O nauce Květoslava Minaříka
Její vznik, úkol a pokračování

    Příští rok, tj. 2004, 4.7. uplyne 30 let od smrti Květoslava Minaříka. Kdo to byl, je už u nás v Čechách dostatečně známo. Ne snad všeobecně, ale rozhodně mezi těmi, kdo hledají řešení svého života cestou mystiky nebo jógy. Jeho knihy rozšířily již značně povědomí o něm. Jeho autobiografie Kečara mluví jasně o jeho mystických a duchovních kvalitách v osobním smyslu a jeho další knihy o tom, jak mocným činitelem je jeho mystika v rozvoji poznání a moudrosti.

    Chtěl bych zde dnes mluvit o umístění jeho nauky v konglomerátu těch mnoha nauk a směrů, které se nyní ve světě rozšířily; jak se mně jeví předpoklady jejího rozšíření a dalšího vývoje.

    Znal jsem Květoslava osobně. Dvacet dva let byl mým guruem. Byl jsem při tom, když psal svoje knihy, a měl jsem možnost číst je již v prvopisech. Bylo nesmírně důležité, že vložil svoji nauku do knih. Bez nich by nauka netrvala a možno říci, že by zmizela s jeho odchodem. To on předpokládal, a proto věnoval tolik úsilí a obětí tomu, aby mohly knihy vyjít a zachovaly se. Jsou základnou pro pokračování nauky. Lze předpokládat, že by v současné době jen bytostná tradice, jako bývala kdysi v Indii a v Tibetu, přenášená z Mistra na žáka nemohla uspět. Je nutná, ale to by v současném rozmachu sdělovacích prostředků a konkurenci samo o sobě nestačilo. A také nevěřím, že by se v současné době našel druhý, s tak obrovským univerzálním poznáním. Je to pro mne nyní, kdy zde jsem jako Květoslavův pokračovatel a guru jeho školy, naprosto jasné. Ale ani knihy bez živého nositele tradice, a tudíž i zasvěcení, nestačí. Vidím, jak těžko se lidé v knihách ze začátku orientují. Jen těžko dokáží najít správný vnitřní stav, který je podmínkou nástupu cesty. Oboje, knihy i nositel tradice, jsou pro pokračování nauky nutné.

    Tak jako kdysi vyvstala Květoslavovi otázka, kam se svou realizací a se svým poznáním patří, i mně vyvstala podobná otázka: Jsme součástí některé z nauk, které přinášejí Tibeťané? Vždyť Kv. byl i tulku Marpův. Proto i jeho nauka má charakteristiku Marpovy nauky a on sám říkal o sobě, že v posloupnosti je šestým členem Bělostné Dynastie Guruů, hned po Milaräpovi. Tato dynastie je uváděna v Tajemství Tibetu 1: Tilopa, Naropa, Marpa, a Milaräpa. Všichni tito guruové realizovali stav adibuddhy Vadžrasattvy. Stali se tím Vadžradhárou, který je společnou základnou pro všechny. Stojí zde tudíž jako první (nebeský) člen této dynastie. Vadžradhárou se stává ten, kdo tento stav realizuje sám, autoiniciací, nikoli rituálním zasvěcením. Jak jsem pochopil, guru může zasvětit žáka do různých stavů, ale do tohoto základního stavu ne. Je to stav druhého z dhjánibudhů (Akšobhji) personifikace principu vody. Při bardu smrti je to první z pokojných božstev, které vystupují.

    Jak je to s řadou pokračovatelů řádu po Milaräpovi, řadou karmapů, jíž sedmnáctým členem je současný karmapa Thaye Dordže, žijící nyní v Indii? Jak dle nich pokračuje Bělostná Dynastie guruů?

