Poslední Setkání
V Dobříkově 24. září 2005

Josef = Guru
Zdenka, Mirek Sladkovský, Šuráň se ženou, Sladká Hana a Bohuš, Sladký Aleš se ženou, Sladký Jan a Lada, Mirek a Stáňa Práglovi, Míša a Zdeněk Černých, Jaroslav Holeček, Jindra Monček, Jan Tomáš, Jiří Šípek, Václav Bečvařík, Stáňa Kliková, Josef Hartvich, Martina a Michael Kostrbovi, manželé Moravcovi, Jan Jiroušek a dalších 20.


Témata: Současný stav nauky, Realizace.


    Josef: Vítám vás k poslednímu setkání. Ano, poslední, a i toto jsem už omezil. Pochopíte, že můj věk mi tato společná setkání s větším množství lidí neumožňuje. Je mi už 86 let. Na taková setkání je potřeba i fyzická energie, nejenom duchovní. Dále budou už jen kontakty osobní, jak kdo přijede na Nemojov. Ono to je také lepší. Protože na těchto setkáních, všeobecných, nikdy nelze mluvit tak do důsledku. Můžete přijet i třeba dva nebo tři, ale to pořád lze mluvit i k věci. V mnohých případech se lidi neodváží mluvit o sobě, nebo dát dotazy na svůj případ, proto nikdy to nevyzní tak, jako když je to v soukromí. To se zvláště týká cesty, kterou jsem přidal ke Květoslavově nauce. Květoslavova cesta je ve skutečnosti asketická. Tvrdě asketická. Každý guru je povinen něco nového přidat, jinak by pomalu ztrácela na intenzitě a umírala. Máme příklady na těch starých naukách. Proto i já jsem ke Květoslavově nauce něco přidal. Vyšlo mi to z poznámek Květoslavových. Přidal jsem proto cestu jiného charakteru, speciálně cestu pro ženy. Nu a ta asketická není. Květoslav mi nedlouho před smrtí říkal, že nastáváúdobí ženy. A já vím, že je tomu tak. Ony mají skutečně větší předpoklady k dosažení nejen prvních, ale i vyšších mystických stupňů. Jsou pro to svým způsobem uzpůsobeny. Proto jsem se odvážil tuto cestu pro ženy přidat k cestě asketické. Zatím se ukazuje, že je velice úspěšná. To je právě ta cesta, o které se dá mluvit jenom soukromě, jenom mezi čtyřma očima. Takže toto setkání – které je už vlastně poslední – povedeme ještě ve starém duchu, dle toho s jakým kdo přijde námětem.

    Na úvod se trochu soustředíme. Setrvejte vědomím ve svých stehnech, ve spodku trupu. Vzal jsem s sebou, když je to naposled, ty svoje propriety. Dám základní tón. (Hraje na tibetskou mísu).

    Následuje meditace…

    Josef: Snad bychom si mohli něco povědět o stavu Květoslavovy nauky v současné době. Ve skutečnosti je to v pořádku. Nemohlo přijít nic, co by bylo mimo plán Síly, tvořící osudy světa. Považuji toto naše společenství za střed, kde nauka kotví. Květoslavovi velice šlo o vydání knih. A to se stalo skutečností, a je to záruka, že nauka přetrvá přesná. To se mu podařilo a já vím, že se to dělo pod jeho kuratelou. Mnoho lidí se obává, že se jeho škola rozpoltila. To nevidím tak důležité. Podle mých vizí a zkušeností je tato Nauka navázána na Bělostnou Dynastii Guruů, tak jak o tom říkal Květoslav. Čili jenom tam, kde lze navázat na tuto Bělostnou Dynastii, skutečně pokračuje. To, co je v Březové jsou jakési záchvaty zbytnělého ega určitých osob, podléhajících Márově vlivu, naštěstí už ne na dlouho. Ne déle, nežli do konce tohoto věku.

    Svět svým způsobem dozrává. Dozrává věkem Ryb, aby začala nová doba nové poloviny Platónského roku. Začne, jak víte, věkem Vodnáře. Nacházíme se stoosmdesát stupňů proti věku Lva, kdy začal tento věk, trvající cca 12 200 let. Toto údobí, je ve skutečnosti konec pololetí Platónského roku. Za těch 12 tisíc let si svět naskládal karmu. Začal vstupem do Lva před velkou potopou a zkázou Atlantidy. Tehdy zbylo jen málo lidí, ale je samozřejmé, že začali vytvářet karmu. Jejich život byl formován dědictvím z věku Raka. Karma, kterou lidé nadále tvořili, byla plná krve a vražd. Čili špatné dědictví. Tato karma se zhušťovala a zhušťovala a nyní ještě dále a rychleji se zhušťuje. Lidé jsou nepolepšitelní. Věk Vodnáře má být věkem moudrosti. Zároveň jím začíná i údobí vlády Višnua. Má-li příští pololetí platónského roku být šťastnější, musí se nastřádaná zlá karma vybít, abychom vstoupili do nové fáze vývoje lidstva očištěni. Jak bude ta očista vypadat, nevíme. Rozhodně nemůže lidstvo dále násobit hrůzy současné doby. Musí jít dále očištěno.

    V té fázi, kterou máme za sebou, převzala vládu na zemi bílá rasa. Svojí technikou, svojí kulturou, převálcovala celý svět. Ti barevní, ti se jenom přidali, sami o sobě na to neměli. Jde tedy o zodpovědnost bílé rasy. Myslím, že ji nečeká dobrá budoucnost. Vždyť vytvořila předpoklady toho nejhoršího, co mohla dokázat. Jaké jsou výhledy? Květoslav říkával: „zachraň se kdo můžeš.“ Jsem přesvědčen, že záchranu znamená upevnění jeho nauky. Jen s velkými potížemi se mu podařilo svoji Nauku upevnit, neboť protitlak Márův byl veliký.

    Není pochyby o tom, že svět patří Márovi, a tak se Máro namíchal i do pokračování Nauky. Nemohl to jen tak hladce nechat projít. Pokračovatele tudíž rozštěpil. Ale to nic, to je krátkodobé, to zmizí. Květoslav mně říkal, že má-li být nauka Bělostné Dynastie Guruů přenesena do nového věku, musí zde být živý nositel a pokračovatel. Za jeho života k tomuto přenosu nedošlo. Proto tak, řekl bych za každou cenu, se snažil, aby vyšly a byly zachovány knihy. Přenos se však podařil po jeho odchodu. Tudíž je zde obojí, knihy i živý nositel.

    Je to přes padesát let, co jsem se stal žákem Květoslavovým. Pochopil jsem a vidím nyní, že vše kolem nauky bylo naplánováno. Nic není náhoda. I ten zásah Márův, který vyvolal rozpolcení pokračovatelů. I můj život byl přesně naplánován, abych byl doveden na to místo, kde jsem. Nemám už starost o pokračování stavu, který má být přenesen, přes doby nejhorší. Květoslav se velice staral a chtěl, aby pokračovatel byl už za jeho života. To ovšem nebylo možné. Zde na zemi nemohou být dva členové Dynastie zároveň. Tak to bylo řízeno v celém mém životě až k mé velké realizaci. Byla jinačí, než byla Květoslavova. Květoslav byl buddha v tom pravém slova smyslu, jako Gótama. Základní stav Dynastie je dhjánibuddha Vadžrasattva - Ahšóbhja. Květoslavův stav, který realizoval, byl poněkud jiný. Všichni ti guruové nakonec zakotví v té oblasti čistého buddhy, ale na tu přechodnou dobu starého věku jsou stále na stráži nad pokračováním. Proto nemám starost, jak bude pokračovat. Oni určili pokračovatele, oni hlídají další pokračování a další dění kolem Nauky. Mohu tudíž odejít bez starosti, protože vše bude tak, jak má být.

    Každý guru, který navazuje na tuto Dynastii, musí přinést něco nového, aby ta Nauka neustrnula, nezakrsla. Myslím, že to jde všechno dobře podle plánu. Teď je na světě nesčetně všelijakých nauk, společenství a náboženství. Rozmnožilo se to, to sami víte, pokud to jen trochu sledujete. Já to radši už ani nechci sledovat – zmatky nad zmatky! Jenom málo, málo nauk se ukáže správných. A ty staré nauky již nemají živé zastoupení.

    Bylo mě ukázáno odkud a kudy se ubírají duchovní cesty na zemi až do dnešních dnů. Jsou dvě hlavní místa, dvě prameniště. Jeden směr vychází z Egypta a druhý z Indie. Nejdříve šly tyto dvě cesty samy o sobě, každá zvlášť pokračovala. V současné době, kdy hrozí konec kultuře, se tyto dva náboženské proudy začínají slučovat. Ony se měly sloučit, a vytvořit jednu cestu. Ta cesta, která ovlivnila vývoj bílé rasy začala v Egyptě, šla přes judaismus ke křesťanství – upadala čím dál víc. Tomuto směru zasadilo smrtelnou ránu církevnictví, které už reálnou duchovní cestu neobsahuje. Ale i ten dálný východ, kde se rozvíjely nauky velmi kvalitní upadal. To vidíme na dnešním Tibetu a Indii. Původně se oba směry měly spojit, a vytvořit nauku integrální, která by vyhovovala rozumovému vývoji bílé rasy. To ovšem, zdá se, lidstvo již nestihne, protože dekadence křesťanství, kterou se ubíral vývoj bílé rasy dovedla lidstvo až na okraj zkázy. Nauky dálného východu upadly ovšem také. Jako jednu z hlavních příčin vidím v nepochopení zákona karmy jak na dalekém východě, tak i její násilné vymýcení v křesťanství, resp. v církevnictví okcidentu. Na východě upadala jakousi přirozenou dekadencí, v křesťanství byla potírána krvavě inkvizicí. Jak tomu mají lidé rozumět, když se nikde nesetkávají s reálným výkladem?

    Ze současných pramenů jek se zdá, zákony karmy vysvětluje Květoslav. Logicky a do důsledku, protože mluví z vlastního poznání. A pochopit, to vyžaduje vždy vlastní zkušenost. To chce jít touto jeho cestou a mít výsledky, aby člověk viděl na vlastní oči a poznal na vlastní kůži, co to znamená inkarnace, co to znamená reinkarnace, co to znamená karma. Je jistě i více jiných, kteří to také vysvětlují dobře, pokud mluví z vlastní zkušenosti. My jsme se však setkali s Květoslavem a to nás zavazuje.

