Rozhovory 1 - 8. července 1972 v Hradci Králové

K:Píši další drobné práce: „Proč se radovat?“, „Proč se soustřeďovat?“ a pokračování bude asi „Proč soustředění do nohou?“ a „Varování“ před tím, k čemu všemu může dojít, když se nesprávně cvičí. Přidám k tomu také psychologické poučení. Smyslem soustředění má být usmrcení mysli, a zatím lidem naskakují různé spekulace. Rozběhne se jim filozofování a to není k ničemu. To pak může dopadnout hůř, než kdyby mystiku vůbec nedělali. Paní Ledrová byla pod stálým mým dozorem a musel jsem jí připomínat: Zapomeň všechny poznatky! - Ty potom, když bylo potřeba, vystupovaly samy; odstupem nebo odkladem byly zjasněny, a proto byly cennější. Paní Ledrová chápe, že je zde nebezpečí, že ji předejdu (smrtí). Chová se velmi šetrně. Zora všechno k jídlu připraví předem, abych mohl celkem bez pohybu a námahy připravit jídlo, když ona je v zaměstnání.
Pvá:My v rodině dodržujeme vegetariánskou stravu, ale nijak křečovitě na tom nelpíme.
K:Když se naplno mysticky pracuje, musí být člověk v pořádku - násilné vzdávání se masa by mohlo být na úkor dobrého zdravotního stavu. Znal jsem více vegetariánů. Např. manžele Še...; ona jen kvetla, a jemu to nesvědčilo vůbec. Já jsem si také v mládí řekl, že nebudu jíst maso. Dodržoval jsem to, ale výsledek byl, že jsem měl zelenožlutomodrou barvu. Tehdy jsem si řekl: Budu-li usilovat o to, abych své poznání učinil přijatelné druhým, ve formě Nauky, moc málo záleží na tom, co budu jíst. Živil jsem se dost dlouho mlékem, a výsledek? Dvacet let jsem nemohl mléko pít. Skutečná, opravdová askeze je zastavení duševní činnosti. Vy nevíte, čím vším jsem prošel. Ve mně nezůstalo z minulosti vůbec nic; musel jsem být tudíž odpoután ode všeho. Nejde o to, co jíst, ale o to, zda se v tom člověk vyžívá, či nikoli! Lépe to řešili Chasidové. Aby při požívání stravy nedělali něco nečistého, žehnali všemu jídlu, a to s takovou láskou a upřímností, že holubice samy přilétly, aby je podřezali. Potrava má být mysticky očištěna. Já bych nemohl vůbec jíst maso, kdybych měl sám cokoli zabít. Ale nikdy jsem z toho nedělal problém a nedělám. Mám tolik jiných starostí v říši příčin...
Pa:V I. knize Genesis se píše o tom, čím se má člověk živit.
K:To není autentické, ani rozhodující. Na jihu se lidé musí živit jinak než na severu. Např. Eskymáci nemohou být bez masa živi. Když jsem to vše poznal během první realizace, pak tato otázka výživy u mě docela padla. Tělo si samo řekne, co potřebuje. Mně jde o to, aby jídlo bylo prosté. Je těžké odbourat všechny hradby, ve kterých člověk žije. V mých podmínkách při těžké fyzické námaze to bez masa nešlo. Já vidím vnitřníma očima tolik toho vraždění, stálého, nepřetržitého vraždění. Má to odraz v jednoduchém osobním způsobu života. Když se člověk vidí v prostředí, v němž lidstvo žije - jak je to kruté! Je to nepřetržité vydírání fyzické i duševní - jen ničení a vraždění! Když by se mělo na to správně reagovat, zůstane jen sursum corda. Pak už člověk hledá jen únik, protože vidí, že je proti všemu bezmocný. Lipnický říkal mnohé, jak žijí např. v Kambodži. Tam jedí jen banány, které nesnesou převoz. Ty, co přijdou k nám, ty jsou zcela podřadné; tam by je nikdo nejedl. Ovšem říkal věci taky otřesné. Na trhu usekávají postupně z upoutaného živého krokodýla porce pro kupující a tvrdí, že je to v pořádku, protože je to karma zvířete a ještě jiné poznatky, které svědčí o úplně zvráceném učení o karmě. Hluboce se mě také dotkla u nás velkovýroba spotřebního masa, např. kuřat; vykrmují je po tisících v úplné tmě. Kdyby to člověk nechal na sebe působit, může mít vůbec dobrou náladu? Každá lidská bytost musí být přirozeně lidskou. Způsobem života se musí stále vymývat, zdokonalovat a celá přetvořit. Jestliže tato bytost patří do jiného řádu, bude tam převedena, ale musí za to zaplatit. Ke konci života doléhá tato otázka více a více; dobré vyústění se však nedá vyřešit, jestliže člověk ze všeho vytluče pouze jeden druh kázně. To nemá smysl. Zastavit duševní činnost - tím se člověk dostane do nebe. Mně ovšem nebesa nestačí. Za mnou jde Hrabussay. Ta také nad nebesy mávne rukou a řekne: „To jsou jen nebesa,“ a jde kupředu. Proto si jí tak vážím. Když se na ni zaměřím, vidím nekonečnost. Ona to cítí. V tom svém, velmi zlém, zdravotním stavu chtěla za mnou takovou dálku jet do Březové. V létě jí v Poděbradech řekli, co se to odvážila, že přijela v tom zlém stavu až z Bratislavy. U ní se budují další základy. Zkušenosti potvrdily, že dovedu určit tyto věci velmi přesně, totiž jak se chovat. Lidé chtějí žít v dobrých pocitech. To ovšem platí jen dočasně; je to jen vůz, kterým se člověk dostane na Cestě dále. Avšak nakonec musí být i pociťování vyhlazeno. Musí se prostě opustit všechno. Kdyby se mystik ve vyšších fázích chtěl pociťovat dobře, byl by již na scestí. Zoře říkám, že nejlepší řešení života je takové, když se potřeby zredukují na minimum a na to se člověk zavede; potom je vlastně nezranitelný. S majetkem je vždy jen trápení. Je toho na Zoru moc, co má na starosti. Ale hodně se mění a bude působit čím dál tím lépe. Žije stále vedle mě a velmi ostře všechno sleduje. Ona vidí, s čím k nám lidé chodí a jak já na to reaguji. Necvičí, ale žije to v životě. Výsledek by měl být ten, že bez nějakého otřesu bude mít také poznání. Chápání u ní postupuje stále k lepšímu. Vždy jsem si přál, aby mystici vypadali normálně. Naproti tomu taková Ku. je zkažená od Hejhala i Drtikola. Nechce si to sama přiznat, neví o tom, ale já říkám, že názorově je weinfurterovec. Ovšem ona neměla možnosti srovnávat jako my. Říkala mi, že Drtikol a Hejhal proti sobě magicky bojovali, což jsem doprovodil otázkou: Jak to dělali, když jeden ani druhý tomu nerozuměli?
Pvá:Existují různé kategorie prázdnoty?
K:Jsou to vlastně obsahy vědomí. Těžko se člověku kontroluje to, co prožívá. Poslední má drobná práce „Proč se radovat?“ se zdá ještě lepší než předcházející „Největší překážka.“
Pvá:Vždy se jedná o odstraňování sklonů.
K:Při potlačování sklonů a všeho, co je v bytosti závadného, je to nebezpečí, že člověk je postižen „chorobou ctností“ a ty jsou různé. Toto jsem dobře zpracoval a možná, že to dám do příštích kapitolek, dostanu-li se k tomu. Člověk má být názorově zdravý, plně rozvinutý a nemá se projevovat nízkými sklony. Já jsem měl ovšem velmi těžkou pozici ve třicátých letech, když jsem stál sám proti weinfurterovcům. Weinfurter sám vyzvedával, že král Šalamoun měl mnoho žen, a přesto byl moudrý. To lidem vyhovovalo. Kdybych já tenkrát vyšel se vším ven a poukazoval na vše, v čem se Weinfurter mýlí, lidé by odpadli vůbec. Včera jsem jel s Lipnickým, řekl jsem mu po cestě: „Neusiluj raději, aby ses stal dokonalým a musel se stýkat s lidmi jako já.“ - Když jsem tak zvažoval nynější svou situaci, vždy mi vyšlo: uzavřít se a žít si pro sebe. Vím totiž, jak jsem na tom... Teď se znovu hlásí manželé Váňovi. On je skvělý člověk. V tyto dny byla u nás sestra s partnerem. Dal jsem jim nahlédnout do právě napsané stati „Jak na to?“ Pozastavili se nad větou: „Večer jdu spát nedokonalý a ráno vstanu jako dokonalý.“ Říkám to proto, že lidé vůbec nepřijdou na to, co čtou, že jim čtené „klouže“ jen po mozku a nedostanou se k tomu, aby uvažovali o smyslu čteného. Vůbec nechápali, že se jednalo o otázku rozhodnutí, po němž se člověk k dokonalosti dostane proto, že nikdy nesleví nic z toho, na čem se rozhodl. V tom smyslu neexistuje vývoj, ale vůlí vynucená změna. Když člověk bojuje o dokonalost a po padesáti letech ji dosáhne, je to jen proto, že od určitého dne se začal správně chovat. Člověk stále ztroskotává a dělá kompromisy tak dlouho, až jednoho dne na to přijde, že takhle nikam nedošel, a začne se chovat správně. Ale většinou se přichází pozdě na to, že nelze dělat kompromisy, má-li se skutečně v mystice něčeho dosáhnout.
Pvá:A když už je člověk v „proudu“?
K:To není vývoj, nýbrž pokračující proměna. Jenom organismus se vzpírá proměnu přijmout; to je setrvačnost v bytosti. Tato setrvačnost se musí nahradit jinou setrvačností a ta jiná, lepší, se musí do bytosti vžít, aby se člověk dostal na jinou linii, s jinými pohánějícími silami. S těmito silami se musí zacházet opatrně, aby si mystik neučinil nesprávnou představu o svobodě. Stále se totiž setkáváme s nápory ze „staré bytosti“ se starou setrvačností; ta se musí přežít, aby se mohla uplatnit setrvačnost jiného druhu, a to jsou předpisy morální. Já jsem si z předpisů učinil „jógické svědomí“, které mě vždy včas upozornilo, když bych se chtěl „uhnout“. Podle Neelové: „Vyvinuté ctnosti se musí žít!“
Pvá:A co váš syn Jarka? Kdyby zůstal s vámi, byl by se stal Ráhulou?
K:To by mělo jen tehdy význam, když by druhý žil trvale nablízku. Zora roste v mé přítomnosti a roste rovnoměrně. Má stálý příklad v mých různých reakcích a umí si opravdu vše správně hodnotit a porovnat.
(k Miladě a ing. Pavlovi) Rozhoduje dodržování mravních předpisů. Filozofování je nanic. Když člověk bojuje se svými nízkými sklony, tak to přece nejsou žádné rajské stavy.
Ještě se vrátím k Mílovi: jemu stačilo, když jsem mu svého času (před jeho realizací za války) řekl stručně: „Je to dobré!“, což ho dost ohromilo, protože ve svém houževnatém úsilí o kvality prožíval pekelné stavy. Toto jediné mu stačilo - a vyhrál. Míla nedosáhl třetího vnoru soustřeďováním, nýbrž odstraněním pěti překážek. Pokud v něm tyto překážky byly, byl to stálý boj, jak on říkával, boj o kvality.
Pvá:Odstranit všechny překážky, to není maličkost.
K:Může se prohrát na jedno procento nedokonalosti; toto jedno procento ponechané v záloze jako kompromis může zkazit všechno. Musí se v bytosti stále všechno kontrolovat. Já jsem to dělal tak, že jsem si vybudoval „nové“ svědomí. Vžil jsem se do přijatých povinností podle předpisů mravních naplno, a když se bytost chtěla „uhnout“, už mě to varovalo. Člověk se na začátku Cesty obává toho, že se mu mysl zastaví, bojí se, že tím o něco přijde; bojí se „ohloupení“ z nemyšlení - ale když se mysl zastaví, protože se nemá o co opřít, naskočí moudrost. Nesmíme se domnívat, že zastavení mysli by byla smrt za živa. Paní Ledrová to měla přece jen snadnější, protože byla pod stálou kontrolou. Když se jí poznatky začaly rozvíjet do filozofie, nařídil jsem jí, aby na ně zapomněla. Byla poslušná a nevzpírala se
Byl jsem vždy k sobě naprosto upřímný a nazýval jsem všechno pravými jmény. Nikdy jsem si v nejmenším nedovolil sobě něco nalhávat. Člověk se má snažit přetvořit tak, aby to bylo stále „živé“. S odchodem Míly mi naskočilo, že je to jako v běžném životě; člověk je stále nemocen, a stále není mrtev, až jednou začne žít podle předpisů. To Míla velmi dobře poznal, že usilovný boj přestal v okamžiku, kdy překonal pět překážek. Pochopil, že nakonec je nutno boje zanechat, otočit se k němu zády, ke všem sklonům; ne je potlačovat, aby v nestřeženém okamžiku člověka zaskočily.