    Květoslav říkal a píše, že po Milaräpovi přestala nauka kagjüpů ovlivňovat život žluté rasy. Přesvědčil jsem se, že opravdu současní mniši tohoto řádu nemají ponětí, o čem se jedná, a jejich nauka je daleko od Květoslavovy nauky a jeho poznání. Milaräpa byl tudíž dle Květoslava poslední z velkých guruů, který přinesl světu nový systém a způsob cesty k uskutečnění. Čili po Milaräpovi žádný další karmapa nepřinesl nový směr, novou cestu k poznání a spáse. Jeho nástupci Milaräpu už jen kopírovali. Nic, co by mohli předložit lidem a bílé rase zvlášť, jako dokonalý systém vedoucí k vyřešení morální bídy lidí. Květoslav dále říká, že nepokračovali v řadě posloupnosti Bělostné Dynastie, ale že založili dynastii světců kagjüpů. Jak dalece pokračovali v této tradici světců, těžko můžeme posoudit. Zde mohu jen konstatovat, že současný 17. karmapa Thaye Dordže je příliš mladý na to, než aby mohl podat přesný obraz tradice jako výsledek svého osobního poznání, které by mělo vyjít nejen ze školení a rituálního zasvěcování, ale i z jeho duchovní dospělosti vycházející z autoiniciace. Máme-li brát v úvahu to, co hlásá pověřenec 17. karmapy pro Západ, Ole Nydahl a jeho stoupenci, tak je to naprosto zmatečné.

    Květoslav však nezůstal jen při tibetské charakteristice své nauky. On přičlenil do této nauky vycházející z jeho realizací i prvky Buddhy Gautamy, čímž velmi rozšířil Velkou Cestu k moudrosti a osvobození.

    Postupně jsem začal chápat, že Květoslavova nauka se nedá sloučit se žádnou zde na západě existující školou, ani s žádnou školou k nám importovanou, ať to je z Indie, z Tibetu nebo z Číny. Květoslav vytvořil skutečně novou nauku, která má charakteristiku vědy, a může být tudíž i vědeckým světem západu přijata. Pokud ovšem vědci pochopí svůj omyl výlučně materialistického chápání světa. Podařilo se mu vyjádřit nauky starých Mistrů Tibetu i Indie srozumitelně pro člověka Západu. Dík svým realizacím mohl mluvit a psát dle svých osobních zkušeností. Sám svoji nauku nazývá sumárně – zavátou stezkou buddhů, kterou on znova odkryl a uvedl do aktivity.

    Až potud stručně o vzniku nauky.

    To, co jsem zde napsal, je jen informativní a nezabíhá do podrobností, ale mně jde o to, jak se dívat na živé pokračování jeho nauky. V tom je, jak se zdá vnějšímu pozorovateli, zmatek. Květoslav píše, že objevil zavátou stezku buddhů. To je jistě skvělá zvěst, ale on zároveň uvádí, například v knize Tajné zasvěcení, v Drahokamech 2 a i jinde, že objevená stezka bude asi zase zaváta, protože nikdo z žáků touto stezkou nedokázal jít, aby zde bylo pokračování tradice. A to zní velmi pesimisticky, ba hrozivě. Je možno, aby tak obrovská práce, tolik obětí a tak velké poznání přišlo vniveč? Vždyť to je nauka bohů, přinesená na zem v době střídání věků, kdy věk Ryb přechází do věku Vodnáře.

    On sám píše v některých knihách velmi pesimisticky. (Viz Tajné zasvěcení, Drahokamy 2, článek Most a jiné). Jaké jsou výhledy po jeho smrti? Je tomu opravdu tak? Je stav nesoucí zapojení na nauky Kagjüpů, resp. na Bělostnou Dynastii tak brzy po odchodu Květoslava zapomenut? Jeho nauka dále tradicí nepokračuje? Ukázalo se dále v praxi, že knihy samy nestačí k tomu, aby hledající lidé našli svoji cestu. Knihy tento stav samozřejmě nenesou, ten musí být nesen živým člověkem, který jej sám vydobyl a realizoval. Tento stav nemůže být předán rituálním zasvěcením, ani samotným guruem, protože jeho získání musí být právě důkazem životnosti nauky.

    Dokázal to někdo z Mistrových žáků? Za jeho života zřejmě ne, jak vysvítá z toho, co on sám píše. Napsal však něco, z čeho můžeme vydedukovat, že předpokládal, že po jeho odchodu bude tento stav realizován, a on zřejmě věděl kým, ale jmenovat jej předem? On měl zkušenost, že Strážkyně prahu je stále na stráži, a proto neriskoval. O ty, kteří jsou jmenováni v knihách, ani o ty, kteří realizovali, Strážkyně prahu zájem neměla. Jejich realizace i když v některých případech vysoké, neobsahovaly základní nosný stav Bělostné Dynastie. Nikdo z nich nerealizoval stav dhjánibuddhy Akšobhji, nikdo se proto nestal Vadžradhárou. Proto tam, kde předpokládal možnost úspěchu a pokračování tradice, nejmenoval. Uvedu zde, co napsal na toto téma ve druhém vydání Kečary na straně 318.