    Bylo by zajímavé, kdyby církev katolická bývala, nepotřela nauku o karmě tvrdým způsobem. Kdyby to byla oficiální verse, na základě které by se vyvíjela bílá rasa, a na základě toho i ostatní lidstvo. Byli bychom také likvidátoři přírody jako nyní? Bylo by lidstvo jinačí, ne tak dekadentní a směřující ke zkáze? Uvědomění lidí, že jsou sami stvořiteli svého osudu by jistě mnohé změnilo. Křesťanství převzalo pojetí Boha z judaismu; Židé nosili pánaboha v Arše úmluvy, a křesťané ho zavírali na oltář do almárky a věřili, že vše se děje z jeho vůle. Věřili jen ve vůli boží, ne v následky vlastních činů. Mluvili o víře v jednoho boha. Jejich vysvětlování ovšem nebyl pravý monoteizmus, který vnucovali všem tzv. pohanům násilím, byly to jen výsledky nesmírné nevědomosti. Jenom ten, kdo dojde k poznání, že je bohem sám v sobě, a nese-li božské kvality v sobě, jistě chápe co to je víra v jednoho Boha. Jen ten bůh je pravý, kterého nese v sobě, se kterým se ztotožnil. Všechno ostatní je dualita. Dobře to vyjadřuje třeba i Vivekananda a každý správný duchovní směr toto tak i chápe. Vivekananda říká na určitém stupni svého vývoje: „Já jsem ten největší bůh“. Nu a k poznání toho Boha vede i Květoslavova nauka. K osobnímu sjednocení s ním. Jednota všech, kdo k tomuto poznání dojdou de facto, jako osobní zkušenost. Každý jiný bůh je fantom.

    Boží zákony nemohou být jiné, než zákony vědecké. Pokud se věda snaží být nezaujatá a jednostranná. Vytvářejí se falešné nauky. Bohužel i u Květoslavových následovníků. To je trochu brzy. Není vše, jak by mělo být. Protože ti, co zbyli po Květoslavovi, prakticky mnoho nedokázali, až na několik výjimek. A ti, kteří jsou zapsáni v Kéčarovi, jako realizovaní, dosáhli převážně jen pomocí Květoslava. Dával do toho svou energii. Bylo mi ukázáno, že až na několik případů se musí vrátit znovu na svět, aby dodělali svoji karmu. I ta tak Květoslavem velmi vychovávaná paní Ledrová. Snad Vás bude zajímat, že bylo počítáno s tím, že ona zemře dříve nežli Květoslav a on ji ve smrti převede. Jenže proto, že za jeho života nebyl zde ještě jeho nástupce, který by dosáhl potřebný stupeň zasvěcení, chtěl si Kv. zajistit vydání knih za každou cenu. Předpokládal, že schopná provést tento úkol by mohla být Zora, a proto u ní vytvořil realizaci, ve které tento úkol zakotvil jako povinnost. Ona pro božskou realizaci nebyla dosavadním životem a vývojem sice ještě připravena, ale on ji předal svoji vlastní životní energii čímž u ní realizaci vyvolal. Byl ochoten ke každé oběti, aby zajistil pokračování svého díla. To ovšem ve svém důsledku zkrátilo jeho život. Zemřel dříve nežli Ledrová a nemohl ji proto převést. Ona proto umírala s enormním lpěním na rodině, což je hlavní příčinou toho, že se musí vrátit, aby ten problém vyřešila; ovšem za mnohem horších podmínek a Kv. zde už nebude. Toto zde uvádím jako příklad a varování.

    Zestárl jsem a jistě pochopíte, že už zdaleka nemám dostatek energie pro pořádání velkých akcí. Nadále bych se chtěl věnovat jen všem těm, kteří to myslí doopravdy, nechci přijímat už nové lidi, kteří jsou nevědomí. Pro ty, kteří teprve začínají, jsou knihy, které pro ně mohou být guruem. Už nejsem schopen vlastně zvládat pořád ta opakování, znova a znova začátky. Teď už chápu Květoslava, když říkával Zoře: „Chraň mne před „mystiky“. Nadále se budu věnovat jen těm, kteří jsou ochotni a schopni dobře pracovat.

    Byl zde doc. Bajer, který byl také pověřen vedením žáků. Neměl jich mnoho. On ovšem také nechtěl svoje energie, které ještě měl, moc rozptylovat. Jediný, z jeho žáků, který za něco stál, byl ing. Mikula. Ten po vícero blouděních zakotvil na dobré cestě. Z jeho žáků zde zůstala také paní Laníčková, která nyní spolupracovala se Zorou a snažila se uplatnit svými vzpomínkami na doc. Bajera. To je ovšem odstrašující případ a ukázka, jak by mohla být Květoslavova nauka deformována. Posudek její práce jsem rozeslal a předpokládám, že jste jej alespoň někteří četli.

    Přesto, že se vyskytly stíny, jsem optimista. Vím, že pokračování nauky bude dále dobře pokračovat. Nesourodosti a nesrovnalosti zmizí. Roman a Zora mě sice neuznávají, ale oni nejsou ti, kteří rozhodují. Byly doby, kdy mne Zora označovala za podvodníka.

    Skupina, která se kolem mě shromáždila, je dobrá. Jsou zde lidé, snažící se poctivě. V současné době došlo k několika dobrým realizacím v rámci Nauky. Je zajímavé, že vedou ženy! Nastává údobí ženy, a ony opravdu vedou. Předpokládám, že nežli odejdu, těch realizací bude ještě několik. Dozrává to, co bylo léta připravováno.

    Myslím, že jsem toho již napovídal dost, a proto byste si mohli vzít slovo vy a dát návrhy a nápady do diskuze. Toto bylo jen tak do úvodu, o současném stavu Květoslavovy nauky. I v té Vídni je hodně lidí, kteří jdou dobře. Vede je Roman. Dělal jsem tam přes internet zásah, nechci to hnát ad absurdum, aby ti, kteří jdou správně, se nedostali do příliš velkých zmatků. Dále se tam do toho nechci už vůbec montovat. Jen jsem chtěl napravit to falešné autorství. Roman zná Nauku velice dobře, a co tam přednáší je v pořádku. Vada je v tom, že se uváděl jako autor. Nechápu vůbec proč. Na jeho duchovní výši by měl mít lepší pochopení. To je také působení Márovo. Dvojí autorství však jistě nezůstane. Zmizí při očistě.

    Tak vykládejte, co byste chtěli vědět.

    Dotaz: Jak je to s realizací. Květoslav je u svých žáků odkládal, a o tom i píše.

    Josef: Ano, Květoslav to tak dělal. On chtěl, aby ty realizace byly co nejvyšší. Pokud však jsou lidé, kteří už dozráli, tak proč odsouvat. Květoslavovi šlo o to, aby ten, kdo realizuje, už dosáhl nadsamsarické realizace. Čili žádný návrat po smrti. Pokud je k tomu někdo dozralý, pak jistě není třeba brzdit? Může jít ten postup mnohem rychleji. Třeba nejsem tak náročný. Květoslav trval na morálce, a kdo neuspěl, tak ho nepustil dál. Ale takovými realizacemi nebeskými, těmi prochází vícero lidí. Ať už jsou to brahmické nebo nebeské. To není tak vzácné. U nás jde o to, dosáhnout realizaci, která vede k ukončení pozemských reinkarnací. Zde je právě zajímavé, že vedou ženy. Je zde zatím pět realizací žen. Doba zraje, všechno se urychluje, a zdá se, že nyní ke konci starého věku musí zde zůstat základna pro věk nový. U žen všeobecně je však jedna nevýhoda. Pokud je žena matkou a má ještě malé děti, nemá vůbec předpoklad k jakýmkoli realizacím. U těch se odsouvá vážná mystická práce řekněme o dvacet let. Jsou v takovém případě poutány povinnostmi, které je nutno respektovat. Zde mohou jedině žít v přání dobra všem bytostem a v našem případě voláním k Bělostné Dynastii, navazováním na ni. To je u ženy jediný bod, kde zůstávají proti mužům pozadu, protože muži nemusí s touto situací počítat. Ale co to je, dvacet let? Protože však žijí sexuálně, zůstává pro ně otevřena právě cesta tantrická, i když jsou ještě matkami malých dětí. A pokud jsou v tom směru schopné, mohou i překvapit.

    Zdeněk Černý čte cosi z knížky. Nesrozumitelné. Josef reaguje na Zdeňka Černého, co hovořil o určitých vědeckých výzkumech, matematickém modelu, který ukazuje na konec věku…

    Josef: Četl jsem knihu tohoto vědce; on neví, co se odehrávalo tady, v Čechách. Neměl pochopitelně tu možnost. On neví, že ten věk Višnuův už začal realizací Květoslavovou, což platí samozřejmě pro celý svět. On to, co píše, nemá ničím doloženo. Realizace Květoslavova, co by Višnua, která se odehrála v Čechách nemůže být ve světě známa. A ty jeho výpočty jsou vázané, na tyto duchovní mezníky. Aby se něco dozvěděl, a dokonce to uznal, to by byla velká náhoda. Pokud to souhlasí s duchovním vývojem, tak to je v pořádku. V každém případě, pokud mně to souhlasí s tím, co jsem mohl vidět ve svém duchovním vývoji, tak souhlasím. Pokud by mi to nesouhlasilo, pak jako prioritu beru jen duchovní ukazatele.

    Vyšší mocnosti, tj. Bělostná Dynastie, mne na to co je pro nás důležité, jistě upozorní. Záleží na tom, jak na tom záleží.

    O co mi jde? V první řadě o Nauku, o její přenos do nového věku. Květoslavova práce, jeho knihy, je jedinečná! Žádní z těch, kteří přinášeli nauku v uplynulém věku (Buddha, Patandžali, Ježíš, a jiní velcí mistři), vlastní rukou nauku nikdy nezapsali. Květoslav je v dějinách tohoto věku, pokud vím, první. Jemu také šlo o to, aby knihy vyšly, a tomu obětovalvšechno. I to, že zaprodal něco Márovi, jen aby jeho knihy mohly vyjít.

    K poznání musí dojít každý sám, ze svého úsilí. Mnozí z těch, kteří přicházejí se svými ať už teoriemi, nebo praxemi, málokteří dojdou k tomu životem. Mnohé je jen interpretováno z jiných pramenů. Květoslav sám uvádí: Zasvěcení lze dosáhnout buďto guruem, autoiniciací a nebo drogami. On uvádí drogy, jako jednu z možností. Jenomže to platí, pokud by byly použity při vedení guruem a po předběžné očistě správným životem. Pak je to bezpečnější. V některých případech platí jen jediné – autoiniciace, a ta je právě podmínkou v posloupnosti Bělostné Dynastie Guruů.

