Bylo vydáno již hodně Květoslavových dopisů, ale mnoho jich ještě vydáno nebylo. Vybral jsem si z nich jeden, který se mi zdál aktuální pro současnou dobu. Pochybuji však, že by jej redaktorka vydala. Adresáta není potřeba uvádět přesto, že je již dávno mrtev. Žil jsem v tu dobu a jsem tudíž pamětník. Uvedu jen podstatnou část dopisu.


    Milý L…..

    ….. chtěl bych si porozprávět s Tebou, abych byl, aneb mohl být jasný. To však neznamená, že chci mluvit pouze k Tobě; dopis můžeš dát číst komukoli. Nechť každí ví, jaké jsou problémy duchovního člověka.

    Začnu od momentu, kdy jsem byl za Dr. Kovářem. Nebyl právě doma, čímž vznikla Karlovi Fišarovi příležitost, aby mi řekl něco o tom, že by také rád žil životem duchovním, ale že mu k tomu chybí (snad) vůle. Neodpověděl jsem na to. Když však Dr. K. přišel, řekl jsem o této stížnosti Karla. Reagoval na to tak, jako jsem já vždycky na takové řeči reagoval: "Nesmysl! Když má někdo vůli žít světsky, má vůli žít i duchovně."

    Právě tento můj dávný tichý názor mne tlačí do přesvědčení, že dnes, kdy mám "produktivní věk" za sebou a kolem sebe zastaralé už starce mystiky, co by naprosto světské lidi, vlastně končím tento svůj život v naprostém neúspěchu ve snaze založit dobrou mystickou obec. Jsem si přece dobře vědom toho, že když člověk nevykoná své dílo v "produktivním věku", může se právem domnívat, že je na smrtelné posteli určitě nevykoná.

    Toto mé vědomí mne vlastně přivádí ke splnění dávné vize: Bylo po veliké válce (já jsem dosud ve skutečnosti vedl také velikou válku). Nikde už nebyli lidé, ani domy. Jenom pach po technické civilizaci naplňoval ovzduší Země. A jak jsem tak běžel po této prázdné, ale dosud kultivované krajině, mé přesvědčení, že je po této katastrofě, sílilo. Doběhl jsem na nějaký pahorek, z něhož bylo dobře vidět dolů, kde byly džungle, po nichž jsem se do daleka rozhlížel.

    Tam, kdesi daleko, ale na dobrý nadnormální dohled, na terénu, kde jsem samojediný stál, jsem najednou uviděl malou skupinu lidí., kteří též předcházející katastrofu přežili. Ta skupinka měla ve svém středu velebného kmeta, svého vůdce, který se pootočil směrem ke mně. Když mne uviděl, byť jsem byl v civilu na rozdíl od nich, kteří byli vesměs v řízách spravedlivých, řekl ostatním (jak jsem poznal z posuňků), že také patřím mezi "zachráněné" a ať mne také pozvou mezi ně. To bylo pro mne mementem, abych unikl. Nechtěl jsem žít mezi "zachráněnými", tedy v jakémsi zakotvení, neboť jsem dobře věděl, že se tento stařec musel také v temném technickém, právě zaniklém věku, být přibít na kříži a volat: "Dokonáno jest; v ruce Tvé poroučím ducha svého."