    Cituji: Můj život však není samý stín. Během uplynulé doby jeden z těch, kteří se na mne obraceli o rady na mystické cestě, byl přece jen prodchnut hlubším poměrem k věci. Z toho soudím, že by se mohl stát dědicem tradice k svému i obecnějšímu dobru. Přenosy jsou však vzhledem k mé věkové zralosti obtížnější, zvláště když proti nim působí dusivá atmosféra zaviněná poměry v našem státě. Proto vše půjde mnohem pomaleji, než by mohlo jít, ale domnívám se, že upřímnost na jeho straně pomůže odpor zdolat. Ostatně dědictví duchovní posloupnosti se může dít postupně a to mne činí klidným, protože jsem si zvykl uvažovat ve větších časových rozmezích, než jaká poskytuje život od mé kolébky do mého hrobu. Kromě toho vím, že moc mentální formace nemizí časem, nýbrž pouze nevhodnými podmínkami.

    Kdyby se tedy přenos čili odevzdání dědictví posloupnosti podařil, považoval bych to za úplný úspěch v mé józe, neboť jsem dříve nauku odevzdal světu svými literárními pracemi. Bude-li přenos dobře viditelný nebo vůbec nezřejmý, na tom příliš nezáleží, neboť mě tížil problém tendencí ve světě a nikoli problém bezprostředních událostí… Potud citát.

    Jde tudíž nyní o to, zda se Květoslavův předpoklad splnil. Došlo po smrti Květoslavově k takové realizaci? Pokud ano, jaké jsou zde důkazy? Mezi pozůstalými jsou vážné rozpory a dovolím si tvrdit, že málokdo chápe, o co se zde vlastně jedná.

    Vrátím se zpět k době po odchodu Květoslava. Protože mne před smrtí výslovně určil přímo jako svého pokračovatele, nebyly zde vážné problémy, Ty nastaly teprve podstatně později, a sice při vydávání knih, kdy došlo ke střetům mezi redaktorkou a mnou. Jmenování guruem neznamenalo ještě zasvěcení jako nositele tradice. Uvedl jsem již, že stav tradice nelze předat, ten musí být vydobyt čekatelem zasvěcení.

    Ale vezmu to z jiné stránky.

    Po smrti Květoslavově prvním, kdo dosáhl realizaci vysokého kosmického stavu, kterou by se také mohl stát nositelem tradice, byl Jiří Viktora. Květoslav o něm píše v Drahokamech 1, článek Procitnutí. On skutečně dle Mistrových předpokladů dosahoval postupně vnor první, i vnor druhý, a postupně třetí a čtvrtý. Stav který realizoval sám nazýval TAO. Šel cestou Lao´ceho, kterou Mistr rovněž popisuje a komentuje. To jsem sice věděl já, ale nikdo další z pozůstalých. Tudíž ani redaktorka, ani v Rakousku žijící Roman Mandys, ani Fišar, který si do pokračování nauky osoboval právo velice mluvit, ba ani Doc. MUDr. Bajer, který byl jedním z nejlepších Mistrových žáků.

    Co však na tom záleželo. Jeho realizace byla čistá. Nedostatek byl snad v tom, že Jiří Viktora byl už vetchý stařeček, který sice sám dosáhl spásu, ale zapojit se v nauce při vedení žáků a jejím aktivním rozšiřování, už kvůli nedostatku fyzické energie nebyl schopen. Spolu jsme se velice sblížili a on mi byl ochoten ve všem pomáhat dle svých sil. Byl naprosto nesobecký a chtěl obětovat vše pro rozvoj a pokračování Mistrova díla. Říkával jsem mu, že zde zůstanu sám až zemře, a žádal jsem jej, aby mně přišel pomoci.