    Zdeněk Černý: Ta droga se vlastně potom objevuje jako neviditelný rádce. Jak ho Castaneda nazývá spojencem. Objevoval se mu v různých podobách, jako duchovní rádce.

    Josef: A když už mluvíme o tom neviditelném guruovi. Zajímavá věc se odehrála, je to už dost dlouho. Na Slovensku jeden mladík měl duchovního gurua. Ne na základě použití nějaké drogy, ale byla to nějaká karmická známost, nebo závazek. Viděl jej jen on sám, pro druhé byl neviditelný. Vedl jej dobře, takže ten člověk dosáhl dobrou realizaci. Ale došli k určitému bodu a on mu řekl: „Já se s tebou rozloučím. Jdi do Čech, tam je guru nauky Květoslava Minaříka. Najdeš to, co ti ještě chybí“. Ano, přímo tak se vyjádřil. Ten jeho guru, který ho vedl nezávisle na čemkoli od nás, ho poslal sem; sám s vedením skončil. Ta nauka, kterou ho vedl, byla abstraktní – netýkala se těla, a v tom se měl jeho žák zdokonalit.

    Květoslavova nauka vychází z toho, že je nutno se ukáznit a přeměnit svoje bytostné kvality z vlastní vůle. Bez jakékoli pomoci, jenom z vlastní vůle a to je jistě velmi obtížné. Ale vy teď máte už k ruce všechny podmínky. Zvláště dobrou literaturu. O mystice se mluví svobodně, není potřeba se bát komunistů a estébáků jako za dob Květoslava. Jen najít v knihách svůj případ. Ty postupy by v současné době měly být podstatně rychlejší. Proto by ke guruovi nyní měli přijít ti lidé, kteří již něco vyzkoušeli podle návodů v knihách.

    Přesto to však tak jednoduché není ani nyní. Když u nás došlo k převratu, snažil jsem se dostat do rozhlasu nebo do televize. Jak jsem řekl Minařík, nikdo se mnou nechtěl mluvit, žádný redaktor. Jeden redaktor v televizi se vyjádřil: „takové žvásty“. Eduarda Tomáše pustili přednášet do Lucerny, mohl mluvit v televizi i v rozhlasu, brali všechno. Bylo pro mě jasné, že on Márovi nevadí. Ty současné sdělovací prostředky slouží jenom Márovi. Všechny jiné nauky mají přístup do veřejných prostředků. I Ole Nydahl měl možnost. Nedávno projevil zájem jeden redaktor z ostravského rozhlasu. Souhlasil jsem, že se můžeme setkat. Když se dozvěděl, že by se jednalo o nauku Minaříkovu, tak se zarazil a šel se zeptat svého šéfa. A on mu to nedoporučil. Je to jeden a půl roku. Máro si hlídá všechny brány.

    Mluví se o Americe. Špatně srozumitelné. Spíše kriticky.

    Josef:… Jsme svědky, že se v Americe vyvinula nová rasa. Je tam mnoho dobrých lidí, jsou obětavější, ale pokud se mi dostalo ke sluchu, je tam mnoho paradoxů. Zvláště co se týká náboženství. Ten, co je nyní u vesla a převzal vládu, ten je zlý, to je zrození z říše Asurů.

    Sladkovský: … Zkreslené nebo špatné informace. To, na čem se vydělává, to je to, v čem je Amerika špatná. …Amerika je taková divná. V Americe jsou miliony skromných lidí, kteří pracují a jsou vykořisťováni. Ale jsou zpracováni tak dobře, že jim to vyhovuje. V tom je síla Ameriky…

    Josef: Teď se vrátila jedna lékařka z Ameriky. Pobyla tam nějakou dobu. Znala se tam s různými lidmi, i s buddhisty. Snažila se seznámit hlavně s takovými, o kterých předpokládala, že už mají něco jasného. Povídala jim o Květoslavově nauce. Mohli si přečíst, co jsem dal na internet v angličtině. Nepochopili. Oni brali přímé poučky nějakých těch buddhistických guruů, kteří je vedli v životě úplně nesmyslně. Neschopní začlenit se do normálního života. Poučky těch pseudoguruů je dovedli do velkých zmatků. Jsou sice výjimky, to ale není to gro. Oni tam nedokážou, v té veliké šířce, pochopit náboženství, natož Květoslavovu nauku. S mnoha lidmi mluvila. Byli to dobří lidé, kteří se ji snažili pochopit; obětaví, ochotni ji pomáhat když potřebovala pomoc. Ale s Květoslavovou naukou tam neuspěla. Co se týče víry, jsou z velké většiny ortodoxní. Pro ně je Bible zákon, který berou doslova. Jako například stvoření světa. Žádná evoluce – svět byl stvořen Bohem za sedm dní, těch pozemských ovšem, a basta.

    Zdeněk Černý: … je to i otázka karmické zralosti. Nemají tam kořeny toho, kde ty věci vznikaly. To se projevuje i na vztahu k přírodě. Kdo nemá žádné kořeny, klidně umyje auto v řece, vylije olej do rybníka a je mu to úplně jedno. Zlikviduje, na co přijde.

    Josef: Když toto pochopí, pochopí snad i zákon karmy.

    Zdeněk Černý: …ty škodlivé technologie, také prosazuje někdo, kdo ty kořeny nemá. A mají moc.

    Josef: Dokud je nevytlačí nějaké silnější napětí. Jsou to lidé, kteří se nějakým způsobem uschopnili zasáhnout do říše příčin. Ono to tak je. Začátkem tohoto věku, který začínal obdobím Lva, už začaly vznikat tyto defekty a to z oblasti příčin, kde je i nevědomost zakotvena. Je to přeneseno ze starých, řekl bych atlantských dob do našeho věku, kde byly už vytvořeny předpoklady. Nyní stojíme zase před velkým předělem a vytváříme předpoklady vývoje do příštího věku. Ty budou dědictvím, proto nám musí jít o to, aby se přenesla Květoslavova nauka čistá. Je potřeba více lidí, kteří dosáhnou moudrosti, kterou zakotví v genech těla, více lidí zkušených, kteří ponesou kvality nauky přes hranice zkázy do příštího věku, do Věku Višnua.

    Začal jsem mluvit o tom, že jsme na rozhraní věků. To vidím velice zřetelně, že když začínal tento náš věk cca před 12 tisíci lety, byly přeneseny ne jen dobré nauky, ale i defektní, které se ovšem rozvíjely rychleji. Od koho to pocházelo, kdo to vytvořil, je velká neznámá, ale musíme si uvědomit, že žijeme v černém věku, v kalijuze, kdy podmínky pro život lidí se budou ještě zhoršovat. Ten pokles kvality života na zemi není stejnoměrně sestupný. Pohybuje se v amplitudách, a já předpokládám, že právě stojíme na prahu stoupající amplitudy a Květoslavova nauka bude dědictvím, které si připravujeme sami pro sebe. Musíme počítat s tím, že se v novém věku zase zrodíme. Proto vím, že naše povinnost je přijmout každý sám pro sebe kázeň, jak ji požaduje Květoslav. Jeho nauka je kosmická a proto bude základem pro věk příští. Nauka sice kotví v duchovnu, ale je ji potřeba zakotvit ve hmotě našich těl. Vyčistit svoji vlastní bytost, z vlastní vůle.

    Proto Květoslavovi záleželo tolik na tom, aby usilující mystik pracoval v první řadě na proměně kvality běžného života, na proměně genetické základny, která bude vaším dědictvím v příštím životě. Předpokládám, že vy, kteří jste zde přítomni, jste dobře pochopili, jak zpracovávat bytost aby se stala čistou a zářící. Umíte již rozlišovat a pochopit, co jsou dobré kvality, dobré tendence. Co jsou špatné věci a jednotlivě s nimi nakládat. Jak zpracovávat. Jak nejdříve anulovat všechny nežádoucí a špatné věci, jak je rušit. Již mnohokrát jsem o tom mluvil. A soustřeďování posílí a pomůže vyřešit náš život teprve, až s námi nebudou cloumat ty nahodilosti života. Budeme-li moci usednout v klidu ve stavu sursum corda, ve stavu bezpříčinné radostivosti. To je však nutno zpracovávat stále, v běžném životě, kde je k tomu ta největší příležitost. Pak se stává náš život mystickým. Nevidím jako nepřekonatelnou překážku pracovní zasazení. Vždy lze najít nějaké řešení. Třeba si určit, že každou přestávku využiji k zavolání vzhůru, k sursum corda, nebo uvědomit si nohy, nebo spočinout na krátkou chvíli v kostrči, nebo zavolat srdcem AUM nad hlavu. Najít si příhodné řešení dle situace v jaké se právě nacházíme. Zkrátka přinutit postupně mysl k tomu aby se dokázala pohotově odpoutávat od světa. Neboť skutečným mystikem je ten, jehož mysl je naplněná věcmi božskými. To, co člověk v sobě nachází špatného, to trvale vymazávat. Našel jsem na to jednoduchý systém. Už jsem o něm mluvil, ale snad jej mohu opakovat. Když se člověk nachází ve špatných stavech a vidí, co se s ním děje nebo v něm děje, nemá smysl nahrazovat špatný stav stavem nebeským. To by míchal kvality a to není k dobrému. Lépe je tu krizi pozorovat a snažit se přenést pozornost na nejzazší část své bytosti, to je tam dolů, do nártů, nebo do šlapek. Udržovat v zorném poli svoje nárty až se ten špatný stav, špatná energie, rozpustí. To může trvat i dost dlouho, nežli v tom nabude praxi. Záleží na tom, z jaké hloubky bytosti to vyvstává. Jak hluboko člověk je schopen zasáhnout do genetické základny. Ale ono vyčištění bytosti opravdu není tak jednoduché a bývá to práce na celý život. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že i když jsem dosáhl určitou kvalitní realizaci, přesto ta realizace sama o sobě bytost nevyčistila. Stále musím na tom pracovat, stále hlídat bytost, pokud by vystoupily nežádoucí, resp. negativní věci být připraven zasáhnout. Stále být pohotově, zpracovávat to. Já to vidím jako úkol do konce života, aby toho zbylo co nejmíň k řešení při smrti, ta už u mne není tak daleko. Snad mám určitou výhodu v tom, že jsem realizoval brzy ze začátku stav metta a sursum corda. Proto hlídám jen ta hnutí, která tento stav narušují.

