Květoslav Minařík

JÓGA PRO VŠECHNY

První část


    Chceme-li hledat původ Duchovních Nauk, kdy se lidské bytosti vzdaly svého původního stavu jemné tělesnosti uvědoměním, že "Já" co individualisovaná jednotka je tvarem omezení. Neboť již v této době se jevil stav jemné tělesnosti znovu jako žádoucí, ale dosud nerealizovaný. Touha po něm obracela duševní sílu vzhůru a tak si k němu člověk znovu razil cestu. Rozdílné způsoby vzestupu, pramenící z připoutanosti na různé věci byly seřazovány, až nakonec daly možnost sestavit Nauku, která podle své povahy byla nazvaná Naukou Mystickou".

    Zdánlivá hodnota mystické nauky byla posuzována podle výsledků, jež jí byly dosahovány. Čím nedávnější byla doba definitivního uzavření lidské bytosti ve formě, tím čistší a reálnější prvky byly zřejmé v mystické nauce, takže téměř vedla k hledanému cíli, totiž k opětnému nalezení ztraceného stavu duchovní svobody.

    Uzavření ve formě mělo však následky. Lidské bytosti, nemohouce vystoupit ze stavu omezeného vědomí, že Já jest individualisované, a vstoupit do stavu Vědomí nevázaného omezeností, podlehly přesvědčení, že stav omezení v časově prostorovém smyslu, jest nezměnitelný. Tím propůjčily nadvládu nad sebou přírodním silám a následkem toho klesly úplně do hmoty. Mystická Nauka ztratila zdánlivě svůj smysl pravosti, neboť stav oproštění – Svobody, nebyl již více vyciťován. Lidem tímto stavem oklamaným a poblouzněným, zdála se pak mystická nauka vhodná pro citové blouznivce, kteří jejími praktikami hledají ve sféře neskutečností styk s vlastními tělesnými fantaziemi.

    Mystická Nauka má však reálný podklad, neboť je schopna vyvést člověka z chaosu, vyvolaného různými vztahy ke světu a ovlivněním ze světa forem. Tento výsledek, jak mohou uznat i povahy materialistické, vyplývá z nejreálnějšího řešení, vyskytujících se možných situací a obtíží. Těmto povahám odporují však poučky Mystiky, neboť vyžadují vzdávání se všeho světského. To ovšem ovlivňuje jejich náladu, jelikož v připoutanosti ke světskému nutno spatřovat skutečnou příčinu utrpení, depresí a nesvobody. Nelze se proto vyhnout při řešení uskutečňování toho, co vyžadují její poučky. Jinak se odstraňují jenom domnělé příčiny.

    K uklidnění těchto tzv. realistických povah však možno doložit, že vzdávání se není tak přísné, protože se jedná o přenesení vnitřních stavů k věcem smyslového světa. A jelikož výboje duše jsou realistickými povahami považovány za dosti nereálné, nemůže se považovat přerušení duševních vztahů k věcem smyslového světa za tak těžký problém. A přece se tím slibuje dosažení mystického cíle, který nutno spatřovat ve vymanění se z prostředí srážek, utrpení, bojů a bolestí.

    Mystika však může vést i k jiným, nesprávným výsledkům, je-li špatně pochopena. Neboť nesprávné pochopení vede k chybnému postoji. Člověk se může vzdát přirozeného materialismu, vdechnout plné ovzduší Prázdnoty a následkem toho ztratit svůj racionalismus a sebekontrolu; propadnout pověrám a zmatkům. Proto je třeba podržet jisté vztahy ke hmotě i při mystickém vývoji.To je třeba úměrně zvyšovat se stupni duševního odpoutávání. Tím se vyvodí tření protichůdných stavů duše. Třením se zažehne Světlo, jež osvítí vše co bylo temné a vyjadřovalo se jako nerozřešený problém.


I. Kapitola

    Je třeba nejdříve odstranit bariéru nesprávných názorů u mystických snaživců, názorově zasažených "weinfurtrovštinou". Na té "weinfurtrovštině" je zlé především to, že těm nerozumným tak dobře vyhovuje. Jsou spokojeni právě tím, že jim neukládá žádný úkol celobytostné proměny, založeném na volním přetváření myšlení a cítění., nýbrž pouze na nějakém soustřeďování, které ani nebylo ještě vysvětleno. Následkem toho je vedlo spíše k utlumení intelektu, nežli k jeho roz.voji.

    Toto kriterium těchto mystiků bylo příčinou toho, že těm z nich, kteří se začali obracet na mne o rady, jsem mohl nemohl dát svou nauku čistou, která je vlastně "znovuodhalenou zavátou stezkou Buddhů".

    Protože jsem chtěl splatit slib, že právě tuto nauku odevzdám světu, musel jsem těmto lidem povolovat aby zcela nerozumně abstrahovali od světa a tím se vlastně vystavovali nebezpečí, že se ztratí někde v procesech fantazírování. Naštěstí jsem bral svou úlohu Gurua vážně. Proto jsem tyto lidi uhlídal a když okusili proradné slasti duševního úniku od světa, vracel jsem je svým způsobem zpět do střízlivé skutečnosti. Bylo zajímavé, že ani tyto "vzorky mystického života" jim nepostačily k vzdání se bludných úvah a snah, i když jsem jim k tomu dával náležitý výklad.

    Je tedy na lidech, že nechtějí pochopit, že kvalita prožívání je produktem vnitřního uzpůsobení, a proto ti špatně poučení, jako posedlí bazírují vždy na tom aby "něco mohli", aniž by za to zaplatili absolutní sebevládou a vnitřní proměnou.

    I když existují nějaké objektivní nálezy o mém zdravotním stavu, přece by pro mne nebylo tak závažné, kdyby to neprovázela vyčerpanost, jež vlastně pochází z mé snahy překonat a odstranit tuto bariéru bludných názorů. Co se dá na tomto mém zdravotním stavu zjistit mne vlastně nezajímá. Z toho důvodu nenatahuji ruku po lécích. To činí pouze ten, kdo v sobě nepotlačil, nebo nevykořenil životní pud. Kdo je přesvědčen, že jej vykořenil, a přece ruku po lécích natahuje, dokazuje tím, že tím pudem trpí..

    Jsem asi mystikem "nekonformním". Na rozdíl ode všech, s výjimkou těch neznámých, nechápu mystické úsilí jako snahu co nejdříve se od skutečnosti odtrhnout a tím podnítit mysl a vědomí aby unikla někam mimo skutečnosti a tam fantazírovat. Naopak, doporučuji setrvat ve střízlivé skutečnosti prostřednictvím zevrubného uvědomování si těla a zavedením příslušných obsahů ve vědomí a v mysli.

    To se zdá být běžným mystikům nízké a diletantské. Jenže oni jsou fantastové a já psycholog s prověřenými zkušenostmi, že psychologická bytost je příliš jemným aparátem, než aby se dalo do ní diletantsky zasahovat proto, že člověk touží a věří prázdným slibům.

    Je nutno si uvědomovat tělo - být myslí a vědomím při něm. Normálním soustřeďováním se sice rychle rozvíjí introvertní tendence mysli a uvědomování, ale pouze na úkor toho, dobře vše kolem evidovat. Tím se může cvičící dostat do nežádoucí psychické situace. Proto je nutno soustřeďovací úsilí opravit v tom smyslu, že se obohatí o živé vnímání okolního světa. Tím lze dosáhnout první realizace kvalitativně takové, že její pomocí, obrazně řečeno, lze zapadnout "oběma nohama do Mahajány" a současně dosáhnout zasvěcení do buddhismu Severní školy.

    Nepřátelské síly duchovního světa si dokáží najít falešnou mystickou nauku, která mnoho slibuje a nic nepožaduje. Je nezbytné pozorovat a uvědomovat si tělo s pozdějším přičiněním sublimačního procesu mysli a vědomí, dosáhnout evidentní jistoty, že je to "Cesta k vykoupení, k dožití Života Čistoty".

    Lidé jsou však posedlí představou, že pravým smyslem žití je dospět do ohňostroje smyslových senzací. Mají představu, že čím výše je vyvinutý mystik po duchovní stránce, tím více komedií je schopen ve světě natropit. Chtěli by mít neomezené světské možnosti, ale žádnou mravní zodpovědnost za své jednání.

    Jenže skutečnost je taková, že se stále nevyznají v problémech denního života a jen by chtěli vstoupit do světa transcendentního, aby tam pořádali všechny dané skutečnosti. V tom však je Nauka tím nejmocnějším a nejtvrdším strážcem prahu. Tam, kde neexistuje možnost domluvit se na problému týkajícího se dbaní kosmické a karmické zákonitosti, tam musí zasáhnout omezující autorita.

    Nauka, to je vstup na Cestu buddhistických mnichů v tom smyslu, že musí kráčet světem, vědomi si každého úkonu těla a s vypjatou pozorností aby šlapajíce nikomu neublížili a sebe si zevrubně uvědomovali. Tím aby dospěli k permanentnímu zjišťování všeho, co se děje v jejich psýše. Když se k tomu dospěje, potom teprve je nutno nastoupit Nadsvětskou Stezku.

    Není to problém těžko řešitelný. Když je totiž člověk už schopen pozorovat sebe sama, svým tělem počínaje, od vteřiny ke vteřině, stane se schopným sledovat kvalitu své mysli. A to je předpokladem, že nyní na ni bude moci působit aby zprůzračněla a změnila své obsahy, svým povznesením nad tento svět.