    Zemřel asi rok po své realizaci. Nezapomněl však na svůj slib a přibližně dva měsíce po svém odchodu se ke mně vrátil. Ne ovšem jako bytost ve tvaru, ale jako čistá duchovní síla – a spojil se se mnou. Jistě se najde mnoho oponentů pro takovýto proces, ale co na tom záleží. Fakt je ten, že teprve potom jsem měl dostatek síly k tomu, abych mohl dosáhnout Velkou Realizaci. Sám bych to býval sotva dokázal. Splnil se tím Květoslavův předpoklad, o kterém mluví ve výše uvedeném citátu. Mluvil jsem o procesu, kterým jem prošel, jen s doc. Bajerem, jinak s nikým. Neřekl jsem mu však vše, ale on pochopil a uznal, což se projevilo i později po jeho smrti, kdy i on se se mnou spojil podobným způsobem jako Viktora. Bylo zde tudíž sdruženo velké množství kvalitní energie. V oněch dobách by bývalo nebylo dobré, abych o těch věcech mluvil, zvláště ze začátku a za doby komunistů. A také jsem musel mnohé zažít a orientovat se, možno také říci – aklimatizovat se. Odehrávalo se něco, o čem není nikde psáno v Květoslavových knihách, a trvalo mi dlouho, nežli jsem pochopil skutečný stav věcí. Nebyl zde nikdo, kdo by mi mohl podat vysvětlení. Musel jsem se spolehnout jen na svoji intuici, na své vnitřní vedení.

    Nyní však, když uplynula léta od té doby a není už nebezpečí mé likvidace, domnívám se, že naopak správné vyjádření ve správném čase může nauce pomoci. A tak už nemám zábran. Je do určité míry nepříjemné psát sám o sobě, ale není zde nikdo, kdo by byl schopen se k tomuto vývoji nauky vyjádřit. Vždyť i Květoslav píše o sobě, jinak bychom nemohli vědět kdo byl. Chápu, že moje sdělení vyvolá u některých odpor a bouři. To ovšem na tom, co se stalo, nic nemůže změnit. To potvrzení přišlo z jiných pramenů.

    Dědictví duchovní posloupnosti, o kterou se Květoslav tolik snažil, je tudíž skutečností. Jeho nauka pokračuje živá, protože zde je její základní duchovní stav nesen živým člověkem.

    Vrátím se nyní k začátku – jak zařadit Květoslavovu nauku. Je možno spojit jeho nauku s některou tibetskou nebo buddhistickou naukou, některou z těch, které se zde vyskytují? Samozřejmě, že ne. Mistrova nauka byla postavena pro lidi – bělochy, žijící v docela jiných podmínkách nežli lidé žluté rasy nebo Indové, kdy vznikaly staré nauky, které se ještě tradují. V Indii vznikají nadále jejich modifikace, které jsou k nám importovány. A co přichází ze západu, z Ameriky, jako například New Age, jistě bídu lidského rodu nevyřeší a ke spáse nevede.

    Květoslav Minařík založil novou linii, tak jako kdysi dávno, cca před tisícem let, založil mystickou linii Marpa. Květoslav byl jeho tulku. Situace se tudíž opakuje, jenže v jiném prostředí, za naprosto jiných podmínek, a je proto těmto podmínkám přizpůsobena. Je schopna vyřešit strast života těm, kteří ji pochopí a přijmou jako životní náplň.

    Napsal jsem zde věci, které bych měl alespoň nějakými fakty doložit. Přikládám proto osobní dopisy od Květoslava, případně jejich části. Dostal jsem od něho celkem 21 dopisů a mohou sloužit jako důkaz. Mám je všechny, mimo jeden, který jsem bohužel ztratil. Kdysi jsem se ptal redaktorky, jestli nemá kopii, ale zjistil jsem, že nemá žádné kopie mimo jeden dopis, ve kterém mne Kv. kárá. Proč právě jen ten jeden? Proč asi nemá ostatní kopie, když má kopie dopisů jiným žákům? Tyto dopisy mohou dobře sloužit jako průkazný materiál. Byly to pro mne pokyny na cestě, které někdy uváděl přímo a jindy na příkladech, jako například tento dopis o Eugenovi z 13.5.1974, který je uváděn v Kečarovi jako jeden z těch, kdo dosáhli nebeskou realizaci:

    …Tam dovádí lidi to, když se nekontrolují, když se nenamáhají přemoci sami sebe. Vždyť přece jen tím se mystikové liší od nemystiků, že mystikové sebe přemohli a vládnou si na úrovni pocitů, pudů, sklonů atd.

    Stůj pevně, Josefe, aby se Ti nic takového nestalo. Překážky působí dlouho; teprve když člověk sám sebe před sebou zahodí, když si sebe necení, protože vůbec animálně žije, teprve potom je jisté, že se nevrátí k bědnému stavu Evžena.