Vi:Mám nový poznatek, jakési vzorové soustředění; lehoučké. Mohu se k tomu stavu kdykoli vracet - mysl přitom nefunguje a držím to jako linii.
K:To je jen jakoby na osvěžení. Lze z toho přejít na soustředění tvrdé; tím je to usnadněno. Je to jakési propracovávání dopředu. Opravdový dobrý hodnotný stav musí vypadat jinak. V člověku musí být evidentní jistota, že to, čeho dosáhl, se již nebude měnit. To je pak výsledek snahy, která vytvořila zásluhu, a ta se takto vybije. Nemá si člověk říkat: To je můj stav; ovšem může jeho pomocí sobě prospěti tím, že ho opakuje. Soustředění, které má uzrát v řečenou evidentní jistotu, musí být takové, ale pokud jsou v bytosti staré věci, nedá se na něm budovat, nelze na ně spoléhat. Teprve když jsem hovoříval s Mílou, byl jsem utvrzen v tom, že všechno toto úsilí je vlastně vytvářením krizí. To Míla plně potvrdil, že to lze prohlubovat přes krize. Intenzivní soustředění se stane nepříjemným - to je ta krize; toho jsem si já byl předem vědom. Není totiž správné, aby byl člověk v dobrém stavu unášen. Kdybyste na tomto unášení založil další snažení, bylo by soustředění příliš měkké. To je ta psychologie v mystice a musí se na ni dbát. Před realizací jsem byl jakoby zcela bez tíže, bez napětí; bylo to jakési „lebedění“ - ale všechno jsem kontroloval, protože jsem si byl stále vědom těla. Tehdy jsem objevil, a to jako svou specialitu, co to znamená udržovat vědomí v nohou, jak je to důležité! Měl jsem realizaci strašlivou, bylo to téměř neúnosné. Volal jsem do prostoru stonásobného Brahmu k odpovědnosti. Mohlo se stát, že když by to nedovedl zodpovědět, že z toho bylo strašlivé prokletí. Byl jsem mladý, neměl jsem rozum a volal jsem takto k zodpovědnosti. Věděl jsem, že to přežiji jen tehdy, když se budu pevně držet vědomím těla - nohou. To se stalo ve Svobodných Dvorech u studně (existuje foto toho místa). Toto „zaklínání“ nebylo tenkrát zakončeno a já to chtěl mít vyřešené. Za několik dní se všechno stalo... Všechno jsem propátral - chtěl jsem vědět podstatu; není to nic jiného než plodící princip. Brahma neumí nic jiného než plodit světy; to je ovšem divné řemeslo. Proto jsem se později o jeho mínění nestaral. Po čase došlo k vynucené rozmluvě s Brahmou tehdy, když jsem ztratil kontakty se světem a chtěl jsem s Naukou ven. Andula byla ze světa lidu; přes ní jsem kontakt navázal. Když jsem pracoval v říši příčin, došlo k zaklínání velkému: „Já jsem Brahma, velký Brahma!“ - to vyšlo ze mě, nevymýšlel jsem si. Když jsem tu podobu zaklínal nazpět, aby to byla zase jen obloha - to byl tenkrát rozhodující moment. Všechno se dalo do pořádku. Tato zkušenost mě často vytáhla z těžké situace a vrátila se mi síla, když jsem ji potřeboval. Kdyby k tomu tehdy nedošlo a nebyl bych to tak udělal, byl bych zešílel a nikdy bych se z toho nedostal. Při druhé realizaci jsem zjistil, že by to bylo zešílení na tisíce vtělení. - Od „zaklínání“ Brahmy, mám „ledové srdce“; mám nebo používám jen rozum, ale vystačím s tím také. Dnes o tom mohu mluvit jen proto, že je to dávná minulost. Ostatní po této Cestě nepůjdou; snad jednou mladí by mohli, ovšem podmínkou je, že by takový člověk musel mít úplné zasvěcení za sebou; dříve by to nešlo. Míla potvrdil, že to jsou stálé zápasy do té doby, až člověku svitne, že již nemá, že již nebude zápasit, že to není k ničemu, že se to jen „maže“, že to byly omyly a hlouposti - zkrátka že nějaký vývoj ve smyslu toho slova vlastně neexistuje. Jsou podivuhodné případy, že lidé nepozorují na sobě žádný mystický úspěch, a přece pracují (Evžen, Vok.. apod.). Kdyby se na to dívali věcně, dávno by s tím praštili. Paní Spirová se dostala do vleku, nešťastnice; to je pak samý zmatek a ten je k ničemu.
Pvá:Kristus byl ukřižován proto, že Máro zvítězil?
K:S tím přišel i Míla. On přišel první s tím, že je to s Márem tak, jak o tom píši. Vyžaduje to umění, aby se člověk zavraždění vyhnul. Musel jsem to také udělat. Kolem člověka to nebezpečí skutečně obchází. Uvažoval jsem svého času: Mám se před Márem skrýt, nechat zavraždit, či nikoli? Uzavřel jsem se a zase „to“ obcházelo. Šťásek vystihl to nebezpečí v němž jsem byl, a řekl mi o tom, že mě hledají. Márovi sluhové skutečně „skrze mě procházeli“ jako prostorem, protože jsem jim „nezavoněl“. Vyžaduje to postavit nějaké já, které je pro ně nezajímavé. V tomto nebezpečí jsem se cítil již od roku 1926. Měl jsem dost času do doby, než přišel Hitler. Když mě chtělo gestapo v Lanžhotě zatknout, to jsem byl chráněn. Ale toto nebezpečí nebylo nic proti tomu, v jakém jsem byl později. Za každým nebezpečím nutno hledati „cherches la femme“; tak také za tím mým. Způsobila to totiž uražená žena, kterou Ladislav odmítl, aby mě poslechl.
Pvá:Sáriputto a Mogalana také neprožili všechno to, co Buddha - obdobně jako dr. Kovář při srovnání s vámi?
K:Není na to ve světě dost „materiálu“ - to může prožít jen jedna bytost. Vidím Buddhu jako esenci, kterou vytvořilo lidství svými osudy. Buddha je vyvrcholení, Buddha je květ vytvořený úsilím lidstva a tento květ může být v téže době na světě jen jediný. Míla byl Sáriputta...
Úplné „přemostění“ od Míly ke mně nastalo teprve asi před dvěma roky, i když to bylo jinak stále na pokraji. Základní důvěra nebyla nikdy narušena a on poznal a uznal, že to bylo jeho „bloudění“, pro něž se to zdrželo. Kdyby se byl Míla se mnou dohodl na stejné úrovni dříve, mohlo být vše jiné, nebyl bych pronásledován. Pokaždé když jsem se poslední dobou zaměřil na Mílu v tom smyslu, zda by to mohl po Romanovi převzít, vždy mi mizel v dáli, rozplýval se mi, třebaže se k této práci několikrát nabízel. Míla mě uznával naplno; poznal, jak jsem u jiných reagoval přímo „od podlahy“. Odchod Mílův byla ztráta dámy v šachové partii. Mám stále dojem, že mám ještě dost silnou pozici, avšak se zdravím by mě to mohlo lehko „sfouknout“; stačilo by totiž, kdyby mě to zmrzačilo. Náznaky toho, že by linie mohla pokračovat, se nyní objevují. Já jsem ovšem po dosavadních zkušenostech naprostý skeptik. Josef ještě nemá k tomu všechny zkušenosti. Záleží na tom, zda se dohovořím s ing. Pavlem a s ostatními mladými; musí se ovšem rozhodnout rychle, protože beze mne by to asi nešlo - a nahoře mi už „zvoní“... Nemám jasno, zda by Roman mohl působit až sem na tu dálku, a nevím, jak to s ním všechno bude. Odčiňuje si ve Vídni karmu; je tam mysticky zatížen a musí se exponovat. Musel by se činit, aby mohl eventuálně i v tomto zasáhnout. Dr. Lipnický stále tvrdí, že to nemůže ztroskotat (udržení Nauky). V těch mých začátcích to bylo s Jonešem opravdu podivné přátelství; mně bylo šesnáct let a jemu dvacet dva roků. Seznámili jsme se na Střelnici v Hradci Králové. I Hájek se přidržuje nauky, třebaže špatně; můj výklad mu nikdy nepřešel do vědomí...
(k Miladě) Snažte se žít podle mravních předpisů. Připamatovávejte si je stále, v kritických momentech, kdy se stane, že vypadnou z paměti. Když se nutnost dodržovat předpisy již sama připomíná, to je už člověk jakoby chráněn před poklesky. Zpočátku nemá člověk jasno, o co vlastně v mystice jde. Mystický cíl je vysoko, hodně vysoko, a proto člověk klopýtá. Mně se každé malé hnutí mysli nebo pocitů samo připomnělo a hned jsem napnul pozornost, nepovolil jsem a udržel jsem to všechno. Jakmile se člověku naskytne možnost, nebo ji připustí sám - už se rozptýlí, nějak se zabaví, pozornost poklesává a člověk již nemá sebe „v hrsti“. Je nutné, abyste byla k sobě otevřená; pak se již hlouposti nedělají. Slib daný sobě samé musíte dodržovat. Musíte se rozloučit s vrozenými vlastnostmi. Já jsem již po roce snažení, v pekařské dílně (bylo mi sedmnáct let), věděl, jak se musí v mystice pracovat. Pěstoval jsem stále v sobě radostnost. Byl jsem rád, když se zboží povedlo, ale stejně rád, když se nepovedlo, když se zkazilo. Přivolat zájemce a vzbudit pro mystiku nadšení, to jde lehce; ale udržet je natrvalo, to již není snadné. Kdyby se mladí dohodli na stejném zájmu, že chtějí opravdově mysticky pracovat - to bych ještě „slepil“ dohromady a Roman, který se poslední dobou lepší, by se toho kolektivu mohl ujmout.
Jos:Ivan má doma drezuru.
Iv:Zažil jsem pocit nezávislosti, svobody po úplném odpoutání se od dívky. Energie jsem měl v sobě tolik, že bych mohl hory přenášet, ale neudržel jsem ji. Nejsem ještě schopen zarovnávat v sobě mezery z různých výkyvů.
K:To je příkrov ze starých věcí v bytosti. (k ing. Pavlovi a Ivanovi) Je nutno se dostat trvale do vypětí.
Jos:Když byl u nás posledně Míla, tak se Ivan vrátil domů v dobrém stavu, který se mu ještě doma zlepšil, a Míla to hned zaregistroval. Pak se o tom podrobněji mluvilo a od té doby to vypadá s Ivanem lépe než dříve.
K:(k Ivanovi) Chce to dodržovat kázeň, jinak se člověku cesta ztratí; myslím kázeň celkovou.
Iv:Poznal jsem také, že mozek a myšlení chtějí pulzovat. V takových nevhodných stavech se musí bytosti „předhodit“ něco jiného. Když mluvím s Radimem, poznávám, že je to zbytečné s ním ztrácet čas.
K:Když člověk se vším koketuje jako on, to pak již není schopen něco pořádného udělat, protože na to nevyvine patřičnou energii.
Jos:Když k nám Radim jednou týdně nebo za čtrnáct dní přijde, nevydrží všechno v klidu vyposlechnout. Dosazuje do rozmluvy své myšlení i v době, kdy by měl poslouchat, co se mu říká. Pak nepochopí význam slov.
K:Sdělované poučení pak nahradí docela něčím jiným.
Iv:On nedokáže opustit myšlení. Pravda vychází zcela odjinud, to jsem již poznal.
K:Překážky, které jsou v bytosti, nelze přemáhat spekulací, nýbrž silou vůle.
Iv:Já již automaticky začnu myslet na „bolavé místo“. Pomůže mi jedině mantram.
K:Měl bys spíše používat sursum corda.
Iv:Upnout se plně na sebe a nepustit sebe z vědomí, to je obtížné.
K:Sursum corda rozvine pomalu proces myšlení, a to je potom proces mechanický. Ale musí se k tomu přidružovat vůle zasáhnout proti bytostným tendencím. Této metody se používá k tomu, aby se člověk dostal nad tento svět.
Iv:Někdy nedokáži udržet ve vědomí cokoli trvale. Pak mi pomůže mantram.
K:Já jsem jednoho dne vstal a začal jsem žít podle předpisů a již nikdy jsem se do světa nevrátil. Za rok se mi podařilo, že žádné výkyvy již nebyly. Všechno jsem zahrnul do přípravných prací a trvale jsem vymýval tělo.
Iv:Chápu nebo vyciťuji, že „něco“ na mě působí. Psychické dopingy, které dostávám od táty, způsobují, že nápory bytosti se na mě nesesypou. Otec říkal, že se to tak likviduje. Špatné stavy likvidovat stavy dobrými.
K:Nápory jsou vždy, ale když se pracuje dobře, tak pomalu ustávají; nenarostou natolik, aby to člověka shodilo. Vyvine se z toho opravdový boj, ale jsi ve výhodě, protože víš, o co se jedná. Podle Míly: Kdo zná nepřítele, může snadněji bojovat. Horší je, když člověk ztratí stav, a ani o tom neví.
Jos:Ivan má stav radostivosti a štěstí - ale ještě s přemýšlením; kdežto já již nemyslím. Při tomto mém stavu je hlava prázdná - nic se nehne.