    Tak je nastoupena Nadsvětská Stezka. Na ní zcela samočinně dospěje k Sebezasvěcení ve smyslu Mahajány, jež je tak blízko k původní nauce Buddhově. A dále je tímto způsobem člověk uchráněn před vybočením do duševních extravagancí, čili udržet si v pořádku rozum a obohatit svou bytost zkušenostmi duchovního vývoje. Tam dosáhne stavu bytosti nadsvětské, i když třeba dosud žije v různě narušeném těle, získaném svým zrozením.

    Jinak řečeno. Lépe je dosáhnout "malých výsledků" na správné mystické Stezce, než velkých výsledků na cestě ohrožující nezasvěceného velkým duchovním pádem. Nesmí se zapomínat, že v mystice se operuje s psychologickou bytností, jež je tak citlivá na nesprávné zásahy do jejího uspořádání.


II. Kapitola

    Duchovním úsilím se dá dospět ke stanovisku, že se člověk především jako "Já" považuje za jedinou skutečnost, kdežto všechno ostatní, od světa až po vlastní tělo za neskutečnost. A nikdo přece nemůže mít zájem na uchování neskutečnosti, zejména když ví, že tím by vlastně odcházející a zatěžující neskutečnost posiloval a tím si stavěl do cesty nové a nové překážky..

    Kdo začíná, každý považuje za skutečnost svět, protože mu vědomí "Já" nějak uniká kamsi na druhé místo v oblasti skutečností. Je však nutné držet se toho, co Nauka doporučuje; totiž uvědomování si těla a postupně dokonale i Sebe Sama. Tak se význam jevů promění: "Já", jež obvykle zaniká proto, že člověk má zájem na věcech zevních, na světě, vystupuje stále víc a více jako činitel pro vědomí významný, na úkor jevů světa zevního, jež se stanou postupně chimérami.

    S pokračujícím zanikáním významu zevnějšku, se "Já" stává víc a více výrazným, až nakonec je to jediná skutečnost, kterou člověk jako skutečnost chápe. To je to, jak kdesi říká G. Meyrink, že i kdyby svět zanikl vím, že "Já" zůstává.

    Kdo je dokonale osvícen, toho nezajímá toto věčné bytí. Ví, že vědomí "Já" je také jev podmíněný a proto kdo žije v procesu gravitace, může zemřít a pak se zase opakuje stará komedie, totiž vznik a zánik .Je známo, že je pohodlnějším stavem, když přestane všechno dění. Existuje přece Prázdnota, a je velmi pohodlné se do ní absorbovat. A pak už je jedno co bude.

    Když se doporučuje aby si člověk uvědomoval své tělo a pozoroval je, nemyslí se tím aby na své tělo myslel jako subjekt na objekt. Je nutné se se svým tělem sžít, a dosáhnout toho, aby to byla jediná náplň mysli. Než se to podaří, bývá vždy náplní mysli svět. Ostatně každý pozná v praxi, co všechno je spojeno s tím, chtít si být vědom svého těla. To se teprve člověk musí učit vykonávat zevní práce, při nichž přece uvědomování těla vždy zaniká.

    Může a smí z počátku zanikat, protože náhlé přechody jsou téměř nemožné, ale cvičením to musí spět kupředu. Musí se dařit, aby si člověk byl vědom sebe, a přece aby si při tom mohl být nepřerušovaně vědom svého těla. Pak teprve přechází k permanentní analýze, která je pramenem vznikajícího poznání, které přísluší ke stavu pokročilých mystiků. A toto poznání se prohlubuje se stoupající intenzitou a dokonalostí pozorování těla, založeného na jeho uvědomování.

    Prohlubuje se tím, jak se člověk vycvičil v pozorování těla při veškeré činnosti rukou, nohou atd. Posléze se prohloubí tak, že člověk pochopí hru života celého vesmíru.

    Pak už dospívá k poznání Dokonalých. Toto poznání člověka zbavuje zájmu o zevní svět tak, že může žít Buddhistickou Dokonalost, jež se označuje za štěstí proto, že v něm není obsažen žádný šťastný ani strastný vzruch.

    Každý s tím má hodně práce. Musí se naučit ve světě "našlapovat" velmi rozvážně, aby tuto koncentraci neporušil přikloněním se více buď na stranu zevnějšku, nebo nitra. Jen tak se může vyléčit z přesvědčení, že koncentrace se má vést do nitra. Když člověk je duševně mdlý, pak taková koncentrace je pouze prohlubováním oslepujícího spánku. Kdežto být si vědom sebe a světa v dokonalé rovnováze, je pohraničním soustředěním, jehož dosahy jsou velmi vysoké. Dostává se tak k Nirváně – Stavu Spásy za živa.

    Mimo toto pohraniční soustředění se snad může dosáhnout Spásy, když člověk udrží stav ponoření mysli bez vztahu ke všemu. Jeho empirické vědomí se tak pomalu přesune do nitra a opustí zevní skutečnosti. Avšak ti, kteří dovedli pohraniční soustředění k nejvyššímu výsledku, dosahují tak zvaného Oboustranného Vykoupení, totiž myslí i srdcem. Teď jde o to, jak to udělat, aby člověk byl bdělý, pro svět i pro předmět svého soustředění. Pro sebe sama jakožto pojmu já.


III. Kapitola

    Je skutečně nejvýš důležité aby člověk prováděl ono buddhistické pozorování těla a všech jeho činností. Těkání po světě, což je tak všeobecné, zjitřilo lidi duševně a následkem toho vpadají do jejich mysli a vědomí různé vztahy, jež pak vytvářejí jejich momentální nesnáze. Právě buddhistický mnich toto rozjitření odstraňuje tím, že rozvážně chodí, myslí a cítí a vykonává všechny svoje povinnosti. Tím, že setrvává u svého těla, v pozorování těla a jeho činností, zlikviduje všechny zájmy jimiž tak trpí všechno civilizované lidstvo, a propracuje se ke stálé samočinné koncentraci, která se sama sebou mění v analytickou. Ta mu umožní poučit se o procesech, odehrávajících se v jeho bytosti. Po delší době se mu podaří roztřídit procesy na spásné a nespásné a pochopí stav, vhodný pro Realizaci. Tímto stavem je klid a jas nad protiklady pocitových stavů.

    Lidé, kteří nedospěli ke klidu ducha, hledají v mystice rasantnější prostředky vnitřního vývoje. Z toho důvodu se zpravidla uchylují k intenzivním koncentracím, jimiž se budí ještě více dráždivých a podněcujících momentů, jež je strhují, protože neznají zřídlo a smysl podnětů, které se vyskytují v životě bez mystiky.

    Buddhističtí mniši pozorováním těla řeší a přemáhají i sexuální problémy. To klidné pozorování těla, jeho zevních i vnitřních činností, pomalu převede pozornost k jejich samému bytí. Utlumení zájmu o zevní svět vytlačí i zájmy o pohlavní partnery. V tom případě pohlavnost prostě zhasne.

    Není to snadná cesta, zejména ne pro Evropany. Městský život s jeho vypjatými zájmy, podněcovaný vlivy huronských reklam, táhne člověka vždy jen ven. Už ani nechápe, jak blahodárný vliv může mít odvrácení pozornosti od světa a její převedení k "nezajímavému" nitru jeho samého.

    Právě toto se ukazuje jako největší překážka mystického vývoje pro lidi Západu. Nevidí se nic zlého v tom zaměření celého ducha ven a nejvýš se přijímá domněnka, že nějaká specifická mravnost může problémy duchovního vývoje řešit. Ve skutečnosti jsou zde ještě překážky nezřetelné, o nichž nutno soudit, že působí v oblasti vztahů člověka.

    Když někdo neodvrácen od světa kázní pozorování těla a všech úkonů bytí, provádí intenzivní koncentraci, pak cedí krev v podobě životní síly. Jí navazuje vztahy s věcmi světa, čímž se upevňují jeho pouta k zemi. Je marné si myslet, že se to dá nějak překonat.

    Člověk je připoután ke světu de facto. Myslí jako jiní, má zájmy jako jiní a orientuje se běžně. Pozorováním těla se to má všechno změnit. Toto pozorování samo, totiž nechá vystoupit kvality vnitřního života do vědomí, což se po čase změní v jejich rozeznávání a pak ke schopnosti ty žádoucí rozvinout, kdežto nežádoucí nechat zaniknout. Zajímavé je to, že v tomto případě pohlavní problém pozná jako problém zájmů. Na to se dá ostatně přijít i tím, že mystik se snaží přemoci tento problém odvracením pozornosti od těchto věcí. To je dobré, i když ne dokonalé pro rozvinutí tohoto pozorování těla. V každém případě se vytvářejí duchovní hodnoty, které ani nejsou dost dlouho pozorovatelné tomu, kdo je vyvíjí. "Neprodá" je tedy, ke své škodě.

    Ten, kdo se snaží o dosažení Dokonalosti, se má snažit " uzavřít okruh" vlastního vyzařování na tak dlouho, dokud nedojde k Osvícení. Pak teprve může volit, často bez následku nepřípustné volby. Ale… to je věc budoucnosti. Proto má zůstat u odvrácení pozornosti od "předmětů pohlavního chtíče", aby alespoň tento kruh byl uzavřen. Každá cesta je nějak bolestná, dokud se člověk neprobudí a nepozná, že vše je iluze.

