Konečné poučky

    Cílem soustřeďovacího úsilí je poznání způsobu, jak vyprostit já z těla, což je předpokladem duchovní svobody v nadosobním smyslu. Proto se má soustřeďování provádět ve stavu nejvyšší bdělosti. Člověk však svým uvědomováním nesmí zapadnout do diferencovaných stavů vědomí ani se nesmí poutat na vlny citů a jiných duševních stavů, protože by psychicky přešel do karmy jiného druhu. Citové vlny a jiné duševní stavy jsou totiž jen jiným projevem niterných vzdutí potlačených mocí vůle, jejichž pozorování je umožněno správným soustředěním. Za těchto okolností se neprožívá to, co je určeno prožívat v těle lidské bytosti. Člověk se zpronevěřil svému postavení (stavu). Místo, aby žil ve vnitřní harmonii spojené s nazíráním na Boha nebo božské kvality, pohybuje se vědomím v temné duševní sféře a sbírá jiné nežádoucí vedlejší prožitky. Z nich nezíská potřebné životní zkušenosti. Poněvadž získat zkušenosti je možno jen tím, že člověk analyzující pozorností setrvává v těle; přitom si musí uvědomovat nejčistší a nejniternější vlastní podstatu. Soustřeďování mysli (pozornosti) na čisté Já a současné dokonalé uvědomování si těla i duševních projevů přinese osvícení, protože za těchto okolností světlo vyššího principu (pozorujícího Já nebo Ducha) osvítí nižší principy, v nichž sídlí vědomí neosvíceného. Jsou-li nižší principy bytí vyloučeny z vědomí, pak ani při jógické snaze nemůže Světlo vyššího Já proniknout dolů do nižší přirozenosti, takže osvěcuje pouze sféru, která je jeho sídlem. Za těchto okolností získává mystik poznatky i zkušenosti ve věcech odtaživých, kdežto v nižším smyslu zůstává na jednom stupni. Protože postup v řádu stvoření je podmíněn přenášením vědění, získaného ve vyšších sférách, do prvků tvořících nižší přirozenost. Vyšší principy lidské přirozenosti není třeba osvěcovat, protože jsou osvícené a přenášet světlo do podvědomí je bezúčelné, protože jako skutečnost může člověk chápat jenom to, co vstupuje do vědomí. Zachovat vědomou vnímavost ve sféře předmětna a přitom udržovat předmět pro soustředění ve vědomí je vývojovým cvičením. Za těchto okolností světlo vyššího Já prosvěcuje nádobu nižší přirozenosti. Když světlo vyššího Já pronikne nižší já, pak se obě já ztotožní a tím je dosaženo dokonalosti. Uskutečnění toho však naráží na překážky. Jsou to: podléhání sklonům nižší přirozenosti, přechodné ztráty uvědomování si zevního světa, nepozornost, nesprávné názory a duševní chaos. Nižší přirozenosti musíme klást odpor. To je možné, když poznáme její projevy. Uvědomování si věcí smyslového světa, přirozené projevy cítění a smyslové vnímání jsou projevy nižší přirozenosti, které brzdí a zpomalují duchovní růst. Když smyslové věci na člověka nepůsobí, a přece si zachová nejvyšší duševní aktivitu, podává tím důkaz, že se ovládá. Přechodnými ztrátami uvědomění (ve sféře smyslových jevů) je postižen ten, kdo nedbá o uvědomování si těla v době soustřeďování. Je třeba se udržovat při ostře bdělém vědomí až do okamžiku duchovního probuzení a varovat se před upadáním do duševní nehybnosti, která snadno zachvacuje cvičícího, jemuž je prázdnota opěrným bodem nebo stavem pro soustředění. Pak mystická cvičení přinesou reálné duchovní výsledky. Nepozornost (všeho druhu) je nutno odstraňovat udržováním jednoho předmětu v mysli (ve vědomí). Tím se člověk svým uvědomováním usadí v sobě samém. Nesprávné názory se odstraní tím, že člověk netvoří závěry o věcech pro něho abstraktních a nepochopitelných, které se mu vnucují do mysli k vahám. Duševní chaos se přemůže přemýšlením o tom, co je příjemné a uspokojující. Tím se člověk duševně povznese do čistých sfér. Jsa vnitřně přenesen do čisté sféry, musí se snažit dobře se uvědomovat ve sféře své hmotné bytosti, poněvadž to vede ke spojení obou podstat nebo přirozenosti jeho bytí. Vnímání jedné sféry je znakem duchovní nedokonalosti. Když zničíme to, co lze nazvat omezujícími činitely, budeme spaseni. Tím je vysvětlena cesta k dokonalosti.