Květoslav o Jamnickém

K:Měl jsem také sen o Jamnickém. Bylo to v jakési vrátnici. Dali mi tam nějaký přístroj - rouru, jímž jsem mohl vidět kamkoli. Našel jsem Jamnického, jak se dívá do hrobu. Místo hlavy měl vatovou kouli, jako mívají na jarmarku cukrovou vatu. Přinutil jsem ho, aby se ke mně otočil. Učinil tak nerad. Měl krásný obličej, ale hned se zase obrátil a nadále se díval do hrobu. Učinil jsem si z toho závěr, že se raději dívá do hrobu, než by viděl život, a dlouho to bude u něho trvat, než se zase dá všechno do pořádku, do pohybu. Byl to u něho omyl ve volbě; v té své ireverzibilitě životního procesu. Dívá se do nicoty, do nenávratna... Stále jsem mu připomínal, že v jeho letech se sluší, aby byl asketou, ale chtěl dojít ideálního splynutí. Je příkladem, že k tomu nelze dospět, když to není člověku dáno. Pozoroval jsem, že se mu v poslední době zdál život stále temnější a šedivější. V tom směru Jamnická vědomě nemluvila pravdu o svém manželství. Nemám rád nečistou hru. Mě takový čin, jak to provedl Jamnický, nepřekvapí, protože já mám každého předem spočítaného. Strnulost těla navenek při umírání odpovídala nirvikalpa. Jakmile jsem se od vdovy doslechl, že jej nalezli strnulého, jak drží v ruce hůl, bylo mi již jasné, v čem si popletl ireverzibilitu životního procesu...