    Od mládí mám ten názor, že člověk musí zaplatit za žití vůli nepodrobené a že je jedno, jestli toho dosáhne hned. Když se tato platba rozloží na inkarnace, platí se k trápení vyděračské úroky. Proto je lépe platit hned; výsledek je stejný, jako když se platí po dlouhou dobu, ovšem je to s menším trápením…

    …Evžen je pro mne skutečnost otřesná. Jeho slepotu vidím jako mnohem horší než u běžného člověka, protože je provázena falešnými úsudky o sobě. On se cítí být někým, a proto v mém odmítání jeho způsobu řešení toho, co jej trápí, vidí cosi zlého, čili on svoji karmu pouze zhoršuje. A já už nechci vidět stáčet se cesty lidí doslova do pekel. A tvrdost také nerad vyvozuji, protože ta nechává skvrny i na mém bytí, které už by jinak bylo harmonickým plynutím k vyvanutí. Žáci tedy poučují gurua, že by se měl starat o své blaho a jich si ani nevšimnout. A skutečně, to, co by se dalo opravdu nazvat soucitem s utrpením, pocházejícím se zřídel běžným lidem nedostupných k pozorování, dokáží Evženové odbourávat jako sám děs prahu, když člověka láká svými brilantními svody. Proto po Evženovi už zase to nebudu ten já, který byl před ním. Ještě ledověji se budu dívat na to, na co si lidé stěžují. Chtěli by jistě, aby jim bylo pomoženo, ale současně též ponecháno to, co je příčinou jejich strasti. Drží tedy ruku na žhavé plotně, chtějí ji tam za každou cenu držet dál a bez přestání a guruové mají jen odstranit nepříjemnou palčivost pocházející z jejich pošetilého skutku.

    Dopis z 27.8.1973 …To, co jsme spolu hovořili, a to, co jsem si mohl přečíst v dopise od Tebe, souhlasí. Proto: Jsi na správné cestě a jdi tedy dál. Jde o cestu svobody. O cestu systematického vysvobozování sebe po malých částech ze vztahů a příbuzností s celým zevním světem.

    Ty víš o čem mluvím. Mluvím o tom, že člověk, když tak pátrá, hledě po sobě, na celou bytost a ve všech jejich částech, nachází vždy ozvy té příbuznosti, již lze rušit tím, že v těchto částech své bytosti si uvědomí dříve poznanou duchovní svobodu, prožitelnou paušálně, jako duševní nebo prostě vnitřní stav.

    Když jem právě toto poznal, poznal jsem i skutečnost, že si tím z vlastní vůle otevírám dveře do absolutna hlásícího se v pocitech jako prožitky bezmeznosti. A právě zde se mi objevila ona Strážkyně prahu, která se mnou jednala velmi zdvořile pro mou schopnost evidovat všechny detaily v osvobozujícím procesu z vlastní vůle zaváděného. Věděla, že nemohu být sveden na scestí tím, že by mi "podstrčila" nějaký stav, nějaký pocit, který bych omylem považoval za stav svobody; aby ona mohla v mezidobí, než bych se vzpamatoval, vykonat dílo zkázy – přivést mě na scestí.

    Zdá se, že ani Ty nepropadneš desorientaci tím, že by nějaký nepravý stav mohl na čas zastoupit počínající se stav prožívaného Tebou už nějakého dobrého druhu svobody. A protože já jsem na tomto dnešním Tvém stupni dobře poznával tento počínající se stav "nějakého dobrého druhu" pravé svobody, začala Strážkyně prahu po čase se mnou vyjednávat, jak bych se měl zařídit kvůli rozvinutí svého osobního dobra. Rozpoznal jsem dobře, jaký to rozdíl v té Strážkyní prahu doporučované svobodě, odmítl jsem. Tak se stalo, že jsem odhalil skrytou a téměř zcela zavátou stezku Buddhů.

    Tato stezka spočívá v tom, že člověk právě rušením příbuznosti jednotlivých částí, složek a ba i atomů svého bytí vypreparuje svou bytost z přirozeně akceptovaných vztahů svého bytí právě z té celkové a nízké příbuznosti s lidstvem a pak už jen hlídá, aby tu cestu z těchto a do těchto vztahů neztratil; aby vždy zůstala pro něho otevřena. Neboť stav buddho se může pokládat za pravý pouze v případě, že člověk je vždy osvobozen pro udržování si těchto dveří stále otevřených na jedné straně, a stále zase připoután vědomím příbuznosti sebe se vším existujícím.

