2. prosince 1972

K:Čas se naplňuje. Už také slyším umíráček. Čekám na Romana, že si s ním pohovořím, a na Mílovu neteř a jejího manžela. Uvidíme - buď vše "zaklapnu", nebo se tomu ještě trochu věnuji. Musíte si vytvořit stav, že nemáte žádný výhled ve světě, žádné ambice. Normálně má člověk různé naděje, že vynikne apod. Když se všem nadějím ze světa člověk uzavře, dostane se do tlaku, do presu a o to více začne usilovat ve vnitřním. Člověk si musí prostě ubližovat... Já jsem na to měl jednoduché, ale jasné kritérium: Budu dělat podle předpisů a musím vidět výsledky; když se úspěch nedostaví, pak toho nechám. Dával jsem jen bedlivý pozor na to, zda to nedělám špatně, zda si v něčem neulevuji a zda se držím poctivě předpisů. To byly přípravné práce, které mi trvaly celý rok. V podstatě je to lenost, která dělá člověku největší překážky, kdyby nebyl člověk líný, bylo by vše snadnější