnoho sanskrtských termínů asi vypustím; mám za to, že by se mělo vystačit s výrazy českými. Ať si lidé zvyknou a orientují se na naši psychologii. Budou-li ho číst víc a znovu se s těmi výrazy setkají, spíše si ty moje výrazy dají dohromady. Zora roste, bude z ní velká osobnost. Jejími reakcemi jsem někdy nadšen. Na mystické věci nemůžeme najet naplno, to by všechno nezvládla. S ní by to bylo těžké, je žena, ale přesto jí to myslí přísně logicky. Já jsem snad první, který přiznává ženám naprosto rovnoprávné postavení. Nyní se ukazuje, že u žen se pěkně vyvinul rozum, a to tím, že byly tak dlouho v područí mužů a při uplatňování rovnoprávnosti to vybuchlo. Zora říká, že se ženami se dohodne snadněji, kdežto muži žvaní a žvaní a není možno se s nimi dorozumět. Já jsem také nepřipustil žádné žvanění, žádné svaté řeči mystické. To jsem raději zavedl řeč na to, že kapusta je užitečnější než kytičky. Paní Ljudevígová začíná poznávat, že základy, na kterých já stavím, jsou úplně jiné a že to chce celého člověka. To jsem byl jen asi já, který jsem nepřijal vžitou mystickou filozofii a stále jsem to chtěl mít na zemi. Postupoval jsem naprosto systematicky a byl jsem si čím dále tím více jist, že jsem mohl lidi napadnout v jejich jádru; nyní přišla druhá etapa, kdy nakonec všichni musí uznat, že jen takto (na zemi) se to musí řešit. Při rozhovoru s Bro. jsem znovu zjistil, jak je celé učení v Indii v "luftě". Lipnický teprve nyní přiznal, jak to na něho vše působilo, například takového Satyanandu poznal jako dryáčníka. Nakonec uznal i můj názor na Jóganandu za správný. Zajímavé je to ve východních školách, pokud se týče mravních příkazů. Při nástupu se žák dozví, že nějaké mravní příkazy jsou, ale pak se o to, zda se dodržují, či nikoli, už vůbec nikdo nestará. Já jsem na tomto ztratil nejvíce času; stále jsem čekal a čekal... Buddha říká, že když se dosáhne "oblasti docela ničeho", že to nestačí. Já jsem věděl hned od začátku, že musí být odstraněna strast. Askezi jsem zakusil, ale omdlel jsem a byl bych zahynul. Musí se dojít až k hranici: "dále už nelze", a pak se objektivně ukáže, co se vlastně askezí dosáhlo. Milaräpa se po úporné askezi najedl a v tu chvíli se dostavily výsledky: svitlo mu poznání. Jako guru může vést žáky střední cestou, ale sám musí jít takto. Bohužel, většina lidí je úskočná. V Tibetu je to sport, ale tady (a také v Indii) je to výsledek vnitřních útrap. Když mi Chloupková jednou řekla, že její trápení je největší, řekl jsem jí, že každý má své trápení za největší. Protože jsem se upamatoval na své dřívější životy, říkal jsem si, že jsem měl začít s duchovní prací dříve, že by se již tento život nedostavil a bylo by vše čistší. Takto se cítím doslova zkrvavený. Padl jsem jako voják na Rýně v roce 1871, dobře se na to pamatuji. Kdyby se vyskytli lidé, kteří začnou v době, kdy jejich osudy nejsou tak kruté, bylo by to všechno kvalitnější; ale není-li krutý osud, pak zase lidé nemají zájem na duchovním životě. Teprve tehdy, až když je osud příliš tlačí, chtějí se zachraňovat. Byl jsem jako Ča. Všechno jsem viděl v růžovém světle. Když je tento postoj vžitý, pak se člověk dopustí malého špatného činu, a ani si jej neuvědomí. Myslí, že stále dělá dobré skutky. Když se však člověk upamatuje na minulé životy a vidí: marnost nad marnost, pak je definitivně před pádem zachráněn. Do té doby je to teorie. Pak teprve je schopen se dokonale vzdávat. Jinak se člověk nedokáže vzdát opravdově; jen si myslí, že se vzdává, ale nevzdává se. Proto to chce takovou askezi, kdy si člověk musí odříkat to, co přijímá jako samozřejmé; pak teprve pozná, zda lpí, nebo ne. Pochopil jsem, že hladovění není vůbec pravá askeze. Dává jen strastný názor. Je mnoho věcí, které si člověk může odříci (například zábavy); ale teprve když se opravdu zřekne, pozná, co to je. Bytost to začne chtít znovu, a tak se vyvine zápas a v něm musí člověk vyhrát. Když nevyhraje, pak nevyhraje na žádné frontě; padne na všech. Nejlepší askezí je: vzdát se přemýšlení, světských radostí, zvědavosti, ale musí se na to jemně, nikoli tvrdě! Pak zůstane boj na úrovni, na níž se to unese, a bytost se tak vyčistí. Při zaměstnání se má myslet na vnější práci, ale jakmile se tato práce skončí, má se myšlení usekávat.
