Rozhovory leden 1973

Ing:Stále se ještě vztekám, zlobím, vybuchuji na druhé, hlavně doma. Vyplývá to asi z toho, že se zapomínám kontrolovat. Pan Studený mi říkal, že maminka je povahy aktivní, a já pasivní. Vrátil jsem se od Studeného domů a zase jsem měl konflikty.
K:Bytost nechce být ovládána, ale ty musíš chtít sebe krotit. Nesmíš povolit tomu, v čem se chce bytost nevhodně projevovat. Stále si to musíš připomínat, a vždy včas, že je nutné se ovládat. Tím se rozhodnutí pracovat v mystice upevňuje.
Pvá:Pavel se během Vánoc dvakrát vrátil od Studeného a byl žhavý do prudké činnosti. Běžel například v teplákách až k Labi. Zkrátka uslyší nějakou radu a všechno přežene. Chce jezdit na lyžích jako oba Studení, ale neuvážilo se, že má pochroumané koleno, což Pavel neřekl, a že lyžování pro něho vůbec není. Nesmí koleno namáhat. Mohl by jen plavat, trochu jezdit na kole a dělat rozumné sporty.
Pa:Když by jel několikrát za rok s lyžemi na hory, to by stejně nestačilo k tomu, aby prudkou činností rozrušil v sobě tamas, a přitom by se mohl zmrzačit.
Pvá:Pavel všechno nerozumně přehání. Myslí si, že musí málo spát, málo jíst, že se musí týrat - zatím týrá nás; chybně chce uplatňovat askezi, o níž slyšel. Chce jezdit ke Studenému, dělat tuhou fyzickou práci, ale kdyby mu dali do rukou sekyrku, rozhodně si při své nešikovnosti ublíží.
K:Pohovořím o tom s Josefem. Ing. Pavel všechno přežene, lehce přestřelí ke svému neprospěchu. Nelze myslit a dělat: co jeden, to druhý. Ing. Pavel není Ivan. Nevhodná askeze k ničemu dobrému nevede. Já jsem sice také svého času pověřil Josefa prudkou fyzickou činností, až se mu zastavila mysl, že ji nemohl dát do pohybu. Chtěl jsem tehdy, aby dělal, ne aby přemýšlel. Ale to bylo pod mým dozorem, přesně předem spočítané a účelné.
Pvá:Studený asi vzal nebo připustil na Pavla stejné měřítko jako na Ivana, ale to nejsou stejné typy.
K:Ano, takovéto zásahy musí být přísně individuální.
Pvá:Když se potom Pavel přesvědčí, že mé námitky jsou na místě, tak se zase zlobí, že pravdu mám já, a nikoli on.
K:Josef je duchovní dílo paní Ledrové. Já jsem jí ho předal svého času a svěřil do vedení také proto, že já jsem zůstal v záloze, kdyby bylo třeba ve vývoji něco usměrnit. Askeze musí být přiměřená, musí být spásná, když se člověk jen týrá, to není k ničemu.
(k Sášovi) Každý by si měl uvědomit, jak rychle rok uteče. Nic se neudělá, každý má mnoho světských věcí na starosti a člověk čeká a čeká, mystické snažení se odkládá, až člověk na sobě zjistí, že již není světsky tak aktivní a agresivní, jak bývával. Zjistí také, že již nemá energii na to ani na ono - ani na svět, ani na mystiku.
Sá: Možnosti těch, kteří začínají s mystikou v mládí, jsou větší.
K:Míla hovořil dobře, když uváděl nevýhody stáří
Sá: U nás starších je to těžší a těžší.
K:To jsou setrvačnosti v bytosti, a co s nimi? Dlouhá léta jsem u mnohých zájemců čekal a čekal, zda mám zasáhnout, nebo ne. Nakonec jsem tak činil formou opatrných rad a jemných připomínek a dnes vidím, že to tak bylo správné. Když člověk napadne jeden sklon, druhý, stejně nežádoucí, zase vyleze. Dříve bych mohl zasahovat přímo, kdyby ovšem byla absolutní důvěra. Ale taková důvěra se nevyskytuje a já ji také nevyžaduji.
Fr:Já k vám ale důvěru mám.