    Vstup na cestu, vedoucí za mnou, Josefe! "Vypreparuj"sebe v jednotlivých částech a složkách z bouřného moře lidstva, aniž dovolíš tomu, abys byl kdy něčím podmaněn, uchvácen nebo mírně či hrubě stržen; tím se staneš druhým, kdo po mně kráčí cestou Buddhů.

    Člověk nesmí kvůli sobě ztratit z procesu uvědomování lidstva. Nesmí se však jím nechat vstřebat tak, aby se v něm rozvinulo zproletarizované cítění a uvědomování. Jen tím se stane tzv. regionem, inspirujícím vůdčím činitelem nebo faktorem lidstva. Bát se nemusíš. Tebe už nebude Strážce prahu jako mne chtít zničit navršením nezdolatelných překážek na této buddhické cestě. Tuto cenu jsem už zaplatil já sám. Ale Ty ji můžeš jako druhý více zase rozevřít, neboť po všem tom, co bylo, se za mnou už začala zase zavírat.

    Tak se znovu oživuje idea potěšitelnějších výhledů, o nichž jsem tu a tam mluvil, a uzavírají se výhledy truchlivější, jež pocházejí z uchvácení všech elementárními vzněty svého bytí.

    Jdi tedy stezkou buddho! A abys jí dobře šel, nekalkuluj na vznik svého osobního štěstí. Vtěl se také do díla zvaného stezka svobody v plné souvislosti s veškerenstvem ovšem nikoli na úrovni elementárních podnětů, nýbrž na úrovni uvědomění si celku jako distální části svého bytí.

    Tak bude zavedena posloupnost a mé dřívější žití a snad i osobní oběti začnou mít konkrétní smysl.

    Ta "moje cesta" není nezajímavá a truchlivá, nýbrž skvělá a obšťastňující. Jen svůj vkus musí člověk změnit. Musí se vzdát myšlení na blaho pocházející z plného břicha a s ženou v posteli, nýbrž chtít blaho toho duševního uvolnění, jež se nás může zmocnit, když se dostaneme do svobody z ideální čistoty vzduchu a prostoru přírody.

    To, že tímto má úloha vůči druhým přechází na tebe, budu jiným tlumočit. Jen ať si zvyknou na nové poměry. Nechť vědí, že nauka není nejlepší jen když ji někdo tlumočí tak, jako jsem to činil já, tj. aby si ji mohli vyložit tak, že nic nemusí na sobě dělat, měnit se mravně a usilovat, nýbrž spíše do sebe zarýt skalpel sloužící k vyoperování toho, co je v nich mravně závadné.

    Výňatek z dopisu z 31.12.1973: …Jediný světlý moment, o nějž se musíš opřít je to, že máš z čeho žít, a proto tu trochu oběti s "tím běháním s naukou za mystiky" musíš do toho investovat. A když u toho padneš, jako jsem padl já, poznáš, že to není jednoznačně ztrátové. Mám evidentní jistotu, že to, čeho jsem dosáhl, mi nemůže zničit nebo vyvrátit nikdo; to je věc, kterou ti pohodlní, již vědí, že "adept musí dávat zdarma", získat nikdy nemohou.

    Jak ukázal Míla, je jistě možné "nešpinit se snahou pomáhat jiným". To však já jsem považoval za vratkou stezku. Utopil jsem karmu prokletí v pocitech sounáležitosti se vším, co je, a to se mi zdá zavazovat, abych – kdyby už ode mne nikdo nežádal něco z nauky – alespoň svůj stav indukoval do živoucího celku třeba jen bezadresně. Prostě jsem ochoten opustit tento svět pouze ve vědomí sounáležitosti se vším existujícím, dokonce v nejvyšším duchovním stavu, jaký znám.