    Špatně srozumitelný vstup Sladkovského.

    A tady je další důležitá otázka. Důležitá povinnost. Mystik této školy musí zůstávat neutrální. Jestliže vydobude, vyřešením nějakých temnot v sobě jasné stavy, on na nich nesmí ulpět. Musí se snažit být jen pozorovatelem a musí se jich umět také zříci ve prospěch ještě nedočištěného těla. Ten kdo má nebeské stavy a drží se jen jich, světu nepomůže. Je nutno je sdělovat s tělem. A to je ta nejdůležitější práce naší školy.

    I když sám radím k tomu, aby člověk nejdříve pracoval na tom, aby získal dobré stavy, a žil v nich, aby je plně prožil, přesto nakonec musí pochopit, že jestliže ulpí v těch nebeských stavech, a nepřenese je do těla, že nevykonal svoji povinnost, že žil jen z poloviny, že není bódhisattvou. A to je povinností těch, kteří už dosáhli vyšších stupňů v řádu bytostí. To je zákon Bělostné Dynastie Guruů. Sdílením božských, nebo až transcendentálních stavů s tělem, pracuje na skutečné spáse nejen svojí, ale pomáhá řešit krizi bytí ve hmotě kosmu. Ty dobré stavy musí přenést do těla! Protože jedině tělem je člověk součástí hmotného kosmu. Musí mít sílu zřeknout se i toho dobrého aby pozvedl hmotu na úroveň ducha. Nu a to dokázal Květoslav par excellence. Proměnil hmotu těla v energii a dále v jas. Tento proces probíhal až do konce teprve v hrobě. Tak jsem to viděl.

    Když čtete Kéčaru, víte, že se mluví o dr. Kovářovi. U něho se právě jednalo o tento problém a byl to dlouhodobý konflikt s Květoslavem. Dr. Kovář dosáhnul vysokou realizaci, Nechtěl však tato jím žitá nebesa v oblasti mysli a pociťování sdělit svému vlastnímu tělu. Uvědoměním se v těle vytvářelo u něho nesnesitelné utrpení. Nechtěl se zříci nebeských blažeností, a proto to byl trvalý konflikt s Květoslavem. On až do určité doby zůstával v abstraktech. Nebyl tudíž bódhisattvou. A když to už pochopil, tak bylo pozdě. Trvalým žitím v nebeských stavech nedotoval tělo potřebnými vyššími energiemi. Vyčerpával energie z těla, energie kvalitní. Tedy žil a tělo chátralo asi tak, jako když někdo užívá drogy. To je do určité míry ekvivalentní. No, a když už to konečně pochopil, bylo jeho tělo tak zničeno, tak vyčerpáno bez dotací čistých energií, které vlastně vytvářejí život v těle, a ve skutečnosti předčasně zemřel. Květoslav říkal, že on tu mentální část zachránil, ale ponechal zde to, co nezpracoval. A ta část, že se narodí zase na světě, ale jako žena. O tom něco vím.

    Sladkovský: Já tomu rozumím, nezříct se svého těla. Protože na druhé straně, že mé tělo přináší i bolest. ….

    Josef: Říká se, že mystik když dosáhne stavy svobody, tak si krásně žije. Já to nemohu potvrdit. Stavy, které jsem dosáhl, jsou zde. Ale nemusí být vždy v činnosti, abych tak řekl. Žiji normálním, obyčejným způsobem, jako každý člověk. Jenže se čas od času musím trošku vykoupat v těch dobrých stavech. Ale jinak je nevyužívám pro svůj život, abych žil nade vším, odtržen od světa.

    Protože když už se dosáhne určitých poznání a proměn v mentálu, tak jde o to, aby člověk do důsledku pracoval s těmito stavy na proměně kvality těla. Kvalita fyzického těla odpovídá karmě a náš úkol je tuto karmu měnit, přehodnotit vyzařování těla na úroveň dosažených realizací. Úkol je, stát se bódhisattvou. A to je právě povinností těch, kteří dosáhli vykoupení. Jsou povinni pracovat na proměně světa. A to lze v první řadě tím, že měníme kvalitu okolností, ve kterých žijeme.

    Jan Tomáš: Říkal mi Fišar o Kovářovi, že zasáhl do bojů u Al Alameinu. Že tam proto Němci prohráli…

    Josef: Ano, je tomu tak.

    Hartvich: Doktor Kovář ale realizoval 6. června 1944 v Hradci Králové?

    Josef: Ovšem, ale prostor nehraje úlohu. Určitá napětí lze nasměrovat, proto vím, že to bylo možno. Typický příklad takovéhoto zásahu uvádí Meyrink v novele Tanec cvrčků a to celkem přesně.

    Přestávka

    Josef: Zopakujeme si nyní zhruba praxi Květoslavovy mystiky. První etapa je vyvolat bezpříčinnou radostivost – čili poznat nebeské stavy, aby adept alespoň trochu pochopil, o co se jedná. V nich se upevnit a po nějakou dobu se v nich koupat. Po nějaké době tyto stavy bezpříčinné radostivosti se snažit přenášet do těla, jeho stálým uvědomováním. To je druhá etapa. A toto vše musí být žito jako normální život. To dá v současném světě samozřejmě velikou práci, protože mystik je zasazen běžně ve světě, který velmi ruší. Ale nezbývá jiného, nežli se dokázat rozdvojit ve svém vědomí.

    Teprve když člověk sám sebe dostatečně pročistí, a dokáže setrvávat alespoň po dobu, kdy není přímo zavalen světskými povinnostmi ve stavu odpoutanosti, může začít přemýšlet o oblastech transcendentálních. Může se potom pokoušet vymanit z oblasti gravitace hmoty. To je třetí etapa, kdy mystik může mít úspěch ve správném soustřeďování.

    Ten kdo má alespoň dvě etapy za sebou, tak má velkou čáku k tomu, že už bude v dalším životě zpracovávat jen ty záležitosti transcendentní. Pokud má dobrý základ, ponese to všechno s sebou, přenese i tu pročištěnou karmu, čili kvalitu fyzického těla. Nejméně to, by měl dokázat každý z těch, kdo se nyní hlásí ke Květoslavově nauce, i když třeba ještě jako začátečník. Cesta k ireversibilitě patří až do čtvrté etapy, která je oblastí vysokých, transcendentálních realizací. A o té nenávratnosti bude rozhodnuto v okamžiku smrti. Jak se to podaří mně, to já nevím. To se teprve ukáže. Vstoupil jsem do té čtvrté etapy, a jestli se mi to podaří v posledním okamžiku, to dopředu nemohu vědět. Ale nedívám se na nic s obavami, nemám strach. To bude jenom přechod. Věřím, že se mi to povede. Vždyť tam na mne čekají Jeřábek, Bajer, Míla i Květoslav a já věřím v jejich pomoc.

    Ale chci podotknout: Udržovat dobré stavy bezpříčinné radostivosti jako samozřejmost, z těch cca 200 lidí, kteří se ke mně hlásí, zdaleka ne všichni to zvládají. Většinou podléhají ještě příliš okolnostem a zapomínají, že tím když člověk umí vládnout svým stavům, může upravit i svoje okolnosti současného života. Může zamezit i dopadu těžké karmy. Jestliže žije vědomě v oblastech nebeských, nebo rajských, nemůže se ho dotknout temná karma nízkých oblastí, Protože svým prožíváním tam nepatří. V oblastech nebeských není utrpení. Tím způsobem, alespoň do určité míry, se může vyhýbat dopadu temné karmy. Temná karma se ho sice dotýká, třeba jen formou špatných nálad. Když je dokáže včas vyřešit, pak se dokáže úplně vyhnout dopadu nejhorší karmy. Může anulovat energii špatných osudů, může ji spálit. A má předpoklad, že žitím v dobrých stavech, tj. ve stavech plných jasu si prodlouží i život. Opotřebování není tak rychlé, je zbrzďováno. Když dokáže vytrvat při jasné mysli, jestliže zpracovává fyzické tělo, tak nemusí ztupnout. Tělo už potom není tak zlá brzda. I když mám nějaké potíže, nepřipraví mně to o dobrou náladu.

    A protože jsem se zaměřil tou první cestou, jak držet dobrou náladu – metta, stále jsem pracoval s metta a sursum corda – byla z toho první realizace, kterou jsem prošel. Nebyla to bouřlivá realizace, ale dosáhl jsem nebesa kontinuálním vývojem tak, jak to požaduje Květoslav. Realizoval jsem tudíž stav metta a sursum corda, stav nebeský. Je ve mně, zakotven, přihlašuje se trvale, je to základna pro vědomí. Životní okolnosti se zhoršují, zhoršuje se stav fyzického těla, ale ten stav bezpříčinné radostivosti tam dominuje. Kdykoli se podívám do sebe, tak tato moje první realizace, realizace nebeského stavu, se vždy objeví jako první. Takže to doporučuji jako dobrý začátek a dobrou základnu pro každého. Z této základny je potom možno vycházet. Pomůže člověku ty temné stránky života, které ho potkávají, poměrně bezpečněji řešit. Neříkám, že se vyhne všemu, co bylo na něj nalíčeno, ale nikdy to nemá už ten tvrdý dopad.

    Přenášení této kvality, relativně vysoké, to už je potom běžný život. Člověk žije jako každý normální člověk a stále se mu vrací do vědomí ta jeho první realizace jako základna, a to může být záchrana. Řekl bych, že jen tím, že jsem měl tuto základnu, jsem prošel, bylo to řekl bych útočiště v těžkých chvílích.

    Květoslav vždy jen čekal, jak kdo bude iniciativní, jak bude hledat svou cestu a jestli ji najde. On v mém případě zde fungoval jako stráž, když jsem klopýtal, aby mě vytáhl z toho nejhoršího. Myslím, že to byl jeho způsob vedení i u jiných. Ale nikdy člověka nevytáhl úplně, a ten dotyčný musel napnout svoje síly a pracovat na tom dále sám. Květoslavovi záleželo na tom, aby byl každý samostatný. Proto takové rituální zasvěcování, jaké propagují třeba Tibeťané, neuznával. A nikomu je také nedával. To jenom může člověka oslabit, protože se začne spoléhat, místo aby každý pracoval na svém. Je ovšem pravda, kdyby nebylo jeho dozoru, už dávno bych tady nebyl. Naučil jsem se vzdorovat té temné karmě. Získal jsem víru, velikou víru v dobrý průběh svého osudu. Prošel jsem mnohdy s odřenýma ušima, ale prošel jsem. Cesta vcelku jednoduchá, i když mnohdy také bolestivá. Aby si člověk věděl v každé chvíli sám se sebou rady. Když už dojde do vyšších vývojových stupňů, najednou vidí a pochopí, jak byl ten jeho osud předzvěděn, že byl naplánován. Pak se tomu všemu může smát, co potom na tom záleží, že bylo utrpení.