K:Když se to ustálí, pak je to stav vzniklý jako následek připravených podmínek, a když se takovýto stav stane trvalým, přejde do třetího vnoru
(o Ivanovi) V prvním stadiu se překoná všechno najednou, ale důležitější je, aby ten stav vydržel. U Ivana je to zatím ve stadiu určitého nadšení, které není snadno určitelné - ale nadšení a energie u něho jsou. Je třeba zdůraznit, že když se správně postupuje, není nebezpečí, že by člověk padl. U mě před realizací (celých třicet šest dní) se denně opakovalo: ve dvě hodiny v noci jsem byl ve vytržení, ráno jsem měl k józe odpor a rozhodoval jsem se, že již nikdy jógu dělat nebudu a ve dvacet dva hodin jsem byl zase v plném soustředění. Po několika dnech jsem si řekl: Co bys chtěl, takto „odraný“ o všechno ze světa, dělat? - po takovéto úvaze jsem se dokonale vzpamatoval
Nežli se to správně vyhmátne, to člověk žije v nekázni; nežli najde opravdu Cestu, o nic jiného nestojí než o zábavu; chce lenošit. Typický případ je Radim. On se doopravdy ještě nerozhodl; chce lenošit, to mu vyhovuje. V takovém případě se tlaky zvenčí budou ohlašovat stále.
Jos:(k Ivanovi) Protože následkem své snahy začínáš „svítit“, mohl by zvenčí začít na tebe útok, např. děvčata a zábavy. To musíš dobře hlídat!
K:Pro bytost je to totiž námaha, držet dobrý stav. Bytost se unaví a v tu chvíli začne ze světa útok. Já jsem chtěl vědět, proč se v bytosti objevují záporné stavy, proč vznikají tlaky. Když jsem si chtěl v pekárně odpočinout, v tu chvíli by se bylo všechno zhroutilo. Při tělesné únavě se povznášení bytosti udržuje s velkou námahou. Pochopil jsem, že by stačilo podlehnout únavě, aby se vnitřně vše kazilo. Když člověk poleví jednou, druhý den už poleví opět, další den se mu vůbec nechce, a to se potom nadále k józe nedostane. Radim byl již v dost dobrém stavu, ale začal skutečně lenošit. Pak již nedokáže vyvinout patřičnou čilost. Neměl např. vůbec co na práci, a přesto se nechal obsluhovat starou matkou. Takovéto lenošení je velká překážka na Cestě a bude dobře, když o ní budeš, Ivane, vědět. Zpočátku si to člověk hodnotí jako práci, ale pak by se mohl dostat do zmatků.
Iv:Považuji za lenošení i to, že když se dobrý stav ztratí, spoléhat se na to, že se sám vrátí.
Jos:Nesmíš se nechat unášet představou.
K:Příkladem takového „spoléhání“ z doby mých začátků je Joneš. U něho se ty moje stavy indukovaly, znovu a znovu se ho zmocňovaly, ale on se neřídil podle mé rady a to nejdůležitější propásl. Stále mi říkal: „Ono to zase přijde, ono se to vrátí.“ Napomínal jsem ho: „Jarko, samo nepřijde, musíš se sám snažit!“ Neposlechl. Až jednou, při chůzi na náměstí v Hradci Králové, pocítil, že se mu ze srdce jakoby něco utrhlo, jakoby „ztratil duši“. Celá dlouhá léta chodil takto ochuzen. Trošku se vzpružil až po letech, když se podruhé oženil. Mluvím o tom proto, aby se vědělo, co se může stát a co se může propásnout. Když se však mravní příkazy dodržují přesně, pak takováto nebezpečí jsou minimální. Všichni však mravnost narušovali, a proto padali. Ty máš, Ivane, vedle sebe tátu, ten tě včas upozorní a z nebezpečí vytáhne, poslechneš-li.
Iv:Dívám se na kázeň tak, že se předpisy nesmí porušit ani myšlenkou.
K:Při přísném školení se to dělá záměrně.
Iv:Rozumím; záměrně proto, aby narůstaly duševní svaly.
K:Ale pozor! Při upevňování „nahoru“ by bylo lépe, kdybyste se s tátou předem domluvili.
Jos:Když koncem týdne přijde Ivan domů, vyloží mi, co se s ním za celý týden dělo.
Iv:Když to člověk vidí ve chvilkovém nadhledu, je to skoro k smíchu, jak se to zdá jednoduché.
K:Ovšem, to je pudová přirozenost, která se takto přihlásila. Musíš zostřit kázeň!
Iv:Nahradit to jiným zájmem. Nebojovat s tím.
K:Nejen se tomu vyhnout, musí se to likvidovat; jinak to člověka ve vhodném okamžiku shodí. Jóganandovci a jim podobní se nevystaví náporu; ti odejdou do kláštera a zavedou se na pohodlný život; také nebojují. Dostanou se i do „vysokých stavů“, ale kdyby přišli do našeho prostředí, nevydrží ani hodinu.
Iv:Mám v tom směru příklad z posledních dnů. Kolega na pracovišti ukazoval neslušné obrázky (pornografii). V domnění, že to už na mě neplatí, jsem se také podíval. První den jsem si myslil, že jsem nad tím, nic se neozvalo; ale zavalilo mě to naplno až druhý den.
K:Za mlada, v Hradci Králové na rohu ulice prodával jeden knihkupec knížky a přitom nabízel takovéto obrázky. Moje reakce? Vícekrát jsem tam nešel a nikdy v životě jsem se s oním knihkupcem nesetkal. Velmi brzy po svém rozhodnutí dělat jógu jsem odhalil toto nebezpečí: totiž, že negativní věci ze světa nezapůsobí hned, ale „uloží“ se v bytosti a mají rozkladný vliv později. Já jsem se v odolávání tlakům trénoval záměrně. Šel jsem v Hradci Králové na korzo, kde jsem si světské vlivy, třeba pohledem na děvčata, jaksi „nakoupil“, ale jen mírně, a hned jsem šel domů a znova cvičil až k vytržení. Když bych si na korze nabral vlivů příliš, myšlení by upadalo a hadí síla by způsobila smyslové rozradostnění. Já jsem ovšem věděl, jak to mám dávkovat; již tenkráte, v sedmnácti letech, jsem rozeznával, co jsou smyslové radosti. Vzpomínám si např., jak jsem se postavil na podsíni a došlo to tak daleko, že když šla kolem tři děvčata, vyjela mi hadí síla až nahoru; doma jsem zažil znovu vytržení, jehož význam byl v tom, aby mě to shodilo. Druhý den jsem měl s čím zápasit. Jinak jsem mohl být šílený.
Iv:Co to bylo za hadí sílu?
K:Tatáž, o níž mluví Rámakršna.
Iv:A je to dobré, nebo špatné?
K:Vrací to mysl ke světu. Bylo to zprvu jako nápor, měnilo to a kazilo vnitřní stavy, ale upravilo se to, a náhle jako když „rupne“, měl jsem opět své nádherné stavy. Ovšem musí se umět rozeznávat, co jsou smyslové radosti a co je mimo smysly a umět to likvidovat. Toto všechno jsem uměl rozeznávat již asi za čtvrt roku, co jsem byl na cestě. Tzv. „ideální pohnutka“ má vždy nějaký cíl; když je tím ideálem děvče, skončí to nakonec stejně v posteli. Rozhodl jsem se, bylo to ve středu - již jsem o tom zde mluvil - že od rána začnu dělat jógu. Dělal jsem to, jak jsem to nejlépe uměl. Díval jsem se do země, nikoli na někoho nebo na něco. Jednou jsem na jarmarku pozvedl hlavu a střetl jsem se s modrýma očima děvčete; tyto oči mi vystoupily čtvrtého až pátého dne při cvičení. A to byl pouze pohled náhodný, bez nějakého dojmu. Musel jsem to likvidovat za každou cenu. Musel jsem tu ženu najít a vyřídit to s ní magickým způsobem; to jsem již tenkráte znal. Dokázal jsem to vyřešit tak, aby z toho nebyla ta postel. Tím jsem to zlikvidoval všechno. Přímo totiž zasáhnout nešlo, protože se jednalo o proces v bytosti, nikoli o následek nějakých dojmů. Když jsem zjistil, že k té dívce nemám opravdu žádný vztah, tak jsem se s ní seznámil, ale nepadl jsem na tom. To jsou procesy v bytosti. To jsem už tenkrát uměl rozlišovat, co je zainteresovanost a co jsou tendence v bytosti; pouhá zainteresovanost se zvládne. Síly v bytosti, ty jsou již nebezpečnější; to se zachází s něčím, co může vybuchnout v ruce jako dynamit. Protože jsem potřeboval ještě dva roky klid, tak jsem se „otočil zády“. Často později, když jsem dělal „velké práce“, tak se mi tato dívka postavila do cesty. Toho dne, kdy její rodiče rozhodli, že nesmí se mnou nic mít, a ona poslechla, jsem jí popisoval, jak bude žít, že se nevdá atd. - Jedině na tomto úseku to může být pro tebe, Ivane, nebezpečné, proto o tom takto hovořím.
Iv:Začal jsem v sobě objevovat „ideální pravdy“. Spolupracovník J. Po. byl silně impulzivní. Usměrnil jsem ho. Při debatách s ním jsem pokaždé zjistil něco nového a poučil jsem ho. Např. o tom, jak se má vyhýbat karmickým následkům. Dá-li mu někdo nabrousit nůž, má se zeptat, na co jej použije, aby nenesl odpovědnost za to, když by bylo nabroušeného nože zneužito apod.
K:To jsou u tebe pochody zrání. Já jsem ovšem byl daleko opatrnější při sdělování mystických prožitků. Věděl jsem, že se mají „oplodnit“, a to sdělením. Já měl tuto možnost sdělení a tím „oplodnění“ u Joneše. Řekl jsem mu to ovšem tak, aby tomu nerozuměl.
Jos:U někoho by dokonce mohla vzniknout závist, že takový prožitek ještě neměl.
K:To všechno dělá vitalita. Ty z toho sdělení něco nabereš; mně také může každý všechno říci. Já mu to neodeberu, já to vracím. Jednou jsem upozornil Šťáska, že má zkušenost, když někomu prozradí něco ze svých mystických zkušeností, že je hrozně bit. Já jsem to vždy „přikryl“ a posluchači to měli okamžitě z mozku vymazáno.
Iv:Člověk tedy nemá být na řečeném závislý.
K:Já jsem dost brzy pochopil, co všechno může být příčinou pádu.
Iv:Když člověk něco sdělí se zaujetím, že ze své zkušenosti chce něco druhému dát, je to jako poklesek; to své dobré ztratí a z toho ochuzení se nemůže vymanit.
K:Je to skutečně pád.
Jos:Já jsem kdysi prozradil něco ze svých zážitků paní Mísové a hned jsem se cítil prázdný, vykradený.
K:Stačí neporozumění druhého, případně jeho nedůvěra, a již se padne.
Iv:Člověk ale může říci mnoho a přitom nic neprozradit.
K:Ale pak nemá cenu mluvit. Může to být pro tebe někdy škodlivé, a jindy ne; to si musí člověk sám vyzkoušet. Já to dělám tak, že sebe do řečeného dávkuji jen v té míře, do jaké je druhý připraven nebo schopen to přijmout, aniž by to způsobilo nějakou poruchu. Já, jako člověk, který Nauku nese, to tak musím dělat.
Iv:Vy si ovšem umíte zjistit, do jaké míry může řečené druhému pomoci a co druhý nemůže přijmout.
K:Je to jednání v rámci Buddhova učení. Je to tak subtilní, že to nikomu nevadí. Když se s někým sejdeš, je to již kontakt a toho se musíš varovat. Když se navázání s druhými zruší, pak nemají k tobě přístup, odpadnou sami. Právě o tomto problému jsem měl „sezení s Brahmou“, když jsem chtěl s Naukou ven. Uvažoval jsem o tom, zda má smysl žít duchovní život sám pro sebe. Kdo to žije jen pro sebe, vypadá (podle Kerninga) jako blázen, který vyleze na vysokou věž a vidí jen sám sebe.
Jos:Ivan si začíná v zaměstnání vytvářet dobré prostředí a okolí ovlivňuje v dobrém.
Iv:Říkal jsem si, zda to stojí za to, změnit postoj k okolí.
K:Já jsem viděl lidi kolem sebe spíše jako žížaly. Občas jsem o něco ironicky zavadil a do lidí píchnul - lidé totiž žijí míchou a rozumu používají jen na karty. Jednal jsem s lidmi promyšleně: raději nafackovat, nežli poučovat. Ale pozor, Ivane! Nesmí se nikdy moralizovat! Navenek zůstat na rovině s ostatními!
Jos:Napsal jsem ti o sobě, že jsem všechno dosažené zboural a začal znovu.
K:Kdyby se ti to podařilo, to bys šel v mých šlépějích; to by bylo v naprostém pořádku, s tím ještě nikdo nepřišel. Dělal jsi léta, domohl ses určitého stavu, a to je to pěkné, že se ho chceš zříci. Jednou člověk přijde na to, že ani vysoký stav k úplné svobodě nevede. Zjistí, že je naprosto spokojen (v zajetí toho stavu), ale to že není svoboda - tak to všechno rozbije a začne znovu. Já jsem tak učinil nesčíslněkrát; mnohokrát jsem cestu zopakoval.