    Zásadní rada zní: Nezápasit, nýbrž odvrátit se!

    Odvracet se tak dlouho, až problém sám zanikne. Právě pohlavními sklony se jitří nekontrolované zájmy. Když se tento problém vyřeší, člověk poznává, že prodělal těžký, nadlidský boj.


IV. Kapitola

    Příčiny reakcí na projevy mládí nebo erotiky tkví v každém člověku. Mystik má být tak zvnitřnělý, aby chvění nitra druhých nevnímal. Rozumějte dobře! Jde o stupeň ponoření v Sebe. Zpočátku, když se člověk obrátí do svého nitra, tyto schopnosti vnímání se rozvinou. Prostě, je to průvodní jev obratu v tendenci mysli. Když už se mysl stane introvertní, pak tyto vjemy přestávají.

    Nemyslete si, že se tím pohřbívá jakýkoli výhled na rozvoj fenomenálních schopností, jimiž se mají mystikové vyznačovat. Jde skutečně jen o moment mentálního obratu, což je nutné, aby mysl mohla přejít ze světa zevního do světa vnitřního. Teprve v tom vnitřním světě má objevovat dosud neznámé skutečnosti, jež jsou opravdu jiného druhu, nežli ty běžné – světské.

    Převládá domněnka, že mystikové dospívají především k rozvinutí moci, kterou mohou uplatňovat v zevním světě jakožto kouzelníci. Když tomu tak je, pak už sešli z cesty na scestí a proto budou duchovně zničeni. Z toho důvodu musí úspěchům v mystice předcházet pochopení, že mystika má posloužit člověku k tomu aby pronikl do vnitřního života. V něm se má poučit o zákonech existence Samsára a Nirvány. V takovém případě zůstávají stranou všechny fenomény, byť šlo třeba jen o nadprůměrnou vnímavost, například jasnovidnost a jasnosluch atd.

    Těchto schopností věru není třeba k tomu, aby člověk dospěl k osobnímu štěstí a posléze k osvobození. Ostatně hranice vnímavosti tohoto druhu nejsou jasně určitelné. Je běžnou skutečností, že tato schopnosti jsou pouze z počátku nějak ovladatelné vůlí , ale když se tento druh vnímání zmechanizuje, pak je člověk přepadán vjemy i nechtěnými a konečným výsledkem toho je vznik duševních chorob.

    Je třeba stát bezpečně na zemi, i když člověk dělá tu nejbláznivější jógu, která jej vytrhuje z normálního života a světa docela. Jen tak spoutá síly vyvolávající fenomény a ustálí se v rozvinutém stavu extatické mysli, což je terminus technikus v nejhlubším zasvěcení podle pouček tibetské mystiky.

    Právě z tohoto důvodu by měl každý dbát na uvědomování si těla i když nějak pochopí, že tím od sebe odhání nadnormální schopnosti vnímání. Když si totiž tělo neuvědomuje, pak dostal do ruky volant nebo opratě, s nimiž neumí vůbec zacházet. Naproti tomu, když si tělo uvědomuje, pak snad určitou dobu trpí jakoby neschopností rozvinout nadsvětský intelekt, ale současně se tím zajišťuje před rozvinutím zničujících schopností.

    Uzavřete se tedy a nechtějte vnímat nic, kromě toho co vidíte fyzickýma očima slyšíte fyzickýma ušima atd. Kdo má mysticky roznícené nitro, pro něj se toto opatření ve věcech smyslového vnímání stane určitým typem psychologické komprese, což je příčinou duchovního pozvednutí do mystického světa štěstí.

    Zavádět druhé na cestu je dovoleno pouze prostřednictvím příslušné literatury. Neboť ten kdo hledá, nesmí být ovlivněn, nýbrž musí sám volit. A když jde o člověka moudrého, vždy se snaží získat konkrétní rady po svou osobu neboť chápe, že při mystickém úsilí si začíná hrát se svou psychologií, která má mnoho zavádějících momentů.

    Přijměte tedy podmínku, že nebudete chtít vnímat nic jiného, nežli třeba své nohy tak, jak se dají smyslově vnímat. Uchylujte se k jejich fyzické podstatě a jinak buďte necitliví, nevnímaví, do sebe samých zahledění. Mimo to je ještě dovoleno pomáhat si tím, že se budete snažit vnímat tzv. krásy přírody. Je to sice snaha pouze pomocná, ale při velké citlivosti nezbytná.

    Nehleďte na sebe a na svět jako na sen! Snažte se vnímat pouze smyslové skutečno a kromě toho se povznášejte nade vše pouze pomocí " sursum corda! "- vzhůru srdce! (volání metta do srdce a pozvedání na temeno).

    K proměně totiž musí dojít uvnitř bytosti a nikoli funkcí smyslů. To je nebezpečné. Kdežto cesta pomocí onoho "sursum corda !" je cestou proměny, kde se žádné nebezpečí nevyskytuje.


V. Kapitola

    Zvýšená citlivost a podněty z vnějšího neviditelného záření světa, i když vypadá mysticky, není skutečně dobré, protože postupně vyvíjí v nebezpečnou přecitlivělost, která člověka přesouvá nebezpečně blízko k duševní abnormalitě. Síly, jež stojí za touto přecitlivělostí neumožňují člověku kontrolovat, zda je ještě "normálním" nebo "nenormálním" duševně a už tu je více škody než užitku.

    Snažte se tedy přecitlivělost překonat tvrdým setrváváním na orientaci smyslů výhradně k věcem vnímatelným smyslově. To Vás sice zdánlivě vrátí na mystické cestě zpět, ale jiná dobrá vyhlídka není. Jasnocit se totiž nedá vyvíjet rozvíjením přirozené citlivosti navenek, nýbrž stupňováním analýzy všech duševních procesů, odehrávajících se ve vlastní bytosti. Ona je totiž následek tendencí extrovertních, avšak toto introvertních. Proto, až se vám podaří "udusit" přecitlivělost, budete moci přikročit k introverzi, spojované s analýzou samovolných niterných procesů..

    Jasnovidící nebo jasnocítící mystik sbírá své informace z vnějšku právě pomocí analýzy niterných nebo duševních procesů, jež jsou jakoby vodní masou, kterou rozvlňují všechny vlivy duševní aktivity druhých, jež jsou jakoby dutím větru do vln oceánu těchto niterných procesů. Stupeň této jasnovidnosti nebo jasnocítění je přímo závislý na stupni dokonalosti niterné analýzy. Proto opuštěním své přecitlivělosti na mystické cestě nic neztratíte, nýbrž si pouze najdete vhodnější základnu pro mystický rozvoj. A to, co jste dosavad dělali dobře jistě neztratíte. Je totiž jedno, když se někdo naučí soustřeďovat, zda obrací své soustředění ven dovnitř. Je to jen jedna schopnost a je třeba ji správně řídit.

    Jsem znám jako člověk tak pevně "sedící" na zemi, že nikdy a nikdo by mne nepodezíral, že jsem mystik. A přece mohu chodit do nebe tak rychle, "jako když silný muž nataženou ruku pokrčí nebo pokrčenou natáhne". A na druhé straně mi v tom nedokáže vůbec nikdo zabránit. To není výsledek toho druhu mystického vývoje, při němž člověk začne něco málo neobvyklého vnímat, pak více a více, až se stane "vševědoucím". Vše se u mne opírá o schopnost analýzy vnitřních procesů. Z toho důvodu se pravý mystik jeví jako člověk duševně zdravý, jako nejobyčejnější člověk a při tom dovede vypátrat věci o nichž si druzí myslí, že jsou nejpečlivěji utajené a ještě více, utajené pro zřejmý nezájem tohoto mystika o ně. To je zdravá "nadvnímavost."

    Když musíte bojovat s dotírající vnímavostí, pak jste na základě špatných informací o mystice vyvinuli to, co jste neměli. Proto se musíte přidržet u tohoto úsilí, aby se vnímavost zničila. A pak, když budete mít dosti zájmu o mystiku a dost času na ni, budete moci vkročit do nebe " i s botama".

    Od roku 1926 tu jsem, vždy hotový pomoci každému a vyvést jej na vrchol mystického vývoje a dokonalosti. Nejsem to tedy já, kdo nesplnil svou dobrovolnou povinnost do posledního písmene, nýbrž ti, kdo šli za mnou.. Kdyby ji oni splnili, mohla jíž existovat posloupnost zasvěcených k jejich osobnímu dobru a i k dobru těch kdo jsou za nimi a hledají. Jaký to má asi vliv, když někdo podává ruku k pomoci dlouho a dlouho, a nikdo se jí nechápe, tak jak má. Pak ovšem, podle mne, na mně není žádná vina, že ta posloupnost neexistuje v té pravé míře.

    Vešel jsem do života jako pologramotný člověk, mladík, a překlenul jsem tuto indispozici mystickou snahou. Život se mi zkomplikoval i vlivem těch, kdo šli za mnou.

    … a vykrvácel jsem do svého díla.


VI. Kapitola

    Nemám opravdu žádný problém se zdravím. Vidím totiž na lidech, kteří si pomáhají léky, jací jsou to chudáci po stránce duševní. Tito lidé jsou nesnesitelní. Dobrovolně se duševně degenerují.

