Květoslavův dopis pro S.K. z 6.7.1970.

    Vážený pane…!

    Chci se ještě vrátit k našemu rozhovoru dopisem. Jednak proto, že tento dopis může obsahovat myšlenky srovnanější než se nám to dařilo v rozhovoru, jednak proto, že může být dokumentem o skutečnostech kolem cesty k dokonalosti jedině platné a správné.

    Řekl jsem Vám, že Váš nynější stav je předchůdcem vytržení vedoucího k extatickému stavu mysli a k tomu pak ještě nějaké podrobnosti. Je to stav podmíněný široce založeným usebráním, jež uvádí celou bytost do stavu stažení do jednoho bobu nebo silového centra. Tím je dokončena příprava k velké realizaci, která se při zvláštním soustředění stává tzv. strašným vytržením.

    Ani tato připravenost však nezaručuje, že realizace bude dosaženo. Teprve nyní musí být dán k ní popud tím, že člověk obrazně řečeno, musí hodit provaz Bohu nebo Absolutnu a pak pomocí tohoto provazu se musí dostat za onen příkop s jeho desettisíci léčkami; tak jej klasifikuje Hlas Ticha. Provazem pak je vztah k Bohu nebo k Absolutnu, jímž se sice poněkud ruší dokonalé usebrání, jež zase nesmí být obměňováno žádným jiným, ani potenciálním vztahem – obvykle vztahem ke světu v jakékoliv formě. Když už je bytost takto usebrána, dokáže tento provaz hodit do patřičného místa. Pak dochází k realizaci jakožto aktu neovlivnitelném nikým; ani guruem tohoto člověka. To znamená, že realizaci prožívá každý sám, pod čirým působením zákona akce a reakce, zákona karmy v jeho nejpřísnějším aspektu. Co tedy člověk během cesty k tomuto stavu usebrání dělal dobře nebo špatně, to už takovým zůstane.

    Úkolem guruů je, připravit aspiranta během cesty k tomu usebrání tak, aby byly všechny defekty pro případ realizace odstraněny. Pak ještě musí guru poradit, aby byl dán impuls k procesu realizace. Ostatní už pak jde jakoby samo sebou.

    Z mystického stanoviska postup k tomuto usebrání probíhá v grandiózních vztazích. Nelze se vědomím zmocnit těla, aniž by si člověk nepodroboval lidstvo, nebo je nespoutával vůlí ve formě zastavení mysli. To je příčinou toho, že se na povrch, do uvědomování, dostávají tendence primitivnějších forem bytí. Proto se každý mystik jsoucí na tomto stupni, stává příčinou vyvstávání elementárnějších sklonů., jejichž vliv se anuluje teprve potom, když mystik překročí onen příkop s jeho desettisícími léčkami, aniž by byl ani jednou z nich lapen. Pak teprve všechno zase utichne, nebo se uklidní, kdežto mystik sám se ocitá za prahem smrti, jako bytost s původním, současnou existencí získaným vědomím.

    Proto na Přímé Stezce, na stezce duchovního vývoje v němž se člověk nepodrobuje Bohu jako nic neznamenající jednotka, nýbrž si zachovává prosté a jednoduché vědomí sebe získané zrozením, je na jeho bedra vložena nesmírná zodpovědnost. Zjednobodovění mysli, která v tomto stavu obsahuje celou fyzickou bytnost, se člověk stává bájným Atlantem, jež dočasně nese na sobě samém celý svět. Pak jenom na něm záleží zda tento svět zkazí na určitou epochu, nebo jej pozvedne, a to je podmíněno tím, že si zachová v jakémkoli stupni lidské sklony, nebo je zcela vymýtí a tím se představí Univerzu jako čistá, dojmům nepřístupná, odosobnělá, rozumná bytost. V tom případě lidstvo nezkazí, nýbrž jej pozvedne k větší moudrosti a míru v duši.