Jos:Sexus byl vyřízen, bylo to jako pád okovů a dostal jsem se do jakési vyšší oktávy svobody.
K:A tu je třeba stále a stále opravovat a dostávat se do vyšší a vyšší polohy. Já žiji tak, jako když jsem se narodil - nejsou ve mně žádné věci, ani setrvačnosti, které by mohly člověka připoutat; já jsem sám sobě docela cizím člověkem. Toto tělo pouze musím donosit.
Jos:Já jsem si řekl: „Mám stále otročit určitému stavu? To ne! Rozbourám všechno a ono se další ukáže!“
K:Ano, ukáže se potom to lepší; taková je zkušenost.
Iv:Přesto si dovolím tátovi vytknout, když někdy nejedná společensky bezvadně, když špatně jí apod.
K:(k Josefovi) Je správné, Josefe, když se člověk může také vidět i očima druhých.
Jos:Při tomto svém posledním rozhodnutí jsem si uvědomoval, jak to dělala paní Ledrová, že se modlila a hlídala každý krok. Také pozoruji přesně všechny pohyby těla a také někdy zapomínám - tak bych to nejraději opakoval znovu. Musím vlastně tímto způsobem začít znovu.
K:Nejlépe je, když se nejvyšší stav realizuje na nejširší základně, v nejnižší sféře, v pekle. Když se čtvrtý vnor dosáhne ze stavu nižšího, třeba i pekelného, pak je člověk vlastně nezranitelný. Zprvu by si člověk mohl myslit, že sestoupení s vyšším stavem do těla, že je to spojeno s temnotou, a najednou objeví, že se vlastně ponořil do prazákladu své bytosti. Při tomto postupu si ovšem nesmí člověk ponechat žádné temné zázemí. Toto musí objevit každý sám, nikdy na to neupozorňuji. Když toto sestupování na nižší základnu člověk dobře kontroluje, musí zjistit, co je v nepořádku; sleze dolů, ale jen natolik, jak sám dalece pochopí tu hloubku a zase pozná, že něco není v pořádku; tento postup opakuje, až se dostane na dno života a tam to realizuje. Paní Ledrová i Zora u tebe upozorňují na určité intelektuální mezery, ale já zjišťuji, že když budeš tímto způsobem svůj vývoj revidovat, že ti inteligence naroste a mezery v ní se odstraní. Já jsem cestu zopakoval tisíckrát; získal jsem nespočetné zkušenosti; viděl jsem za roh. Jsem rád, že chceš jít touž cestou, v mých šlépějích. Nikdy jsem neudělal v tom směru faux pas. Jamnický byl na toto velmi dobrým pozorovatelem. Jen tímto způsobem dokáže člověk zakončit svůj vývoj tak, aby poznání bylo neotřesitelné. Nutno stále mít na paměti, že jedno procento nedokonalosti se může stát nedokonalostí stoprocentní. Prostý člověk nedojde k „pronikavému vhledu“ (podle Neelové) přes povrch věcí, protože všechno vidí brýlemi svých představ o té které věci a ještě k tomu s ideami v pozadí. Nevidí „hrnec sám o sobě“, nýbrž svou představu, svou ideu o hrnci. Lidé vskutku chodí po světě, ale vidí pouze své představy o něm, nikoli holou skutečnost. O tomto problému jsem do podrobností chtěl s Mílou mluvit, ale již k tomu nedošlo... Na druhé straně jsou lidé, kteří čtou knížku a nic kolem sebe nevnímají, ale také jsou v zajetí idejí, které by neměli mít. Opravdu je to tak, že lidé pravou skutečnost nevidí.
Jos:Ivanovi říkám, že o svých stavech moc přemýšlí.
K:(k Ivanovi) Jedinou překážku vidím v tom, že bys nevydržel. Nutno rozlišovat duchovní přirozenost od přirozenosti vnější. Případ prof. Hájka se svou trojnásobnou profesurou.
Iv:Říkal jsem ing. Pavlovi při setkání v Pardubicích, že se člověk nesmí ohlížet na podmínky, v jakých žije, ale vyjít z nich, z toho místa, kde právě je. Potom se okolnosti samy upraví, tím spíše když se k nim postavíš tak, že na nich nezáleží.
K:(k Ivanovi) Ing. ještě nemá ujasněn svůj plán.
Iv:Já se o sobě domnívám, že jsem již linii našel.
K:Plán i linie se vytvářejí pevným rozhodnutím.
Iv:(k ing. Pavlovi) Přijď k nám, táta ti již poradí jak na to; ledacos se ti vyjasní.
K:Z nadšení, jaké máš nyní ty, Ivane, jsem záhy přešel na konání povinností (k sobě samému). Nadšení vždy vyprchá, ale když to člověk pochopí a dělá dobře, může také pochopit, že to lze konat jako povinnost. Vždy je v bytosti nějaký stav, buď dobrý nebo špatný. Pěstuje se nadšení, a když se toto nadšení vytratí, pak nastoupí povinnost vůči sobě - a to je už zdravější. Když je jen nadšení, tak to obsahuje osobnost. Když je jen povinnost, je to s odstupem od vlastní osobnosti, protože žádná povinnost jí není milá. Povinnost i k sobě je spíše neosobní. Jinak řečeno: když se mystik naučí manipulovat s vnitřními stavy, udrží se žádoucí stav snadněji, když se to považuje za povinnost, která nemá vztah k osobnosti. To je už jako vstup na Cestu. Na začátku je mnoho úskalí; snaž se chovat tak, abys mohl všechno překonat. Ber to asi takto: je to dění, tak se to stává. Musíš být dobrým pozorovatelem. Musíš docílit toho, aby to běželo vlastní vahou, asi jako družice. Začít bez nadšení, to pochopitelně nelze, když je člověk prolezlý smyslovými žádostmi. Avšak celé zasvěcení je strašlivě zodpovědné; nesmí se do toho vplést žádná chybička až do realizace. Realizace znamená, že ten který stav se sám udržuje, upevňuje a přejde do vědomí. Když dojde k realizaci na nižší úrovni, pak se realizuje jen málo a s mnoha omyly. Vždy jsem to u druhých řídil tak, aby se realizace co nejvíce oddálila, aby byla co nejčistší. Jinak se to nedořešené těžko překonává.
Iv:Závislost na různých úrovních.
K:Nejlépe odložit realizaci až do úrovně nejvyšší. Já jsem realizoval velmi vysoko. Realizoval jsem bhakti. Druhá realizace byla po dvaceti letech na jiné úrovni - a třetí realizaci nelze přežít, nevydržím, není to možné. Karma je obsažena v těle a jedině v něm se musí zrušit. Když při smrti nevzejde žádný chtíč, teprve pak je to v pořádku. Funkce podvědomí opatřují vztahy. Jedině Buddhovi nevládla žena. Milaräpa ten žil jen duševně a to podle mne je vlastně kastrace. Buddha nenašel u ženy vskutku nic, co by mohl milovat - snad vlasy nebo střeva? V posledních drobných pracích budu pokračovat na téma: proč je nutno zabývat se nohama.
Iv:Přemýšlením o něčem, to se s tím člověk ztotožňuje.
K:Smysl slova soustředění znamená, že se nemá nic dít. To mi bylo jasné brzy po tom, kdy jsem s jógou začal. Jestliže vyskočí nějaká idea, to již není soustředění. Odstranit všechnu strast - to je dokonalost. Strast je povrchová i hloubková. Strast se odstraňuje tak dlouho, až se dostaneš do klidu - do prázdnoty.
Iv:Opakovaným navazováním na špatné a zase dobré stavy člověk vlastně trpí. A co dýchání a používání mantramu?
K:Dechová cvičení nepěstuj, to bys byl odloučen od skutečnosti! Mantram dokonale rozechvěje tělo. Každá modlitba je mantram, ale je účinná teprve při rozechvění těla. Aby modlitba byla jen v mozku, to nemá smysl. Dobrý stav navodí správné dýchání, nikoli naopak; ale doporučuji až na dno do těla. Při soustřeďování až dolů - což má potlačit všechnu mentální činnost - má člověk obavy, má strach, že bude o něco ochuzen. Když se však utlumí úplně duševní činnost, naopak je to mnohem lepší, protože duševní činnost je nahrazena moudrostí. Lidé dělají tu chybu, že přecházejí do filozofování; místo aby zastavili myšlení, rozvinou je a je z toho kolotoč slov. Z myšlení se stává mechanická činnost a ta zabraňuje soustřeďování. Opět zdůrazňuji, že při soustřeďování se nemá nic dít; když naskakují nápady, to již není soustředění. Usiloval jsem o to „sedět v těle“, v jednom místě, v jednom stavu; toto pochopení mi pomohlo. Tím se všechno převádí do klidu, do dokonalého klidu. Řečeno z praktického hlediska: posadím se do pozice, „zapíchnu“ se do jednoho místa v těle (ovšem tak, abych neztupěl) a v tom bodu stopím každou myšlenku, každý pocit, všechny vztahy a vědomosti. Říkám tomu cesta průniku - tj. soustředění na nekonečně malý bod, v němž je nekonečnost. Když budeš dobře pracovat, také tobě to naskočí na tuto psychologii a uvidíš, že v tomto postupu jsou přísně logické souvislosti. Nedopustíš se omylu, když zabráníš tomu, aby se cokoli v bytosti dělo. V zastavení duševní činnosti je vyvrcholení vývoje; přestane totiž reflexní myšlení. Dlouhá léta reflexně nemyslím. Říkám, že když se podaří zcela utlumit duševní činnost, myšlení se „zabije“, rozum se „zničí“ a vznikne moudrost. Moudrost se jeví v tom, že se člověk podívá a uhodne smysl, význam, obsah; naskočí přímé vnímání. Když si ovšem člověk lže, pak vidí všechno zkresleně.
(k ing. Pavlovi a Ivanovi) Vy mladí, vštipte si předpisy do paměti, udělejte si z nich svědomí a pak to půjde kupředu. Nejlépe by bylo, kdyby mystikové mohli dostat anglickou diplomatickou školu; mám tím především na mysli to, že by se měli naučit dobře naslouchat co druhý mluví.
Paní Ljudevígová i Lipnický Ivana chválí a obdivují, a to se mi nelíbí. Ale jak zasáhnout? Nemohu Ivana před nimi shodit.
Jos:Je nutné, aby Ivan „vystoupil“ a hnul sebou.
K:Budu psát stať „Varování“; asi v tom smyslu, že člověk se má soustřeďovat proto, aby se usmrtily smysly - zatímco většině mystiků naskočí spokojenost a začnou rozvíjet různé myšlenkové ideje apod. Na tom vlastně ztroskotali všichni. Míla se poslední dobou choval tak, že věděl, v jaké jsem situaci, a chtěl brát celou zátěž na sebe. Vážil jsem to, ale stále mi mizel. Když jsem to zkoumal velmi jemně, měl jsem dojem, že podklad pro tvoření jeho kamenů byl psychický. Byly to u něho vzruchy navazující na duševní napětí, o němž vím, že je jedovaté. Celý můj život se skládá ze zápasů s nemohoucností druhých. Trvale se musím mobilizovat. V nejbližší době budu mít možná závažný rozhovor s Romanem, vrátí-li se. Budu na něho mít přísné požadavky, ale doufám, že se nyní poněkud dohodnem. Roman si trochu zlepšil karmu tím, že pilně pracuje. Koriguje překlad; rozumí smyslu a významu, takže překlad může vypadat nadějně, když se s ním prorazí. U nás to zůstane ještě uzavřené. Celý postup v józe, vývoj i realizování, se má odehrávat v přirozeném stavu. Josef nyní všechno, čeho dosáhl, zahodil a začal znovu. Řekl jsem mu, že je první ze všech, který by takto šel v mých šlépějích. Míla si také jednou řekl: „Na co stále zápasit?“ Rozhodl se, že již přestane bojovat - přešel do třetího vnoru a již nezápasil. Když zemřel, napadla mě dvě přirovnání:
 - Stálý boj nemá vlastně smysl. Vývojem to má dospět k okamžiku, kdy člověk pochopí, že nebude stále bojovat. Odvrátí se a dosáhne. Zmiňuji se o tom ve stati „Jak na to?“
 - Člověk je stále nemocný, stále trpí - v jednom okamžiku zemře a je konec.