Ba:To je otázka řízeného a automatického myšlení.
Pvá:Správné myšlení je jen to uvědomělé.
K:Po realizaci jsem šel touto cestou dvacet let. Nelíbilo se mi to; raději bych to dělal skokem, ale bytost se musela zcela vypálit, musel jsem z ní odstranit všechno a to trvalo dvacet let. Stává se, že člověk přijme tvrdou askezi, protože má k tomu sklon a týrání mu vlastně dělá slast; to je ovšem zvrácená pohlavnost. Z takových lidí se rodí démonické bytosti.
Ba:To je zase otázka masochismu a sadismu.
Pvá:Někde o tom píše Meyrink, že při masochismu vzniká vakuum, jímž vběhnou do bytosti záporné síly.
K:Meyrink zachytil něco ze setrvačného úsilí žluté rasy, zničit rasu bílou. Z toho plyne obava, že démonické síly zavládnou v celém světě. Vždycky to jsou vlivy démonické. Tibetští dugpové si do poznání odnesli to, že trpět mají druzí, zatímco Buddha si do poznání odnesl soucit. Já jsem ten rozdíl pochopil, protože mým měřítkem bylo, zda moje úsilí odstraňuje strast. Dostal jsem se z toho, protože jsem chtěl být šťasten a chápal jsem, že odstranění strasti je pravá mystika. Šťásek se do toho na čas zapletl. Dugpové šli s ním, fascinovali ho svými očními důlky (místo očima). Stěžoval si mi, že z toho snad zešílí. Tak jsem mu ze soucitu řekl: "Pepíku, už je nebudeš vidět," a měl pokoj. Je to opravdu šťastná slepota, že toto vše z neviditelna nevnímáme! Když se člověk neudržuje v dobrém radostném stavu, pak začne vidět jen ty špatné bytosti a z nich se může opravdu zešílet. Základní obranou proti nim je: nemít strach! Já je ovšem chci vidět, protože tak poznávám, jak se vyvíjejí celkové okolnosti.
Pvá:Mohl by se také uvést příklad Glyndona s jeho Strážkyní Prahu; ale proč musela zemřít jeho sestra?
K:Ty síly se přenášejí. Stačilo sdělit to, co bylo v Glyndonovi nejsilnější. On sám byl ochráněn, ale ona to nesnesla, musela zemřít. Člověk si nesmí dovolit vyvolávat u druhého strašidla. Jakmile druhý není na výši, pak stejně jako v bardu, ze strachu utíká víc a víc do temnoty. Nyní je mezi mnou a neviditelnem, oproti dřívějšku, jakési příměří; dříve jsem musel být stále v pohotovosti zasahovat ve prospěch druhých. Tak rád bych druhého někdy o něčem přesvědčil, ale nemohu, protože kdybych mu otevřel vnitřní zrak, zůstal by mu otevřen. Jen tehdy, když člověk opravdu neví, co je strach, tak ať se objeví, co chce, snese to. Vskutku různé věci se v neviditelnu dějí... Kdyby se výjimečně objevil případ, že by někdo byl absolutně připraven, ještě nyní bych klidně dokázal vyvolat zasvěcení. Ale nikoho není...