    V podstatě není jiné cesty než té, která je poznamenána hlubokou orbou mocného duchovního snažení. Všechna tvrzení, která nejsou ve svém pozadí poznamenána touto orbou, jsou tlacháním. Neexistuje totiž možnost vykoupení pro ty, kteří malost mysli předkládají jako pokoru. Buď člověk příslušným rozvinutím vědomí až k jeho schopnosti pojmout v sebe celý svět, ba veškerou hmotnost vesmíru, svět a vesmír přeroste a potom usne v blahu Nirvány, nebo jako dr. Bajer zcela otevřen Bohu se nechá Bohem proniknout a jako Bůh sám se ponoří do sebe, jako onen biblický Beránek boží, satane se v sobě mrtvým až do příslušného dne. V obou případech je dosaženo nejvyššího mystického cíle. Rozhodně však nelze najít „třetí cestu“, na níž je malý, různě narušený člověk zachován a navíc též ozdoben mystickými výsledky.

    Když člověk přeroste celý vesmír a jako takový překročí práh smrti, tj. onen příkop s jeho desettisíci léčkami, aniž si zachová nejmenší stopu světskosti a osobitosti, nebo se stane „zabitým Beránkem“, vypořádá se dobře s odpovědností o níž se výše zmiňuji. Zkazí-li se však celé dílo mravními nedostatky jež si člověk zachová až do okamžiku přechodu přes tento příkop, čili když jako mravně ne bezzávadný jen silou dosáhne onoho prahu, opak realizace, nebo vytržení budou poznamenány těžkými proviněními na energetickém faktoru zvaném Karma. To se projeví tak jako v Bulwerově románu Zanoni se projevilo Glyndonovi. Když se mu projevila Strážkyně prahu a současně vzdušní duchové se na něho tvářili nepříznivě. Nebo jako Usibepovi v Meyrinkově Zelené tváři, který se po svém duchovním pádu už dozvěděl, že zradil ty zabité, kteří na něho čekali kdesi u „brány smrti“. V každém případě a bezprostředněji se za ním zvedne vlna mravního úpadku ve světě, za což bude zodpovědný.

    Když tedy člověk přechází práh smrti, jinak zvaný též práh zasvěcení, zanechává za sebou vlnu vzduté karmy, vedoucí lidstvo buď k míru, pokoji a osvícení, nebo k rozčilení, desorientaci a zlu. Přesně podle toho, zda se už dokonale odlidštil, čili se uschopnil projevovat skutky ctnosti, nebo si zachoval lidství s jeho vadami, z nichž nejdůležitější je sobectví, nebo mírněji řečeno egocentrismus.

    Proto by každý mystik neměl uvěřit v to, že mystické pokyny nemusí být v oblasti mravnosti tak přísné. On má přece překonat svět. Pouze jako takový má překročit práh, na němž vítr konečných fází očisty z něho odvívá stopy jemných variant sobeckosti a pak s duší čistou, zaměřenou na to, aby i jiné bytosti dosáhly spásy, překročit tento práh a hned za ním se uvolnit ode všech zbytků lidství, které Velký Zákon za tento práh nikdy nepouští – leda na čas, než karma překoná jeho mocné vypětí a zabitím ho převede na úroveň kam patří kvalitou jeho skutků.

    Pane …! Dosáhl jste příslušného usebrání. Vzhledem k tomu, že jste předstihl vážnou snahou proměnu fyzické bytnosti, která se má stát velmi odolnou vůči zpětným výbojům sil vyprovokovaných touto snahou, tělo Vás poněkud zdržuje. To však není závažné. Napínání a povolování ve snaze ve zcela správném poměru bude příčinou nezpomaleného postupu a to je to, co se od snažících vždy očekává. Neboť pouze v souvislosti s tím, může přijít další nezbytné poučení o závažnosti posledních fází k zjednobodovění sil, mysli i celé bytosti, a o tom jaké souvztažnosti jsou pro takového jedince vůči celému lidstvu. Předpokládám, že pochopíte význam toho a budete dbát abyste dovršil odosobnění ve smyslu – nevím, neznám, nezajímá mne, nechci, neboť jsem. Jenom tak vzbouřené moře života uklidníte. Jen s blížením se k prahu smrti, nebo zasvěcení bude-li se více a více z Vás linout přání všeho dobra všem bytostem – něco co tvoří cestu těch kdo nezanechávají stop pro dobrou kvalitu svého odosobnění.