    Možná, že jsem některými životními etapami nemusel tak tvrdě procházet, to vím až nyní při zpětném pohledu. Někdy jsem také Květoslava neposlechl, do důsledku. A proto jsem byl těch těžkých období zbaven poněkud později. Třeba: Soužití s manželkou – jenom utrpení. Bylo to tak zlé, že Květoslav dokonce radil abych se rozvedl. Jenže životní okolnosti mi to nijak nenahrály, nedovolily, nebo se mně nechtělo. Jednalo se mi zase obyčejně o záchranu hmotných věcí, čili zase jenom lpění. A nebyl můj život evidentně plný zázraků. Byl obyčejný. Jenom jsem vždycky dostal nějaké poučení nebo vzniklo prozření, nebo mi bylo něco ukázáno. A zase šel život dál. Čili žádná kouzla. Ukázky toho co jsem dosáhl, nebo jak vypadá skutečnost ve mně a jak vypadá kolem mně. Jaká je situace s Naukou. To mně bylo vždycky ukázáno. A myslím, že poslední dobu jsem se zbytečně angažoval – ono to nemá význam, najednou příliš jasně vidím, že vše probíhá podle plánu a pokud nejsou zásahy v intencích toho plánu, nevyjdou. To platí pro kohokoliv. I pro Zoru.

    Nemělo by mě ve skutečnosti zatěžovat co se děje kolem. Jaké zmatky organizují někteří rádoby pokračovatelé. Vím, že to vypadá teď dobře a vyústí to dobře. Co je plevel, to odfouká vítr.

    Dle vlastních zkušeností mohu jenom doporučit realizovat metta v srdci a jeho pozdvihování. Musíme v tom stavu zakotvit. Musíme to žít do důsledku. To je začátek přesměrování postupně všech energií vzhůru.

    Dotaz: A jak člověk rozpozná, že prošel realizací?

    Josef: Mám zkušenost, že jsem to dlouho nepoznal. Dlouho jsem to nevěděl. Nežli ve mně vznikla jistota, že mám něco v sobě skutečného, reálného, co je vyšší než tento svět. Dlouho jsem to nepoznal. Mnohé věci, které jsem dosahoval, mi Květoslav říkal: “Dosáhnul jsi toho a toho!“ Vůbec jsem nevěděl, co jsem dosáhl. To se muselo rozvinout a musel jsem to postupně pochopit. U té Velké Realizace, tj. zasvěcení, tam ano, tam už člověk okamžitě ví, o co se jedná, protože to jsou reálné děje, kterými prochází s otevřenýma očima. Nu, a tam jsem byl už jen sám. Nikdo zde nebyl, kdo by mi mohl poradit.

    Sladkovský: Mohu říci, že první znak mé první realizace byl, že mě osvobodila od strachu ze smrti. Ano, osvobodila, a potvrdila mi tu bezpříčinnou radost.

    Josef: Ten vnitřní svět té radostivosti se mu stane reálným, stejně reálným, jako je tento svět a postupně se rozvíjí víc a víc.

    Sladkovský: Zbaví obav.

    Josef: Tvůj případ. Ta realizace se zkušenostmi doplňuje. Protože člověk víc a víc proniká do hloubky a získává zkušenosti. Bez toho to nejde.

    Sladkovský: Také se o tu realizaci nesmí strachovat…

    …Někde jsem slyšel, a líbilo se mi to, že ta první je příjemná, to je mystická svatba. To je radost. Ta druhá realizace, to je to, co jsi říkal ty. Tomu předchází mystická smrt. Tedy musíš reálně vědět, co se děje. Ale ta realizace je krutá.

    Josef: Může být krutá. Například mluví se o hrůze ze smrti. Květoslav mě vedl vývojem, že já jsem nepoznal tuto hrůzu ze smrti. I když jsem se ocitl v té oblasti prvního kosmického projevu, tak ve mně nevznikl strach ze smrti. Byl to prostě přechod vědomí. I když to samozřejmě byly drastické věci, ale nevyvolaly žádné negativní vjemy jako je třeba strach ze smrti. U mne strach neexistoval. Pro ten čas konfrontace s Vadžrasattvou přestala platit gravitace, přitom když probíhaly realizační děje, jsem se vznesl do výšky.

    Sladkovský: Květoslav je tím příkladem, že u něho, jak si vzpomínám, byly ty realizace otočeny.

    Josef: Nejdříve byla ta tvrdá. Ale myslím, že to patřilo k vývoji světa. On nejdříve musel mít to vrcholné poznání, aby potom dosáhl realizaci Višnua, která zasahovala do vývoje světa. Ta první nezasahovala svět, ta jej samého vynesla nad svět, stal se Buddhou v tom pravém významu toho slova. Proto také, když umíral, netýkalo se to světa a neprojevilo se to jako např. u Ježíše. Nic pozoruhodného se nedělo. Kdyby umíral třeba v té kvalitě, jakou dosáhl Ježíš, to by se hnulo něco ve světě, a hodně by se hnulo. Ale ta jeho první, ta hlavní realizace byla jeho osobní, mimo svět. On se vyčlenil mimo svět, takže když umíral, nemohlo se to týkat světa, jako tomu bylo u Ježíše. Jeho realizace byla ta pravá buddhovská, jako Gótamy Buddhy.

    Květoslavova první realizace, poničila jeho fyzické tělo. Byl to příliš velký kontrast kvalit. Měl příliš krátký čas na to, aby se mohla změnit kvalita těla. I životní situace, ve které se nacházel, byla drastická. Vždyť od vstupu na cestu do realizace uběhlo jen jeden a půl roku. A tělo to těžko snášelo. A reagovalo na to zeslabením po dlouhý čas; jeho srdce se plně neuzdravilo vůbec. Musím si vždycky uvědomovat, že jsem se na ten okamžik 30 let připravoval, pod vedením Květoslava. Převážně, celou tu dobu jsem pracoval na pročišťování bytosti, fyzického těla zvlášť.

    Dotaz: A dokáže tu realizaci člověk zvládnout?

    Josef: Myslím, že dojde-li mystik nebo jogín k tomuto momentu, je schopen to vydržet. Zvládne to.

    Dotaz: Ale není to zadarmo.

    Josef: Není to zadarmo. Samozřejmě. Ale může se stát, a to je zase karmická otázka, že při realizaci může zrovna zemřít. Ale co na tom potom záleží?

    Sladkovský: A nebo se zblázní.

    Josef: Toto nevím, ale pokud je dobře připravován, a sedí dobře na zemi, tak nemyslím, že by to mělo takovýto průběh. Teda normální doktoři by to považovali za bláznovství, samozřejmě, a dávali by mu silná sedativa.

    V přípravné fázi se mění postupně kvalita těl. Ale když se jedná o velkou realizaci, i když je hodně dlouho připravován, je to tvrdé.

    Dotaz: A nejde to bez realizace?

    Josef: Jestliže se člověk zdokonaluje, jak v oblasti mentálu, tak v oblasti fysis, tak by změny měly být kontinuální. Jen výjimečně dojde k realizacím. Mění se tím příslušnost. Květoslav se u mne snažil, aby k zlomové realizaci nebeské nedošlo. K tomu jsem musel dojít postupným vývojem. To je přirozený zákon, že když působí na své tělo i mentál a vnucuje si do života jiné kvality, že jednou dojde k nějaké realizaci. Vždyť o to právě jde. Jedná se o upevnění chtěných a dosažených kvalit.

    Sladkovský: Já to vidím tak, že čím větší je rozdíl v té kvalitě těla a kvalitě prožívání, tím větší je sklon k psychiatrii.

    Dotaz: A že by o tom člověk vůbec nevěděl?

    Josef: Ne to neexistuje. Má tělo a duševní život, tudíž musí vždy něco registrovat. Jenže to třeba neumí ze začátku zařadit.

    Váš manžel (k Šuráňové) o tom nic nevěděl, nebyl vzdělán ve věcech duchovních, neměl předchozí informace. Natož aby to bylo jeho vysněným přáním. Spadl do toho bez příprav, protože dozrál, ale ne pro nic za nic. On opakoval realizaci z minulého života někdy z dávného středověku. Přišel v dobu, kdy má možnost dopracovat se realizace ireversibility, čili ukončit svoje pozemské zkušenosti definitivně, a hlavně, musel mít karmické zásluhy.

    Šuráň: Od bůčku jsem do toho spadnul. Bylo to překvapivé. Nepředpokládal jsem jak to dopadne, kam se zařadím. Nevěděl jsem, o co se jedná, ale bylo to silnější nežli já.

    Sladkovský: To, co člověk prožil, je realizace, co neprožil, to je četba.

    Josef: Co se získá studiem knih je jen obsah mozku a to se nepřenáší jako bytostná zkušenost.

    Sladkovský:… v jistém bodě té realizace se musíte rozhodnout, jestli všeho, co tady na tomto světě je, se zbavíte, nebo ne. Jestli od toho odstoupíte nebo jestli doopravdy, a nebo jakoby. A to nejde. To bych si jaksi nechal nějaký dluh. Takže tam je to rozhodnutí. Přijímám naprosto bez jakýchkoli připomínek – ano nebo ne. Nejsem tak naivní, abych nevěděl, že takto to absolutně nejde, ale když to nepřijmu úplně stoprocentně, tak si to potom člověk musí odžít. A to může být jen ten kousek karmy, který se mu tam napletl, který si však musí odsloužit. A zase získá jiné poznatky. Není nic tak špatné, aby se z toho nemohlo to dobré udělat.

    Josef: Práce na celý zbytek života, ještě i po realizaci.

    Sladkovský: Samozřejmě, že jsou tam neustále různá rozcestí. To je důležité vědět. A musím se rozhodnout, kterou tou cestou na tom rozcestí se dám. Nebo nedám. Ale když se dáte tou špatnou, tak přijde zase to rozcestí, a když jste se dali doleva, tak přijde rozcestí a musíte se dát doprava.