    Můj názor na ženy je ten, že to jsou lidé. Vím, že staletí útisku se v ženách vyvinula zdrženlivost, která je učinila věcnějšími v názorech, nežli jsou muži. Jiné je pouze to, že v úsilí o duchovní dokonalost narážejí na citovost, která jim nedovoluje překonat některé překážky duchovního rázu, na nichž muži ztroskotávají pro závadnou sebeúctu. Tím má každá lidská bytost o překážky postaráno. Na cestě ducha musí žena překonávat výbuchy citovosti; muž často ničím nepodloženou jistotu.

    Izolujte se od vlivů okolního světa především tím, že se budete zabývat sebou samými, pozorováním svých rekcí na vnější popudy k jednání a na popudy vnitřní. Neboť bytost musí být poznána, má-li člověk být zajištěn před neblahými příhodami na mystické cestě. A buďte i stále činní, ale opravdu jako zcela svobodní, pokud vás neváže zaměstnání. Buďte činní ve svém volném čase jako ode všeho odpoutané bytosti. Tvrdím totiž, že když člověk nevybíjí svou energii nesobeckou činností, vybíjí ji různými lumpárnami.

    Dr. Einstein byl bohužel vědec. Zkoumal zevní přírodu, ale sebe nikoliv. Byl karmicky vyzrálý, takže objevil věci, jež objevili už kdysi lidé duchovně nejvyspělejší. Jakožto vědec je převedl na zevní úroveň světa, pročež zase nemohl objevit mystické zázemí tohoto světa. Ostatně, svět by jej v tom hodnotil jako ne-vědce, jako tu zajímavého, tu potrhlého mystika. Pro svou karmickou zralost však už tu potrhlost v sobě z hlediska zevního měl.

    Odvracejte pozornost od sebe, pokud jde o identifikaci sebe jako někoho v sobě. Duchovní Dokonalost souvisí s názorem monistickým.

    Existuje-li nějaké duchovní JÁ, najděte je jako SEBE a nikoliv jako COSI V SOBĚ !!! Jinak byste zaměnili jeden druh seberoztržení za jiný druh seberoztržení. Právě proto, že jsou lidé v sobě roztržení, musí postupovat cestou tvrdého školení. Proč byste neměli být duchovním bytím vy sami? Hleďte na sebe jako na bytost duchovní i po zevní stránce! Když to budete dělat dobře, dosáhnete viditelné i hmatatelné Duchovní Dokonalosti.

    Niterná sebeanalýza je prostě výsledkem zevrubného sebepozorování. Když se budete pozorovat na zevní úrovni, totiž jak jednáte, co děláte a jak reagujete na zevní popudy a na popudy vůbec, pak vlastně provádíte tzv. extenzivní koncentraci, protože se nutně musíte odtahovat od zevního světa jakožto člověk lpějící. Čím více se přiblížíte ideálu dokonalého sebepozorování na povrchu, tím intenzivnější bude i vaše koncentrace.

    Analytickým se soustřeďování stává v adekvátním stupni dokonalého sebepozorování. Pak už stačí zúžit vědomí zaměřením výlučného zájmu o sebe nebo o funkci vnitřního aparátu, a to je analytické soustřeďování, jehož pomocí se celé bytí rozloží ve všemožné složky vytvářející bytost. Ostatní pak už jen záleží na dobré indentifikaci kvalit složek svého bytí. Zpravidla se bytí zcela rozpadne a člověku zbude Já, oděné Transcendencí.

    Soustřeďování na nohy slouží k vyvinutí schopnosti koncentrovat se bez nechutných doprovodů mystických stavů. Nohy jsou nezajímavé, ale jsou dostatečně rozsáhlým objektem pro mysl, aby zůstala otevřenou pro trojrozměrný svět a mohou tedy vždy dobře sloužit k zastavení těkavosti. To je koncentrace dosažená jinými prostředky nežli zafixováním mysli na něco. Prostě, tímto způsobem se splní požadavek, aby mysl mohla úspěšně balancovat na hranici extenzity a intenzity pozorování, což je mystickou koncentrací. A když se člověk neukvapí a nezaběhne do nějakých mystických stavů, nalezl způsob jak správně růst ke stavu Mystické Dokonalosti. Jiného se od uvědomování nohou neočekává.


VII. Kapitola

    Dopisy psané s otevřeností a odvahou říci pravdu jsou tvořiteli mostu důvěry, což bývá tak velmi potřebné, když se má navázat kontakt vedoucího s vedeným.

    V mystice platí, že každý se domnívá, že může posoudit co je správné a co nikoliv. Kdyby tomu tak bylo, pak by přece lidé už nemuseli hledat. Když si rozumí, pak jsou dokonalí, a když se jim nezdá, že si rozumí úplně, pak by své sebevědomí měli zahodit. A protože to nedělají, nejsou "ani ryba ani rak".

    Jen ten může být veden, kdo je ochoten uskutečňovat rady svého gurua. Dnes už u nás vymizelo jedno – jistota, že když se snažící chce někam rozeběhnout, že ho mohu zarazit na scestí nebo jej vrátit. Pravda, tuto moc mám kompenzovanou přesným odhadem situací, ale za takových okolností už nelze riskovat na strmých cestách, dejme tomu jógy.

    Když se budete cvičit v uvědomování si svého těla a v jeho přesném pozorování, pokud jde o jeho tvar a rozličné procesy v něm se odehrávající, pak jistě duchovně nestojíte.

    Bez sebepozorování totiž každé mystické snažení je k ničemu.

    Duševnost člověka není schopna vázat subtilní procesy, a energie prchá. Duchovní věci se mohou zhoršovat místo aby se zlepšovaly. Je nutno tlumit i psychickou vnímavost. To považuji za tak důležité, že bych takového člověka vrátil do elementárního stavu aby se pak dalo stavět na zdravých základech. Někdy se to totiž už nedá provést.

    Především se musí počítat s tím, že se v té psychické vnímavosti vidí nějaký mystický výsledek; a mně už u takového člověka zbývá jen zvážit, zda se ta psychická vnímavost nezvrátí v nějaký druh psychózy. Z toho důvodu jsem si už vícekrát svým známým stěžoval, že musím plnit úlohu spíše údržbáře nežli Gurua. A když se k té psychické vnímavosti přidruží sebevědomí "znalce svých věcí", pak si s tím ani dobrý údržbář neporadí.

    Ve "východních školách" se takové případy řeší "klackem po zádech". Zde se ovšem takové metody nemohou používat, samozřejmě ke škodě těch, kdo se dostali na takové scestí. A tak o "guruovské problémy" není nouze.

    Slíbil jsem si, že budu dělat co budu moci, abych přispěl k ukojení hladu všech upřímně hledajících. Tu se však vyskytují nějaká "vis major" jež nevyplývají z toho, že bych se v tom nevyznal, nýbrž z toho z čeho mají mí blízcí strach – z mého zdraví.

    Chci však trochu prorokovat: Je-li touha hledajících po dobrých výsledcích na Mystické Cestě upřímná, něco dobrého z toho vzejde. Už vícekrát jsem byl vrácen do tohoto slzavého údolí, poctivou snahou druhých. A tak se vlastně není nad čím rmoutit.


VIII. Kapitola

    Používání schopností , jako je například určitý druh jasnovidnosti nebo jasnovidných postřehů je také weinfurtrovština. Ten, kdo dosáhl dokonalosti v pozorování svého těla a pocitů, dosáhne schopnosti vidění a pociťování tím, že se nemusí namáhat vidět, nebo cítit. Vše se děje bez námahy; asi tak, jako když vnímáme předměty zevního světa. To teprve není weinfurtrovština.

    Mystikové však bývají dost posedlí vidět a vnímat to, co je za oponou běžného vidění a vnímání. A to už je duchovní zcestí. Proto mluvím proti weinfurtrovštině. Pře tím nebyl ochráněn ani Weinfurter, ani Brunton a bohužel snad ani nikdo z mystiků, které jsem poznal. Proto ti lidé ztroskotali.


    Mystický svět je nesmírně proradný. Proto je nutno používat pouze ty mystické schopnosti, jež se včlení do života jako naprosto normální duševní schopnosti, schopnosti. Tak je pak možno, aby mystik duchovně nepadl, i když žije za zástěnou tohoto světa, dlouhá desetiletí. Při tom jasnovidnost a jasnocit lze považovat za dětskou hračku – ovšem zrádnou a nebezpečnu. Jen z tohoto titulu je nutno radit těm, kdo upřímně hledají, že je to naprosté otupování smyslového aparátu. To je zodpovědnost za duševní zdraví těch, kdo jsou vedeni.

    Mají-li být mystikové uchránění od pádu do propasti z níž není návratu, musí se orientovat stejným způsobem jako běžní lidé. Vize by jim měly být halucinacemi, projevy určitého jasnocitu duševní chorobou. To proto, že je mnoho úskalí na cestě mystické proměny, končící ve stavu absolutní duchovní Dokonalosti. Teprve na tomto stupni nejsou mystické schopnosti kamenem úrazu na cestě.

    Zdá se to být jako nic, když si člověk pomáhá i nedokonalými duchovními schopnostmi, ale jistě za to zaplatí duchovním pádem z pláně jasného lidského vědomí. Z toho je nutno dedukovat. Kdo se podjal mystického úsilí, měl by založit intimní poměr k tomu, co je pro něho Bohem nebo nejlepším ideálem jeho štěstí. A ostatnímu světu a jeho záležitostem se zcela uzavřít. Ať duje vichr odporu proti jeho snaze! Však bouře ustane a nastane klid.

