Pokračování rozhovoru s dalšími účastníky

Ba:Dnes je obecně demence na postupu.
K:Je to jenom proto, že lidé nepoužívají mozek. Dalo by se to změnit jenom ukázněným myšlením. Ve stáří je člověk smířený s ledasčím, protože ledacos už nemůže, a namlouvá si, že je vyrovnaný - vpravdě je však nemohoucí.
M:Člověk si musí být stále vědom toho, co dělá, ale nemá připustit navazování reflexního myšlení. Tím, že si bude vědom opravdu všeho, reflexnímu myšlení zabrání, protože mu na ně nezbude čas. Do reflexního myšlení zahrnuji i vzpomínání, jemuž se člověk také musí bránit. Je to širší oblast. I vzpomínání je reflexní myšlení, protože je navozeno pocitem, vyvolaným myšlenkou.
K:Já pro reflexní myšlení považuji za rozhodující toto: člověk uvidí věc a bezprostředně mu naskočí běh myšlenek. Když už je nitro chyceno a produkuje pocity, které pak převádí na myšlenky, je to ještě horší.
M:Kázeň je nutná i v tomto širším pojetí. Člověk ovšem žije především zrakem.
K:Ano, chce to neustálou práci. Když je člověk v dokonalé harmonii s karmou, je vždy spokojen (dokonce i v pekle)
Člověk v letech má své osobité zájmy; ovšem je v tom obdoba mládí. V mládí je to vitalita, ve stáří setrvačnost, zkostnatělost. Je hrozné, když např. starý člověk jí jen to, co je zdravé. I takovouto překážku nese v sobě stáří.
Jos:Je to vlastně převlečený strach ze smrti.
M:U starších lidí je to setrvávání v určitém okruhu vzpomínek. Člověk žije v touze a naději, že to bude lepší. Přestává žít objektivní skutečnost, zatím co by neměl mít strach a měl by se s tím smířit. Avšak např. pohled na pěknou krajinu - na to si člověk může vzpomenout, na ty dobré a povznášející pocity, které kdysi míval při výletech do hor. Být neutrálně nadšený při pohledu na Vysoké Tatry, to by se mohlo připustit.
K:Já používám rčení: "Inspirovat se k nadšení tím, že záhon kapusty vidím jako krásný." Takovéto nadšení ze záhonu kapusty zidealizování neobsahuje. Idealizované nadšení v tom nesmí být, to by kalilo obzor. Idealistické vibrace by byly těžkou překážkou.
Pa:Vracím se k vašemu poslednímu dopisu, jak má člověk odumírat světu. Snad by mohlo být jakousi pomůckou: mrtvý se také už o nic na světě nezajímá.
K:Vědomě odumřít všemu je báječný stav, ale zpočátku je to úděsné pro člověka, který myslí ještě lidsky. Já jsem nepoznal lidské myšlení, tak mi to odumření nevadilo. Já jsem chtěl poznat všechny zákonitosti. Nakonec se člověk musí zbavit i vědění i moudrosti - a to je další práce. U mě to současně znamená přenos nauky. Je to odpovědnost mít tu moc lidem zavírat a otevírat oči. Předpokládá to víru, určité spolehnutí - nakonec to znamená osvobození. Už mě to přemáhá. Lidé to měli realizovat dříve, než se mi to podařilo formulovat a říci to. Bylo by to svým způsobem lepší i s těmi drobnými nedostatky. Vím to jako matematik: když se někdo dopustí té a té chyby, nemůže to uskutečnit.
Jos:Dokud to není formulováno, jsou větší možnosti.
K:Pro mne není už nic nového, ničím mě nikdo nemůže překvapit. Mám jistotu, že jsou zde prvky dobré. Člověk musí popsat jednotlivé etapy a stavy ze všeobecného hlediska, ale když v některých případech vznikají naprosto zvláštní osobité situace, pak by o takových případech nemělo smyslu psát.
Jos:Ztratí se ta atmosféra, která je při rozhovoru, a už to nemusí být správně chápáno.
K:Mám zájem, aby nauka zůstala, protože jsem si vědom, jak těžko jsem ji získal. Kdybych býval měl moudrého gurua, to by bylo jiné. Věděl jsem, že věcem, které jsem přiškrcoval, musím povolovat - a věci, které jsem nechával, že musím podvázat. Tato etapa mi trvala dvacet let. Když člověk dosáhne, neumí vše formulovat. Když lidé mluví, aniž by používali přesných výrazů, pak se ještě mohou dohodnout; já už se dohodnout nedovedu.
Jos:Když se dívám zpět, také jsem tenkrát ničemu nerozuměl.
K:Není jediného člověka, který by přesně rozuměl. Nenajde nebo nepochopí přesný výraz, nemá-li stejné zkušenosti.
Jos:Snažil jsem se poslechnout, ale pochopil jsem mnohem, mnohem později.
K:Mohu tvrdit: "Stojí to za to!" U mne rozhodlo to, že člověk neví, že mu kdykoliv může spadnout cihla na hlavu. - Dokud člověk nepochopí, že mystický život je opravdu šťastný život, že mystika je život a život, že je mystika, dotud je to těžké, tíž se mu pracuje. A když přijde čas, že by to pochopil, sám už zase nemá sílu k tomu, aby to žil. Lidé, bohužel, v dokonalém sebepozorování nevidí nic důležitého, a přece se tím nakonec řeší celý životní problém.
Ba:Čili to nejlepší, co každý v podstatě (podvědomě) hledá