    Josef: Ono by se to mělo spíše vyjádřit: zkušenost bolestná nebo nebolestná. Pravá je každá. Je-li pochopena ve své chvíli na svém místě. Chtěl bych to vyjádřit tak, že realizace otevře cestu k dalším povinnostem. Těm povinnostem, které mu velí za tu realizaci zaplatit světu. Pokud je člověk v těle, neuteče. Každá ta realizace, ať už nižší, nebo vysoká, dá nebo určí člověku program. Je povinen se tím programem řídit, ten mu dává to, co má dělat a dodělává ještě potřebné zkušenosti ve světě. Ten správně jdoucí vždy ví, co je jeho povinnost, pro co sem přišel.

    Sladkovský: A když pochopil, ta cesta potom vede dále příměji…

    Josef: Ano. Přijmout to. Ale musíme o to tělo dbát, starat se o něj, protože to je ten vehikl pro vědomí, je to ta lodička, která nám sloužila dojít až k té realizaci.

    Sladkovský: Člověk se musí stále sledovat a stále srovnávat s tím, co jóga požaduje. Pochopil jsem, co to je integrální jóga. Dělat ji od probuzení. Takže, kdyby si někdo stěžoval, že na to nemá čas, tak tudy cesta nevede, dělat si jógu hodinu denně, to daleko nevede. To je právě ten Květoslavův vynález, že jóga nebo mystika musí být život. Ne taková nebo onaká jóga, ale život správně žitý, podle správných morálních zásad.

    Josef: Znát pravidla a držet se jich způsobem života, a ta speciální cvičení jen když má k nim člověk už dostatečnou sílu a přehled.

    Sladkovský: Dokud nejsi na prahu smrti, tak to ještě můžeš vylepšit. Ale tam už stačí slabá myšlenka, a zbourá to všechno, a nelze opakovat.

    Vracet se na zemi naposled znamená, ještě se vyrovnat i s tím, že nebudu ve světě úspěšný. S tím jsem se musel také vyrovnávat. Ten poslední život má být úplně obyčejný. Aby měl spoustu problémů, a aby byl osvobozen od enormního zapojení ve světě, aby se mohl soustředit na odčinění těch posledních chyb.

    Josef: Musím fungovat. Tolik lidí se na mě obrací. A proto musím ještě v osmdesátišesti fungovat. Strašně rád bych už od všeho odpadl, ale já nesmím! Ten úkol jsem dostal od Květoslava.

    Sladkovský: Přijal jsi velkou povinnost.

    Josef: Ani jsem si to moc neuvědomoval, že jsem něco přijal. (Smích) Květoslav mi napsal: „Sdělím to druhým, že budeš po mě následovat.“ A tím to skončilo. Nemohl jsem si říkat, ne to nemůžu, já na to ještě nemám.

    Nyní už vím, že to tak muselo být, protože to bylo již v dávné minulosti naplánováno.

    …….(Ve vytečkovaném prostoru probíhá debata mezi Sladkovským a Šuráněm o jejich zkušenostech, části jsou ale nesrozumitelné a nejde to rekonstruovat).

    Sladkovský: Pracujeme s energiemi. A s čím tvrdší energií pracujeme, tím je ten postup rychlejší. Musíme se pročistit, to jistě, ale ta energie musí být k dispozici.

    Šuráň: Ne rychlost postupu je důležitá, ale rychlost není v energii.

    Josef: Dobře, ale co se týče výsledků, jestli dříve nebo později, je málo platné „tlačit na pilu“, pokud to člověk nemá v plánu, je to marné. Jeho touhy a představy ho mohou hnát a musí se snažit, ale pokud se neprojde těmi ctnostmi, kterými má mystik zářit, nemívá úspěch, nedá se to přeskočit. Přijde k momentu, kdy vidí, že ať dělá, co dělá – nepokročí. Nejde dál. Nic se neděje. Ještě nesplnil všechny podmínky, nepřijde mu nikdo z nebes na pomoc.

    Chtěl bych něco říci k zastavování mysli. Mám zkušenost. Snažil jsem se o to, násilím zastavovat mysl. Když jsem měl dost energie, tak to nebyl tak velký problém. Ale neudrží to člověk dlouho. Až jsem pochopil, že ne zastavit mysl přímým tlakem, ale uhnout jí z cesty, postavit se mimo. Na to není potřeba energie. Aspoň ne tolik. A je to obdoba toho, jak jsem už říkal: Člověk chce v sobě vyřídit nějaký špatný stav, něco špatného v sobě. Tak ne jít tlakem proti tomu, to je boj, který stojí energii. Jsou to ztráty energie. Ale stačí pozorovat to dění v mysli, resp. v bytosti a snažit se udržovat zároveň pozornost na dolení část nohou. Od kotníků ke šlapkám – a ono se to rozplyne. A totéž platí u toho zastavování mysli. Odvést pozornost, třeba na nárty, nebo do kostrče, a ty myšlenky se pak nemají možnost rozvinout. Na příklad v oblasti kostrče není vehikl na myšlení.

    Sladkovský: Abych uvedl ten mechanismus. Uvedu se do absolutního klidu a teď ty myšlenky začnou samozřejmě proudit. Tak je zpomaluji, zpomaluji, každou tu myšlenku chytnu hned na začátku a zruším ji. Po čase jsem jednou zažil toto. Dělal jsem to večer, seděl jsem u stolu … a probudil jsem se ráno, umyl jsem se, oblékl se a šel jsem do práce. Nevím jestli to je příklad toho, že jsem udělal časovou smyčku, nebo jestli jsem v sobě zastavil biologický čas, nebo co se dělo. To nevím. Protože tohle všechno si uvědomujeme díky tomu, že máme myšlenky. Pokud myšlenky zastavíme, tak zastavíme čas, snad i biologický čas. Tam se něco děje, co nejsem schopen vyhodnotit.

    Josef: Myslíš, že se u tebe zastavil biologický čas? O tom jsem ještě nebádal, ale asi máš pravdu.

    Sladkovský: To také napovídá tomu, proč ti jogíni stárnou pomaleji.

    Jak pracuje mysl, mě zajímalo už hodně dávno. A říkal jsem si, jak by o stejné věci přemýšlel třeba duchovně probuzený indián z Nové Guineje a jak o tom přemýšlíme my. Tak to jsem se nedozvěděl. Ale když uděláte takovou abstrakci – představte si, že se dostanete do světa, kde nebudete vědět, že toto je bílé, toto je hnědé, toto je takové a toto makové. A že toto je stůl a tohle je židle. Dostanete se do světa, kde budete mezi „věcmi“, o kterých si nebudete moci nic myslet. Ani o těch barvách, ani o těch předmětech. Je to svět energií a přesto je to svět, který ještě má tvary. Je to ještě ten poslední svět, který má tvary. A když se tam dostanete, tak musíte zůstat samozřejmě úplně stranou. Snažit se tam zorientovat nebo zvídat proč je něco tak nebo jinak.

    Josef: Pak do ničeho nezasahovat, být jen pozorovatelem. Ale to by člověk měl i v tomto našem světě, z toho vždy vzniká poznání.

    Sladkovský: Myslí nezasahovat. Nemůžete rukama, jste ve světě energií.

    Josef: A pro ty, co nemají pro tyto úvahy ještě smysl, bych chtěl opakovat, co jsem už jednou říkal, že je dvojí druh myšlení. Je prostor, kterým proudí nekonečná řada myšlenek. Člověk může být, nebo nemusí být přijímačem. Běžný člověk přijímačem je. Potom se u něho dostavují různé zmatenosti, zmatky z toho, co vnímá. Tento druh mysli, tento proud nelze zastavit!. To není naše, to není náš produkt. Ten proud letí prostorem, podobně jako elektromagnetické vlny v prostoru, podobné rozhlasu, telefonu apod. To se zastavit nedá. Ale teprve, když se člověk od tohoto odpoutá, postaví se mimo, začne vidět produkci vlastních myšlenek. Začne vidět, jak vznikají a zanikají jeho vlastní myšlenky a příčiny toho. A teprve tam se dá zasahovat a mluvit o zastavení mysli. A i tady zase platí totéž – člověk se může dívat s odstupem na to vznikání a zanikání myšlenek vlastních, dokáže-li se postavit mimo. Stane se to samostatným dějem, mimo něj. Tomu se říká ovládnutá mysl. A to jsou všechno výsledky vnitřní praxe. Stále znovu a znovu opakované zkoušky, člověk začíná znova a znova. Je nezmar, nesleví a nakonec to přinese výsledky. Květoslav píše v Odkazu o mysli neovládané, o mysli kontrolované a o mysli ovládnuté.

    Sladkovský: začínají se tyto metody také využívat ve vrcholovém sportu… Když zastavujete myšlení, tak tam také samozřejmě klesá tlak, klesá metabolismus, šetříte kyslík a tím jste schopni udržet déle zatajený dech.

    …

    Účastník: Až na osm úderů za minutu! A vydrží bez dechu ve vodě. To znamená, že nedýchá ani povrchem těla, a vydrží osm minut.

    Josef Hartvich: Přece jogíni přetnou poutko pod jazykem, tak aby jazykem dosáhli až do oka – tak musí být ten jazyk uvolněný. Pak ho převrátí zpátky a zavřou dýchací otvor.

    Josef: To my dělat nebudeme. Ale běžná praxe jak pracovat s dechem: Mysl a dech. Když člověk věnuje pozornost dechu, tak pochopí a uvidí, že když nadechuje, mysl přitom je činná. Nadechne a drží nadechnutí a mysl se zastaví automaticky po dobu nadechnutí. Začne dýchat, zase mysl běží. Vydechne, a pokud se drží ve výdechu, nejde mysl, mysl stojí. To má spojitost. A to patří k tajemství dechu. Jedna z pomůcek zpracovávání dechu a mysli. A souvisí to i s tou životní silou.

    Účastník: To potápění je dobrá průprava pro ovládání dechu…

    Josef: Bohužel nemá duchovní aspekty.

    Účastník: Ale tělo tak tomuto přivyká.

    Josef: Ano, ale když to dělá jogín, který je na Cestě, tak to dělá z toho účelu, aby to mělo tendenci duchovní. Kdežto ten potápěč ne, pro něj to má jiný účel.

    Sladkovský: Pak jsem něco podobného zaznamenal u vzpěračů. Začali tím turečtí vzpěrači – oni si nikdy nesmí připustit, že to nezvednou. On musí být absolutně přesvědčen, že to zvednout musí. Nikdy si nesmí připustit, že to nepůjde. To už je kus energie pryč. A tak se začínají objevovat takovéto věci, o kterých rád čtu. Oni se blíží tomuto poznání, nicméně pokud nezmění premisu, že materiálními metodami neobjeví všechny věci, tak nikdy nedojdou na konec. Ale odkrývají už různé otazníky…

    Josef: Současné lidstvo pořád ještě, ať jsou to sportovci nebo další, neuznávají tu skutečnost jiného světa.

