Jiný rozhovor k situaci paní Ljudevígové

K:Abstraktní myšlení (mysl sama) není schopno vytvořit podmínky k tomu, aby člověk dosáhl osvícení. Nutno setrvávat pozorností v těle. Tvar rozšiřuje vědomí. Nejlépe pro vás bude, uvědomovat si nohy, ale tak, aby nebyly teplé.
Lj:Já si je uvědomuji, aniž na ně chci během dne myslet.
K:Pokud setrváváte u nohou, není to u vás tak intenzivní. Avšak při přeexponování, při napětí, to by také nebylo správné. Jedná se více o extenzitu uvědomování, ta by měla být pružná, jemná, pohyblivá, ale nesmí být prchavá. Má to být bdělost s přesným zaměřením na tvar.
Lj:Když přenesu vědomí z hlavy dolů, napětí myšlení se tím snižuje, povoluje.
K:Od pocitů tepla je třeba abstrahovat. Je nutno se k sebeuvědomování stále vracet, ale bez pocitů.
Lj:Uvědomování, aniž by při tom byla intenzita?
K:Mělo by se to vzít jako povinnost, aby člověk setrvával v sobě a nebyl vyrušitelný vnějšími okolnostmi. Je nutno vědět, že při soustřeďování s intenzitou se člověk stává citlivější a zranitelnější víc, než kdyby necvičil. Jde o to, stát se nezranitelný před tlaky světa, aby bytost byla stabilní a mysl aby byla čilá pomocí stálé bdělosti. Zdánlivě to jsou maličkosti, ale ovlivňují celou práci a snahu při duchovním vývoji.
Lj:Když člověk nestačí na to, aby byl stále bdělý, ztrácí možnost vzestupu?
K:Když se člověk snaží poctivě, poznává, zda a kdy se v něm změnil stav. Opakování úsilí navodí stav odlišný od běžného. Během dne je nutno si uvědomovat nohy, to je v současnosti pro vás lepší práce, než když do snahy vložíte napětí a přílišné úsilí. Podaří-li se vám odstranit napětí z úsilí, dostanete se do většího klidu. Zpočátku se v tom člověk velmi těžko vyzná. V jistém bodu musí jaksi balancovat mezi rozptýlením a soustředěním, a to tak, jakoby na tom nezáleželo. Když budete pracovat správně, budete a musíte si být dobře vědoma všeho, co se v bytosti děje. Snaha sama o sobě má být taková, jako by na tom nezáleželo. Tím se dosahuje zjemnění v koncentraci. Jde zde o analýzu. Když se do snahy dá intenzita, běžné procesy se sice nemohou vyskytnout, ale nevede to k poznání. Všechno se musí uvolnit, aby se bytost mohla projevit; čili opakuji, soustřeďovat se tak, jako když na tom nezáleží. Musíte poznat bytost, všechny tendence v ní, je to jako poznat proudy v řekách, když jimi má člověk projíždět lodí. Musíte sebe poznat do hloubky, jinak by bytost nebyla schopna překonat překážky. Je nutno poznat mechaniku všeho dění v sobě, v bytosti. Začíná se tvarem - vyvíjí se jedno ze druhého - zpočátku to však není nic příjemného. Buddhisticky by se to řeklo: "Je ve mně strach, a tak se budu radovat." Ale tak to lidé nechtějí akceptovat. V buddhismu se mluví o tom, že všechny stavy v sobě má člověk evidovat. Když si na to člověk zvykne, pak pozná, že je to pravé soustředění. Zpočátku je bytost strhávána nápady, světem, tendencemi, bloudivým myšlením, ale později se vyvine sklon dávat všechno do pořádku, tj. i pocity. Zjednodušujte si to, abyste všechny změny v sobě lépe poznávala. Vystoupí vzruch, ten se musí potlačit - a to je boj - potlačit tak, aby hladina byla stále klidná, to je pravé soustředění. I ty nejjemnější vlnky (vzruchy) se pomocí stálé kontroly dostávají do klidu. Pak zjistíte, že jste dosáhla jasnocitu, že jste rozvinula jasnocit. Ale klidná hladina je velmi snadno narušitelná chováním druhých. Když to začnete likvidovat a dávat do pořádku, vyvstanou náhle "depeše" z nitra, tj. výšlehy, nápady, vzpomínky. Proto se musí v bytosti dávat stále všechno do pořádku, protože se tyto jemné impulzy v bytosti neustále manifestují. Jinak byste se k jasnocitu nedostala. První fáze tedy je: poznat všechna vlnění nitra; druhá fáze: velmi rychle na to reagovat. Není možné, aby se vlna, která způsobuje nepříjemný stav, nechala bez zásahu. Špatné vlny a impulzy nutno hned likvidovat zaměřením se na něco dobrého. Má-li se dojít k poznání, musí se s těmito problémy něco dělat, nemohou se nechat probíhat bez povšimnutí, aby nakonec člověka ovládly. Je to vytváření podmínek, aby měl člověk vždy o všem přehled, co se v něm děje, v čem lítá, a tím se osvobodil.
Lj:Vyskytuje se u mě často únava a lenost.
K:To jsem řešil zvýšením napětí, mobilizací sil. Je to připravenost, pohotovost k pružné akci, aniž by člověk akci provedl. Toto se může dělat vždycky, tím se stav v bytosti začne zlepšovat. Když se má zápasit s leností, je to nepříjemné. Nějaké zážitky, postřehy apod. nemají cenu a žádný smysl. Já jsem si vždy řekl, že je nesmím vnímat. Jen u těch lidí, kteří jsou se mnou mysticky ve spojení; jejich snažení a jejich výsledky vnímám. Snad ani dr. Kovář neví přesně, co o něm všechno vím. Říkám, že je to u mne "radar". Kdybych se jakkoli mentálně vzrušil, kdyby u mne vyskočily jakékoli pocity apod., pak bych toto všechno nemohl vnímat, je to na sobě závislé. Dlouho mi to trvalo, než jsem měl jistotu, abych mohl říci: ať si druhý povídá, co chce, já vidím skutečnost. Něco probíhá u lidí tak hluboko v bytosti, že to ani nezjišťují, z toho však žádné závěry nedělám. Odvykl jsem se dívat se na lidi jako na špatné a dobré. Vidím jen jejich překážky. I když zjistím, že se v někom vyvíjí něco špatného, musím mu nechat svobodu. Když se v tom vykoupe, pak ví o sobě víc, má svou zkušenost. Jinak by nepřijal nový, lepší názor dostatečně pevně. Lidé nevědí, co se v nich děje. Když však někdo něčeho dosáhl, pak to hned registruji. Kdybych tu schopnost neměl, dotyčný by se namáhal velmi dlouho a dopustil by se mnoha omylů, než by v sobě to pravé našel sám. Nenechám nikoho dlouho čekat. Nejlépe by bylo, kdyby lidé pracovali intenzivně, kdyby vůbec vyvinuli úsilí. Když se v nich něco hne kupředu, včas řeknu, jak mají upravit další postup. Ale když stojí u cesty jako patník, nelze je přece usměrňovat. Když se pracuje, když je zde i jen snaha pracovat, každý už ví, nebo by měl vědět, na co se má pro sebe, pro svou praxi zeptat.