(k Bajerovi) Ten pěkný stav, kterého jsi dosáhl, bys měl prožívat jako stav přirozený. Když se pečlivě zkoumá duševní stav, který souvisí se třetím vnorem, přijde se na to, že je to závislé na pozvednutí ducha a že je při tom ještě nějaká nedokonalost, něco, co by mohlo člověka strhávat dolů. Když by se to promítlo do hinduismu, řeklo by se, že je to „docházení k dokonalosti“ v dalších a dalších životech. Ale proč to odkládat? Jde to udělat v jednom životě, ale chce to odvahu, vůlí objevený stav překonat a opakovat. Při takovémto opakování se nejvyšší stav již neztrácí. Mystik musí rozumně počítat se setrvačností všeho, co je v bytosti; to vlastně rozhoduje. Čili opakovaným dosahováním nejvyššího stavu učinit v sobě tento stav setrvalým. Když by se v bytosti všechno odbouralo, to mystické v ní musí při umírání zůstat. Teprve Josef s tím přišel sám od sebe, že se přes vysoké stavy, které prožívá, necítí ve stavu přirozeném. To jsou mé „šlépěje“, to je má „stopa“. Je to vlastně určité tajemství. Lidé si totiž zvykli na to, dosažené výsledky si ponechat. Překlad Neelové „Tajná zasvěcení“ mi pomohl k tomu, abych se k tomuto důležitému bodu (Pronikavý vhled) mohl vyjádřit - a nyní Josef s tím přišel sám: všechno dosažené rozbourat a začít znovu. Dosáhnout vrcholu lze za všech životních okolností, takže žádné výmluvy nelze uznat. Vždyť je to přece tak jednoduché! Člověk může žít šťasten a nemusí se trápit! Ale i tohoto „štěstí“ se bytost brzy nabaží a podle své přirozenosti se zase chce vztekat. Trápení se pak pro bytost stane slastí jiného druhu.
Ba:Cesta nahoru i dolů je spojena s příjemnými pocity, ale výsledky jsou podstatně jiné.
K:Lidé pocítí poprvé rozkoš, upoutají se na ni při sestupu ze stavu abhasara - a to se musí jednou, v řadě inkarnací, opravit.
Ba:Náplň mysli má být vždy jednoznačná - nemá se plést světské a boží dohromady.
K:Tak - aby náplň mysli byla čistá, tj. aby jedno s druhým, jak říkáš, nebylo pomíchané. Dělej zaměstnání a po tu dobu ponech mysl jen při práci. Avšak nauč se v krátkých intervalech přecházet ze světských povinností rázem do dosažených duchovních stavů. A pak, při přejití do běžné práce, nechat duchovní stavy doznít. V pracovním procesu se o to dobré vnitřní dočasně přijde, ale po skončení vnějších povinností zavřením dveří se má ihned přejít do duchovního stavu. Tak se to má provádět - okamžitě přejít do duchovna. Příkladem byl Míla. Ten si vždy držel jen jedno, buď to světské, nebo to duchovní. On to střídal i po pěti minutách. To je nejlepší trénink; plně se zabývat jedním nebo druhým - zaměstnáním nebo vnitřním stavem, jeho kvalitou.
Ba:Rozumím. Rychle přecházet ze světského do duchovního.
K:Když jsou tyto přechody ostré, pak celkový vnitřní stav se zlepšuje. Když je to žádoucí, pak o mystice vůbec nic nevím, u mě to bylo markantní, vždyť jsem pracoval plných šestnáct hodin denně. Rychle jsem konal světské povinnosti a stejně rychle nebo ještě rychleji jsem byl zase cele boží.
Ba:Hovoříval jsi o rozvíjení „jógického vědomí“.
K:To je poměrně začátečnický stupeň. Pro tebe to již není. Možná, že se tě to bude samotného zmocňovat. Když totiž dělá člověk dokonale své zaměstnání a nato zase dokonale mystiku, tak to nevadí. Když jedno dozní, naučí se člověk náhle přecházet. Kdyby to člověk chápal tak, že má být stále boží, tak by se to všechno kazilo, protože by zase plně nebyl při povinnosti, kterou má dělat v zaměstnání; to by byla chyba. Doplnil bych to příkladem ze svého zaměstnání za války v Pardubicích: zavřením dveří po skončení zaměstnání jsem byl někým úplně jiným než před půl minutou, kdy jsme v kanceláři byli samá legrace. To zjistil, divil se tomu a nemohl pochopit Ladislav. Nebo v současné době Zora to dělá také tak, i když to není tolik výrazné a ostré. Říká mi: Co bych se starala, když se o to staráš ty? Řeší dobře problémy ve svém prostředí, na pracovišti, ale když přijde domů, samo všechno odpadne.
(k Bajerovi) Ty vlastně vstupuješ do oblasti mystických výšek. „Nahoře“ klasifikují člověka již jinak.
Ba:Chtěl jsem dělat jen pro pacienty a vědu jakoby bokem, ale zdravotnictví mě znovu tlačí do vědy.
K:Mystický stav, kterého jsi dosáhl, se nemůže žít celých dvacet čtyři hodin denně. Když tento stav zemdlí, proč bys nedělal vědu? Tobě to vadit nebude.
Ba:Chápu, ono se to aktivizuje. Člověk zase s větší chutí dělá to vnitřní.
K:Jógické dvojvědomí - to je cesta siláků; rozštěpit vědomí a žít v jeho obou aspektech, spokojeně a klidně - to pro tebe není. To platilo v tvém případě kdysi a dočasně, když bylo aktuální něco „přemostit“. Když se dostaví výsledek, jak ho ochráníš? Jakým způsobem budeš ten dosažení stav zlepšovat? Jde o to, aby to mělo jiskru, a k tomu je třeba energie.
Ba:Pak si toho člověk více váží a poznává nedocenitelné hodnoty duchovního života.
K:Vidím, že činnost je nutná; skutečně to chce energii, chce to osvěžit se. Energie se nabere kontaktem se světem, ale pozor! To je omezeno; nesmíš se nechat zcela pohltit vnějšími povinnostmi. I lidé z výšin si musí na chvíli odpočinout. Míla říkal: Byl jsem dlouho na slunci, půjdu na chvíli do stínu.
Ba:Pouze činnost, nic víc.
K:Proč je důležité učit se vstupu ze světského do duchovního a naopak? Z dosaženého stavu se „spadne“ a znovu a znovu se to musí překonávat. Nabírá se energie v nižším stavu a ta člověku pomůže zpět do stavu vyššího, a to se střídá. Kdyby se držel duchovní stav na výdrž, to by tento dosažený stav ztrácel na kvalitě. Je to jako když se šlape po žebříku, jedna noha střídá druhou. Neelová také píše o tom, jak se dosahuje vrcholu: třeba zakopnutím o kamínek; ovšem splněním předpodmínek to musí být připraveno.
Ba:Neelová v „Tajných zasvěceních“ mluví také o imaginární hradbě. Míní se tím hradba ochranná jen vůči světským lidem?
K:Když je to Cesta tvrdá, rychlá a přímá, pak je nutno vytvořit tuto hradbu hned na začátku. Když člověk na sobě pracuje opravdově, tak běžní lidé by i bez důvodu člověka zabili. Šťásek např. dlouho nosil nůž, že mě zapíchne. Jedině pro takto vytvořenou hradbu jsem unikl všemu nebezpečí. Pokud to bylo nutné, vždy jsem to doporučil. Tuto hradbu jsem vytvářel doma, a když jsem někam jel, byla tato ochrana se mnou. Hodně jsem se uzavřel, když jsem začal s mystikou, až jsem ztratil kontakt vůbec. Doporučí se nějaké cvičení, a tím se hradba vytvoří. Když se to umí dávkovat, vytvoří se hradba taková, že jen někteří lidé se nemohou přiblížit. Držet se stále v dobré náladě, to je již také ochranná hradba.
Ba:Tvorbu hradby zahrnuješ také do mystické práce?
K:Ano. Když je plná důvěra, pak působí ta moje hradba i na druhého. Je to druh atmosféry, která se nedá cítit, a na druhé straně to zase působí neuvědoměle. Hradba bylo to jediné, co jsem měl ke své záchraně. Jsou tu náznaky toho, že by přece jen mohla být nauka nějak zachována. Nevím, jak by to vypadalo, kdybych se nedožil. Jestli se domluvím s Romanem, možná, že mi to prodlouží život a že bych to přece jen mohl dodělat. Upřímně řečeno, mám již života dost. Rozlišuji u sebe trojí pocit: když si vzpomenu na lidi, dělá se mi špatně; když si představím, že bych se zcela uzavřel, to je mi dobře; třetí pocit je ten, že přece jen by mělo být něco zachováno, přes mládež
Kulovaný mi řekl: Jak si představuješ přenos? Musel jsem mu odpovědět, že když se za čtyřicet pět let nic na přenosu neuskutečnilo, že dnes může jít jen o mladé lidi - zdali se ovšem najdou!? Lipnický se snaží, ale něco je v pozadí, o čem neví; já to však vidím. I na akademii věd se musí publikovat, a to i pro něho znamená, že se musí exponovat. Jeho kladný poměr ke mně se mi zdá násilnický. Když se vytvoří kladný poměr a přitom některé věci nejsou zcela uvědomělé, mohou při vhodné příležitosti vyskočit; já to blokuji tak, aby důvěra mohla být upravena. Lipnický si velmi dobře uvědomil, že já mám všechno, celou Nauku, založenou na běžném životě. Vidí ten rozdíl mé Nauky proti Jóganandovi a jeho skriptům. Dobře to měl založeno Míla. Zápasil a zápasil a najednou pochopil, že by takto mohl zápasit tisíc let; tak jednoho dne přestal bojovat a byl z toho třetí vnor... U obou Pavlů st. důvěra stoupá, ale vzhledem k věku z toho pro nauku už nemůže mnoho být. Návštěva Ivana nevyzněla nijak dobře, byl příliš hlučný a povídavý, avšak zrnka pravdy přece jen v tom jeho ohnivém řečnění byla.
Pvá:Pavel stále ještě kolísá; rozhodnutí považuje za velkou věc, protože to chce dělat zodpovědně tak jako vy.
K:Nechtěl jsem vašeho syna ovlivňovat, protože podle mě může dobře dělat mystiku jen ten, kdo není ovlivněn
(k ing. Pavlovi) Já jsem si vetknul povinnosti podle předpisů jednak do paměti, a konání těchto povinností se pak stalo mým svědomím. Je-li to závislé jen na paměti, snadno to uteče, to je jisté. Důležitější je to morální, musí v tom být aktivita, zvláště jsou-li v tobě hnutí tohoto druhu. Pro tebe musí platit: jsem-li napaden, nesmí to se mnou hnout, nesmím se zlobit, ani zlobu pociťovat, čili stát se necitelným sám k sobě. Napadá mě příklad z východní literatury: guru se ptá mnicha, který se chce stát jeho žákem: „Umíš lhát?“ - „Tak se to nejdříve nauč a pak se uvidí, co se s tebou dá dělat!“ - Jde totiž o to, že dobrý jogín musí být rozvinut všemi směry, nesmí být jednostranný, musí být pružný a musí umět nežádoucí sklony potlačovat. Normální člověk své dobré stavy ztrácí, když je nemocen nebo při přípravě na smrt. Když se však naučí dosažené dobré stavy bourat a znova dosahovat, zdokonaluje se to, jde to do větší hloubky a znovu dosahované stavy jsou kvalitnější. Když se tyto stavy dokonale upevní, pak je vše vybudováno nenásilně a úspěch je již v tom, že od toho, co se má dělat, žák již nikdy neustoupí. Když to člověk takto zopakuje vícekrát, dostane se na svou přirozenou základnu, se kterou přišel na svět, a protože není „na výškách“, je to stabilní a nic ho nemůže srazit. Vysoký stav musí trvat sám o sobě, bez jakéhokoli násilí a usilování. Zpočátku to ovšem není možné. Ve velkých „vlnách“ jsem to dělal dvakrát. Během realizace se stává, že to jde střídavě nahoru a dolů. Při vlně dolů se ztrácí všechno, co člověk získal, při vlně nahoru, protože je to založeno na setrvačnosti, člověk v sobě upevní to vysoké. Když si člověk navykne všemu odolávat, co ho může strhnout? Já jsem našel na cestě každou stopu, protože jsem jí prošel tisíckrát. Po průběhu první realizace jsem začal druhou etapu cesty k druhé realizaci, protože jsem chtěl nauku předat. Tato druhá etapa mi trvala dvacet let. Druhá realizace se jevila více na úrovni duševní a došlo k tomu proto, že jsem uměl dobře rozeznávat „strom“ od „vize stromu“. I hmat mi tenkrát selhal...
Ba:Naproti tomu při šílenství není logické myšlení, to se ztrácí.
K:Schizofrenie je rozštěpení, které člověk nezvládne. Já jsem přiznal jednomu psychiatrovi, že je to u mě šílenství, ale vědecké, kde se logické myšlení zachová. Bylo to u mě skutečně na velmi ostré hranici a byl jsem si plně vědom, že když se mi to splete, že budu definitivně vyřízen. Ale taková je Cesta, to se nedalo nic dělat. Při druhé realizaci to bylo období strašného napětí. Něco se „utrhlo“ a vtělilo se to daleko na východ - pak se to ve mně najednou „prolomilo“ a v tu chvíli jsem věděl, jak to bude obecně vypadat. Teď se mi něco z toho potvrdilo při volbách v zámoří, něco z toho, co jsem věděl již v roce 1946. Na dotvrzení toho, že to tenkrát bylo příliš dobře uděláno, mně to stačí. Vycházím ovšem z toho, že absolutní duševní svoboda není možná. Nyní, když jsem již zlikvidován, vidím, že to tenkrát bylo v říši příčin uděláno opravdu dobře. Bohužel, byl jsem na všechno sám! Kdyby tenkrát ti, které jsem vedl, dělali poctivě, síly v temném neviditelnu by si řekly: Tak to se nedá nic dělat a své záměry by nechaly padnout. Ale takto mají úspěch. Měl jsem obavu, že odchodem Míly vznikne mezera, ale skončilo to na tom, že ve hře na šachovnici padla dáma.