    Sladkovský: Víme, že žijeme v trojrozměrném světě. Ale když připustíme, že může být ten náš svět už i čtyřrozměrný, tak to už má ten důsledek, že existuje nekonečné množství možností.

    Josef: Může se to z toho vydedukovat.

    Sladkovský: Šel jsem dlouho stejnou cestou a potom se stalo něco, o čem jsem se zpětně dověděl, že jsem narazil na strážce prahu. Zpětně, když jsem se potom dozvěděl, co to je strážce prahu, tak jsem pochopil, že to byl skutečně on. A ten strážce prahu, to je prakticky ta omezenost. Jakmile si v tom učení dáte nějakou překážku, nebo řeknete: „Dál za to nejdu“, tak to se potom představí buď jako personifikované, nebo i ne, ale to bude ten strážce prahu, to bude ten váš práh. Protože ten se pak prezentuje ve všem. Ne jenom v té jedné cestě, ale v celém učení dál nepůjdete, dál se už nic nedozvíte. To je ta horší stránka. A ta lepší stránka je, že třeba v tom Novém zákoně je mnoho věcí napsáno tak, jak už je nechápeme, protože musíme připustit, že ti lidé tenkrát museli mít trochu více mimosmyslové vnímání, než my, nebo byli otevřenější. Takže jsou určité symboly, kterým oni pocitově rozuměli a pro nás, materialisticky zpracované lidi, je to prostě práh, není to pro nás symbol.

    Josef: Když jsi už narazil na Bibli. Bylo mnoho křesťanských světců, a byli to opravdu světci, a dosahovali dobré výsledky a dobrá poznání, ale oni si dali cíl Ježíš. Oni dokonce ten stav Christos realizovali. Dál však se jej nedokázali zříci, protože tam by se ocitli v prázdnotě a ta je děsila. Proto nikdo z těch křesťanských světců nepronikl do oblasti transcendentální. Nenajdete k tomu ani poučky v Bibli. Ani zmínku. Jen cesta k Bohu Otci.

    Sladkovský: Křesťanská mystika. Oni vás povedou k poslušnosti, k pracovitosti, ale odepřou vám poznání, respektive ho zakážou jako dílo ďáblovo.

    Josef: Ano v křesťanství nikdy nebyla svoboda.

    Sladkovský: … Karma vás nikdy za křesťanského života, zde na zemi nepustí dál než tam, kam vás oni pustí. Církve jsou zde coby Strážce Prahu. Je to výtečně promyšlené. Když jsem o tom přemýšlel, tak jsem si říkal: „To je vymakané! To je věc!“ Křesťanství je tady 2 tisíce roků. Ze začátku to byla dobrá nauka, ale pak přišel ten koncil, kde vymazali reinkarnaci a od té doby vás nepustí nikdy dále.

    Josef: … Strážce prahu, to je individuální záležitost. Viděl jsem, když zemřel Karel Fišar, stal se Strážcem Prahu. Ať si mluvili, co chtěli, Zora i Roman. Říkali dokonce, že vyvanul jako dokonalý. Viděl jsem svoje; že vyvanul? Proč mu pak pro jistotu do hrobu dali Bardo thödol – to byla přece kardinální blbost. Takové lidi Květoslav nesnášel. Teď vím o dalším, u koho lze předpokládat, že až zemře, stane se pravděpodobně Strážcem Prahu.

    Sladkovský: Já asi taky…

    Josef (k Šuráňovi): … v tvém minulém životě skutečně ta víra byla poctivá. Velmi poctivá… Myslím, že v té době, kdy jsi ty žil, v Avalonu, to bylo všechno přece jenom poctivější.

    Sladkovský: Jeden můj kamarád, to je zapřísáhlý křesťan a nikdy neopomene agitovat pro víru. A když si myslím, že už s tím někoho dost dlouho otravuje, tak mu vždycky říkám: „Fando, už si se omluvil za conquistu?“ … A ty, Josefe, víš, že ta conquista se mě týká.

    Josef: Ano. Ještě si ji pamatuješ.

    Sladkovský: A druhá taková fáze v křesťanství byly křižácké výpravy.

    Josef: Ale křesťanské výpravy byly dříve, před conquistou.

    Sladkovský: Ve jménu něčeho se vždycky dobře vraždí, protože tím se ztrácí osobní zodpovědnost. A to najdete ve všech válkách…

    Josef: Tak si to omlouvají: „byli jsme k tomu donuceni“. V duchovnu existuje jen osobní zodpovědnost.

    Sladkovský: A kdyby tady vešla do obecné povědomosti reinkarnace, tak by takto nemohli vládnout – osobní zodpovědnost. To by se těžko vládlo, Hitler by se nikdy nedostal k moci.

    Josef: Ale byl to osud této doby. To nebylo jenom nyní. Ono to trvá 12 tisíc let. Zlaté údobí, údobí zlatého věku, to nespadá do těchto 12 tisíc let. To bylo dávno a dávno předtím. Dejme tomu, že asi před 2 milióny let. Ale tato etapa uplynulého věku trvá jen 12 tisíc let.

    Sladkovský: Ale my máme také veliké štěstí, že jsme se narodili tady v tom místě, protože na tomto území, že ať se jmenovali jakkoli, nikdy to nevedlo k výbojům a vyhlazovacím válkám. A když si proberete ty národy v Evropě, všichni expandovali. My jsme expandovali za Karla IV. Ale ne dobyvačně, díky tomu, že se oženil, že měl tolik manželek za sebou. A také jsme o to přišli. Ale žádná expanzivní agrese tady na tom území nikdy nebyla. A ta atmosféra tady zůstává. Jen jsme bývali obětí.

    Josef: Možná, že je to vyzařováním. Přece jen ten impakt, co sem dopadl, nějak vyzařuje ze země. Má to být z oblasti Plejád.

    Sladkovský: Odtud sem, na zemi, přišla civilizace. O tom se mluví. Ale to s tím souvisí pouze okrajově.

    Josef: Neboť - osud a smrt čeká jako kat s napřaženým mečem. A i v takovýchto okolnostech, kde je Nauka, se dá zabloudit. To znám, dobře znám. Jedna paní, je jí už devadesát. Ona byla, řekl bych, první, která pochopila, že Květoslav je buddha. Ona inklinovala k buddhovi Gótamovi. Znala zpaměti všechny ty napsané Buddhovy řeči. A přesto!. „Vychovala“ dvě děti, totiž vychovala je prostě tak, že z nich udělala mentální ubožáky. Uzurpovala svoji moc nad nimi, a nedovolila jim svobodný život. Přesto, že znala všechny Buddhovy řeči zpaměti, i pověsti o Buddhovi a znala Květoslava; přepisovala mu jeho prvopisy. Přesto se může stát takováto věc.

    A mohl jsem jí říkat cokoli, kdepak. Ona ví svoje. Ona musí kolem sebe svoje děti mít a chránit je, i když jim je už šedesát. Je zajímavé, že ony se nedokázali matce ubránit přesto, že se stýkali s Květoslavem a četli všechny jeho knihy. To je hrozná osobní, ale i zároveň rodová karma. Možná, že kletba.

    Sladkovský: Ta žena má opičí lásku…

    Josef: Já nevím, jestli to je opičí láska, to je něco horšího. Oni byli systematicky formováni od začátku. Jejich vůle byla vykastrována.

    S.Práglová: Ale oni se nechali formovat. Hodně dětí se nenechá. Ale oni se nechali.

    Josef: To je pravda, ale o ni to dostali zřejmě v genech jako výbavu. Přesto, zodpovědnost je na ni. Neulevuje ji to nic z té karmy, kterou tím vytvořila. Ten případ, ona a její děti, se bude táhnout dál. To si budou vyrovnávat po mnoho životů.

    Víra bez vážného zásahu do vlastního života, a ničení života druhých, to je marné. Biflovat může člověk cokoliv. A ona žádný jiný vztah než demagogii už nenajde, to je prokletí, protože už nemá rozum… Je to těžké karmické zatížení. Za co je takový trest?

    Pokud to žena pochopí, že dítě musí mít svobodu, pak to je v pořádku. Ona musí svůj mateřský pud vyřešit. Já neuznávám, že je to mateřská láska. Vždycky to je pud.

    Sladkovský: To máte jako s manželem. Musíte ho „vodit na vařené nudli“. „Netlačit na pilu“.

    S.Práglová: To je opravdu pud. Za to ta ženská nemůže. To je naprogramované. To chlap nemůže pochopit.

    Josef: Ano, to je součást toho zvířete v nás.

    Sladkovský: Přemýšlel někdo z vás, proč vznikly ty symboly pro ženu a pro muže? Muž má to kolečko a šipku šikmo nahoru. A žena má kolečko a křížek dolů. A to je, že muž, když se bude snažit, tak půjde do nebe a žena, když jí nikdo nepomůže, tak půjde do hrobu. Tak to vzniklo. Teď už je to jiné, protože teď nastává období ženy. A tak už to neplatí.

    Josef: To jsem právě chtěl říci, že poměry se v současnosti, pro příští věk, zřejmě mění. Teď je situace taková, že žena je schopna pomoci muži na mystické cestě. Vzít ho s sebou! Ale musí to být vysoce kvalitní žena a musí pochopit svoji hodnotu a svou cestu.

    Sladkovský: Zabýval jsem se tím kdysi a hledal jsem v kosmu svou ideální polovinu. Já to řeknu banálně – jak bych asi vypadal, kdybych se narodil jako ženská? O tom jsem přemýšlel, jak by to asi bylo, že ty dvě poloviny se mají absolutně doplňovat a vytvořit harmonii – jednoho. A to je ta harmonie, vytvořit dokonalé spojení. A jak to skončilo? To je jenom začátek. Potom jsem se samozřejmě po těch ženských ohlížel, ať už po té fyzické stránce, nebo když jsem je poznával, tak jsem zjišťoval co a jak. Najednou přišel okamžik, kdy jsem uviděl, že to, o čem hovořím, že už jsem v té harmonii, že mě zasáhla. Nejdříve asi musela být ta bezpříčinná radostivost a pak přišla taková harmonie, ale ta přišla od té doby, co jsem najednou měl ten pocit, že mám ten druhý pól v sobě.