    Chci vyslovit přesvědčení, že ani Ty nepůjdeš jinou cestou. Pokud něco o tobě vím, je fakt, že v Tobě vznikl adekvátní soucit. A to už je ta má cesta. Jdi po ní stále a dále až do zhasnutí individuálního života. Nezdá se mi dobré umírat do prázdnoty, i když je to pohodlné, protože může člověk být až do posledního dechu sobecký jako třeba ten Míla. Já prostě chci být nějakým tím zákonem života a přírody a v tom stavu počkat, až bude všechno spasené. A to je to mé, že jsem nikdy nemiloval hory. Viděl jsem přece ty milovníky hor, kteří se tam jeli nadýchat "čistého vzduchu", ale pak honem běhali do hospod, aby si to "čisté nitro" zase dali do lidského pořádku. Ale nač to dále rozvíjet.

    Zatím jdeš dobře a pokud se budeš držet snahy dát nauku, abys ji viděl žít ne jen u sebe, půjdeš dobře stále. A když si člověk zvykne na sebe nemyslit a se sebou nepočítat, pak se mu taková cesta zdá zcela dobrou a přirozenou.

    Je přece hrozné dívat se na to, jak by ti hledající stále chtěli spasit svou mravně prohnilou osobitost, aby mohli vidět, aniž to ovšem zatím vědí, jak oni jsou spasení a jiní, ti ostatní, nespasení. A pak si stěžují, že nemohou být se svými výsledky spokojení. – Proč nežijí vcelku? Tam přece se najde absolutní spokojenost. Člověk přestává být odříznutou haluzí a je vším. Ta odříznutá haluz, ta individualizace přece absolutní spokojenost nepřipouští. Čili je třeba dát do pořádku základ, a nikoli své oblečení.

    P.S. Zapomněl jsem vložit do dopisu: Protože ten úpadek fyzický u mne pokračuje, budu Tě asi dále a více zatěžovat přenosy odpovědnosti. Ale to jistě uneseš. Ostatně s tím souvisí stupňování jistoty, že bylo dosaženo nepomíjejícího. Kromě toho, já postupuji rozvážně. Dluhy zpravidla nepřenáším. Jen abys získal nebo měl zástupce nebo přesněji nástupce. Ti, co chtějí dosáhnout sami pro sebe to být nemohou. Proto je to s tou cestou tak těžké.

    Výňatek z dopisu z 3.2. 1974: ...Ani nevíš, jak dobře vidím a sotva dovedu nevidět, jak za mnou přicházejí ti, kdo nechtějí žít život čistoty, a tak se mnou smlouvají, jak by mohli dosáhnout, aniž za to zaplatí duchovnem vyžadovanou cenu. A tito lidé jsou Tvým dědictvím. – Když je budeš bít pěstí mezi oči dlouho a dlouho, tu a tam někdo může prohlédnout a – to bude výsledek Tvé nesobecké, ušlechtilé snahy. Jinak nečekej nic. Obrň se trpělivostí, že konáš práci, za níž se snad spílá, ale neplatí ani poctivou snahou. Ale neboj se! Držím-li já cenu v podobě nezničitelné jistoty, že jsem dosáhl vykoupení a dožil život čistoty, pak v tom je zaplaceno i za úsilí pozvednout jiné k světlu poznání a osvobození. To spílání, s nímž jsem se ve svém životě potkával, zdá se mi, tuto mou jistotu učinilo nezničitelnou. Prostě to je tak, jak jsem to poznával v období druhé realizace: Člověk si myslí, že pomáhá druhým a pomáhá sobě. – Zdá se, že druzí zříkání, jež dobývá z těla krev, přijmout nedovedou. To znamená, že Kristus, jak mu lidé říkají, svou krví druhé neosvobodil. Ale fanatismus se jí na svět přivedl. Je tedy vidět, že každý skutek dobra, o němž jako takovém konající uvažuje, má vždy v sobě semínko zkázy. Je patrné, že tomu indičtí mudrci rozumí lépe. Ti špičkoví znají pouze výraz: "vzdát se". Když se zřeknutím člověk stane vládcem vesmíru, cítí se pořád malým člověkem, který zhasne ve své moci. Tedy bez přání po něčem. Tam nutno směřovat!

    Podal jsem tím, co jsem zde uvedl, důkaz o pokračování nauky? Předpokládám, že na té světské straně jistě. Ale na té duchovní? Jakými důkazy by bylo možno podepřít moje tvrzení, že tradice guruů pokračuje? Kdo z lidí může vidět do té hloubky? Bohužel ani ti pozůstalí po Květoslavovi nechápou. Nebo správněji – nechtějí pochopit. V tom jim brání jejich ego. To může poznat jen člověk čistého srdce, bez ega zastírajícího jeho vhled. Jen do čistého srdce nemůže vstoupit Medůza, aby určovala jeho konání.