    Žijeme dnes v troskách pořádku, vytvářeného kdysi prostou zbožností celé bílé rasy. Buďte tedy pozorní. Když vstupujete do mystického světa nikdy nevíte s čím zacházíte. Tak vzniká otázka – dokážete se učinit poslušnými? – Já tomu prostě nevěřím. Jestliže se ostatní lidé chtějí vysmát a vyplakat, vytěšit a vyrmoutit, vyskákat radostí a vytrápit se až k nesnesitelnosti, pak zasvěcenému to dovoleno není. Proto se zasvěcení odsouvá. Ukládají se zkoušky trpělivosti, opravdovosti, pokory, dobroty a neulpívání. A teprve když člověk na této "cestě pravdy" dozraje, popouštějí se mu mystické moci, ale za takové situace moc netíží. Člověk se může smát když zatřese nebesy a změní jejich charakter, může se smát když jakkoliv prohraje, nebo také vyhraje. Prostě může se smát stále bez píchajícího ostnu v nitru.

    Mravním korektivem jsou zde mravní předpisy všech duchovních nauk. Ty jsou ovšem stejné. Jenže pochopení dobra a zla se mění. Meyrink ve "Valpurgině noci" nechává vystupovat Lucifera, který říká, že když si to někdo přeje, potěší ho, nebo roztrhá, ale zřejmě mu to v nitru nevadí. Kdežto lidé mají svědomí místo mravních předpisů – a tím berou důsledky svých skutků.

    Ne, není přehledné, co člověk kráčející po mystické Cestě smí a co nesmí.. Vskutku asi nesmí nic. Kdo jde správnou cestou zasvěcování, nesmí mít osobnost. Jinak nemůže dojít na konec Cesty. Lidé jen nevědí, že bez osobnosti se dá žít – a dobře. Ale to už je jiná kapitola.

    Zbavte se tedy weinfurtrovštiny tím, že se svojí myslí zavřete do sebe samých, abyste zničili vjemy vyššího typu. Pak se lépe rozvine nadsvětské pociťování, kterým se sblížíte s Bohem. Samozřejmě že s Bohem podle vašich představ - a pak už se snad vaše vyhlídky budou lepšit.


IX. Kapitola

    Kdo sejdou s cesty proto, že místo uvádění do klidu, rozdmychávají fenomenální procesy, nikdy s duchovní cestou "nechtějí praštit". Ti přece musí dojít ke zlému výsledku. Takový mystik už neví, že správný Guru mu musí říci, že on vlastně jde správnou cestou, i když už je na okraji propasti. Když se to rozšíří na celkovou situaci v duchovním usilování, řekl bych – šílenci, jež nutno spoutat řetězy.

    Co byste chtěli dělat, kdybyste chtěli zanechat hledání? Kdo by to učinil, dopustil by se velikého hříchu, protože opravdové úsilí je vzácnou výjimkou v osobním životě člověka. Bylo by to jako zúmyslné zavření do sklepa, aby člověk neviděl slunce. Je něco takového možné?

    Se "Strážkyní Prahu" je to takto: Situace se při tom vyvíjí tak, jako u lidí postižených mozkovou paralýzou. Takový člověk má svůj vizuální svět s jeho obludnou logikou. Ale ani toho se člověk bát nemusí. Je svým guruem na ten okamžik pomalu připravován. Prostě, nesmí se nic stát už právě proto, že se člověk vedený už dlouho před tím pohybuje ve světě jeho vlastní výlučné logiky.

    Weinfurter u toho? Hrdopýšek, který nevěděl co dokáže mozková paralýza. Kdo tomu rozumí, pro toho je pouze otázka jak projít tím šílenstvím bez úhony. Duchovní vývoj musí mít svoji správnou logiku.

    Založte veškeré své duchovní úsilí na myšlence, že jste nastoupili Cestu trvající přes smrt a další životy. Pak vydržíte. Ostatně zkušenost učí, že Cesta není stále jen úmorným putováním… Na takové by se nedosáhlo cíle.

    Průchod musí přecházet vytrženími a nebesy, v čemž se spatřuje už slábnoucí pokušení padnout duchovně. Neboť kdo překonal etapu úmorné lopoty ve vážné snaze, ten přece musí přirozeně etapu nebeských rozkoší proputovat a dále dokončit vážnou jasuplnou etapu Božského Žití. V té době nepadá pouze ten, kdo se naučí být bručoun, jemuž jsou protivné i gejzíry nebeských vizí. V tom údobí jsou ovšem úklady rafinovanější. Jenže, kdo bere své duchovní úsilí jako vážnou snahu, nepropadne ani zde , na tomto místě.

    Vidět! V zamítání vidění byste měli být aktivní. Neměli byste chtít vidět, když už k tomu dochází. Jen člověk "sedící" pevně na zemi, může přebrodit moře léček, jímž je i samovolná duchovně vývojová linie. Vidím moderní svět tak, že i když se chlubí svou střízlivostí, žije v nezřízené fantazii. "Sedět na zemi" vzhledem k tomu znamená, netoužit ani po biografu. A žije snad moderní člověk v něčem jiném, nežli ve snaze vidět? Vždyť přece na to chce automobily. Ale to je svět moderních lidí; ti nikdy mystiky nebudou. Alespoň ne úspěšnými. Těmi bláznivými s roznícenou fantazií – ano. Vyvrhováním vidin naší vlastní mysli je dosti tajemný psychologický proces. – Povídejte paralytikovi, že co vnímá, jsou vjemy vyvržené jeho vlastní myslí! Tím neříkám, že Meyrink nemá pravdu. Poměr k těm výronům je prostě jinou věcí. A mystika je povětšině úsilím aby těch výronů bylo tolik, aby člověk pochopil, že jsou skutečnostmi. Druzí, když se mu to podaří, v něm vidí nemocného člověka. Úloha Guruů je v tom, aby taková setkání omylem nepřipravili. Pro takový případ je každá teorie k ničemu.

    Myšlení na předměty své koncentrace chápejte tak: při tom se nemá nic dít. Každá změna v nazírání na předměty koncentrace je odchýlením mysli, o čemž se nikdy neví, kde a v čem skončí. Můžete je vyloučit! Pak nastoupíte cestu "železného duševního zdraví".

    Šílenství začíná tam, když si mysl člověka dělá sama co chce. To je hluboká choroba lidí moderního světa. Je opřena o ideu "vyžít se!" A medicína o následcích toho neví nic, kromě bludu, že vyžívat je štěstím, k němuž se dostali emancipací a technizací života.. Tato choroba bude dalším slovem v oblasti skutečných jevů individuálního života běžných lidí.

    Nechápejte to tak, že v oblasti činností a chování máte nějakou karmu. Duchovní Nauka má svůj smysl v tom, že se člověk udělá bytostí bez karmy. Alespoň té příčinné, která vzniká z činnosti, jíž člověk provádí účastenstvím na této činnosti.

    To zklamání jinými není má osobní záležitost. To je "jití" po vrcholech Cesty Bodhisattvů. O smyslu toho se nemohu rozepisovat. V každém případě mne to zklamání učinilo střízlivým v pohledu na zabíjení a zabíjené. Proto jsem se snažil vytvořit Strážce Nauky takové, jako byl Moggaláno, Buddhův žák, který prý palcem u nohy zatřásl nebem Indrovým. Než se člověk stane takovým Strážcem Nauky, musí vědět co je Vykoupení a musí je mít jako všední denní život.


X. Kapitola

    "Vidění", to není astrál, to je mentál. Chová se tak vždy. Když se mysl odvrací od těla a přechází do abstrakt, reprezentovaných třeba představou prázdnoty. Proto vždy doporučuji, aby se člověk soustřeďoval na tělo, resp. na nohy, které náležejí do "pokojné" hmotné skutečnosti.

    Jenže, lidem se takováhle "léčba nervů" nezamlouvá. Chtějí mystiku "vznešených zaměření" a to oním odvracením mysli od těla, a jejím obracením tu do psychického vakua, tu do oblasti představ, což se někdy, když takový cvičící je pro to disponován, projeví ve všelijakých stavech. Jindy, když není pro to disponován, se to zase projeví narušením reálného pohledu na svět.

    Vztahuje se to na přepodstatňující procesy psýchy. To však neznamená, že by se to mělo vyvolávat rychle a nerozvážně. O duševním zdraví v příslušném smyslu se ví dost málo, což přispívá k jeho narušování nebo udržování. Proto jsem se podjal nepopulárního úsilí " šlápnout do rezervace weinfurtrovské mystiky" tím, že doporučuji, aby mystikové upínali svou pozornost na "pokojné skutečnosti", z nichž nejbližší je vlastní tělo cvičících. Činím to dost nekompromisně, i když se těm lidičkám zdá, že se takovým soustředěním tzv. mystický život podvazuje.

    Jde zde o něco docela jiného. Člověk není mystikem když něco vidí, blouzní, nebo něco nepřirozeného pociťuje. Je jím pouze tehdy, když kázní ustalovaní mysli na něčem pevném, zaostří své pozorování tak, že jím pronikne "pod masku jevů."