Mil:Přišla jsem s rozhodnutím, že chci dělat mystiku. Ale ještě mě občas baví zajít si do kina.
K:To je možné zařídit tak, že i ty zábavy nechá člověk uhasnout. Ještě je zde určité nutkání, no budiž, nechá se to proběhnout. Ale pozor, nesmíte se do zábavy, do děje filmu vžívat! Chcete-li krmit „bratříčka oslíčka“ podle sv. Františka, budiž, ale ztotožňovat se s tím nesmíte!
Mil:Ještě mě baví cestování.
K:Co se týče cestování, dlouho jsem zvažoval Mílovo cestování, až jsem později zjistil, že to u něho není sklon, že to podnikal jen na osvěžení. Od té doby jsem do jeho cest do hor již nemluvil. V žádném případě se to u vás nesmí zvrhnout ve smutný asketismus. Člověk se musí radovat. Jednostranné omezování se, to by vadilo; a kdyby se to tak nechalo, bylo by to nanic. Uděláte opravdu dobře, když se budete chtít radovat, radovat ovšem bez vnější příčiny. Celý váš duševní stav se musí pozvednout; musí v tom být pocit štěstí, bezstarostnosti - aby to prostě bylo kladné. To je důležitější než co jiného. Nemusí to být zrovna bláznivá radost. Jinak byste pracovala na nižší úrovni, a to by za mnoho nestálo. Na samém začátku své cesty jsem rozlišoval soustředění světlé od temného. Když jsem se necítil dobře ani radostně, zjišťoval jsem, že můj celkový stav je stále horší. Za čas jsem poznal, jak je radostnost nesmírně důležitá. To jsem se nadále soustřeďoval jen v dobrém stavu. Když mezi sebe a ostatní vnější svět položíte přehradu tím, že jste náladově nad ostatními lidmi, už vám dobrý stav nevezmou. Když se náladově budete od jiných odlišovat stále, když stále budete v radosti, to je vlastně již vytvořena ochranná hradba.
Ba:Jedná se o formu hradby, je to sebeobrana.
K:Proto se cvičte v tom, abyste náladově byla na vyšší úrovni, a tím položila mezi sebe a druhé tu zeď, která způsobí, že dobré rozpoložení neztratíte.
Pvá:Milada se včera doma vyjádřila sama od sebe, že už se musí kladně rozhodnout, protože vnější svět vidí stále negativně. A byl by to pád, když se neudrží.
K:Tím se člověk nesmí zabývat. Když o tom začne uvažovat, je to past, aby spadla do špatného stavu. Jedině správné je, že se člověk musí vzchopit a nezabývat se tím. Já jsem u sebe záhy zjistil, že zabývání se chybou způsobuje špatný stav, a tak jsem to vždy bez prodlení dal v sobě do pořádku.
Mil:Ještě mám zájem o psa, o zvířata.
K:I to se musí odbourávat. Ale nesmíte si toho vzít moc najednou, toho odkládání zvyklostí a vzdávání se jich, abyste to zvládla. Odbourávat musíte postupně, ale bez kompromisu. Josef nebude žádného lenocha dobře snášet. On má vyzkoušeno, že také dělal něco navíc, že se mu to jevilo jako nepřirozené. On je již tak daleko, že se to může považovat za dobré. Včera jsem mu řekl, že jde v mých šlépějích. Do nedávna neměl pravý cit, ale nyní ho již má. Intelekt mu naroste. On to má doma jednoduché; jeho manželka je totiž tak protivná, že on si může dovolit být do jisté míry extravagantní. Jeho manželka to nechce uznat, že má vedle sebe světce, když jím skutečně je. V pozadí je zde ovšem Máro, který ke svým záměrům používá nejbližších osob; manželka má totiž větší vliv než osoba cizí. Josef se musí naučit postupovat tak, aby Máro neměl úspěch. To se často mění. Jednou jsem jeho paní řekl: Se mnou byste to měla mnohem horší. Josef se před ní neprojevuje; nepoučuje ji. Celkově je lépe, když se člověk rodinnému životu vyhne. Když oba partneři nejdou stejně, přijdou před „závory“, on třeba projde, závory se zavřou, on na ni počká - a už je to pokažené. Totiž nápor na duchovno u obou není stejný - a to jsou ty závory. Kdyby Josef vytrval v tom, že by šel v mých šlépějích, jak jsme o tom včera hovořili, dokázal by to, že přece jen by se spravilo, co jsem viděl jako ztracené. Získal by neměřitelné vědomosti, jeho intelekt by se prohloubil. Nic jsem mu předem neřekl. Toto řešil sám. Padal a zjistil, že je to neuspokojující stav. Řekl si: Když to nemá být v pořádku všechno, tak to také všechno nestojí za nic. Rozbil to, co dosud získal, a začal znovu. Ono je totiž rozdíl, když člověk realizuje a poznává, že je v nebesích a že stále žije (jen) v nebesích, oproti tomu když realizuje v přirozené úrovni; na přirozené úrovni to má větší cenu, protože to má hloubku. Žít ve vytržení? Co s tím? Já se mohu postavit vedle každého člověka a je to jiné, než když se sejdete s někým, který s vámi mluví jen ze svého stavu vytržení a blábolí stále jen to svoje. Avšak „přemostit“ to na jiného člověka, to není možné. Chci říci, jak mnoho na tom záleží, jak člověk realizuje. Je žádoucí realizovat v přirozeném stavu, nikoli v extázi; ta nemá cenu ani trvalou hodnotu. Když je to řešeno jako extáze, při umírání se to „utrhne“ a druhá část zde zůstává. Ten, komu se to stane, zalituje v rozhodném okamžiku, protože poznává, že nemá všechny zkušenosti. To se mně nemůže stát, a ani Mílovi se to nestalo; prostě člověk odejde celý - a to je to jediné správné řešení. Když odejde jako duch, křičí, že chce tělo, a znovu se to všechno opakuje se všemi omyly, kdežto tímto způsobem je to vyřešeno všechno. - Mluvím-li takto bez obalu, je to nauka ze života - a nyní již takto mluvit mohu, protože si to Nauka sama zasluhuje. Dříve by to bylo vzato jakoby ze světa. U Míly bylo to krásné, že se tento stav u něho dostavil, až když odstranil všech pět překážek. Tím je vyvrácena domněnka, že je to stupeň koncentrace. Přirozeným způsobem se musí vytvořit podmínky
Ještě jedno je zajímavé! Když se člověk propracuje do třetího vnoru, do stupně, kdy může vidět „dozadu“, nemůže seřadit, co bylo rozhodující; čili je nutná mimo zvnitřnění také rozlišovací schopnost, aby věděl, jak to v bytosti „běhá“. Míla rozlišovat skutečně uměl a také přesně věděl, v čem jednal správně, a v čem nikoli. Chtíč je z pěti překážek nejzávadnější, včetně chuťovosti. Pud - vášeň se manifestují jako city lásky, čili cit lásky je vlastně pud - vášeň. Přestal jsem být idealistou a měl jsem toto vyřešené. Při vývoji se jasně přetvoří pud v cit, cit v rozum a rozum ve vědění. To je vlastně základna mystického vývoje a nic jiného neexistuje. Když k takovéto transformaci nedojde, když se něco přeskočí, musí se člověk k tomu vrátit, musí to udělat znovu. U sebe nezjišťuji, že by v tom byl obsažen cit, pud, atavismus – u mě je to vždy jen vědomí a jako nižší aspekty (formy) se to nejeví. Je to jedno a totéž, avšak v bytosti se to manifestuje na té úrovni, kde to je
Držet radostnost ve všech sférách a za všech okolností - tím se odstraňuje karma. Karma se nemusí doslova vyžít, nýbrž může přejít na jinou úroveň, do vyšších poloh. Je logické, když se člověk přesune na úroveň nadlidskou, pak již nemůže přijímat osudy lidské. Když chodím do nebes - změním prostě stav. To se děje tak rychle, jako když natáhnu nebo pokrčím paži. Řídím se tím, co v tu kterou chvíli považuji za nejvhodnější. - V souvislosti s tím nebem si vzpomínám na manžele Váňovy. Hledím s tím jejich postupem hýbat, protože vím, jak to se mnou je. Ona je pro mne prostupná tam i nazpátek, avšak v nebi říkali, že nyní musím prosazovat jeho proti ní. Ale to si již musí vyřešit „ti shora“
Škola Kagjüpa jsou nyní jen světci - Nauka je pryč. Je to u nich nyní tak, že když jsou k tomu předpoklady, tak nauku přijmou, ale do hloubky k realizacím neproniknou. Jenom to papouškují, jen o tom mluví - a to je všechno. Pak z toho vzniknou takové obludnosti, jak říkal Lipnický o svých zkušenostech z Kambodže, jak se chovají ke zvířatům, o čemž jsem v tyto dny mluvil. Lipnický mi již přiznal, že jóganandovci a jim podobní nemohou mít zasvěcení, protože žijí jako skleníkové květiny, totiž ustoupí ze života a v životní praxi jsou velmi křehcí - s výjimkou těch, kteří žijí v naprosté samotě. Jasně mu došlo, že to moje je zdravější. Tam žijí lidé stranou a nauka se do jejich života nepřenáší. Lipnický prohlédl již můj způsob jednání - že nechávám každého, aby se vyvíjel sám a jen v rozhodujících okamžicích zasahuji, jen v klíčových momentech upozorním. Já nejsem nad světem, ani mimo něj - já žiji transcendentno v běžném životě. Takto to nemůže nikdo proniknout; já mám ovšem „vnitřní váhy“ a zkušenosti mi potvrzují, že jsou neomylné. Jednám zásadně bez předchozího plánování, a kdyby bylo něco proti Zákonu, pak mě samo upozorní; buď nejednám, nebo to „uhnu“ a zkoriguji. Všechny zkušenosti ukazují, že to chce devadesát pět procent způsobu života a jen pět procent cvičení. 
U Míly se dostavilo pravé soustředění teprve po odstranění pěti překážek. Potvrdil tím to, co jsem po dlouhou dobu opatrně připravoval, abych s tím mohl vyjít ven, abych to takhle mohl říci všude. Blízkým lidem to ano, ale na veřejnost s tím vyjít nešlo. Opravdu těžko se buduje pravé pochopení o Nauce! Světskost stále člověka táhne; rád slyší jen to, co chce osobnost, co jeho osobnost se všemi sklony schvaluje
Považoval bych to za nové údobí, kdyby mohla vyjít Přímá Stezka. Nevím, co z toho bude. Nejsem pohyblivý, abych si zjistil všechno, co s tím souvisí. Již velmi nerad jdu mezi mystiky, protože vím, že nejsem tím, čím jsem býval; že již to nemohu dělat tak, jak jsem to dělával. Když pomyslím, že zůstanu v klidu a nebudu s nikým komunikovat, je mi dobře. Dost snadno jsem se z té mrtvičky dostal; myslil jsem, že to bude pokračovat. K přenosu se počítalo s určitou silou, která se do toho bude muset vložit. Tato síla již není; v tom směru je konec. Jsem zvědav, zda se Roman rozhodne správně, zda se to s ním spraví!
 - (k Miladě) Něco si na vás musím vymyslet, ale to až doma. Jinak máte drobné pokyny, které vás mohou usměrnit, zvlášť v prostředí, v jakém doma žijete. Podle radixu, který vám Míla načrtl, budete v životě stále intenzivně pracovat. Mars v šestém domě v kvadrátu se Sluncem, s aspektem Merkura, naznačuje ohrožení nohou. Budete-li však dobře mysticky pracovat, vše se může změnit. U vás jde o to, aby pod úrovní vědomí nenarostla přání. Nejlépe se na všechna přání, směřující do světa, dívat tak, jakoby to byl nepřítel a proti němu v mysli postavit zbraň: Jsem spokojena, tak jak to je.
Výhodu by vlastně měli nevázaní, ale ti zase nemají zájem o mystiku, ani o morální základnu. Jsou to osudové dispozice; u mě byly také. Otec zemřel, snad abych mohl pracovat. Srazily se zkrátka dvě přirozenosti, ale moje byla silnější, a s předurčením k tomu. Ale jde to udělat i tehdy, když člověk dispozice ani hnací síly nemá. Každý má přece právo, aby unikl utrpení! Mohu opravdu radit lidem, protože zkušenosti mám, všechny zkušenosti. Dlouho jste si pěstovala přání, tak to zkuste nyní bez nich.
Mil:Stále si myslím, že dosud málo trpím, že budu muset to lepší, o co mám usilovat, zaplatit nějakým utrpením.