    Má-li nauka pokračovat je nezbytné, aby se i rozvíjela. Květoslav vytvořil základnu, princip, který ukazuje jakou cestou jít, aby hledající nezabloudil. Ta platí všeobecně pro každého. Jenže lidé nejsou stejní a já jsem pochopil, že každý jde vlastně svojí cestou, která má vždy svoje specifika. Proto knihy nestačí a jen zkušený guru může poradit. Zvláště mystická cesta v manželství není jednoduchá, a není nikde v Mistrových knihách vysvětlována a podrobně rozebírána. I když patří k cestám prosaickým, může dovést velmi vysoko. Může dovést až do stavu Turia (Christos). Pochopil jsem, že to je úkol, jehož řešení připadlo na mně jakožto pokračovatele.

    Zatím jsem nic v tomto směru nenapsal. Zde je řešení vždy individuální, zvláště řešení sexuálních energií lze řešit výlučně sdělováním od úst k uchu. A bylo by škoda promrhat tuto nejsilnější energii, která člověku vládne. Do tohoto rámce spadá i to, když mně Mistr řekl: "Vstupujeme do údobí ženy". Vím, že žena se může stát, a v mystickém manželství se má stát, pro muže mostem do duchovna. Takto se mohou vytvářet velké karmické předpoklady pro pokračování nauky. Chápu však, proč Mistr o těchto věcech nechtěl mluvit. Pokud není přímé vedení, nemusí to dobře dopadnout. Lidé mívají sklony spíše k smyslnosti, nežli k božskému spojování. A ten, kdo může mít dobré zkušenosti pro vedení po této cestě, musí projít zkušenostmi, jaké vyplývají z cesty vysvětlované v Drahokamech 2, pod názvem Dokument a to je myslím, nesmírně vzácné. V současné době jsem zatím opravdu výjimkou. Tuto cestu jsem si však nevybral sám z touhy po ženě, ale byla mi přikázána, a to teprve cca 10 let po mé velké realizaci.

    Přicházejí mnozí s žádostí o vedení. Protože nedokáží jít cestou serafskou, přivedou si buď hned a nebo velice brzy ženu, s požadavkem abych ji přijal. Tak se ovšem mystika nezačíná. Jistěže je i cesta prosaická, cesta pro dva, ale mohu ubezpečit, že není jednodušší, nebo lehčí než cesta serafská, ba naopak, má mnoho problémů. Je v našich řadách jen několik vzácných případů, kdy přišly dvojice, u kterých je předpoklad společné cesty. Meyrink k cestě dvou píše: " Spíše najdete lebku, kterou jste nosili v minulé inkarnaci, nežli ženu, která k vám patří." Je ovšem možno také tímto způsobem navázat nové karmické vazby, které budou platit do příštích inkarnací, ale ten výběr musí být posvěcen skutečným guruem.

    Na závěr tohoto mého sdělení, bych chtěl dodat: Nauka Květoslava Minaříka i když má charakteristiky mystiky tibetské, buddhismu Gótamova i prvky jógy, je cestou k dokonalosti i ke spáse, vytvořenou pro lidi Západu, pro bílou rasu. Je snesena s nebe na zemi tak, jako byly přineseny všechny velké nauky od dávných dob. Souvisí s nástupem nového věku, Věku Vodnáře, a bude ovlivňovat další vývoj bílé rasy tak, jako jej ovlivňovalo křesťanství po trvání věku Ryb. Předpokládám, že šťastněji. Věřím, že nepodlehne deformacím, jakých doznalo křesťanství. Stane se, naukou třetího a čtvrtého tisíciletí, i dále; nebo správněji, pro dobu věku Vodnáře. Vznikla zde v Čechách a proto i tato země bude pod ochranou bohů.

    Květoslav mluvil o rozvoji jeho nauky během 250 až 300 let. Nepočítal tudíž s prudkým rozvojem a proto mu šlo tolik o pokračování tradice, tj. o pronesení základního duchovního, to je nosného stavu přes doby nejhorší.

    Kéž by sdělení, která v tomto článku podávám, pomohla těm, kteří desinformováni se potácejí bludnými cestami, aby pochopili ještě včas.

J.S.