    Když mystik slyší zvuky, o čemž je třeba známo v Hathajóga Pradepika, která dává toto poučení: "když jsou slyšeny duší otřásající zvuky, má být mysl obracena ke zvukům jasnějšímu". A dále: "Pak zvuky přestanou, aby již nikdy nebyly slyšeny." Pomoc tu je. Držte svou mysl pevně u hmotných skutečností. Myslete tu na své nohy a když ani to nebude pomáhat, snažte se svou myslí upnout na nějakou zevní hmotnou věc, a sněžte s ji vnímat zrakem s upjatou pozorností. Nedopusťte, aby se mysl zahrotila pozorností, tedy upnula na nějaký malý detail. A pak, když tu byly zvuky, věnujte se třeba jen vymyšlenému tichu. Toto je běžná terapie, která vždy pomáhá, když ji člověk dobře používá.

    Na astrál v tomto případě nevěřte. Běžně chápaný astrál je pouze hra samovolných představ. Skutečný astrál je oblast, která má své specifické znaky v oblasti působení. Můj postoj v této věci byl třeba takový, když se samy od sebe odevíraly dveře. Řekl jsem si "hoši jdou"a věnoval jsem se dobrým, přirozeným pocitům a tím jsem uvedl vše do klidu. Jistým se však ukázalo, že když člověk upíná mysl jinam, než kam ji táhnou takové zjevy, vše se vždy uklidní. Ostatně, to jsou projevy oné mystické brány, počátkem přerodu bytostí žijících dosud zevně, aby začala žít vnitřně.

    Toto je záležitost dobré výchovy, jestliže má všechno dopadnout dobře. Běžně jsou však lidé jako šílení. Ti všichni "mystikové" které jsem poznal, když jsou nemocní na duchu, místo aby používali co nejvíce klidu, věnují se věcem podporujícím zvědavost.

    Vy to nečiňte! Věnujte pozornost tzv. střízlivým skutečnostem! To vede k rozvinutí "Pronikavého Vhledu". Zaostření vnímavosti přirozenými smysly – a to už je člověk zdráv, bez mystiky bláznivých diletantů. Tu mystiku netřeba postrádat.

    Ani na to jsem nedal, že okultisté tomu říkají magnetická síla osobnosti. To všechno je pouze laciná teorie a skutečnost v tom případě přece není zajímavá.


XI. Kapitola

    Žák má být doveden ke smíření se sebou samým, aby si mohl jednou říci: "strast nevědomosti je za mnou, jsem v bezpečí, v nepřerušitelném, omilostňujícím Božském klidu. Hledající totiž lze vždy rozdělit do dvou skupin. Na tzv., kteří si musí sami pomoci, a pak na ty, kteří musí pomáhat jiným, neboť jsou určeni stát se Strážci Nauky.

    V každém případě tu nejsou úkoly, jejichž výsledkem má být schopnost reprezentovat, nýbrž pouze žít tak, aby bylo překonáno "horko strasti", jež se odstraňuje pouze způsobem života – životosprávou.

    Kdo chce pokročit, musí uvést vědomí do stavu permanentního uvědomování si jen svého těla.Tím se má potlačit nadsmyslová vnímavost. Vzhledem k této vnímavosti může být psychika něčím pokažena. Není třeba hledat kořen, ten je nezajímavý. Jde pouze o spravení psychiky.

    Je něco nepopulárního v tom, když se doporučuje aby se člověk naučil vědět pouze o svém těle. Dokonce o částech, jež se nezúčastňují na rozkoších a strastech, jež se prožívají na úrovni mentální a pocitové. Cvičící má vědět, že když dospěje k neúprosným vědomostem, dospěje k nim pouze kázní udržet mysl a vědomí v těle. Neděje se při takové práci zdánlivě nic, ale pozorností se člověk uschopňuje dokonaleji vnímat. Dá se říci, že právě to nepřetržité vědomí o těle, je příčinou takového zaostření pozorovací a vnímací schopnosti, že svýma hmotnýma očima vidí duši jiných.

    Ti neodpovědní a samozvaní znalci Nauky jako byl Weinfurter, Brunton a nesčetní jiní, ubližují hledajícím prostě tím, že jim vyložili Nauku jako metodu, směřující přímočaře k vizím a k vlnobití pocitů, jež dohromady pouze prohlubují již dosti hlubokou pokaženost lidství a jeho ducha. Tím převládl názor, že mystika není výchovou k rozvinutí a upevnění duševního zdraví, i když se slibují zázraky mystického Adeptství.

    A tak je nutno zavřít cestu těm, kteří prošli vizemi a stavy. Za trochu vizí často doživotní blázinec, je zlovolným skutkem vůči hledajícím.

    Když vyjdete z tohoto mého přiznání, nemůžete si myslit, že vás vedu do nějakého mystického dobrodružství. Poukazem na pozorování "pokojných skutečností", tj. těla, se vám snažím pomoci. Chce to, abyste dobře pochopili, že toto sebepozorování je současně snahou zavřít mimosmyslovou oblast a její změny. Až se vám to podaří tyto vjemy přemoci, budete se cítit dobře, až se "probudíte" jako "duchovní neviňátko", žijící mimo drsnou skutečnost – přímo v ráji.

    Když někdo hledá, je nutno mu pomoci na jeho vlastní úrovni. Je totiž iluzí předvádět se představováním mystiků, údajně nesmírně bohatých mystickými zážitky.

    Přesně vzato, při cvičení koncentrace na nohy se nemá " koukat na nohy", nýbrž uvědomovat si je. Neboť koukat často znamená vidět, nebo mít vidiny. Když si je spíše uvědomujete, pak máte pro vědomí hmotnou oporu, což znamená, zlomení jeho schopnosti mít samovolné vize; dokonce i pocity a vzněty. A tím je dosaženo "nicnedění" . Věc, o níž se sice mezi mystiky mluvilo, ale jež se nikdy nepraktikovala, aby člověk nevyšel ze zvláštností kvazi-mystického života.

    Neřešte zatím problém pozorujícího a pozorovaného. Jsou v delikátním stavu a já se kdesi zmiňuji o tom, jak k osvobození dochází posouváním pozorujícího k pozorovanému. Někde v jejich kritické blízkosti je bod, v němž se už nedochází k úmrtí před, nebo při Dosažení, nýbrž se dosahuje prožitku Absolutna. Prostě se tam panenka ze soli stává panenkou z kamene. I když je toto přirovnání poněkud redukováno tím, že proživatel se jen smáčí ve vodách Absolutna. Časem se vám toto ujasní a pochopíte bez námahy. Pak v poznání nejsou defekty.

    Mystik, který v sobě vyvinul snahu pomáhat druhým, se stává magnetem který přitahuje. Je na něm, aby se ozbrojil trpělivostí a rozvahou. Mluvit kde s kým totiž nemá smysl. Leda, že je člověk takovými lidmi pouze stále rušen a to nemá smysl.

    Dechu, alespoň ze začátku, pozornost nevěnujte. I když se to chválí, přece moderní člověk je nemocný svou věčnou nenasyceností světskými věcmi, svou těkavost pouze rozdmýchává a výsledky pak jsou nechtěné.

    Komu se při koncentračním cvičení zvadá žaludek, může vědět, že je fyzicky z mystických příčin rozechvěn. Mohlo by se stát, že by vyzvrátil obsah svého žaludku náhle, bez výstrahy. Doporučuje se v té chvíli přejít na relaxaci v tom smyslu, že zapomenete na mystiku a všechno duchovní a začnete dbát na udržení nebo udržování svého těla v klidu. Kromě toho, musíte přejít na koncentraci extenzivní, v uvolněném ležícím těle, a dobrých pocitech v něm. Tím je prostě zřejmé, že cvičící dospěl k rozvibrování organismu, což je sice metodickým urychlováním mystického růstu, ale dozovat se to musí opatrně.

    Své tělo ve stavu relaxace nemáte vidět, nýbrž pociťovat je celým svým vědomím. To je akt léčivý. Tak to má být a musí, jinak člověk může, a také se to stává, že začne vidět příšery astrálního světa a k tomu nemá dojít.

    Proč na to upozorňuji? Nejlépe je chápat vize jako nic. Máte na to nazírat tak, že máte vidět pouze to, co vidět chcete. Ostatní máte z mysli a z vědomí vytlačit. Jde o útvary vznikající z emanací vlastního těla mystiků. Když je člověk dbaním jen o svoji práci zlikviduje, stanou se energií, která mystikovi jen prospěje. Jinak z toho vyplývají jen nějaké otřesy. Proto buďte pozorní pouze k předmětům své koncentrace a ostatní mocí své koncentrace potlačte. Pevnost pramení právě z toho, že se vše cizí potlačí nebo zlikviduje. Dá se to ovšem provést i jinak, když už člověk uvidí příšery, ale to si musí každý cvičící vydobýt sám. Lze ovšem poradit.

    Já to nazývám "mystikou s parádou". Přednost před "mystikou bez parády" jí však nedávám. Všechno tu má svou pozitivní i negativní stránku. Jde o to,

    aby člověk mohl žít BOŽSKÝ ŽIVOT.

    Ovšem jako svobodná bytost a nikoli jako otrok tohoto života. .


XII. Kapitola

    První realizace je bouřlivý proces. Je bouřlivý pro každého, kdo nezná poučky Weinfurtrovské mystiky a proto když kolem cvičícího začne hřmít a tělo začne být páleno nic nešetřícím mytickým ohněm, má se chytit instinktivně nohou a dokonale celého hmotného těla a svou myslí se ho držet, i když ty strašné přízraky ho dohánějí na okraj úniku vědomí z těla. To by bylo začátkem "černého šílenství".