K:Člověk má věřit v dobrý průběh svého osudu - a pevně věřit! To je mnohem jednodušší úprava osudu. Jiný postoj by byl násilný a špatný. Velmi byste si zkrátila cestu tím, že byste si na sobě vynutila přesvědčení, že jste nejspokojenější ze všech tak, jak to s vámi právě je. Je to prudká cesta, dokonce „kolmá stezka“, a ta je osvobozující. Takto tomu utrpení, o němž si myslíte, že ho bylo dosud málo, uniknete. Nedělat svůj průběh osudu závislý na určité věci, na určité představě. Udělejte se spokojená sama v sobě, se sebou v stavu a prostředí, do něhož vás život postavil.
Pvá:Být spokojen bez opor.
K:Opora nemusí být vždy pevná. Vzdát se přání a představ, je to nejlepší. U Zory tomu bylo tak, že již před školou měla představy o svém domově a o manželství. Mluvilo se před ní o skutečnostech, které její ideály narušovaly, nebo o tom, jak dopadají jiná manželství. Dnes je ze všech těchto ideálů venku. Říkal jsem jí: Vidíš, to se nehledali dva lidé, to se našly dva osudy! Když je mezi partnery, kteří se tzv. hledají, mocná představa, ta vzroste a zesílí tak, že se již člověk neubrání - a dva osudy jsou spojeny. To jsou výsledky toho, že člověk tak a tak žije. To není jen to, že člověk prožívá svou vlastní karmu, ale i otec a matka i rodové dispozice pokračují v dětech. Mluví o tom také Neelová v „Tajných zasvěceních“, jak je to s převtělováním. Minulí hosté v nás nejsou vždy výraznými bytostmi, jak bychom chtěli; jsou to vědci, žebráci, služky atd.
(k Pavlovi st.) S ohledem na zdravotní stav se varujte při cvičení všeho, v čem by bylo jakékoli napětí. Hlídejte dobré stavy jen jako relaxaci. Ve vašem snažení by mělo být více síly, ovšem bez napětí. Avšak při relaxaci je nezbytné bdění.
Pa:Já jsem k provádění relaxace nakloněn.
K:Musí to být relaxace s bděním, s vědomím těla, abyste neusínal. Přímo o to bojovat, abyste neusínal, a zase zdůrazňuji, že bez napětí. S vnímáním není třeba zatím nic dělat. Relaxaci můžete provádět i v leže a kontrolovat, zda jste bdělý. Provádějte to i krátkodobě, třeba po pěti minutách, projít se po místnosti a zase pěstovat bdělost. Duch je u vás „vypouklý“ dost, ale je ve vás nedostatek síly. Pěstujte tedy bdělost krátkodobě; výsledek by měl být ten, abyste se vykoupal v dobrých stavech. Řečeno jinak: vzít si za úkol bdělost jako cvičení a vnášet do této snahy dobré a povzbuzující stavy, radostivé rozpoložení.
Pvá:Doc. Bajer říkal, že mystická cesta je vnitřní deskriptiva.
K:Ano, je to „stopa“ vzhůru. Bajer byl velmi utlumený; bylo to tak zlé s jeho celkovým útlumem, že jsem s ním nechtěl nic dělat. Předal jsem ho paní Ledrové, která uměla tenkrát spravovat hodinky sekyrkou. „Bušila“ do něho, až se hnul kupředu. Měl s tím strašnou práci. Později byly změny u něho tak náhlé, že všichni, kdo ho znali, ho nemohli poznat. Přihlásil se v roce 1946. Měl velmi silnou důvěru, protože zůstal, i když jsem s ním nechtěl nic dělat. Nikdy se neusmál. Při společných setkáních nepromluvil ani slovo. Po dvaceti třech letech prorazil a Zora o něm řekla, že je málem užvaněnej. Vyhrál to proto, že byl houževnatý vědec a měl neotřesitelnou důvěru ve mě. Jak je to zajímavé! Seznámil se s nějakou zdravotní sestrou, dal jí něco z mystiky přečíst a chtěl, abych se s ní sešel. Dlouho jsem se tomu vyhýbal. Řekl jsem si: Jeho vášně jsou takové a takové, tudíž ona musí být podobná jeho paní. Vášně vybírají příslušný protějšek. Měl výhodu, že byla také vědecká pracovnice a že byl chápán. Zvažuji to tak: Přišel člověk, kterému to tak a tak myslí, a k tomu zde byla nezlomná důvěra. Kdyby to byl nějaký „blbeček“, pak to bylo pro mne zcela nezajímavé. Dnes již Bajer naplno pochopil, že věda, kterou tak poctivě dělal, je naprosto podřadná proti tomu, co v mystice dosáhl.
Pvá:Nevím, zda se pozoruji správně. Zjistila jsem, že jsem tělo pozorovala příliš tvrdě. Nyní již vím, že do toho nemám vkládat tolik úsilí.
K:Způsob sebepozorování si musí najít každý sám. U vás zjišťuji přílišné napětí; směr zájmu, ten je zatím v pořádku. Ovšem musíte ještě ledacos změnit; musí u vás odpadnout zvědavost. Oceňuji u vás hlavně intenzitu zájmu a dobré nasměrování k cíli. Bohužel jde to pomalu. Ale víte již, o co v mystice vlastně jde. Slušelo by méně teorie a více vlastních poznatků. Sleduji, v jakém stavu je moje energie, jak ubývá. Musím upravovat postoj k lidem. Vzhledem k jisté masce upravuji tento postoj pro lidi k horšímu. Přímého vlivu již nebudu užívat, ale kontrolu budu stále ještě mít.
Pvá:Všechno musí uzrát v říši příčin.
K:V tom se vyznám. Mnoho věcí se odehrálo při druhé realizaci v roce 1946. Založil jsem karmu a po dvaceti letech to uzrálo. Když je nepřekonatelné přání u běžného člověka, uskuteční se to až v dalším životě. Např. stalo se mi v Hradci Králové u podjezdu již v roce 1926. Měl jsem vizi domu a věděl jsem, že se tato vize uskuteční v budoucnu. Tam, kde nyní bydlíme, to je tentýž dům. Člověk je tísněn stále víc a víc do nějakého stavu a musí dávat bedlivý pozor, aby to nevybuchlo jako předzvěst nebo utváření v říši příčin. Tenkrát, v roce 1926, jsem tyto závislosti tak dobře neznal, a proto se to uskutečnilo. Tehdy by se to bylo hodilo, protože bych mohl lépe pracovat; dnes již nemohu. Líbila by se mi více místnost s jednou postelí a hřebíkem ve zdi. Vždycky se v říši příčin něco tvoří. Když člověk utlumí, resp. zlikviduje všechny vášně a všechna přání, vznikne vakuum - a to je dokonalost.
Pvá:Píše o tom Meyrink, o vakuu v říši příčin.
K:Jsou to logické spojitosti. Vychovávat člověka tak, aby se nemohlo nic pokazit, to je opravdu těžké. Především je to otázkou důvěry. S paní Ledrovou jsem v tom směru zkoušel ledacos a ona obstála, až na zpřetrhání vztahů k rodině. Kdyby ze sebe vytrhala zcela a dříve všechny vztahy, tak jsme nynější dům neměli. Třebaže mi vnější inteligence chyběla, měl jsem inteligenci vnitřní, takže jsem uměl dobře sledovat, a ostře sledovat, všechny pochody v sobě. Naučil jsem se tak vyjadřovat své zkušenosti; stavěl jsem se sám k sobě jako posluchač, který nemá mudrovat. Přicházeli zájemci o mystiku a já jsem je nemohl odmítnout, nemohl jsem utéci. Byl jsem nucen učit se vyjadřovat. Zevní vzdělání je jistě výhoda, ale současně je nevýhodné v tom, že může být brzdou ve snaze, a to tím, že dává sklon k různým spekulacím. Já jsem nikdy nespekuloval, abych se v něčem nezamotal. Sešli se ve mně vlastně tři bytosti: ohnivý anděl, tibetský mnich a já, jakožto bytost přirozená. Nevěděl jsem, kterou z těchto bytostí jsem. Rozuměl jsem tomu jako tibetský mystik, ve druhých dvou bytostech jsem se ztrácel. Ohnivý anděl, ten odpovídá mému vystupování. Já, jako bytost původní, jsem se ztratil, protože jsem byl ustrašený
Při druhé realizaci jsem nerozřešil, zda jsem po smrti, či nikoli; nenašel jsem o tom nijaký důkaz. Měl jsem podezření, že jsem celý svůj svět přemístil do stavu posmrtného. Tento otazník jsem odložil stranou s tím, že na tom vlastně nezáleží. Z této zkušenosti však vyplývá, že vesmír je iluze. Hodně mi pomohlo, že jsem se naučil poznaných věcí vzdávat a jiné zase přijímat. Něco se objevilo - tak jsem to přijal. Ve svých podmínkách jsem to vždy vyřešil dobře. Dodržoval jsem důsledně směrnice morálních příkazů. Poznal jsem, že je to jakoby „řečiště“, že je to linie, po níž se lze dostat přímo k cíli. Co bylo mimo linii, s tím jsem problém nedělal a prostě se o to nestaral. Chce to stálé vylepšování
Josef všechno dosažené rozboural a začal znovu. Je to vůbec první pokus udělat to tak, jako jsem to dělal já. Člověk se většinou bojí vzdát se již dosaženého, avšak ve chvíli, kdy se získaného stavu začne držet, ocitá se již na nižší bázi - a pak to velmi rychle degeneruje. Lépe když si člověk řekne: „Mám na tom lpět, mám se tímto stavem nechat omezovat? Rozbourám to!“ Potom to opětně dosažené je kvalitnější.
(k Mirkovi) Člověk musí být nejdříve informován o cíli mystiky.
Mir:Míla mě do toho uvedl. Současně mi řekl, že mnoho věcí nesmí pro mě existovat jako problém.
K:Na jedné straně člověk musí hájit svou existenci a konat své vnější povinnosti, nezbytné povinnosti, a na druhé straně nesmí být světský. Bylo by dobré, kdybyste to takto chápal a tak se toho chytil.
Mir:Mám za to, že jsem jiný mladík než ostatní. Skrytě jsem si přál mít nějaké přesvědčivé důkazy. Světským zájmům mnoho neholduji, alespoň se domnívám.
K:Je nutné, abyste měl k mystice naprosto zdravý přístup. K Weinfurterovi se chodilo kvůli kázáním apod., ale tomuhle bychom se vyhnuli. Bylo by dobře mít ty základní požadavky, které se od vás budou vyžadovat, napsané. Začít se musí opatrně, nejlépe způsobem života, jak jste o tom hovořili s Mílou. Není žádoucí ani rozumné před někým odkrývat tyto zájmy, chodit s nimi na trh.
Mir:Původně jsem chtěl začít s nějakým cvičením.
K:Bude-li s vámi nějaký výhled, pak ani od toho vás nebudu zrazovat, když by to bylo výhodnější i se cvičením. Když se to dobře skloubí, přispívá to k rychlejšímu postupu. Zatím to vypadá tak, že budeme muset k vám přijet. Váš dům je duchovnem nasáklý. Původně jsem myslel, že po Mílově odchodu toho budu muset nechat, ale zjišťuji náznaky, že by to mohlo jít i tak, jestliže ovšem mladí nezklamou. Uvidíme - až jestli to dobře vyústí s Romanem, aby to mohl převzít po mně. Roman má totiž stále obavy, že se v tom nevyzná. Míla tyto obavy míval také. Oba totiž viděli, že já řeším takové situace, které by oni řešit nemohli, a to jim dávalo pocit méněcennosti, v jejich případě tehdy nežádoucí. Když je Míla pryč, chtěl jsem to stejně nějak udělat, s Romanem ještě zatřesu a snad to vyjde! A jak to máte s manželstvím?
Mir:Jsme dohodnuti, oba k tomu inklinujeme.
K:(k paní Farské) A jak vy?
Fa:S mužem jsem se znala již od šestnácti let a vážně jsem se o něho zajímala až tehdy, když jsem zjistila, že se zajímá o duchovní věci.
K:Váš manžel měl více životních zkušeností, kdežto váš syn více zkušeností mystických. Zatím zůstaneme u toho, že k vám se Zorou přijedeme. Uvidíme. - Snažím se vždy přivést člověka k tomu, aby byl pánem sama sebe. U ing. Pavla bylo zpočátku nejzávadnější to, že hmotný, světský život považoval za reálný a nemohl pochopit, k čemu vlastně mystika je, kam má člověka dovést. Říkával jsem paní Ledrové, že mystika je život a život je mystika
(k Martě) Myslíš, že Roman je na tom již lépe?
Ma:Snaží se; trochu lepší to je. Když odjížděl posledně zpět do Vídně a seděl již v autobusu, bylo na něm až nápadně vidět, jak je rozradostněn, jako chlapec.
K:Kéž by všechno klaplo tak, jak by to bylo pro věc samu nejlepší! Zdá se, že začíná vážnější období; mladí lidé by mohli „zabrat“. Roman si jakoby něco odčiňuje - nepěkná minulost se ztrácí.