    Jsem spíše pesimista než optimista a proto Vám tento dopis předkládám jako popis nevyhnutelností. Vidím pouze připravenost a na ni reaguji „pro všechny případy“. Věřím však, že čas tu není schopný faktor, s úspěchem Vás zavést na scestí. A cesta, to znamená jití vpřed, je založena výhradně na opakované snaze, která na Vašem stupni se stává potřebou – kdybyste chtěl zlenivět. Odtud tedy zamezení postupu nehrozí. Ten kterýsi tibetský mystik by řekl: nemohu vás už zavést na rkyu, nýbrž na mnohotvárné rkyen. Tedy věci podřadné. A ještě něco. Měl bych Vám přát úspěch? – Když pomyslím na život za prahem smrti, nedovedu Vám jej přát. Spíše si v takovém případě myslím, že zase jedna nezbytnost vyšla. Kéž by ten, komu vyšla, dovedl pochopit všechny věci, aby ani v budoucnosti nebyl ohrožen sestupem. Lidství se totiž nenechá tak snadno vyhladit. Jen dlouhý pobyt na „druhém břehu“ dá člověku zkušenost, která mu umožní vyhnout se nástrahám, kladenými duchovními bytostmi „těm silným“. Mám rád siláky, ovšem s patřičnou dávkou jemnocitu a jasnocitu. Něco jiného se na cestě spásy nehodí.

MK




    Snad bude dobré, přičlením-li k tomuto dopisu nějaké poznámky. Adresát tohoto dopisu se přidal ke Květoslavovi někdy ke konci šedesátých let, poměrně už starší. Do té doby byl vychováván Lasenicovou magickou školou, kde dosáhl značného uznání a byl počítán jako evropská třída. Proto jeho postup byl u Květoslava poměrně rychlý. Znal jsem se sním a po smrti Květoslava jsme se několikrát setkali. Samozřejmě jsem nebyl jeho guruem. On byl samostatný. Zde bych Květoslava nemohl nahradit, ale sledoval jsem jeho další vývoj.

    Po odchodu Květoslava nesetrval v plnění příkazů, které čtete ve výše uvedeném dopise. Do určité míry se vrátil ke své lásce, k magii, ale hlavně ke Kabale. Nesetrval tudíž jen u Květoslavovy nauky. Magii už měl v sobě zafixovanou, a chyběla zde autorita Květoslavova. Ten požadavek pro odosobnění, nevím, neznám, nezajímá mne, nechci, neboť jsem - byl pro něho, jako magika, příliš těžký. Kolik mystiků, kteří již mají někdy úspěšný nástup by bylo ochotno takovýto požadavek splnit? A přece to může být velká ochrana. Kdo už jednou nastoupil cestu, nachází se v určitém plánu, a jeho vývoj je řízen a dostane se mu vždy včas právě to, co pro svůj vývoj potřebuje. Vždy je důležitá cesta a její dodržování. Přání po moci mohou být bludičky a přinesou jen zklamání.

    Nuže, onen pán nedodržel Květoslavova doporučení a proto nedosáhl velkou realizaci ani během zbytku života, ani ve smrti. Namířil si to tudíž do další reinkarnace. Doufejme, že mu to příště vyjde – už v novém Višnuově věku, v němž bude Květoslavova nauka pokračovat.

St


    P.S. Je možno, že tento dopis je už poslední z pamětí na Květoslava, který ještě dávám čtenářům mé webové stránky k dispozici.

    Kéž pomůže těm, kteří usilují o své zdokonalení na Květoslavově cestě.