    Ten zápas o ustálení a setrvání vědomí u pokojné skutečnosti je dlouhý. Nejkritičtější etapa trvá obyčejně osm dní, ale pak to obvykle při dobré snaze trvá a pokračuje dva a půl roku , při čemž vždy běží o rozpad celé bytosti. Když se to končí jakýmsi příjemným vytržením, mystik ví, že už to dosáhl. Pak zbývá tuto sebevýchovu doplnit zaklínáním samého Brahmy. Po tomto činu si už může být jist, že už nic jiného hledat nebude, že ví všechno

    Když jsem toho dosáhl, bylo mi 20 let. Pak už jsem se dal na cesty mystického Gurua a tuto povinnost plním dodnes a asi v ní zemřu, i když bych někdy od toho utekl, když se lidé ukazují tak neschopní a nevědomí. Stává se mi totiž, že za mnou přicházejí hledači, kteří ode mne nežádají nic jiného, než abych jim potvrdil, že jsou dokonalí. Proč přesto hledají, to do toho nepletou.

    Jděte cestou na pokojnou skutečnost na nohy dále. Člověku není třeba žádných nadsmyslových vjemů, zejména když si neví rady s dojmy světa smyslového.

    Pozorování nohou skutečně zostřuje smysly. Ty mystické vize, nebo o co tu vůbec vlastně jde, uvidí člověk prošlý cestou koncentrace na pokojné skutečnosti fyzickýma očima, a to vylučuje všechno, na co se dá v mystice ztěžovat.

    Chodím po světě. Vidím bohy a ďábly, aniž si je pletu s lidmi, a moc z toho čerpám. Vím o lidech co oni o sobě nevědí. Jen někdy se stávalo, že nějaký čert se nastěhoval do nějakého člověka a ten si pak zahrával se všeličíms zlým. Jako třeba Weinfurter a jeho ovečky.

    Kdo má zcitlivělý organismus, snadno by mohl vidět čerta. Když však budete celou svou duševností na zemi, čerti se vám neobjeví. A když se objeví, stane se proto, že jste zemi na chvíli opustili. Avšak, když se i potom chytnete země, čerti někam zalezou a tak žádný strach!

    Skutečně, nelze náhle vymazat stopy a názory dlouhých let. Když už jsme postaveni do tohoto světa, smíme se snažit z něho uniknout., ale to musí být podle dobrých a nikoliv vadných pravidel.

    V zásadě platí, že je lépe zabývat se vždy pouze jednou věcí. Buď věcmi duchovní Nauky, nebo denními povinnostmi. Neplatí to však, když člověk při denní práci těká myslí po světě. Je-li u toho co dělá, je to jen soustředění jiného druhu. Ve chvílích, kdy už denní povinnosti nevyrušují, je dobré věnovat se pouze sobě mystickým cvičením.

    Snažte se od prvního okamžiku vnímat nohy globálně. Při přechodech z nohy na nohu se pořád ještě může vyvíjet psychická citlivost, jíž je třeba vyloučit. Rovněž tak nepřipouštějte aby se vám tělo zvětšovalo. Ten stav může předcházet druhou realizaci, a je skutečně subjektivně značně nepříjemný. Je jakousi přípravou na psychicko-astrální rozbouření. Nezkušení by se v tom asi propadli do nenávratna. Proto usilujte o to, abyste udrželi kontury svého těla v příslušných mezích.

    O sobě samých ve špatném smyslu vůbec neuvažujte. To znamená, že na to, jak se jeden dívá na druhého, mají vliv okolnosti, jež běžní lidé vůbec neprohlédají. Ti, z nichž a z jejichž úsudků nabíráte pocit méněcennosti asi sotva vědí, že právě procházíte třeba nějakým realizačním procesem. Je nutno soudy druhých neakceptovat. A když se získá zkušenost, jak jsou sebelepší úmysly vykládány, má člověk soudy druhých zavrhnout. I v dobrém, i ve zlém. Toho, kdo je osvícen, se netýká ani spílání, ani pochlebování. Zavrhuje oboje. Jediné, co se může dotýkat, je falešný výklad Nauky, kterou různí lidé zkomolují. Asi v tom spatřují praktické uskutečňování Nauky.Asi v tom spatřují praktické uskutečňování Naukou požadovaných ctností. Kdož ví, co se děje v dušičkách lidí.

    Jak na to? Buďte si vědomi nohou. Buďte si jich vědomi stále, až se váš duch utiší a smysly zaostří, abyste viděli pouze svýma hmotnýma očima a slyšeli hmotnýma ušima, hmatali pouze fyzickými orgány, naučili se čichat skutečné pachy, s chutí začali rozeznávat světy podlidské a nadlidské. Pánbůh se dá rozeznat od čerta jen podle jejich smradu. Ale pozor! To musí přijít samo tak, že se to vše náhle samo dostaví. A když ne, buďte spokojení s tím, že vaše vlastní prosté fyzické nohy vám mohou poskytnout duševní, vše překonávající klid. Vaše karma se o všechny lidské věci jedinců stará.


XIII. Kapitola

    Můj "Sariputto" mi řekl, že jsem prošel "nerovným bojem se smrtí". Teď je mi už lépe, ale on sám, ten z nejbližších mystiků se mi postaral o to, aby se mi můj život jevil obtížný.

    Je nutno aby se přivedlo vše mystické do klidu. Člověk skutečně nemusí připustit, aby se něco odehrávalo, co se týká pouze mystické přirozenosti. Na vše stačí důsledné odvrácení pozornosti od každého mystického nebo psychického fenoménu. To, co překoná váš maximální odpor důsledným dodržováním nevnímání, to může být pravým mystickým stavem.

    To bouřlivé, co se odehrává, může být realizačním procesem. Druzí by to mohli považovat pohodlně třeba za vzbouřený zlý astrál. Je to báječný nesmysl lidí, kteří vždy něco vědí, ale nic neznají a ničemu z toho nerozumějí.

    Já jsem z toho blázince vytěžil Realizaci. Je třeba vytušit jaké nebezpečí plyne z toho, když místo setrvávání myslí na zemi, je pozornost stržena probíhajícími procesy. A tak ze zákulisí těchto bláznivých stavů mohou vystoupit Bohové, Brahmové, démoni a veškerá neviditelná havěť. Když je vše uvedeno do klidu, dá se život poznat se všemi jeho mechanickými procesy, jež dispozice jedince dokáží překládat do kategorií mystického individua. Tím se stane mystikův postoj ke všemu zvláštnímu zvláštní. Vycházím z toho, že pouze osobní postoj dělá z malinkých náznaků zvláštních vjemů mystický svět s jeho naprosto reálnými významy, nebo bezcenná vnitřní pohnutí, jež mohou prožívajícího jedince kvalifikovat jako duševně vychýleného. Vyznat se v tom je však nadmíru obtížné a nikdo do toho není dobře zasvěcen. Tak se může z mystiky udělat dost snadno nelogická oblast mystických zázraků, čehož jsem naprostým odpůrcem, protože mám rád, když lidé zůstávají duševně zdraví.

    I malé duševní výchylky se při mystických snahách nohou ukázat jako předchůdci hlubokých mystických vad, které ovšem nechci nikdy podporovat. Tím jsem si vysloužil pověst člověka bezcitného k hýčkaným mystickým prožitkům a jindy zase pověst člověka v mystických věcech rafinovaného, i pověst břídila, který těm mystickým bláznům nesahá ani po kolena.

    Vyvozuji z toho:

    Nuťte se do klidu úsilím nevnímat nic z mystických stavů.

    Jeden si také stěžoval, že nemá mystické stavy, ale pak uznal sám, že mystice rozumí. A vizte, co prohlásil: "Jsem svobodný, protože jsem překonal pohlavnost. Kdybych ji nepřekonal, nebyl bych svobodný, ani kdybych zářil všemi ctnostmi křesťanských světců". Že mu chyběly mystické stavy, o nichž mluvil Weinfurter jako o nesmírně, nebo více či méně důležitých, to jej pak už netížilo.

    Když člověk místo živočišného principu rozvine v sobě Princip Božský, nebo Duchovní, pak i bez mystických stavů může být na nějaké mystické výši. Jsou tu však značky, podle kterých pozná, jak na tom duchovně je. Je to však tak zamotané, že ani sám dosahující neví třeba, že dosáhl mystického vrcholu. Stalo se mi, že jsem mu to musel říci sám. A protože mám kolem sebe lidi dobře vychované, nevěřil mi to. Ale to už lze podat důkazy.

    Když člověk skutečně a dobře mysticky pracuje, pak naprosto jasné osudové předzvěsti se mohou zvrátit. Kdo takto nepracuje, tomu mohou věštit pouze diletanti. Takovým lidem se nemá věřit, ani když se jejich předpovědi splňují.


XIV. Kapitola

    Je především nutné zvítězit nad popudy z nitra, jež pak provokují mysl, aby předla nějaké myšlenkové tkanivo. Bylo by dobré, kdybyste se nechali pochválit, že vaše mysl zcela vzdálena akceptovat niterné popudy, dlí v pokoji a v naprosté nečinnosti.

    Jeden můj známý uvažoval, že proč by měl myslit na užitečnost askeze mimo prostředí ve němž se nachází. V tu chvíli Márova ruka pustila jeho srdce. Neboť když usedl s oproštěnou myslí od svých malých problémů ( je důchodcem), vytryskla v něm radostivost, příslušející prvnímu buddhistickém vnoru. A tato radostivost se už bude vždycky vracet. A skutečně, i když se její síla zmenší, vždy se zase znovu objeví a překoná působnost zevního světa. V takovém případě získává člověk vždy tolik času ve smyslu délky života, aby dosáhl stavu, kterým se zamezuje návrat do světa strasti znovuvtělením.

