Rozhovory říjen 1972
Květoslav a Míla

K:Můj úkol je opravdu těžký. Uvědomuji si, že stojím před lidmi akademicky vzdělanými a mám jim stále dávat úlohy ze slabikáře. Jamnický sám konečně uznává, že pro něho neexistuje jenom jeden svět.
M:Jsou to vnitřní důvody, co ho k tomu vedou.
K:Je hodně upřímný, říká, že tělo se projevilo, ale že je to všechno v pořádku. Ovšem já tvrdím, že nikoli. Je to zlé a zřejmě se to nikdy nepodaří rozsvítit lidem v hlavách. Je hrozné, že zaslepenost může existovat vedle určitého osvícení, jako u Romana, Jamnického, Jeřábka - u všech je to totéž.
M:Není jiná možnost, aby se lidem rozsvítilo v hlavě - jedině způsobem života.
K:Jamnický nedokáže od sebe tak abstrahovat, aby se viděl jako druhý člověk.
M:Aby to objevil, nestačí jen sebepozorování - musí přistoupit i analýza.
K:Jsou zde předpisy a ty mají být jedině směrodatné.
M:Směrodatné především k tomu, aby se člověku rozsvítilo v hlavě způsobem života.
K:Když člověk začne pitvat osobnost, vlastnosti se rozpadají a zůstávají jenom pěkné pocity a stavy. Do jakého stupně se vlastnosti rozpadnou, do té míry je to dobré.
M:Jestliže správně odhadl pocity, měl by také umět vyhladit osobnost.
K:Sebepozorování má tu vlastnost, že se odehrává na nějaké vlně (podle povahy bytosti) a tam je příčina úpadků a všech nedostatků. Aby sebepozorování nebylo na žádné vlně, to je opravdu těžká práce.
M:Vždy tu jsou stupínky sebepozorování (co do šířky a jemnosti) jen do určitých hranic. Proto je člověk schopen rozlišovat pouze do určitého bodu, dále už nevidí.
K:Pak má dojít ke druhé etapě, kdy člověk všechny výsledky zahodí a začne se chovat jako začátečník. Počnou se tam vyvíjet další vlastnosti špatné a ty se vybíjejí.
M:Jak stále objevuji a chápu, je to neštěstí, že ty nejjemnější vlastnosti druhý člověk neobjeví, protože je považuje za součást já.
K:Je to vlastně určitá vlna, na kterou se člověk dostane, jde to výš a výš, člověk s tím nic nedělá, a tak se to řítí jiným způsobem zase dolů. Člověk by měl vědět, že právě zde, ve stálém sebepozorování, je klíč k úspěchu nebo k neúspěchu. Nejlépe kdyby to člověk druhému tak vyložil, aby to tento pochopil. V Bratislavě byli první, jimž se rozsvítilo v hlavě; byla to moje práce. Říkám si, že to není ani možné, aby to byl můj úspěch; to jsem si musel přinést s sebou, musely zde být podpůrné síly (posledních sedm vtělení). V poslední existenci bylo všechno založeno na tom, že jsem si žil v blaženosti, že jsem se lehce přes všechno přenášel. To je jeden znak, který přichází sám sebou. Má-li člověk těžký život, brání to rozvoji prvního vnoru. Já jsem měl podmínky dobré, a proto se to samo rozvíjelo z prvního do dalších vnorů.
M:"Vzdálen všech neblahých stavů..." (dle buddhismu), jak to může dokázat začátečník, má-li těžký život?
K:Pro sebe jsem to uzavřel takto: mohu být úspěšný v práci s druhým jen potud, pokud je moje autorita dostatečná. Kdyby si druhý řekl: Já si to porovnám s jinými autoritami - pak nemohu dělat vůbec nic. Ke konci života potřebuji klid, aby se mohl rozvinout určitý stav, kterým se zakončuje životní proces. To by bez izolace nebylo možné. Za těchto okolností (viz všechny nepříjemnosti s domem v Březové), by nebylo možné, aby se rozvinuly stavy, které jsou nutné k dokončení životního procesu. Dělal jsem, co jsem mohl; tak nyní se zachráním alespoň já. Je to už staré rozhodnutí.
M:Buddha byl do svých osmdesáti pěti let stále v obci.
K:Jediné, co by to mohlo změnit, by bylo to, že by se něco událo, co by bylo dnes již jen ve vztahu ke špičkám - Strážcům Nauky.
M:Buddha potíže tohoto rázu neměl, ale Rámakršna již ano.
K:Rámakršna se dopustil malé chybičky, že všechno založil na bhakti.
M:Pro sebe sama to vyhmátl správně. Ale co jeho žáci? Ti už možná nikoli.
K:Ti již správný cit neměli
Zdůrazňuji stavy dnešních dnů, k čemu mě to vede. Vidím, že jsem ve "strži", že mám možnost záchrany, ale že bych to nemusel udržet. Dům v Březové; na něm jsem splnil poslední úkol, který jsem na sebe vzal. Až budou práce s domem skončeny, měl by nastat větší klid. Celkově to vypadá, že při těch svízelích s domem budu muset najít jinou orientaci. Ve skutečnosti záleží na tom: vytrvat v tom do posledka, nebo ne. Nejlépe být sám v izolaci (jeskyni).
M:Ale jeskyně, ve smyslu izolace, by byla možná i ve městě.
K:Stojím ve "strži" s tím vědomím, že je možno se osvobodit. Záleží na tom, zda to někdo pochopí, či ne. Čas rozhodne o tom, zda setrvat, nebo nikoli. Ale neprodám se! To všechno naznačuje poslední fázi života. Věk se mi prodloužil, ale to má všechno své meze. Odvrátilo se to stokrát, ale neodvrátí se to dvěstěkrát. Ale drama z toho dělat nebudu. Až uznám, že se již nedá válčit, půjdu do penze. Čas je činitel, který to rozhodne.
M:Chápu to tak, že při dlouho trvajícím výtečném stavu by mohlo docházet pomaličku k degeneraci.
K:Přijímáme určité nárazy (okolnosti), které člověka mlátí po hlavě. K tomu je třeba být velmi pružný. Jak bych se zavedl na jeden stav, v tu chvíli stárnu.
M:Skutečný mnišský život k tomuto nebezpečí nevede.
K:U mnichů se najdou vždy určité okolnosti, které člověka udržují pružným. Avšak ve vysokém věku se může stát, že je mozek zahlcen emocemi, pudy, a pak to může působit potíže v tom smyslu, že se to může zkazit