    Josef: Já ti k tomu řeknu jinou, vlastní zkušenost. Najednou jsem viděl: penis se zavinul dovnitř a měl jsem vagínu. Narostly mě prsa. Na energetické úrovni ovšem, na fyzickém těle to nebylo vidět. Po čase se to zase vrátilo na své místo.

    Sladkovský: Samozřejmě.

    Josef: Zkrátka. Stal jsem se ženskou. Se vším všudy. No, jestli jsem menstruoval, to nevím (smích)…

    Sladkovský: Kolik ti bylo roků?

    Josef: Není to ani tak dlouho, tak deset let.

    Sladkovský: Ale to je o tom, že to se odehrává na energetické úrovni.

    Josef: Tak. Tam se člověk může proměnit. I Ravi mluví o tom, že se stal ženou. Přesně tak, jak to líčím, jak jsem to zažil, tak to zažil i on. A on to použil k tomu, že se spojil s Šivou. Metasexuálně se spojil s Šivou a tím dosáhl zasvěcení. To je faktická cesta. To ovšem u mne cestou nebylo.

    Sladkovský: Ano, ta mentální energie je vybuzená samozřejmě z té nejnižší čakry, z pohlaví.

    Josef: A tak vím, jak to píše Ravi, že ženy nevědí správně, na co mají ta prsa, že je to také pomocný energetický orgán, který se může používat při mystické, resp. tantrické cestě.

    Sladkovský: Ten symbol jin a jang, do sebe zaklesnuté, z toho se dá ledacos vyčíst. To je znak nejvyšší harmonie. A ten princip, kdy kvantita přechází v kvalitu a jak se to děje opačně, to zase souvisí s jin a jang.

    Josef: Žena má ty energie přesně v sobě vyrovnané. Měla by vědět co je u ní jang a co je jin.

    Sladkovský: Jeden můj známý, advokát, mi říkal, že každá jeho ženská ho „vykopla“ o něco výš. Každá ho pozvedla. Jedna ho pozvedla, že si udělal průmyslovku a začal si věřit. A ta druhá mu dala takové sebevědomí, že vystudoval vysokou právnickou školu a stal se advokátem. A on se ve svém životě postavil na vlastní nohy, pomocí ženy. On jim také pomohl, samozřejmě.

    Josef: … Pokud člověk projde takovými zkušenostmi, přestane podceňovat ženu. Vidí, že je rovnocenná. Mám to jako vlastní zkušenost, tak proč ji podceňovat? Pokud to není právě bigotní bába, jakou jsem měl já.

    Josef: …. Myslím, že cesta ženy bude cesta velmi důležitá. Za křesťanství to byla cesta vždycky problematická, vlastně nemožná. Protože tam byla hlásána nerovnost, sex byl hřích. To bylo ovšem převzato z judaismu. U nich žena neměla duši, tak jako to ještě věří muslimové. V křesťanství se však vyskytl případ Marie z Magdaly, kde Ježíš vyzdvihl její cestu dokonce nad úroveň apoštolů. Jenže to bylo později potřeno samotnými apoštoly. Vždyť to byly přeci jen Židé.

    Šuráň: To potom vyústilo v tragédie, když to bylo všechno takto znásilněné. Extrémně, dnes tomu ale nepřikládají vůbec žádnou váhu.

    Josef: Dnes, je ovšem vše jiné. Otázka sexu se zvrhla a stává se to všeobecným úpadkem. Skutečné manželství je nesmírně vzácné, a ono má přece na duchovní cestě oprávnění. V tomto kosmu je dvojnost. Bez ní by nebylo života, život je dvojnost. A teprve ten, kdo tohoto života ve dvojnosti je přesycen, začíná hledat cestu jak z toho ven.

    Sladkovský: Můžeme to vzít z jiného konce. Proč lze všechno zapsat ve dvojkové soustavě? Ale to je zase jiná kapitola.

    Sladkovský: Já mám to štěstí, že když se něco stalo, tak jsem se o tom vždy mohl něco dočíst. Já pěstuji kaktusy a jednou jsem si přál určitou skupinu kaktusů, čekal jsem na ně. A pak mi z Ameriky přišly, byl jsem z toho celý pryč a najednou jsem s nimi mohl mluvit, ano, mluvil jsem s nimi.

    Josef: No jo šaman.

    Sladkovský: Jak je to možné? Je ticho, ale v konečné fázi je to slovo, kterému rozumíš. Nekončí to ale vyvstalou myšlenkou. Já toto používám ve vysokých horách, v Andách, s tím původním obyvatelstvem (Kečuové, Ajmarové). Já neumím tu jejich řeč, oni nemluví španělsky, a přesto se domluvíme…

    …

    Sladkovský hovoří o svých zkušenostech s proutkařením. …

    …

    Hartvich: Když jsme tady dneska naposledy, už taková setkání dělat nebudeš, je to vlastně poslední příležitost. Hovořilo se tady o tom, kdy realizoval ten nebo onen. Známe život Květoslavův ze dvou knížek, známe Kéčaru, ale o tobě toho víme poměrně málo.

    Sladkovský: Ale víme toho dost, akorát se to nesepsalo.

    Josef: Sem tam jsem psal poznámky, možná by se to mohlo dát dohromady.

    Hartvich: To, co je v knížce Okolo Květoslava Minaříka, s tím souhlasíš?

    Josef: Já jsem vlastně napsal Vzpomínky a dal jsem to tomu redaktorovi k dispozici. A on z toho udělal ten elaborát. Ta kniha je zásadně špatná, a že byla vůbec vydána, je kardinální hřích Zory.

    Jan Tomáš: Také jsi vyprávěl, jak si byl nasazen v Německu.

    Josef: Když jsem byl v Německu na práci, tak jsem ještě neměl o mystice ani to nejmenší tušení. Nic jsem neznal.

    Jan Tomáš: Ale byla to etapa.

    Josef: Ale etapa strašně nepříjemná…

    Hartvich: Kde si byl nasazen?

    Josef: Nejdříve jsem si našel místo sám, z vlastní vůle. Ve svém původním zaměstnání desinatera. To jsem si našel v Ausburgu. Odtud jsem utekl, když tam začali Angličané bombardovat. Potom jsem byl totálně nasazen do Schönebecku u Magdeburku a tam jsem teprve poznal, co to je bombardování. Například: Trefili blízko našeho lágru muničku. Řekl bych, že tak nějak vypadá atomový výbuch, obrovský ohnivý sloup, jako hřib. Pozorovali jsme to ze střechy, bylo to od nás asi 4 kilometry. Teprve za chvíli došla ta vlna, a sfouklo nás to ze střechy jak mouchy. Nálety a vzdušné boje, to bylo téměř denně. Toto však nepatří do dnešního programu.

    S Květoslavem jsem se sešel 1952. O tom jak jsem se s ním seznámil, píši ve Vzpomínce. A jak já jsem byl tehdy pitomý a nevědomý, hrozné. Nechápu, že mne Květoslav mohl přijmout.

    Hartvich: A jak to bylo s realizacemi?

    Josef: První byla realizace metta a sursum corda, realizace toho stavu. To bylo jaksi průběžné, jen změna příslušnosti, to nebyl zlom. Proto říkám, že nejsou vždy potřeba ty kontrasty a pestré nebo i divoké děje. Ty patří spíše k realizacím transcendentálním. Ty nebeské realizace, to je prostě vývoj, kontinuum, během života. Takže zdánlivě nic tak mimořádného, je-li to provázeno i kvalitativní změnou těla. Nic se neděje, jen člověk najednou má větší rozhled a žije v dobrých stavech. To všechno zaregistruje, ale žádné velké zlomy. Až teprve ta realizace Vadžrasattvy stála za řeč, to bylo tvrdé. Tehdy ještě žádná Obec nebyla pohromadě.

    I k takové realizaci vedou prachobyčejné věci. Ta se dá do pohybu, jestliže se člověk správně zachová na tom správném místě. Vyjde to vlastně ze správné reakce, tam, kde je člověk nejslabší, a správně se rozhodne. Tím to dostane v bytosti zvrat a rozhoří se děje. Je to na mystické cestě taková státnice, kterou člověk získává sigilum.

    Hartvich: A s hathajógou si začal již dříve?

    Josef: Za Květoslava, s jeho povolením, ale to nebyla ve skutečnosti hathajóga, ale jen soustava pozic.

    Hartvich: A nedělalo ti to problémy, ze začátku?

    Josef: Dokázal jsem ty pozice celkem přesně, i obtížné pozice. Byl jsem tehdy velmi pružný

    Jan Tomáš: Ukazoval si je jednou jeptiškám…

    Josef: Ano. A to by jim dělalo dobře! Doporučoval jsem jim to.

    Dotaz: A věnoval si se sportu? Dá se využívat sportování k józe?

    Josef: Tomu sportu jsem mnoho nedal. Když jsem začal jógu, nebyl jsem už žádný sportovec. Jen v mládí, když mě bylo 16 – 22. Nějaké vzpírání. 80 kg a to není málo na mou výšku, tenkrát jsem měřil 180. Nu a další atletika. Teď už rostu jako kravskej ocas. (Smích) Člověk se stářím zmenšuje.

    Dotaz: Že duchovně roste?

    Josef: No, nevím, jestli to má nějaké spojení. Ale ti lidé, kteří duševně upadají, se ve stáří také zmenšují. Obvyklá věc.

    Hartvich: Zmenšuje se potřeba materiálu na rakev.

    Josef: Směje se. Ano. Ale jestli mě budou pohřbívat, to já nevím. V tu dobu až zemřu, všechno už bude jiné.

    Sladkovský: A kdo bude další guru?

    Josef: To já nerozhoduji, to je záležitost nadsvětských Guruů. Oni to už rozhodli. Jsem rád, že toto nemusí být moje starost.

    Sladkovský: A nebude to žena? Nemůžeš naznačit?

    Josef: Nemůžu. Ale bylo by to poprvé. Ale já jsem se na krátkou dobu proměnil v ženu. Proč by se žena nemohla proměnit v muže?

    Čas pokročil. Znám svou situaci, vím, že to tělo jde dolů. Každý rok je znát. Jak to bude vypadat za rok, já nevím. Jane, ty jsi vypočítával určitá data, mám to doma. A tak různé věci mohou probíhat postupně. Ty to všechno vztahuješ k Odkazu… Zasáhne Uran a Saturn… Ale vím bezpečně, naprosto bezpečně, že Nauka půjde živá dál.

    …

    Zazněl gong (tibetská mísa)

    Konec, jdeme domů.


Studený Josef
guru Minaříkovy mystické školy