    Vzpomněl si na své mládí, kdy poznal Nauku a kdy si řekl: "Je to nedosažitelné, protože to je příliš prosté. Je to tak prosté, že mu připadá, že by to mohl každému ukázat., protože to je všude v běžném životě člověka." Tak snadné to však není přivést někoho k pochopení tohoto stavu. Zabývám se tím již více než 45 let a přece nemohu lidi k tomuto pochopení dovést.

    Kdybyste už dokázali být vzdáleni jakéhokoli vyrušování funkcí mysli, která je stále provokována vnitřními podněty k činnosti, také byste poznali a zažili stav bez vztahu ke světu ve všech jeho formách a projevech. Stav, který když člověk ve svém vědomí rozvine, čelí tiše a klidně veškeré moci světa.

    Nedomnívejte se, že se tak čelí slabým silnému. Odvaha je přece výsledek toho, že tím slabým se čelí silnému, jakou se zdá být moc světa.

    Je jen třeba najít to TICHO, prýštící z absolutního neúčastenství na dění, jímž se zabývá, trpí a nechá unášet, všechen svět.

    Mimo toto dění jsou ony buddhistické vnory, jimiž se začíná a dovršuje Nirvána.

    Slasti z vnorů nejsou vzruchové. Pocházejí z toho, že člověk konstatuje, že je zcela vzdálen světských věcí.

    Když se Sáriputty někdo ptal co se děje ve stavu Nirvány řekl, že zcela nic. Následovala otázka, jak potom může nirvána být nejvyšší Blažeností, když se tam nic neděje?

    Sáriputta byl prvním žákem Buddhovým, s největší obrovitou moudrostí. Pak měl Buddha Moggalana, který prý měl takovou moc, že palcem u nohy zatřásl nebem Indrovým. Třetí byl Ánanda, věrný Buddhův průvodce. Buddhové měli vždy tři žáky, těmto podobné. Ostatní nebyli uváděni jako podstatní. A já se odvažuji tvrdit, že tito a jim podobní se sejdou nad mým otevřeným hrobem.

    Doporučuji se zabývat pouze nohama. Onen pán, o němž jsem se dříve zmínil, našel stav buddhistického prvního vnoru ponořen myslí v nohách. V trupu by našel něco jiného.


XV. Kapitola

    Sešel jsem se s jedním žákem, a to setkání bylo potud požehnané, že se mne zeptal, jak to je s tím cvičením "kdo jsem já" . Nechtěl jsem totiž věřit, že Maháriši by byl doporučoval takovou hloupost. Ale nevěděl jsem co s tím. Proto jsem o Mahárišim raději nemluvil. Kromě toho jsem měl na paměti dva dopisy, které napsali Weinfurtrovci Ramakrišnově misii, a v nichž se dotazovali, co ta misie ví o Mahárišim.

    První odpověď zněla, že neznají žádného světce toho jména. Za nějaký čas přišel dopis druhý kde bylo uvedeno, že Maháriši skutečně existuje a žije na jihu Indie a že je to světec místního významu.

    Byl to tedy pouze Brunton, který nás seznámil s Mahárišim a jeho metodou. Skutečně, klást otázku "kdo jsem já?" je ovšem věc velmi špatná. Neboť může vést k poznání, že člověk není tvor boží, nýbrž pekelný. To měl Brunton vědět a zdůraznit, že tu nejde o otázku "kdo jsem já?", nýbrž o otázku "kdo jsem ?"

    Jenže Brunton tak dlouho sedal u nohou Mistrových, až se dopálil, že to nikam nevede a "zavedl se pro sebe". Z toho vzešla jeho kniha Skrytá Nauka za jógou, kde se radí ke cvičením. O cvičení na "Hadí Stezku" se vyjádřil pan Šubrt, takto dobrá kopa: "Takhle to musíš chápat. Musíš si myšlenky představit jako pletenec buřtů, a pak co je to oddělené, tak to je to, mezi myšlenkami. A pan dr. Kovář zajásal nad touto moudrostí.

    Jako se to mělo s tím "kdo jsem já?", tak se to má se soustředěním mezi dvě myšlenky. Jde vlastně o poučku z Mahajány, kde se ovšem praví, že…."pak vystoupí stav mezi dvěma myšlenkami" atd. V Tibetských textech je k tomu můj komentář.

    Dá se to říci takto: Když člověk pečlivě usměrňuje pozornost na stav klidu, je pravděpodobné, že se propracuje k takovému mentálnímu utišení, že mu svitne "Velký Symbol". Tento stav nikdy netrvá dlouho, ale je to stav vystupující skutečně jen mezi dvěma myšlenkami.. Teprve když člověk "mentální procesování rozhrne svými lokty", stav mezi dvěma myšlenkami se stane stále trvajícím zážitkem. Ale to už je člověk moudrý a jasnovidný ví, že na stav mezi dvěma myšlenkami je nemožno se soustředit. Bruntom se chtěl zřejmě doporučením tohoto cvičením udělat velmi zajímavým.

    Kdo tak uvažuje, že odhalí, že se nemá cvičit "kdo jsem já?", ale jen "kdo jsem?" , ten jde dobrou stopou. To znamená, že ať lidé takového člověka vidí jakkoliv, ten hledající dovede najít správnou stopu a má dobrou naději. Obtíže pak plynou jedině z toho, že jen těžko dovede ovládnout svou mysl. Když však místo pokusů o zastavení mysli se upne na jeden jediný vhodný duševní stav, ten mysl umlčí, neboť tu platí stejný zákon o myšlení, který ukazuje na to, že zafixovaná idea odstraní samovolné procesy a myšlení. O tom je poučka v radžajóze. Tam se praví, že je nutno nesčetné vlny myšlení překonat jednou jedinou myšlenkou a tu pak potlačit. Její potlačení se vždy děje na jeden jediný správný stav.

    Co se týká Mahárišiho metody řekl bych, že její pozadí je sociální. V zemi, kde existují pariové, tam každý vaišja lehce propadá přesvědčení, že "já jsem já". Metoda "Kdo jsem?" může tuto pýchu odstranit. Pro Evropany se ovšem toto cvičení nehodí, protože s výjimkou několika lidí se o zničení "nafouknuté ideje jáství" postarali jiní. Správná je spíše metoda vylučovací. Vše, co se zdá dočasné a pomíjivé, má být vyloučeno. Pak se jogín stane tím, jehož Já voda nesmáčí, oheň nespálí, kosmický mráz neumrazí atd. Od té doby je pak vhled čistý.

    Spis A.D. Neelové "Pronikavý vhled", právě tak jako "Slovo Buddhovo" od Nyanatiloky může hledajícímu velmi pomoci. Opatřil jsem je komentářem.

    Ten, kdo je dosti pokorný vůči Nauce, přejde i to, co mu diktuje pýcha. Ani já jsem nedovedl pochopit jak se to dělá, aby člověk se zcela uvědomělým myšlením se mentálně vsunul mezi dvě myšlenky. Ale tu jde jen o mne, který jsem místo do školy už od devíti let dělal pasáka krav a telat, kočího volů a koňů, zemědělského dělníka, bačkoráře a stavebního dělníka.

    Když jsem se šel učit řemeslu, místo abych se snažil odstranit svoji pologramotnost, věnoval jsem se několikahodinovým jógickým cvičením při zaměstnání trvajícím v běžných dnech 14 hodin a v sobotu 22 hodin. V takovém případě se člověk vskutku nemůže naučit myslit rafinovaně a je proto odkázán na zkušenosti z praxe. K tomu se pak přičlení naprostá neochota získaná Vhledem. A to všechno je příčinou, že mi už nezbývá nic abych mohl těm pyšným být nějak užitečným.

    Musím se teď ve zvýšené míře věnovat sobě, protože můj zdravotní stav není vůbec dobrý, což přisuzuji tomu, že mé duchovná a pracovní úsilí bylo příliš široké a vyčerpávající a kromě toho předcházelo to, že jsem se v dětství z hladu vrhal na syrové brambory, abych "už, už" ukojil hlad, a jinak mnohokrát jsem se mohl živit pouze sušenými a pak i uvařenými slupkami z brambor.

    To všechno pak samozřejmě deformovalo mé sociální myšlení a cítění. Však jsem byl za ně pronásledován. Ale patřilo mi to. Neměl jsem se dát strhnout k nezištné snaze pomáhat všelijakým mystikům z jejich mystické kaluže.

    To soustřeďování je zcela bezpečné a duševně uzdravující, pokud člověk do toho neplete všelijaké vidiny. To platí až do okamžiku, kdy usilující dosahuje "Pronikavý vhled". V tu dobu je nezbytné čelit ledasčemu, různými zásahy psychologického charakteru. Jinak by se mohlo stát, že by člověk působením "Pronikavého vhledu" zaměřeného do hrůzné říše AN – ATTA, mohl zešílet.

    Toto upozornění považuji za nezbytné.


    Toto je první díl práce, kterou Květoslav dokončil 27.6. v 6.00 hodin ráno, tj. 7 dní před smrtí. Druhý díl bude následovat.

    Přepsáno z kopie originálu.