    Také jsem při první realizaci v roce 1926 visel na kříži, ale pouze malou chvilku, než jsem přišel k sobě. Hned na to jsem si řekl, že tu nebudu dělat divadlo tisícům zevlounů, které jsem viděl před sebou. Proto jsem se rychle "vyzul" z těla a sestoupil mezi ty zevlouny. Ale i pro tento případ je příroda pohotová. Abych jimi nebyl ani viděn, ani dotýkán, byl jsem oblečen do pláště a čepice (tomu se říká plášť orku), a tím jsem se ubíral houfem oněch zevlounů, bez pocítitelného dotyku ven. Věděl jsem hned tehdy dobře, že mne čeká těžký život a nikoli parádní smrt s tím objevením se na pahorku mezi zachráněnými. A to se také splnilo. Nejsem si tak docela dobře jist, zda moji přátelé, mystikové, nejsou také mezi oněmi zevlouny, místo aby žili plný život lidí, uskutečňujících nauku. To bude asi příčinou, že ještě dnes musím slyšet o nedostatku vůle k duchovnímu životu, když se mi dostává vůle k životu světskému. Ale ať je tomu jakkoli, prošel jsem s boží pomocí těžkým životem až na konec tam, kde člověk netrpí díváním se na "věčné začátečníky" v mystice.

    Skočil jsem teda do džungle, abych se zachránil před "zakotvením", byť nebeským. Jsem totiž ctitelem absolutní svobody a proto jsem každého vedl cestou jen k takovéto svobodě. Vedl jsem každého tak, aby sám objevil a poznal, a mohl se konečně také vyhnout "zakotvení". V něm totiž není nic tak dobrého, aby se mohlo říci, že ten kdo takto skončil, skončil úspěšně.

    Ale co byla ta džungle? – Primitivní svět, který bude dlouho, beznadějně a marně, hledat tu klamavou "technickou civilizaci". A tak já, mimo oblast "záchrany", zdá se, jsem už ve světě zbylých primitivů jako jejich slaboučký duchovní hlas, který stále varuje, že v "parádě" není věčnost.


    Konec dopisu.


    Proč jsem vybral právě tento dopis? Současná situace kolem Květoslavovy nauky dostala zajímavý charakter. Čtenář, který nemá možnost být obeznámen s děním, které se právě odehrává v této společnosti hlouběji, asi nepochopí. Ani mnozí členové této společnosti neví o co se jedná. Avšak jedno je jisté. Za těch několik desítiletí od napsání tohoto dopisu něco dozrálo. Přiblížili jsme se velmi k tomu, o čem píše Květoslav ve své vizi, totiž o konci starého věku, Věku Brahmy; a starému mocnáři se ještě nechce vyklidit pole. Vyslal proto své zmocněnce, aby se pokusili Květoslavovu nauku, totiž znovu vzkříšenou Mahajánu, zlikvidovat a nahradit ji naukou, třeba líbivou a atraktivní, ale vedoucí pouze znova do světa Brahmy; ne k dokonalé svobodě, o jaké mluví Květoslav. A oni si nevybírají právě andělské způsoby, jak překážející osoby zlikvidovat. Ve vysokých sférách je boj kdo z koho, ve kterém se milost nedává. Na tom, jak to vyhlíží zde na Zemi právě nyní, ani už nezáleží. Není síly, která by změnila dozrálou karmu. Pro Zemi je již určen její osud a žádný vyslanec Brahmy to nemůže změnit. Ten osud si lidé sami zvolili a připravili svoji karmu. Jenže pozor. Květoslav ve svém životopise píše, že Máro velice ke konci tohoto věku zesílil a svítí jako sám Brahmá, takže běžný člověk, i třeba mystik jej rozezná jen stěží. Je však přesvědčen, že na konci Věku se mu podaří jej svrhnout do propasti.

    Květoslav píše o své vizi změn na Zemi všeobecně, ze širokého záběru. On jakožto Buddha a zároveň Višnu, bude při tom stát jako ochránce svoji nauky; proto volil pro svoje zakotvení po smrti stav Třetího Buddhova Těla, tj. stav Nirmána-kája. Tak jej znám osobně. Tento stav si zvolil právě proto, aby mohl chránit svoji Nauku zde v Čechách.

    Dávám tento článek na svoji webové stránce na pospas davu. To bude zase něco pro ty žvástaly, kteří vždy vědí jak to bylo, a jak to bude, a vždy rozumějí duchovním pravdám lépe, nežli sám Buddha.

St. J.