(k Ivanovi) Když se dělá zlo nerozmyšleně, bývá z toho těžký osud. Nejasné vědomí způsobuje, že těžký život je přikryt nevědomostí. Takový člověk je jako otupělý. Vůl neví nic o tom, že jeho život je těžký. Každý čin, který si člověk běžně uvědomuje, je zase příčinou příslušných následků. Teprve když se naučíme pracovat tak, že sebe z činnosti vylučujeme, že jednáme neosobně, pak již žádná stopa po činu neexistuje; netvoří se již příčiny k dalším následkům.
Iv:Došel jsem již k přesvědčení, že by pro mě nebyl možný žádný jiný život, než mystický.
K:Je mnoho mystiků, kteří upadli do filozofie a do spekulací, a již se z toho nikdy nedostali. Kamarád, kterého poučuješ (J. Po.), ten ti může odčerpávat mentální energii. Musíš vědět, že při tvém poučování druhých jde také o tebe samého, abys měl ode všeho odstup. Kdo uplatňuje zlo, posílí zlem ty, kteří to od něho přijímají. Ty se chopíš iniciativy, kamarádu to trochu rozsvítíš, a to se již tvoří karma tvým přičiněním, ale také na tvou zodpovědnost.
Iv:Jak mám na něho tedy působit?
K:Lepší jsou pouhé normální pohovory; nejít nikdy do hloubky, aby z toho nebyly filozofické úvahy, které jsou nekonečné. Nesmíš pěstovat přemýšlení; to musíš zarazit. Vzpomínám si, jak to bylo v mých začátcích s Jonešem. Nikdy jsem nepodporoval jeho filozofické myšlení a uvažování, ale schvaloval jsem mu stavy, pocity. O těch jsem mu řekl. Věděl jsem, že nerozumí, ale přece to nějak zažil, a já jsem se zase vrátil ke svému soustřeďování.
Iv:(k ing. Pavlovi) Pěstuj jenom radost, ostatní se vyřeší samo.
K:Míla mi položil jednou otázku: Jak jsi byl chráněn před ženami? Takto: Když je hezká, tak je blbá, a šerednou já nechci.
Ma:Mám ještě lákadla ve formě přítelkyň apod.
K:(k Martě) Když již nějakým způsobem chápeš cíle nauky, máš konkrétní ideál. Cíl, kdy se ukončuje všechen životní chtíč, je čtvrtý vnor. Teprve od této chvíle není vůbec žádný zájem o nic. Aby se dospělo až sem, musí předcházet zájmy, které člověka do čtvrtého vnoru přivedou. Já žiji v blažených stavech a současně jsem tak protivný tím, že nemám o nic zájem. Býval jsem stejný jako ostatní, nebylo možné mě spoutat. Budeš-li, Marto, dělat mystiku dobře, budeš okolí převyšovat čím dál tím více. Přátelé se stanou tvými nepřáteli, jsou-li založeni hmotařsky. Je tedy lépe řešit všechno kolem sebe spíše samou legrací. Rozhodující je, jak člověk vypadá vnitřně. Já jsem vždy vyrazil s nějakou nevinnou legrací, něco jsem přidal k tomu jejich bavení, oni pokračovali po svém - ale já jsem stál stranou - a nepřetržitě jsem si byl dobře vědom sama sebe. Přes všechnu společnost jsem byl vždycky sám; skutečný zájem o zábavu jsem neprojevil. Nyní mi vadí již i trochu nevhodná společnost; straním se.
Ma:Saša neudělal na sobě tolik, aby to mystické překrylo jeho živočišnost a starobu.
K:To jsou ty atavismy; zájem o majetek. „Dám to tomu, kdo mi poslouží.“ Mentální inteligence nestačí. Např. dr. Köcher byl ke konci života také jako zvířátko. Sám na sobě člověk úpadek nepociťuje. Saša stále vidí svůj stav takový, jaký byl dříve. On již nerozliší nynější úpadek od stavu dřívějšího. Není snadné uniknout nástrahám stáří a člověk už většinou nedokáže být k sobě upřímný. - Měl jsem radost, že Míla, přes všechno utrpení fyzické, dokázal odejít tak, jak jsem předpokládal.
Ma:Nutné je od světa, při napadení sklony, odstupovat.
K:Takové působení může být krátkodobé nebo dlouhodobé. Nemáš-li živelný vztah ke světu, projevuje se to jako útlum. Ty máš dlouhodobou kázeň a kloní se to u tebe všechno ke klidu. Ovšem jsou také sklony hluboko v bytosti. Když se to má udělat pořádně, to se musí jít tak hluboko do bytosti, až se to skryté objeví a projeví. Každý to musí na sobě provádět na vlastní vrub tím, že stále tak dlouho v sobě „šťourá“, až všechny závady v bytosti najde. Ode mě již nemůže nikdo očekávat, že bych někoho do toho hnal, aby v sobě hledal ty hlubší závady.
Ma:Já jsem myslela, že se má odbourávat jeden sklon po druhém; odstraňovat v sobě závady postupně.
K:Nikoli. Všechny sklony najednou. Jinak by to byl ten psí ocas usekávaný po kouskách
Když vím, jaké jsou předpisy a když je bez kompromisu dodržuji, pak napadám všechny sklony najednou, a to tím, že se dostávám do konfliktů s osobností, dávám do pořádku náladu, neuhýbám, zkrátka tak, jak píši ve stati „Jak na to.“ Rozhodnout se pořádně a začít do tuha. Od zítřka začnu - a nepovolit. Jinak se člověk vyvíjí a stále vyvíjí, až si jednou musí říci, že již přestane pořád zápasit, protože pokud se zápasí, nemůže vzejít poznání. Raději nezápasit, odvrátiti se ode všeho o sto osmdesát stupňů, a to je také zápas. Není to vlastně vývoj, jsou to všechno přípravné práce, které vyústí dobře, když byly vykonány do důsledku. Roman je již tak daleko, že napadne v bytosti vždy všechno najednou; ovšem pracoval jen v „hořeních vrstvách“ a ty „drobnosti dole“ mu unikaly. Je to tak, že člověk jakoby byl stále a stále nemocen - až najednou zemře... Obdobně je tomu v józe: stále a stále se zápasí, k ničemu to nevede, až si člověk jednou řekne: „Nebudu již zápasit - má se žít tak a tak; budu tedy ode dneška tak žít!“ To pochopit do důsledku může člověk až na vyšším stupni, tak jak to pochopil Míla. Tomu jsme vystaveni bez výjimky všichni. Někdo pochopí dříve nebo v dost širokém rozsahu, aby něco realizoval. Realizuje-li brzy, pak ještě zůstává mnoho nedostatků k řešení. Vždy jsem se snažil, aby realizace u druhých se uskutečnila v co nejširším rozsahu, čili aby byla odložena, oddálena co nejvíce, aby byla tím kvalitnější. Když se realizace dosáhne brzy, zůstanou v bytosti nedořešené zbytky. To jsou ty rozdíly v realizacích a také v jejich důsledcích.
Sa:Přenáší se něco do dalšího života?
K:Míla pracoval poctivě a překonal nižší přirozenost; ta s ním nešla. Když takového člověka zastihne smrt, jde dále bez těchto vlastností. Když vyšší stavy nedrží pevně, při smrti odpadnou a bytost se přihlásí k těm nižším stavům. Něco se potenciálně z dobrých zápasů přenese, ale zůstává to všechno nadále neuvědomělé. Jsou to tužby, které se uplatní, když se člověk znovu narodí; v novém životě nejasně po něčem touží, ale neví po čem. Já jsem to formuloval tak, že se smrtí vůbec nic nemění. Řečeno jednoduše: vědomí se zažehuje stále dál; když je mezi to vložena smrt, je odloženo jen tělo, ale zážehy vědomí pokračují. Také Neelová o tom píše v „Tajných zasvěceních“. Ty musel Míla přečíst celé, aby to ohodnotil jako skutečně dobrou knihu.
Pvá:Ivan šel Pavla včera doprovodit až k nám a stále ještě ho poučoval; stále to do něho hustil, i do nás. Je to u něho fanatismus; chce druhým pomáhat, a stále je poučuje.
K:To jsou u Ivana mladické vztahy; je něčeho plný a „sype“ to na druhého. Naproti tomu inženýra stavím výše; u něho je více zásadovosti. Když on někoho odepíše, je odepsaný definitivně. Paní Ledrová se o obou vyjadřuje jasně: „Ivan, to není ono, ale inženýr je na výši.“ Ing. Pavel se jí líbí víc a také mu tyto dny drží palce. Musí se brát v úvahu, jak se lidé dívají kolem sebe. Ing. byl stále uzavřený do sebe, a to je těžší, „vykupovat“ tyto nedostatky zkušenostmi. Kdyby se lidé uměli více pozorovat, všechno by v sobě našli a měli by mnohem méně problémů.
Ma:Ivan se dokázal rozejít s dívkou, vzešla mu z toho vnitřní radost a tu chce „hlava nehlava“ rozsévat všude kolem sebe.
K:Mně více vyhovuje, když se něco jen naznačí a druhému to již stačí k poučení a usměrnění. Jak se do toho má člověk strkat, výsledek nemůže být nikdy stoprocentní.
Řekl jsem si kdysi: S Naukou mohu jít ven mezi lidi teprve tenkrát, až když mi bude chvála i hana zcela lhostejná; ty mě nikdy nevyrazily z kolejí. Kdybych neztratil všechno vědění, až budu odcházet, to by bylo špatné. Ponechám si jen poznání. Poznávání, to je něco jiného - to je proud poznatků. Když se ten proud zadrží nebo zastaví, vznikne z toho vědění. V tibetské mystice se říká, že každý den má člověk vše kolem sebe objevovat jako nové, i nábytek ve svém bytě atd. Není to jednoduché, jak se chovat v každé době; co jsem mohl dělat vloni, dnes již nedělám; dříve jsem lidi pozvedával. Připomínal jsem to i Zoře: „Vidíš, týral jsem tě; ale od chvíle, kdy jsem přestal, se to již nevyskytuje!“ Když jsem viděl, že určitá epocha je skončena, volil jsem raději klid; klid je mi milejší. Když např. chtěl Roman mluvit o „vznešených pravdách“, ukazoval jsem mu horlivě ve výkladě celer, kapustu apod. Žije-li člověk v domácnosti a jsou v ní třecí plochy, může se z toho i zešílet. Pro mě to bylo jako „blecha v košili“. Taková nedorozumění se musí odstranit. Říkával jsem např. Andule: „Zkus to se mnou jinak, zkus to třeba po dobrém.“ Abych prohrával, na to jsem nikdy nebyl zvyklý. To by mohl potvrdit třeba pan Ledr.
Pvá:Svou myslí myslím a současně se pozoruji. Je to správné?
K:Nikoli. Má se jen pozorovat. Rozhodně nepřemýšlet! Někdy myšlenkový proud samovolně vyvstane, jindy nikoli. Když je pozorování úplné, pak se pozoruje i mentální proces a zjišťují se i jednotlivé myšlenky a mají se pozorovat jako vlnky v proudu ze břehu řeky. Zkrátka jedno druhému překáží - klidné pozorování a neklidná mysl. Správné pozorování je takové, když není přerušeno, třebaže mentální proces naskočí. Jak jsem řekl: pozorovat myšlenky jako vlnky na vodě, tak má vypadat správné soustředění, nikoli takové, v němž by se mysl zastavila. Když je člověk soustředěn a rozptýlen současně, pak naskočí jasnocit. Při nějakém kontaktu se najednou vnitřní stav změní a později člověk jasně poznává, kdo to způsobil. Nakonec, když se celá duševní činnost zastaví, to je už soustředění dokonalé.
Pvá:Pak už se dělá obojí?
K:Jedná se o to, abyste pozornost upnula na dobrý stav, který ovšem musíte vytvořit. To stačí k tomu, že se nakonec myšlenkový proces zastaví, a když se současně pozorností zaměříte na dobrý stav, pak teprve je to správné - a k tomu se obyčejně již sám vyjádřím. Zpočátku ovšem tento první vnor není trvalý. V dobrém stavu setrvávejte s pozornou myslí; že přitom myšlenkový proud pokračuje, to nevadí.
Pvá:Mám sklon k odkládání tohoto úkolu.
K:Bytost již nemá tolik energie a to svádí k tomu, že si člověk překážky vymýšlí. U mě se od osmnácti let dodnes nic nezastavilo; u mě je to jen jiný způsob postupu.
Pvá:Přestat neužitečně přemýšlet.
K:Tak, ano. Já jsem reflexní myšlení zničil úplně. Ovšem jsem schopen myslit a naopak věci promýšlím mnohem lehčeji. Nejvyšší druh askeze je úplné zastavení duševní činnosti. Proto mě v nebi mají za velkého asketu, jak jsem vysvětlil paní Ledrové, když se mě ptala, v čem jsem takový asketa, že si mě v nebi tolik váží. Co by to bylo za askezi, kdyby člověk toužil po smyslových a pocitových slastech a rozkoších? Jestliže „usmrcuji“ lidskou fyzickou bytost, ta je již taková, že si najde jiný druh slasti, třeba v sezení na hřebíkách, v hladovce a jiném týrání. To je pak askeze zvrácená a ta vede do pekel; to není askeze spásná.