K:To není ta důvěra, která je třeba. Jsou klíčové momenty, kdy člověka do něčeho v jeho vlastním zájmu ženu - a v tu chvíli se vzbouří. Paní Ledrová byla připravena, že rázem všechno nežádoucí odhodí; v tu chvíli jsem ji napadnul, samozřejmě v bodě nejcitlivějším, a rázem se vzbouřila. Vyřešilo se to teprve tehdy, až když jsem ovdověl a zařídil to tak, že její rodina má k nám přístup uzavřen. I takovéto zásahy jsem musel dělat, ale to je strašně násilnické. Takovéto zásahy jsou pochopitelně velmi nepříjemné a nedělají dobrou firmu celé Nauce. Například Eva: té jsem jen řekl, když k nám přišla: "Vítat vás nemohu, tak vás alespoň zdravím." Rozklepala se až na dno duše. Vzkázal jsem ostatním Ledrům, že sice mohou přijít, ale nikdy dál, než k našim vrátkům. Důvěra vždy končí tam, když je nutno napadnout člověka v jeho bytostném jádru. To mám vyzkoušeno. Kdyby se snad stalo, že druhý by se nevzbouřil a poslechl, pak jenom proto, že by byl nesmírně karmicky disponovaný. Osudové momenty jsem řídil u druhých sám, ale u starších lidí to nejde, je v nich setrvačnost, a ta je zlá. Na každého si pamatuji všechny jeho špatnosti. Ani Zora, která se se mnou stýká denně, ráno a večer, neví, co já o ní všechno vím. Paní Ledrová poslední dobou žasne a trne, když slyší, jaké mám mravní názory. Vždy si myslela, že mám nějaké zásady. Já považuji zásady za svěrací kazajku a tu nerad nosím. Paní Ledrová z toho čerpá pro sebe, přestože je fyzicky tak nemohoucí. Včera mi po straně říkala: Snad se dočkám, až přijde odpoledne Zora z práce. Ten zdravotní stav je ošklivý. Překvapoval jsem lidi, když jsem jim říkal, co všechno dělali, většinou špatně. O všech jsem věděl všechno. Například Bulva. Chodilo se k nám vždy odpoledne. Požádal jsem ho jednou, aby se pozdržel, a řekl jsem mu, když ostatní odešli: "Tak to, co jsi zažil v lese, když jsme byli na procházce, to byla realizace." Lidé však vždy hráli falešnou hru. Měli ke mně přijít s každým problémem. Přistupoval jsem ke každému úměrně k jeho upřímnosti a neupřímnosti. Jiné příklady: Otýlie šla k Rýdlovi bez mého vědomí. Já jsem jí to hned napsal, a již se odcizila. Manželé Ledrovi šli také k Rýdlovi. Paní Ledrové, která se poutala na mě, Rýdl řekl: "Podívejte se na jeho rodinný život!" Oběma Ledrovým jsem řekl: "Když máte Rýdla, nechte si jeho. Mnoho lidí tak skončilo. Neměli důvěru nebo podezřívali. Lidé si myslí, že jsou chytří, ale nejsou. Mluvívalo se o nepřítomném, a nikdo to druhému neřekl. Nerad jsem užíval těchto schopností; pro mě to nebyla schopnost, pro mě to byla překážka. Vždy jsem se stavěl k chybám jiných, že to u nich není špatnost, ale že je to překážka na jejich Cestě. Tím jsem současně dával na srozuměnou, že se se mnou může mluvit o všem. Nikdy jsem nikoho neodsuzoval. Jak rád bych jednal s lidmi otevřeně a volně! Měl jsem takové zkušenosti, že každý mohl být zachráněn. Když jsem někoho napíchl tak a tak hluboko do bytosti, reagoval vždy tak, jak jsem předem věděl. Všechno konání u žáka se musí podřídit tomu jedinému: aby došel spásy. Z tohoto hlediska jsem se díval na vnější svět; tudíž jinak než ostatní. I na životosprávu se dívám jinak, než je viděna běžně. Při posuzování pravé Nauky by mohlo vzejít nebezpečí, že by se lidé od mravnosti odklonili. Je to hrozné, v jaké žijeme době! Jeli jsme se Zorou kolem velkovýrobny kuřat a vajec přes Městec Králové. Vypadá to málem tak, jako bychom byli před všeobecnou zkázou. Nevím, nevím zda ještě Roman zachytí dobrou dobu, i kdyby již Přímá Stezka prorazila. Já se již do celkového dění nepletu a nebudu se do ničeho míchat. Kdyby Roman poslechl, bylo by to dobré. Přijede-li, stejně se nesejdeme. Marta to slíbila. Roman je potenciálně schopen zaujmout mé místo, ale trpí mnohým strachem. Ten já jsem vůbec nikdy neznal. Uvidíme, zda bude schopen učinit rozhodný krok... Pak už nebude moci couvnout... Kapitolka "Most" je moje labutí píseň. Hovořili jsme s Mílou, jak se dostává k cíli; konfrontuje se svět sansarický s nirvanickým. Nyní je to zachyceno v pěti kapitolkách